Homosexualita je nemoc

Ač by se mohlo zdát, že výše uvedené řádky jsou moje názory, tak tomu není tak. Jsem si zkusil zaexperimentovat s něčím, čemu jsem dal „pracovní“ název „antinázor“. To znamená, že se s daným názorem absolutně neztotožňuju, nicméně chci se formou celého tohoto článku vžít do kůže toho člověka, který má tento názor. Našel jsem si proto na internetu několik argumentů, které potvrzují, že Homosexualita je nemoc a esejistickým způsobem jsem podal tento článek.


Po Sametové revoluci v roce 1989 se na světlo světla dostaly desítky zvracených věcí, které komunismus potlačoval (dle mého to dělal dobře) a prováděl vůči nim časté zátahy. Jednoduše řečeno – režim se snažil, aby lidé nevěděli, že něco takového vůbec existuje. Škoda, že v tom nový kapitalistický režim nepokračoval. Za tu úplně nezvrácenější považuju homosexualitu a její přenášení. Komu by se líbili dva líbající se chlapi nebo dvě líbající se ženské? Mně teda ne.  Říká se, že to postihlo 4% obyvatelstva na planetě, takže je to rozšířená psychická nemoc. A v následujících řádkách popíšu, jak se takový typický homosexuál normálně chová.    

Co mi přijde jako ten největší humusna světě je to, že mezi homosexuály se masovým způsobem šíří jedna z nejmasovějších nemocí na světě a to je AIDS. A jak možná víte, AIDS vznikl v roce 1981 od koho? Od HOMOSEXUÁLA!! Proto se této nemoci říká „nemoc homosexuálů“. Není tohle důkaz o zvrácenosti této komunity? A oni ještě chtějí vychovávat děti? Nikdy!! Každý se asi ptá, čím to je, že zrovna u této skupiny je největší výskyt této pohlavní nemoci. Všeobecně se ví, že mezi gayema a lesbama je nehorázně velká promiskuita. O homosexuálních orgiích se hovoří skoro jako o veřejném tajemství.

Zatím u nás není schválený zákon o adopci dětí homosexuály. Kde je sakra ta tradiční rodina – muž a žena. Ti jediní mají mít dítě a ti jediní mají vychovávat rodinu. Dovedete si představit, kdyby oba tatínkové nebo obě maminky tvrdily synovi či dceři, že jejich vztah je normální?  To by z toho mohlo mít dítě doživotní trauma. Navíc si myslím, že homosexuální nemoc lítá vzduchem, takže při dlouhodobějším kontaktu se svými „rodiči“ se může automaticky stát homosexuálem. No fuj. To si  ani nedokážu představit. A ještě k tomu je u homosexuálů prokázána veliká promiskuita…

Jedna z ukázek zvrácené současnosti je pochod těch zrůd, kteří si pojmenovali Prague Pride. A každý rok jim to pražský magistrát povoluje!! Myslím si, že na magistrátu sedí lidé, kteří s těmito nemocnými lidmi buď mají soucit a nebo jsou stejně psychicky narušení. A už vůbec nechápu, proč se musí procházet po městě. Je sice hezké, že si utvořili představu, že jsou utlačovaná menšina, ale proč tímto způsobem neukazují svoji jinakost i hinduisté, kterých je v Praze určitě méně a nebo abstinenti či dokonce milovníci hadů. Proč ti nemají nějaký Prague Snake? A když jsem viděl loňský program, ve kterém ukazovali nějakou jejich zkratku BDSM či nějaké kožené oblečky, no fuj, to bych do města nikdy nepustil, tohle má patřit do jejich zkruveného intimního soukromého života.

Každá psychická nemoc patří do zvláštního ústavu, kde se lečí, ale není stoprocentně jisté, zda se diagnóza vyléčí. Proto tento způsob řešení bych okamžitě zavrhnul a udělal to tak, jak se to dělalo u nás za časů (bohužel) dávno uplynulých. Například za komunismu se takový homosexuál sledoval STB a pokud se ukázalo,že se stýká s podobně smýšlejícími lidmi, tak byli vzati na policejní stanici, kde je mlátili dvě hodiny a pak je celé zbité pustili domů. A každých čtrnáct dnů se to opakovalo. Takhle na ně!!

Ale i v současnosti můžeme nalézt země, kde se chovají podobně. Například v Ugandě zákonem stanovili, že se budou pronásledovat gayové a lesby. V Rusku se k nim chovají jako v komunistickém Československu (takové státy mám rád). Nebo v sousedním Polsku jako v katolické zemi homosexuály netolerují. A v každé zemi, kde převládá islám, se s nimi nemazlí a raději by je hned zabili. Některé země jsou o kousek dál jak u nás.

