Jak jsem se stal občanským aktivistou

Každému z nás se může každý den stát, že se proti Vám neoprávněně (aspoň podle Vašeho úsudku) postaví státní moc Může to být soudce, který vydal špatné rozhodnutí, město, ve kterém žijete, které protiprávně „obsadilo“ Váš majetek a nebo jiná státní instituce, která vydala usnesení, které se neslučuje s žádným vydaným zákonem. A v okamžiku, když se stanete obětí takové nepřístojnosti se můžete zachovat dvěma způsoby. 1. Jít do nejbližší hospody, nadávat na všechny a všechno a následně se opít do němoty a tento proces opakovat několikrát do týdne a nebo za druhé se postavit proti té státní instituci, bojovat legálními prostředky o to, abych se domohl práva. V následujících řádkách Vám popíšu, jak jsem se stal takovým občanským aktivistou, kterému začala vadit jedna nepřístojnost ve svém městě a jak proti tomu bojuju a budu bojovat.

Ale co to vůbec ten občanský aktivismus respektive občanský aktivista je?  Dle definice na wikipedii je aktivismus intenzivní prosazování určitých cílů z přesvědčení, z osobní motivace v nejrůznějších oblastech společenského života.

Dle Koncepce politiky vlády vůči nestátním neziskovým organizacím je definice: Občanskou společnost tedy tvoří občané, kteří se dobrovolně podílejí na spravování věcí veřejných. Mohou tak činit mnoha způsoby, jedním z nich je angažovanost v neziskových  organizacích. Angažovanost občanů v neziskových organizacích je kolektivně a formálně  organizovaná.

Těch definic je více, ale myslím si, že tyto dvě jsou dostatečně vystihující. Teď se pustím do popisovaného problému. Pocházím z města Rakovníka, jehož zastupitelstvo oslovilo již v říjnu loňského roku Kaufland, že by chtělo hned vedle stávajícího Tesca postavit obchodní dům a spolu s ním by mělo být i nějaké malé železářství. Na zastupitelstvo, které bylo svoláno těsně před Vánoci, se hlasovalo o tom, zda bude umožněno Kauflandu, aby se připojil na sítě v Rakovníku. První hlasování skončilo 10 vs 10 a 1 se zdržel. Na základě takového hlasování bylo vyvoláno „dohadovací řízení“, ve kterém se „vedoucí“ stran dohodli, že Kaufland nedostane souhlasit. Na tomto zastupitelstvu byla i prezentace zástupců obchoďáku s tím, že budou městu nabídnuty dva miliony. Naše zastupitelstvo člověk může sledovat skrze počítač, takže jsem předpokládal, že když jsem se zmínil o té částce někomu a on chtěl důkaz, že to bylo nabídnuto, tak to najdu na nějakém záznamu. A já to nikde nenašel.

Člověk by si myslel, že se už nebude Kaufland snažit, ale ona to byla chyba. Zkusil to znova v březnu, ale tentokráte s částkou 200 000,-. A k překvapení všech to dopadlo úspěšně. Teď to bylo 13 pro, 4 proti a 4 se zdrželi. Předtím jsem vystupoval mírně proti postavení toho obchoďáku, ale tohle pochybné hlasování ve mě vyvolalo zlost, a tak jsem se rozhodl, že se budu pokoušet toto rozhodnutí zvrátit z mnoha důvodů, které uvedu níže.

Proč by v našem městě nemohl být Kaufland? Jednoduše proto, že si myslím, že těch obchodních domů s potravinami je tu dostatek, zruinovalo by to dosavadní drobné podnikatele ve městě a z města by to udělala město duchů. Dále by se to postavilo na zemědělské půdě, kde by se dalo pěstovat cokoliv a byla by to česká plodina. Zastupitelstvo se nechovalo s péči řádného hospodáře a mělo vzít hned tu první nabídku (U nás ve městě se má stavět aqvapark, tak by se minimálně tou částkou zaplatila část bazénu). Navíc je tu obava, že dříve či později krachne jeden ze stávajících obchoďáků a co potom s prázdnou budovou? Máme 16 tisíc obyvatel a k tomu 6 obchoďáků (nepočítám jednoty a Coopy s Vietnamcema).
A konečně se dostávám k tomu, jak proti tomu zatím bojuju a jak budu postupovat (nebo budu chtít).

