Jaké je to být vazačem knih v Neoluxoru?

Brouzdám si takhle po facebooku a najednou se mi u sponzorovaného příspěvku Neoluxoru objeví – pojďte si přivydělat na Vánoce do e-shopu. Jelikož jsem knihomol (nebo si to aspoň myslím), tak jsem okamžitě napsal, že mám zájem. A co se nestalo. Hledali 4 lidi a já jsem se mezi toto kvarteto dostal. Oujé. Měl jsem v pondělí nastoupit a já jsem nemohl dospat, protože jsem pořád přemýšlel. Jaký to bude? Budu komunikovat s lidmi a nebo dávat knížky k expedici podle objednávek? Usnul jsem dost pozdě, takže se mi povedlo vstávat o 30 minut dřív, než jsem měl původně v úmyslu. Ale stihl jsem to!

Pokud znáte Neoluxor na Václavském náměstí, tak úplně dole je sklad, kde sedí e-shopaři a sledují každou zásilku a dávají Info, že chtějí tu a tu knížku. Když jsem se dostal do skladu, tak jsem dostal instrukce k činnosti, kterou budu dělat. Budu balit knihy, lepit na ně štítky těch, kterým patří a pak zadávat do systému České pošty (nebo pokud to jde jinými kanály), aby to šlo adresátům.

Jelikož to postupně byla monotónní práce, tak jsem hledal způsob, jak si celou práci zpříjemnit. A našel jsem. Do každého balíku musím dávat daňový doklad, a tak jsem se rozhodl psát malé (i miléJ ) komentáře v reakci na objednané knížky. Například jedna slečna měla motivační kalendář a 2 knížky o motivaci, tak jsem ji napsal: „Balič Pavel říká: jste motivací pro ostatní“. Dva dny na to jsem od ní skrz šéfa dostal pochvalu, že se takové komentáře jen tak nevidí a že děkuje (ještě předtím mi šéf tohle psaní "komentářů" povolil).

Nebo knížka o Madeiře jsem pánovi popsal, že „je tam teplo“ a nebo se dost často objevuje knížka o Kamasútře a mě nenapadlo nic jiného, než napsat „Tuhle knížku mám doma a nejlepší poloha je na straně 60“(knížku doma nemám J).

Také jsem viděl knížku o BDSM a poutání, tak jsem napsal komentář o tom, že „vím, že mám o zábavu po večerech postaráno“.  Jak jsem psal výše, zpříjemnit práci se musí.

Každému podobou práci doporučuji, protože moje láska ke knihám se jenom zvýšila. Jinak jsem udělal za směnu 100 zabalených knih a 4. den, kdy jsem se naučil balit, už jsem zabalil 180 knih. Pokud byste se ptali, jaké jsou nejčastěji objednávané knížky, tak je to Osm od Třeštíkové a nebo nějaká sbírka povídek Mléko a med jak v angličtině, tak i v češtině.
A to nejdůležitější. Pokud si objednáte na e-shopu nějakou knížku, tak další den to je ve skladu a do 2 dnů by to teoreticky mělo být u vás doma.

 

Tady to nekončí!

Téma do placu: Svatba a manželství

Když se v nějakém restauračním zařízení sejde pánské osazenstvo, tak se dříve či později dostanou k tématům, jako jsou: holky, chlast, sex a nebo politika. Ale když jsem se včera sešel s kamarády, tak notnou část večera jsme se bavili o manželství a svatbě (o té více). Zjistil jsem, že pro každého svatba a posléze manželství znamená naprosto něco jiného a dalo by se říct, že má tisíce podob (s nebo bez chlebíčků, předmanželská smlouva nebo jiné smlouvy, církevní obřad nebo „občanský“).

Když to vezmu obecně, tak znám pár, který spolu chodil 8 let a teprve poté se vzali, ale také znám dvojici lidí, kteří se vzali po půl roce. A zajímala by mě statistika, jak je to s tou rozvodovostí. Jestli se rozvádějí spíš vztahy, které před manželstvím žili víc jak 2 roky spolu a nebo ty, které žili méně jak dva roky.

Tento článek nechci psát jako můj názor na svatbu či manželství, protože nemám nějaký jednotný názor o tomto tématu, ale chci hodit téma do placu a chci se Vás zeptat: Jaký je Váš názor na svatbu, jak by měla vypadat (nebo vypadala) Vaše svatba? A jaký je dle Vás ideální představa manželství?

 

Tady to nekončí!