Aby mě někdo nenařkl z toho, že celý článek je jenom výmysl, tak přidám i můj názor. Můj názor na homosexualita je ten, že sami homosexuálové mi nevadí, mám mezi nimi několik přátel, dá se s nimi báječně povídat v hospodě.

Tady to nekončí!

Volební účast

Minulý článek byl o volebním právu aktivním a pasivním, kde jsme se dozvěděli, jaký je v těchto pojmech rozdíl a od kolika let člověk může volit a být zvolen a další téma, které považuju za jedno z těch nejdůležitější, je volební účast. Ještě předtím, než se pustím do definice  volebních účasti, se musím podívat v souvislosti s tímto tématem na často pletoucí se pojmy legitimita a legálnost. 

První pojem legitimita. Tento pojem se chápe v mnohých oborech jinak. Já si vezmu definici z politologie. Je to oprávnění panovníka, prezidenta nebo premiéra používat svoji funkci na základě zákonných pravidel, které splnil během volby a občané danou autoritu respektují.

A druhý pojem legálnost. Já si zde půjčím rozdělení moci u Maxe Webera, který rozděluje moci na tradiční, charismatické a legální (racionální). Legální moc u Webera znamená, že pravidla daného státu dají do funkce příslušnou osobu a snaží se omezit moc vládce tak, aby byla neomezená.

Když to shrnu, tak legálnost je soubor norem, díky kterým se člověk může stát třeba premiérem. A legitimita znamená, že normy byly dodrženy a dotyčný se může stát premiérem. 

A teď k samotné volební účasti. V České republice a na Slovensku se může k volební urně dostavit kdokoliv a pokud se nedostaví, tak není k tomu žádný postih. Ale ve všech zemích to není. Máme i země, kde jsou povinné volební účasti a pokud člověk nepřijde, tak je sankcionován. A i tam není 100% volební účast, protože tam lidé dávají bílé obálky. Mezi takové země v Evropě patří například Řecko, Belgie nebo Lucembursko, v Asii Singapur a na americkém kontinentě Mexiko, Bolívie či Panama. 

Alternativou k volbám jsou referenda. V těchto "volbách" se politici dané obce či města ptají, zda souhlasí nebo nesouhlasí s nějakou otázkou (většinou se jedná o rozhlednu, kanalizaci atd.). Jelikož se ví, že k referendům přichází málo lidí, tak se vždy spojí s nějakými volbami. Ale i tak přijde málo lidí. Například souběžně s posledními obecními volbami se konalo 8 referend a na nedostatečné volební účasti jich ztroskotalo 6. Ono se totiž musí zúčastnit 33% oprávněných voličů (a to si myslím, že je dost malé číslo. V těch 6 referendech dle mého nikdo neměl zájem (nebo o tom vůbec nevědě). 

Máme tři druhy referend - celostátní, krajská a obecní. Celostátní referendum bylo jedno jediné .A to o vstupu do Evropské unie. Tehdy přišlo 55% lidí. Krajské referendum bylo jedno jediné. Nějak si nedovedu představit, jak by přišli lidi, když to, co zajímá lidi v Berouně a Rakovníku, nezajímá lidi v Kolíně a Kutné Hoře. Nejčastěji používaná referenda jsou obecní. Zastupitelstva chtějí zjistit, zda lidé chtějí za vesnicí spalovnu, rozhlednu nebo něco podobného. 

Když se vrátíme do dob dávno minulých (a doufám, že se jen tak nevrátí), tak v době, která je označována jako komunistické období (1948 - 1989), byla povinná volební účast. V mnohhých dokumentech můžeme nalézt informace, že volební účast byla 99,99%. Ale vždycky to tak nebylo. U autorů Balíka a Kubáta jsem objevil porovnání  volební účasti od únorového převratu až po Sametovou revoluci. Nejnižší účast při volbách byla v roce 1986, kdy se volebních lístků v urnách našlo 99,36%. 

A teď můj názor ohledně vysoké nebo nízké volební účasti. Myslím si, že chodit volbám je každého občanská povinnost, kdy každý, na základě vhození lístku do urny, projeví svůj názor na danou problematiku a nebo na současnou vládu (třeba volením opozice). Každopádně ti, kteří nešli volit, ztrácejí „legitimní právo“ vůbec nadávat na povolební politickou situace, která nastane po volbách. Přijde mi to pokrytecké, že nezvedli svůj zadek a nešli do svého určeného místa zvolit svoji stranu. Argument, že není strana, kterou by volil, má dva důvody. První důvod je ten, že si nedal práci k tomu, aby se podíval na programy stran, a tak samozřejmě nemá nikoho, komu by ten lístek dal. A druhý důvod je ten, že všichni jsou špatní, tak proč bych je měl podpořit? 