V první řadě jsem vytvořil internetovou petici, kterou během týdne podepsalo sto lidí. Zároveň jsem čtyřem podnikatelům, kterých se případný Kaufland týká, dal papírovou formu petice, aby se jim podepisovali zákazníci. Díky této petici jsem byl ve dvou regionálních novinách + mě čeká někdy online rozhovor. Zároveň jsem se domluvil s dalšími odpůrci a založíme spolek, který kromě jiného bude připomínkovat územní plán.

A jak se může jinak zabránit Kauflandu? Vidím 6 způsobů. 1. kdyby se sebrali naši spoluobčané, kteří jsou  kleptomani a kradli velké množství materiálů ze stavby, že by to Kaufland mohl dříve či později zabalit :D
2. změnit územní plán, ve kterém by se jasně vyznačilo, že by se mohly stavět jenom určité věci, 3. vyhláškou, která by zakázala na území města určitý typ obchodu určité velikosti, 4. bylo by třetí hlasování, kde by se odhlasovalo, že Kaufland nedostane souhlas k připojení do sítě, 5. Vyvolalo by se referendum, kde by se Kauflandu ukázalo, že lidé ho nechtějí a za 6. majitel toho pozemku stanoví takovou cenu, že se to obchoďáku nevyplatí stavět.

To je zatím všechno moje snažení a budu Vás i nadále informovat.
A co vy a Váš nějaký občanský aktivismus?

 

 

P.s. – V roce 2013 byl schválen s velkou pompou za 300 tisíc Strategický plán města, ve kterém se jasně říká, že na tom místě, kde se má stavět Kaufland, nemá nic stát. A tehdejší starosta a současný zastupitel pro něj teď dvakrát hlasoval....

 

 

 

Tady to nekončí!

Jak jsem psal/píšu bakalářskou práci

 

Za poslední dobu jsem objevil spoustu článků, které se snažily vtipně podat to, že autor nestíhá psát bakalářskou práci, ale jeho myšlení je stále optimistické. Nechci tento styl kopírovat, chci se s Vámi podělit možná trošku  „suše“ o svůj příběh „psaní bakalářské práce“. Mimochodem – moje téma bakalářské práce je Politická a společenská úloha tělovýchovných organizací za První republiky. Může se zdát, že podle tohoto tématu studuju historii, ale není tomu tak. Studuju politologii a toto téma jsem si vybral hlavně proto, že od mládí chodím do sokoloven a (trošku naivně) jsem si myslel, že budu psát jenom o Sokolu, což jsem se šeredně spletl, ale o tom zase někdy jindy. V tomto článku se chci věnovat hlavně to, jak moje psaní přes menší obtíže začínalo a jak pomalu končí.

Měl jsem perfektně nastavený časový plán, jak se budu věnovat té mé bakuli. Začnu 27. 1., což byl pátek, den po mé úspěšně udělané poslední zkoušce a pak každý den napíšu aspoň stránku a jelikož datum odevzdání je posledního března a my musíme napsat minimálně 40 stran, abychom měli „regulérní“ délku, tak bych to v pohodě stihnul. Jenomže menší zádrhel. Poslední zkoušku jsem neudělal tak, jak jsem chtěl, a tak mi nezbylo nic jiného, než přehodnotit plány, udělat poslední zkoušku (kterou jsem udělal)  2. 2. a začít hezky od 6. 2., což bylo pondělí. Opravdu jsem v tento den něco napsal. Napsal 2,5 normostrany (1normostrana=1800znaků). A tak jsem si řekl: „Proč bych nemohl psát denně 2 normostrany?“ A jak jsem si řekl, tak jsem i učinil.

Ze dvou knihoven v Plzni jsem si napůjčil na 48 knih, z nichž jsem využil kolem 35. Ale nemyslete si, že mám dlouhé pasáže z těch 35 knih. Z dobré půlky mám sotva jednu větu, kterou jsem musel svými vlastními slovy prodloužit, jinak bych měl tak tři slova. Další 3 zdroje mám z internetu, protože v knižní formě je nenaleznu.