Závodníci, kteří na závod nepatří

Tento článek mě napadl v okamžiku, když jsem se díval na Youtube na výkony těch běžců, kteří dali do svého úsilí tolik odhodlání, že těsně před cílem zkolabovali, začali zvracet, podlomili se jim kolena a jen s velkou námahou se zvedli a doklopýtali do cíle. Většinou se jednalo o marathonské či půlmarathonské závody. O těchto vytrvalcích nechci psát, těch si vážím.

Na start běžeckého závodu podle mého nepatří rozhodně ti, kteří běhají sotva 2 měsíce a hned si troufnou na marathon či půlmarathon. Pamatuju si, jak jsem kdysi sledoval Českou televizi a jejich přímý přenos z pražského marathonu a už na Karlově mostě (myslím si, že to byl nějaký 5. kilometr) už někdo nemohl a už šel. Jak někdo takový se mohl přihlásit na 42km závod? Taky to podle toho vypadá. Z nějakého pražského marathonu jsem viděl statistiku, že z 11tisíc běžců jich v časovém limitu (7hodin) doběhlo jenom 5500 (a určitě mezi nimi byl i ten, který šel na 5. kilometru).

Když už píšu o někom, kdo krátce po startu už nemůže, tak připojím další „druh“ lidí, kteří mi vadí. A tím jsou postižené a různé neziskovky. Nemám proti nim nic, stalo se jim životní neštěstí a oni měli smůlu, ale vadí mi to, že na mnohých závodech se 100 metrů před cílem zvednou z vozíku a snaží se dojít do cíle a najednou před cílem se vyrojí stovky novinářů a dělají z něj celebritu, která uběhla marathon za půl hodiny. A to je špatně. A nebo jsem viděl postiženého obrnou, který celý marathon šel. Sice přišel do cíle v časovém limitu, ale celý závod šel, což je dle mého stejně špatně jako u toho chodce na 5. kilometru.

A ze všeho nejvíc mi vadí, když na české půdě se nejvíc pozornosti dává černochům, kteří sice zaběhnou skvělý rychlý čas, nicméně mnohdy to vypadá, že všichni ostatní za nimi jsou nějací looseři, kteří nemají na to, aby vyhráli. Neříkám, že by černí vítězové měli být upozaděni a měl by se dávat větší prostor celému startovnímu poli, ale 70% všech závodníků jsou Češi, tak proč se musí dávat tolik prostoru zrovna jim? Tihle na závod patří, ale zase by měli mít méně pozornosti.

Když to shrnu, tak každý by si měl dvakrát (a leckdy i třikrát) rozmyslet, na jaký závod se má nebo nemá přihlásit. Pro začátek by bylo dobré se přihlásit na nějaký lokální závod.  Také organizátoři by si měli uvědomit, že běžecký závod by se měl převážně běžet a měla by to být oslava běhu a né z toho udělat procházku Růžovou zahradou. A už vůbec by se ze závodu neměla dělat charita pro postižené, jak se z toho postupně stává na velkých závodech.

 

Tady to nekončí!

Pozdrav jako socializující prvek v běhu

Už je tomu 5 let, co jsem začal běhat. I přes mnohá zranění (3x natažené vazy v koleni a v kotníku, pobolavějící kotník) a času na zotavenou jsem u běhu zůstal, takže si myslím, že můžu kvalifikovaně hovořit o věci, se kterou se potýká každý běžec. A tou je pozdrav.

Chápu celkem ty sprintery, kteří se kolem mě mihnou a já jsem v jejich očích možná nějaká šmouha, o které si myslí, že to je strom, proto budu psát o nás, o „pomalejších běžcích“.

Jestli člověk zdraví nebo ne, se pozná, jak dlouho běhá. Aspoň takové mám já zkušenosti. Pokud člověk běhá kratší dobu, tak si možná v duchu říká „co to je?“ a nebo raději odběhne na cestě o kousek dál. Když ale člověk běhá dál a třeba prší nebo je nějaké nevlídné počasí, tak tehdy vybíhají ti, kteří s pocitem sounáležitosti se s ostatními zdraví a vzdávají kolegům-běžcům tichý hold, že šli stejně jako oni běhat. Ale můžeme mít i více škatulek běžců, kteří ne/zdraví. Lidé jsou založením buď extroverti a nebo introverti a jejich stav mysli se přesouvá i do sportu. Když introverti běžíc a vidí v dáli někoho mávat, tak spíš sklopí hlavu a nechtějí dotyčného ani vidět. To extroverti si s dotyčným i plácnou.  