Ale chyba je také na druhé straně. V případě voleb strany dostatečně nepřesvědčily ve svých kampaních lidi, že by měli volit zrovna je. Ačkoliv mám svoji stranu, kterou budu pořád volit (i když nikdy neříkej nikdy), tak musím říct, že jak ta „moje“strana, tak také ostatní, nejsou zrovna moc nápadití při nahánění potencionálních voličů k urnám. A to přitom dávají desítky milionů. Ale kam je dají, to je mi záhadou.

V plné nahotě se nízká volební účast ukazuje u referend. Jelikož platné referendum je jenom tehdy, když přijde 33% lidí (což je podle mě docela nízké číslo), tak by se měly obhájci i odpůrci dané otázky aspoň trošku snažit, aby přišlo dostatek lidí, Ale jak jsem psal výše, 6 z 8 bylo neplatných kvůli nízké účasti. Možná to byla známka toho, že to nikoho nezajímalo a autoři otázky nevysvětlili lidem, že je to stěžejní věc pro celou obec (město). 

A teď následující zmínku pochopí hlavně ti, kterých se to týká. Každý racionálně uvažující jedinec by se nikdy neoháněl v obci s 3500 obyvateli účasti 0,9%!! Já bych se za to styděl. Přímá demokracie je dobrá věc, jenom by se s ní někdo musel naučit pracovat. A podotýkám, že to je pouhé konstatování faktu, nic víc, nic míň. 

Musím hlavně upozornit, že na svém blogu v žádném případě nebudu dávat zdroje, to bych sem mohl dávat celé seminární práce. Ale pokud se mě někdo zeptá na nějakou konkrétní věc, tak mu dám odkaz, kde jsem danou informaci vzal. 

Tady to nekončí!

Volební právo aktivní a pasivní

Podle mého názoru je česká (a jelikož toto budou číst lidé i ze Slovenska, tak i slovenská) společnost nevzdělaná v oblasti základního povědomí v politice (nemyslím ovšem ty hospodské žvásty u piva, kdy je každý chytrej a chce hned zítra udělat revoluci), tak jsem se rozhodl, že jakožto student politologie, který se by se měl orientovat v dané oblasti, se bude snažit přiblížit nějaké pojmy obyčejnému lidskému povědomí a přidá k tomu i vlastní názor (Uf, jedna věta na pět řádků, jsem mistr světa :D )
A pro začátek jsem si vybral pojmy Volební právo aktivní a pasivní.

Volební právo pasivní Tento pojem znamená, že kandidujete za nějakou stranu na jejich kandidátce v celonárodních, krajských, evropských nebo obecních volbách. Jsou jisté odlišnosti při podávání kandidátek, ale to bude rozebírat zase někdy jindy. Aby člověk mohl být na kandidátce, musí mu být v den voleb aspoň 18 let. A zároveň pokud chce být zvolen do Parlamentu České republiky, tak mu musí být v den voleb 21 let.  V případě, že byste měli vyšší ambice a chtěli jste se stát prezidentem, tak Vám musí být v den voleb 40 let.

Pro představu. Do parlamentních voleb v roce 2013 kandidovalo 24 stran, v krajských volbách se zúčastnilo 89 stran a v obecních volbách kandidovalo 55 stran + další desítky místních sdruženích, které si každý může založit na základě podpisů v daném městě.

 

Volební právo aktivní Toto právo znamená, že pokud člověk dovršil 18 let (a pokud se nezplnoletnil), tak může volit koho se mu zlíbí. A volí ty, kteří využívají svoje volební právo pasivní.

 

.  

 

Také člověk může být zbaven obou práv na základě „zbavení nesvéprávnosti“.

U nás se volby konají dva dny, nejčastěji v pátek a sobotu. Výjimku tvoří  senátní volby, které se konají na dvě kola. Zde volíme 4 dny. Vtipné je to, že následujících 10 let budou  minimálně jedny volby. Takže použít své volební právo bude mít každý dosytosti.  

 

 

Pokud byste chtěli vysvětlit nějaké téma, které Vás trápí a nerozumíte tomu, tak mi napište do komentáře a já se Vám to pokusím v následujícím článku vysvětli.  

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Jak jsem zabránil teroristickému útoku

Předem podotýkám, že se tohle nikdy nestalo, všechno jsem si čistě vymyslel, takže prosím všechny, aby nepropadali panice.