Při hledání toho pověstného Grálu, v mém případě to byly informace, které nelze nikde najít, jsem se vypravil na místo, kam nikdo nechodí a je to místo, které je plné pavučin a prachu. Ano, je to ARCHIV. Byl jsem v Městském archivu v Plzni, kde mě přivítala paní, jejíž věk by se mohl blížit stáří nejstaršího dokumentu, který tam schraňovala. Když jsem ji řekl, co potřebuji, mi na svých vratkých nožkách přinesl takovou veeeeelkou knihu, ze které se mi orosilo čelo takovým způsobem, že jsem každou chvíli čekal, že z orosení se přejde na proud potu, který si nezadá s Niagarskými vodopády. V tomto archivu jsem Grál nenašel, ale nalezl jsem informace, které mě mají zavést na správné místo, kde je uložen informační Grál. Po návštěvě v Archivu České televize a Archivu Národního muzea jsem dostal skoro všechny informace, které jsem potřeboval k napsání mého veledíla. Zítra se chystám do Národního archivu, kde snad všechny chybějící informace naleznu a dám všechno dohromady.

Mám konzultanta, kterému posílám moje napsané kapitoly. Ačkoliv je to strašný pedant na každé slovíčko, které se mu nezdá, tak si myslím, že díky němu vyšperkuju svou práci k takové dokonalosti, že i lidé, kteří píšou skvěle hodnocené práce do odborných časopisů, budou jenom skučet závistí, až si to moje dílo přečtou (jestli to vůbec budou číst).

Nemám rád, když dělám něco na poslední chvíli. Z toho pramení to, že všechny chci mít hotové aspoň 14 dní před odevzdáním. A tak se mi nedivte, že se mé bakalářské práci od toho 6. 2. věnuji minimálně 4 hodiny denně. Samozřejmě jsem v nějaký den nic nenapsal, ale o to víc jsem o té mé práci přemýšlel. I když mé svědomí říká, že jsem na tom pozadu, tak při pohledu kolem mě musím říct, že jsem jeden z mála, který je tak daleko, takže se tímhle můžu utěšovat. Jak jsem psal výše, 31.3. by se měly odevzdávat konečné práce konzultantům a ten nám dá známku, tak doufám, že budu kvalifikován minimálně za „dobře“. Takže držte palce.

 

 

A co vy a Vaše ročníkovky/seminárky/bakalářské nebo diplomové práce?

 

Tady to nekončí!

Žena patří za plotnu

„Ženy jsou méně inteligentní, a tak musí dostávat menší plat jak muži.“ Takhle nějak zněla promluva polského europoslance Janusze Korwina. Mnoho lidí se kolem tohoto výroku čertilo, ženy ho posílaly  do pekla, ale já mu musím dát za pravdu. A ještě bych k tomu dodal, že žena by měla být doma, kde by vychovávala děti a měla by mít vždy navařeno pro manžela dřív, než se vrátí z práce.  Zároveň by měla být povolná pokaždé svému muži, když se mu zachce,  protože žena má plodit děti. Koneckonců muž je ten, kdo jí dává peníze na to, aby nakoupila potraviny,  ze kterých uvaří potom večeři až se vrátí z práce. V následujících řádcích vám vysvětlím, proč žena má být v takovém podřízeném postavení.

Jistě si kladete otázku, proč žena patří do domácnosti a má vařit. To je jednoduché. Již od středověku (a možná i dříve) pracovali jenom muži, protože se všeobecně vědělo, že žena toho moc nedokáže a ve válce by byla rychle zabita. A postupně se to přesunulo do současnosti. Kolik žen najdete v takových těžkých povoláních jako je hornictví, řidiči kamionů, zedníci nebo dělníci? Prakticky žádnou a i když nějakou najdete, tak když se na ni podíváte, tak „tomu“ nemůžete přisuzovat ženskou kategorii, to spíše něco mezi mužem a ženou, ale blíž to má k muži jak svým chováním, tak vzhledem. Proto by si ženy měly uvědomit svou pozici v rámci rodiny a zůstat doma u plotny. Když se manžel vrátí znavený z těžké práce domů, tak jediné, co potřebuje mít doma, je uvařeno a manželku, která mu splní veškerá přání.