Já sám vnímám pozdrav jako věc, která může protiběžce nabudit, i když vypadá, že už nemůže. Dovedu si představit, že někdo, kdo má za sebou nějakou porci kilometrů, šlape vodu a nejraději by se sebou šlehnul do příkopu, potká někoho, kdo vypadá svěže, usměje se a zamává na pozdrav (a je to třeba osoba druhého pohlaví), tak sebere netušenou sílu a uběhne dalších 10km s úsměvem na tváři. Prostě taková motivace. Bude mít takový pocit, že není nějaký vyděděnec z komunity.  Zároveň to vnímám jako věc, která řekne „patřím do komunity běžců a zůstanu v ní“. A nakonec po těch letech běhání to považuju za slušnost, i když mnozí se mému mávnutí nebo „Ahoj“ či „Nazdaaar“ za mnou otáčejí, co je to za šílence J

Přidám ještě menší příběh. Na jednom závodě jsem nejenom pozdravil jednu slečnu, ale také jsem si s ní potykal (podali jsme si ruce jako znak přátelství). Ale jak to bývá ve vztahu, utekla mi s jiným běžcem o 2 kilometry poté. Takže jsem se vlastně na jednom závodě zasnoubil a taky rozvedl.

Dokonce jsem zažil moment, kdy při otočce na závodě jsem byl pozdraven. A to se cení.

 

A jak vy vnímáte pozdrav? A jak zdravíte?  

 

Tady to nekončí!

Potlačení svého ega

Pokud to nevíte, tak zrovna včera proběhly na Slovensku krajské volby (slovensky župné volby). Od našich krajských voleb se liší hlavně tím, že se volí přímo hejtman (v jejich případě župan) a zvlášť zastupitelstvo. Takže se může stát, že hejtman bude z jedné strany a naopak v zastupitelstvu bude mít většinu jiná strana, takže se celé vedení kraje zablokuje. Přesně toto se stalo před 4 roky v Bánskobystrickém kraji, kde vyhrála Lidová strana v čele s Mariánem Kotlebou, ale v zastupitelstvu měl převahu SMER Roberta Fica (tehdejšího i současného premiéra). A proto se před volbami nejvíce upínalo pozornosti na tento kraj. Výsledek je takový, že Kotleba byl převálcován nezávislým kandidátem Lutnerem. A ani v ostatních krajích nezvítězila Lidová strana, dokonce získala jenom dva zastupitele ve všech sedmi krajích. Ale nechci psát o výsledku slovenských krajských voleb, ale chci psát o koalici, která získala 4 hejtmany.

Koalice ve složení Slobody a spravedlnosti, Obyčejných lidí a nezávislých osobností, SMK-MKP, OKS, Změna zdola a DÚ (čili 7 stran) se dohodla na spolupráci a místo, aby každá ze stran dala svého kandidáta, podpořily všechny strany jenom jednoho, aby posílily šanci na vítězství. Ve všech krajích sice neuspěli (nejméně získala ve výše zmíněném Bánskobystrickém kraji 1877 hlasů), ale toto spojení je ukázkou, že když se spolknou osobní spory a honění si vlastního ega, tak se může stát, že koalice složená z malých stran může překvapit. Jsem zvědav, zda v komunálních volbách se dočkáme, že místo toho, aby kandidovali mnoho stran, se několik stran spojí a domluví se. Jinak to může dopadnout tak, že jednotlivé strany si rozdělí hlasy a stejně vyhraje ten samý, proti komu chtějí bojovat. Stačí jenom spolknout ego….   

Tady to nekončí!

Veřejné průzkumy do pekel

Máme po volbách, známe výsledky. Ale ještě se musím ohlédnout na období před volbami a všemožné předvolební průzkumy. Napočítal jsem kolem 5 různých agentur, které denně avizovaly, jak se do poslanecké sněmovny dostane tu 5 stran, tu 10 stran a člověk by řekl, že každé společnosti musela jedna ze stran zaplatit, aby měla lepší výsledky (zářným příkladem byla Strana zelených). Když se podíváme na výsledky, tak při posledním průzkumu mělo ANO 24,5% a nakonec mělo o 6 % více.

S ohledem na tyto výsledky bych přijal nějaký zákon, který by spočíval v tom, že by měsíc před volbami nikdo nezveřejňoval žádné výsledky. Tím by se mohla teoreticky zvýšit volební účast, protože potencionální voliči stran, které by měly pod 5%, by si řekli, že ta strana teď určitě má šanci dostat do sněmovny, a tak půjdou k volbám a dají těmto malým stranám hlas. Všichni tu naříkáme nad tím, že občany volby nezajímají, pořád se snižuje volební účast (od 90% v 90 letech až po 60% v současnosti), tak by se mohlo přispět k lepší volební účasti tímto nařízením.

Volební průzkumy ovlivňují všechny, kteří si ho přečtou, a tak by měsíc mohla být menší manipulace voleb a lidé by se více svobodně mohli rozhodnout, jak s vlastním hlasem naloží.

Tady to nekončí!