 

Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Mám narozeniny 23. prosince, ale slavíme je vždycky týden předem, protože nikdo těsně před Vánoci nemá čas. Vždycky dostanu od příbuzných peníze, takže i tentokrát jsem se vypravil do Prahy, abych nakoupil za peníze, které jsem dostal, dárky. Nebudu Vás nudit popisem mé hodinové cesty do stověžatého města a už vůbec Vás nechci usoužit k smrti vyprávěním, jak jsem byl vypleskaný z metra.

K jádru věci. Šel jsem zrovna Rytířskou ulicí, když slyším, jak lidi všude kolem mě utíkají všemi směry a křičí jak na lesy (nějaká hollywoodská hvězda přijela?).  Než si uvědomím, co se vůbec děje, tak to sám uslyším. Náraz kovu o kov, rozbitá skla a pach spálených pneumatik.  Po chodníku jel kamion. Chvíli jsem si myslel, že řidič chce získat ztracenou vládu nad vozidlem, avšak takřka vzápětí jsem si to nemyslel, protože kamion se přiblížil natolik, že jsem viděl v kabině nějakého vousatého chlápka, v jehož očích byla přímo vidět nenávist.

Ale najednou jsem měl problém já sám. Moje myšlenky o kamionu na chodníku trvaly delší dobu, než jsem si myslel a nákladní vůz se přiblížil tak blízko, že jsem nemohl utéct, protože by mě zajel. A co teď? Viděl jsem tři možnosti – buď se dám doleva a pokusím se přeskočit zaparkovaný auta, nebo skočím pod auto a budu doufat, že mě nepřejede a nebo nakonec uskočím vpravo, kde byla zeď domů. Nakonec se to vyřešilo samo. Řidič chtěl přejet nějakou paní, která  zrovna utíkala těsně po mé levici, a tak jsem mohl uskočil doprava. Když mě kamion míjel, tak jsem se radoval, že jsem přežil. Ale bohužel jsem se radoval předčasně.

Měl jsem na sobě zimní bundu s kapucí a v momentě, když jsem uskakoval před předním kolem, se mi kapuce zahákla o otevřený poklop, kam se dává návěs a já jsem byl v podstatě vržen na kamion  a měl jsem štěstí, že jsem si nezlomil vaz a díky své duchapřítomnosti jsem se chytil  o nějaký výstupek u kabiny a nespadl jsem pod kola. Když jsem se rozkoukal, kde to vlastně jsem, musel jsem zanalyzovat své možnosti, jak postupovat dál. Skočit nemůžu, to bych se zabil v rychlosti kolem 70km/h, ale můžu zastavit řidiče. Druhou možnost jsem vyhodnotil, že je lepší, a tak jsem se opatrně sunul ke dveřím kamionu. V průsvitném skle jsem viděl zlostí cenícího se zuby teroristu (a s vědomím, že nedaleko je Václavské náměstí, to by byl teprve masakr, jsem musel co nejrychleji jednat). Bez nějakého většího přemýšlení jsem otevřel dveře od kabiny a snažil jsem se vyhodit z kabiny  překvapeného vousáče. Zápasili jsme o „povolení“ užívat kamion a k mému překvapení vytáhl z kapsy revolver a snažil se hlaveň zbraně nasměřovat na mé tělo. On měl větší sílu, než jsem měl já, a proto jsem měl čím dál častěji blízko u hlavy hlaveň zbraně. V poslední možné chvíli mě napadla  oufalá věc, která nakonec byla úspěšná. Dostal jsem se až k řadicí páce, zapřel jsem se o sedadlo spolujezdce a kopnul jsem vší silou toho chlapíka do hlavy a do boku takovým způsobem, že vyletěl do té doby otevřených dveří jak kometa  Ještě jsem viděl, jak se rozmázl o zeď nějaké pobočky Ministerstva práce a sociálních věcí. Teď jsem musel vyřešit poslední problém – jak zastavit nákladní auto. Nikdy jsem v takovém typu auta neseděl, ale pochopil jsem, že každé vozidlo na čtyřech a více kolech má řadicí páku, tak jsem vzal za nějakou nespecifikovatelnou věc vedle sedadla řidiče a zatáhl jsem ji k sobě. Nebyl jsem připoutaný, takže jsem byl vržen dopředu na volant a také následné přetížení 4G jsem nemohl očekávat a  díky tomu jsem málem vyhodil svoji snídani. Po uklidnění žaludku jsem vylezl ven a  zjistil jsem, že jsem dojel až k Uhelnému trhu, který je pod Rytířskou ulicí a …….

 Jak se Vám líbil tento příběh?