Ano, žena by měla plodit děti svému manželovi. Důvod je jednoduchý. Manžel ženy určitě bude chtít dědice (kdyby to byl kluk, tak by to bylo ideální) a předat mu všechno, co všechno zná. Žena musela počítat, že když si ho vzala, tak dříve či později musí spolu čekat děti. Od toho je přece manželství. Podle mého jsou ženy v manželství, které trvá aspoň 2 roky, naprosto k ničemu a chlap by se s ní měl rozejít a najít si jinou, která mu toho potomka dá.

V poslední době se řeší otázka, zda by se mělo odměňování žen víc vyrovnat mužským platům. Je to nesmysl. Každé pohlaví má jiný způsob uvažování. Muži jsou více racionální, kdežto ženy jsou emocionální a často propadají panice. Proto je mužský rozum lépe (a doufám i bude nadále) odměňován než ženské emoce. A na vyšších pozicích ženy nejsou viděny hlavně proto, že by to nezvládly. Jeden příklad za všechny. Katka Neumannová měla na starost v roce 2009 MS na lyžích. Dopadlo to tak, že jak organizačně tak finančně to byl naprostý propadák. A nařízení Evropské unie o povinných kvótách pro ženy mi přijde jako naprostá zhovadilost, to dovede mnohé firmy a možná i státní úřady naprosto ke kolapsu. Jinak rovné odměňování žen a mužů se učí na mnoha univerzitách v rámci oboru Gender studies (nebo tak nějak se to píše), to už rovnou můžeme otevřít obor, který se věnuje správnému chození na záchod. Mimo jiné odtud se rekrutují všechny ty feministky, fuj.

V dnešní době mnoho žen chodí do posiloven, kde ze sebe snaží udělat  svalnatého chlapa a když k nim zajdete na návštěvu, tak zjistíte, že kromě toho, že nemají nakoupíme a navařeno ani pro sebe (natož pro nějakého přítele, kdyby nějakého měly), tak mají v celém bytě neskutečný bordel. Tohle je proti přírodě. Ženy by se měla věnovat domácímu úklidu a když už by někdy šla na nějaký sport někam, tak jedině se na něj dívat, přece nenechám, aby moji ženu někdo očumoval. Žena patří svému muži a nemá se chovat vyzývavě a nosit nějaké sexy hadry před cizím chlapem, to je snad jasné. Tyto ženy by se měly srovnat a dostat kázání, že takhle to nemá fungovat, že musí být domácí hospodyňky, které se věnuji příteli/manželovi, mají doma uklizeno a pak ať vyrazí za zábavou, o které řekne svému druhovi, samozřejmě se nesmí vrátit v hodně podnapilém stavu v doprovodu svých kumpánů z hospody, to může jenom chlap, proto ho Bůh stvořil.

 

Tady to nekončí!

Miloš Zeman je dobrý prezident?!

Miloš bude kandidovat!! Miloš nebude opět kandidovat!! Takové zprávy se šířily včera celý den celým facebookem, twitterem a všemi diskuzemi na internetu. Bylo to hlavně díky tomu, byl den D. Den, kdy Miloš Zeman vyhlásí, zda bude či naopak nebude kandidovat. Nervy to byly velké, ale náš současný prezident chce obhájit svou post. Musím však podotknout, že vše dopadlo tak, jak bylo jasné už týden předem. Minulý týden TV Barrandov oznámila, že od 16.3. chystá speciálně pořad „Pokec s prezidentem“, kde bude pana prezidenta vyzpovídat sám ředitel televize. A kromě něj bude také žena jeho kancléře Vratislava Mynáře Alexandra. Už se nemůžu dočkat této šaškárny, dokážu si představit, že oba dva novináři budou slintat na odpověďmi pana prezidenta a nekriticky přijímat jeho věty. Prostě to bude naprostá servilita.

Ale nechci tu rozebírat fakt, že bude kandidovat a ani to, jaký na to mám názor. Chci se detailněji podívat na současné kandidáty a také na můj odhad následujících měsíců předvolební kampaně (i když již Zeman dělá permanentně celé své volební období). Ale ještě musím připojit jednu událost, která se přihodila dnes (10.3.). Miloš Zeman oznámil, že nebude chodit do diskuzí. Takže to znamená, že všichni kandidáti budou pomlouvat jeho a on bude ve svém pořadu pomlouvat na oplátku je. Tomu se říká odvaha předstoupit před své protivníky.

Jistě si vzpomínáte na kampaň před historicky první volbou prezidenta. Ta byla velmi štvavá, zejména mezi voliči a PR týmy Karla Schwarzenberga (dále KS)a Miloše Zemana (dále MZ). Zpočátku jsem se zapojil do této až nenávistné kampaně také, ale když jsem zjistil, že obě strany to neskutečně přehánějí, tak jsem ustoupil a byl už jenom tichý pozorovatel. A po postupu výše zmíněných pánů to nabralo větší grády. Já sám jsem volil Zemana, ale byla to těžká volba, volit mezi člověkem, který byl usnul na nějakém důležitém jednání (viděl jsem KS v televize a když se na něj nemluvilo, regulérně spal) a nebo člověkem, který je alkoholik.

V současné době to vypadá, že nejvážnějšími konkurenty Miloše Zemana jsou Michal Horáček a Jan Drahoš.  Já sám bych ocenil, kdyby na prezidentský post nastoupil Jan Drahoš, protože bývalý předseda Akademie věd a má určité vzdělání, takže mu rychle dojde, jak se má nebo nemá chovat, aby nebyl ostatním zemím pro ostudu. Navíc je dle mého respektován jak vědeckou, tak i mezinárodní komunitou, takže je v očích veřejnosti respektován. Nevýhodou oproti Horáčkovi má tu, že je méně bohatý. Michal Horáček vlastnil sázkovou kancelář, takže má pověst „gamblera“.  Když se této pověstí zbaví, tak může být silným protikandidátem. Ale i když jsem příznivcem Drahoše, tak se může objevit někdo nečekaný, kdo se objeví na scéně a třebas názor změním. Těším se na předvolební debatu, při posledních prezidentských volbách jsem byl na 2 ze 3 v Praze a tam to vypadalo jak na fotbalovém zápase (naštěstí tam po sobě nikdo nic neházel a neprali se mezi sebou).

Co se týče kampaně, tak v případě Miloše Zemana to bude masakr. On má své voliče jisté, takže moc nevěřím, že by se snažil nějaké nepřesvědčené voliče přesvědčit. Spíše to vidím na to, že bude ve svém pořadu mluvit bez obalu neskutečně sprostě, protože nikdo a nic ho nebude omezovat. U ostatních kandidátů to bude určitě kultivovanější, nebudou se chtít inspirovat z kampaně KS a MZ a budou si chtít najít vlastní cestu (pevně doufám). Musíme se nechat překvapit

Ta největší kampaň začne buď při letních prázdninách a na začátku září. Bude se křížit s parlamentními volbami, což mě také zajímá, na jakou stranu se jednotlivé politické strany přikloní. Předpokládám, že kampaně budou ve stylu „Už nikdy na východ“ a nebo „Nebudu jako Zeman“, protože budou chtít vést prezidentský úřad jinak než dosavadní hlava státu. Jinak mám dobrou zprávu pro studenty – pokud si chcete vydělat, tak tenhle rok si strany chtějí najít někoho na rozdávání letáčků, takže stačí sledovat fb a ono se jistě něco najde.

A jak to vidíte vy? Kdo se stane prezidentem? A jak vnímáte chování Miloše Zemana ve funkci?  A koho byste chtěli vy vidět jako prezidenta?

Tady to nekončí!

Rozhovor s Andreou Procházkovou, zakladatelkou spolku Názorování

Před První světovou válkou existovalo na českém území na 50 tisíc spolků, které se snažily pozvednout dobrovolně občanskou společnost na vyšší úroveň a suplovaly mnohé funkce Rakouska-Uherska (zajišťovali kulturu pro obyvatele české země, tělovýchovu, soutěže atd.). Během První republiky naopak spolky stát štědře dotoval, a tak si určoval, co smí nebo nesmí dělat (Například stát dotoval Sokol, který měl kolem milionu členů). A během komunistického režimu veškerá dobrovolnost skončila a snaha tvořit dobrovolně občanskou společnost přišla až s pádem komunismu. V současnosti se mnoho mladých snaží rozvířit občanskou společnost formou diskuze. Jednou takovou je Andrea Procházková, která je studentka práv v Praze, která založila spolek Názorování, a tak jsme jí vyzpovídali.  

 

1) Co bylo tím impulsem, že jste založila Názorování?