Toto byla snaha o příběh na pokračování, což znamená, že budu přidávat další příběhy, které navážu na tento, příjemné čtení

Tady to nekončí!

Co kdybych.....

Stalo se to zrovna dnes na Nový rok. Ležím si takhle v posteli, koukám se do stropu a říkám si: „Už jsem udělal spousty věcí během svých 26let“. Postupně jsem si začal vybavovat, co se mi všechno povedlo udělat za tu dobu čtvrtstoletí a jednoho roku a samozřejmě jsem smutně vzpomínal na ty věci, které se mi vůbec nepovedly. A jelikož se mi zrovna nechtělo vylézat z postele, tak jsem začal fantazírovat co by se stalo, kdyby ty věci, které se mi nepovedly, se udály trošku jinak (fantazii se meze nekladou). A zde je výčet několika mých okamžiků, u kterých jsem si vytvořil „alternativní historii“

 

1) Kdybych řekl slečně to, co jsem původně chtěl.

Stalo se to přesně na můj maturitní ples. Měl jsem již nějakou dobu zájem o jednu slečnu, se kterou jsem byl na „večeři“ . Věděl jsem, že přijde na můj maturák, a tak jsem měl i připravenou řeč (teď vím, že nic takového příště dělat nebudu). V momentě, kdy jsem měl zrovna volnou chvíli, jsem si ji odchytil a zatáhl jsem ji na místo, kde nebylo moc lidí a chtěl jsem ji vyznat lásku. Ale místo toho vznikla jedna trapná chvíle ticha, kdy jsem to proložil konverzací o počasí, nakonec mě vysvobodil známý, který si ji odvedl na bar si dát tequilu.
Moje „alternativní historie“ by vypadala tak, že bych jí vyznal lásku a celý večer bych s ní protančil. Po dokončení našich maturit bychom šli do stejného města studovat. Navíc ona byla charakterově stejný blázen jako já, takže bychom vyváděli samé kraviny a mohli spolu sportovat. A nebo by se stalo to, že by ke mně nic necítila a já bych zůstal na ocet stále.

 

2) Kdybych se slečny udržel v běhu

Jsem vášnivý běžec. Jednou jsem běžel závod na 21km. Na 9. km jsem doběhl jednu slečnu. Čekal jsem, že poběžím s ní po boku a pak jí někde uběhnu. Stalo se však to, že jsme  se spolu začali bavit, já jsem zjistil, že je to Romana a že běží poprvé. Do 12. km jsme běželi spolu ,bavili se o všem možném i nemožném (aspoň tak, jak nám naše plíce povolily) a vypadalo to, že mezi námi přeskočila jiskra během těch 3km, ale pak za námi dosupěl nějaký další běžec, začal se s ní bavit a na 14. km mi oba utekli. Marně jsem se jich držel kilometr. V cíli jsem ji hledal, ale bohužel jsem ji nenašel a ani následné internetové hledání  nepřineslo úspěch. (fotka: Run magazine)                 

Moje „alternativní historie“ vypadala tak, že bych je doběhl a následně utekl se slečnou Romanou do cíle a pak se s ní plně seznámil. Měl bych blízkou osobu, se kterou bych sdílel svůj zájem a mohl s ní proběhnout celý vztah. Nevím jak vy, ale sdílet se svou milovanou nějaký zájem je to nejhezčí, co může být.

 

3) Kdybych posiloval koleno, tak bych nešel do nemocnice

Táta si v mládí udělal něco s kolenem takovým způsobem, že přestal s fotbalem a jako správně geneticky vybavený jedinec jsem dostal do vínku něco podobného. Jakýkoliv prudší pohyb způsobil to, že mi křuplo v koleni a já jsem několik vteřin (ale spíše minut) ležel na zemi a skučel bolestí. Máma mi radila, abych chodil do posilovny a posiloval koleno (paradoxní je, že jsem jezdil aktivně na kole, ale nepomohlo to), ale já jsem neposlechl. Až jednou mi křuplo v koleni tak, že jsem musel na operaci kolena a sport musel jít na nějakou dobu stranou.

Moje „alternativní historie“ by vypadala (logicky) tak, že bych šel do posilovny a nebo k někomu, kdo by se mi podíval na koleno a řekl, co s ním mám. A pokud bych posiloval koleno a nic by se mi s ním nestávalo, tak bych i dále chodil na svůj pozemní hokej, karate a judo. Zároveň bych mohl lépe a snadněji běhat za holkama.

 

 

 

A co vy? Zamysleli jste se někdy nad nějakou situací, jak by vypadala, kdybyste se rozhodli jinak?

 

 

 

Tady to nekončí!