Poprvé mě něco takového napadlo minulý rok v květnu. Byla jsem unavená a tak trochu znechucená z toho, jak se odvíjí diskuse nejen na české politické scéně, ale i obecně ve společnosti. Někteří představitelé státu se vyjadřují způsobem, který rozhodně není vhodným příkladem k následování. Celkově je komunikace podle mého názoru založena až moc na emocích, přes které často nevidíme podstatu problému. Není zde mnoho lidí, kteří by užívali argumenty a zároveň se snažili pochopit postoj druhé názorové strany. Neříkám, že v Názorování to vždy děláme správně, ale rozhodně je to způsob, jak se všichni společně můžeme učit lépe a kvalitněji diskutovat a přitom u toho osobně neútočit a nevyvolávat hádky z principu.

2) S Názorování jste se zúčastnila soutěže Hledá se LEADr, jak jste dopadla a co je to vůbec za soutěž?

Soutěž stále probíhá a já momentálně nemohu prozradit další podrobnosti. V brzké době vyjde první díl seriálu z této soutěže na Stream.cz, kde dozvíte více. Ale mohu vám již teď říct, že Hledá se LEADr. je skvělá zkušenost, díky které se naučíte mnoho praktických věcí, poznáte zajímavé a inspirativní lidi a zároveň vás to neskutečně motivuje. Výhra není podle mého názoru tím hlavním, o čem to je. Nasbíráte zde zkušenosti jako nikde jinde během takto krátké chvíle. A zároveň jste alespoň na chvíli součástí největší světové neziskovky, Člověka v tísni, což je taky skvělý zážitek.

3) Kolem vás se pohybují další 4 lidé, kteří Vám pomáhají, jsou to kamarádi, které jste „nakazila“ svým optimismem z lepších zítřků a nebo si oni všimli Názorování, zaujalo je to a přidali se do Vašeho týmu?

Možná to bude znít trochu zvláštně, ale já je nemusela přesvědčovat. Oslovila jsem takové lidi, o kterých vím, že Názorování dokážou posunout dál a zároveň mi budou schopní a ochotní v lecčems oponovat. Každý z nás zde má svou roli, a proto to funguje. Jsem jim vážně vděčná, že tuhle výzvu přijali a šli do toho se mnou. Zároveň se nebráním spolupráci s kýmkoliv dalším, kdo by mohl projekt obohatit a našil si tam své místo, které by mu vyhovovalo.

4) Co o Názorování říkají Vaši blízcí? Vidí v tom nějaký přínos nebo je to ztráta času?

Asi to bude znít jako klišé, ale rodiče a celá rodina mě vždycky podporují v tom, co dělám. Nepocházím z Prahy, takže je trochu komplikovanější dostat blízké na besedu a tak nějak jim vysvětlit, o co přesně jde. Na druhou stranu ale dělají to nejdůležitější, bez čeho by projekt nemohl vůbec vzniknout – vytvářejí pro mě takové podmínky, ve kterých si mohu dovolit obětovat Názorování svůj osobní čas, i když z toho zatím není žádný příjem. Což pro dojíždějící studenta není úplně lehká role.

5)Když jsem zadal do googlu „Názorování“, tak mi vyjely desítky (možná stovky) článků na Vaše akce, objevil jsem i odkaz na český rozhlas. Dá se tedy říct, že máte propracovaný marketing, Oslovujete média nebo různé bloggery?

Abych pravdu řekla, celkem mě překvapilo, že jste na Googlu našel tolik příspěvků. Nemyslím si, že kdokoliv z nás nad tím příliš přemýšlí. Soustředíme se na pořádání besed a tahle činnost jde trochu stranou, i když je to škoda. Je to oblast, kterou musíme a chceme do budoucna určitě zlepšit a teď se poohlížíme po správných lidech, kteří by nám pomohli vytvořit vhodný koncept propagace. Je pravda, že na některé besedy média dorazila, ale určitě to primárně nebylo naší aktivitou. To neznamená, že to nevítáme. Snažíme se zvát hosty, kteří vzbudí zájem veřejnosti i o nepopulární témata a zároveň chceme zapojit i ty, kteří dorazili si besedu poslechnout. Čím větší zájem budeme schopni v online prostoru vytvořit, tím víc se projekt dostaneme i mimo naši sociální bublinu. 

6) Uspořádali jste již 4 besedy se zajímavými hosty, byl o ně zájem? 

Poměrně ano. Především na první besedu dorazilo okolo 150 lidí, což bylo i pro mě nečekané. Samozřejmě záleží na tématu – jsou věci, které osloví mnohem větší množství lidí a pak tu jsou témata, která zaujmou jen hrstku z nich. Ale nám úplně nejde o počet návštěvníků. Kvalitní diskuse se může odehrávat i mezi 20 lidmi, ale musí se chtít zapojit. Zároveň chápeme, že ne všichni chtějí akčně debatovat – to je vše na dobrovolnosti a jejich rozhodnutí. Proto je někdy větší množství výhodou, ale není to pravidlem.

7) Jak se snažíte kromě tohoto Vašeho projektu zlepšit občanskou společnost ve Vašem okolí? 

Lidé nemusí hned zakládat projekt, aby zlepšili občanskou společnost. Já jsem se touhle cestou vydala, protože mě to do jisté míry naplňuje a vyhovuje mi nést určitou odpovědnost za nějaký celek. Můžete dělat cokoliv, o čem budete přesvědčení, že může pomoct – počítá se sebrání odpadku na ulici, zorganizování veřejné sbírky nebo přesvědčení i pouze jednoho člověka, aby šel k volbám. A přesně to se snažím dělat. Jestli to ve skutečnosti něco reálně mění, se mi těžko odhaduje. Ale věřím, že je to lepší, než kdybych nedělala vůbec nic.

Občanská společnost jsme my všichni a jestli chceme, aby byla lepší, musíme začít u sebe. Kolikrát vám zlepší náladu už jen to, že pustíte postaršího pána v tramvaji sednout a on vám za to poděkuje. Jinak co se týká dalších aktivit, snažím se zapojovat do různých projektů a spoluprací se studentskými spolky a iniciativy. Vše se točí okolo občanského vzdělávání, angažovanosti a veřejného prostoru. Zároveň se snažím věnovat i novinařině, což doufám má také stále sílu něco měnit.

8) Co by se mělo v ČR zlepšit, aby byla občanská společnost rozvinutější?

To je dobrá otázka. Největší hrozbou je pro nás momentálně nezájem lidí o aktuální dění a politiku. Neříkám, že k tomu tito lidé nemusí mít důvody. Na druhou stranu stěžování a nadávání k ničemu nevede. Takže si myslím, že by si lidé měli uvědomit svou odpovědnost za to, jak se zde žije. A vůbec nezáleží, jestli bydlíte na vesnici či ve městě. Zájem je prvním krokem k tomu začít něco dělat a třeba i změnit.

 

9) Jak by podle Vás měla vypadat ideální občanská společnost?

Nikdy není nic ideální a vždycky to může být lepší. Ale i horší. Proto bych se nechtěla bavit o ideální občanské společnosti, ale spíše o společnosti, kde jsou lidé spokojení a mají dostatek možností se realizovat. To se týká především mladých lidí.  A taky bych chtěla společnost, kde k volbám dorazí alespoň 70% občanů. Tím nechci říkat, že je na tom česká společnost strašně špatně, ale určitě je tu velký prostor pro zlepšení. A to nejen ve volební účasti.

10) Co plánujete za další debaty?

Hodně se teď chceme zabývat společenskými tématy, která hýbou především tou mladší generací. Přece jenom je to naše cílová skupina. Chystáme besedy o vzdělávání nebo o situaci na Blízkém východě. Určitě budou do letních prázdnin i další, ale ty si zatím nechám pro sebe. Vše záleží na časových možnostech a prostorech. Někdy je to trošičku komplikovanější sladit všechny detaily dohromady.

11) Máte nějaký dlouhodobější cíl s Názorování?  

Doufám, že na Názorování budou docházet pořád tak skvělí lidé jako doposud a bude se nám dařit vybírat správná témata. Mým velkým snem je, aby se podobný koncept rozšířil i mimo Prahu - ať už bychom začali objíždět jiná města my nebo se něco takového nastálo vytvořilo i někde jinde. Náš projekt je fajn, ale nestačí to. Bohudík tuhle roli trochu suplují i studentské spolky, takže bych byla velmi ráda, kdybych zde vznikla nějaká síť mladých lidí, kteří chtějí ve veřejném prostoru společně něco tvořit.

Tady to nekončí!