„Bydlím v Praze, takže proč si
jednou nevyzkoušet nějaký masový závod?“ To jsem si takhle jednou filozofoval a pak
jsem si řekl, že od slov přejdu k činům. Věděl jsem, že se lidé hromadně
zbavují registrací týden před závodem, tak jsem si počkal na tu nejlevnější, co
jsem viděl a v pátek (den před závodem, tedy 6.4.) jsem si od slečny
Moniky (tímto jí děkuji) koupil registraci.
Delší dobu hlásili, že bude pěkné
počasí, ale já jsem se rozhodl pro dlouhé bežecké legíny (menší recenzi udělám
zítra nebo v průběhu příštího týdne), protože se mi neuvěřitelně líbily a taky bych
mohl někoho dovést do cíle, kdyby se mi koukal do očí J
A přišla sobota a já jsem hned ráno,
když jsem vstal, řešil první problém. Co si dám k snídani, abych nemusel
při závodě do Toi Toi. Nakonec Bobík s rohlíkem a pak jeden banán. Na
místo jsem přišel raději o hodinu a půl dříve a bylo to dobré rozhodnutí,
protože než jsem se dostal do úschovny věcí, tak jsem musel obejít 2 bloky
baráků a zároveň obejít celou úschovnu věcí, abych došel do správného vchodu.
Nebudu vás zatěžovat tím, jak
jsem se producíroval po okolí. Přeskočím skoro hodinu času stráveného couráním
po okolí a přejdu na start. Čekal jsem, že když poběžím skoro až od Právnické
fakulty UK, tak budu od výstřelu ze startovní pistole na startu tak za 15
minut, ale mýlil jsem se. 5 minut procházky a šel jsem na to. Začátek byl úžasný
(až moc). Běželo se mi lehce, ale když jsem slyšel pány přede mnou hovořit „Ty
máš poslední kilometr za 5:15? Ty jsi blázen.“, tak jsem si uvědomil, že na startu jsem předběhl
dokonce vodiče, který měl dovést lidi na 2 hodiny. Ale tato radost netrvala
dlouho. Přesně na kótě 14.km. Už předtím jsem zpomaloval (což můžete vidět na
tabulce) a na 14km mě dostihl vodič. A taky od této doby začla moje krize.
Zpomalil jsem a spíš jsem šel, než běžel.
Ale nejzajímavější okamžik nastal asi 200metrů před cílem. To se běželo přes
most a pak už jenom krátká rovinka s levotočivou zatáčkou do cíle.
Organizátoři udělali dost úzkou cestičku a díky tomu každý nabyl dojmu, že
všude je neskutečný chumel lidí, který fandí (a on fandil). Já jsem si v tu
chvíli připadal jako jezdec na Tour de France, který jede do kopce, všude jsou
samí lidi a je plácán od obecenstva do zad, aby přidal (já jsem začátek mostu
šel, takže to plácání do zad se mi i líbilo). Když jsem dobíhal do cíle, tak
jsem si usmyslel takovou menší šílenost. Udělám kotoul. Tak jsem zrychlil,
udělal jsem skok dopředu a místo, abych dopadl na červený koberec, který tam
byl, tak jsem skončil zády na retardéru a musím říct, že jsem byl rád, že
jsem se vůbec zvedl. A to nemluvím ani o tom, jak jsem, při procházce „zákulisím“,
kde všichni odpočívali, vypadal jako opilý, protože jsem se motal zprava
doleva. Naštěstí jsem to ustál.
Když se vrátím ještě k atmosféře
závodu, tak ta byla úžasná. První půlku jsem si plácnul snad s každým, kdo
o to stál, v druhé půlce těch lidí, kdo si chtěl plácnout, přibývalo, ale
já jsem byl rád, že mi jdou nohy, ruce odumřely už na 10.km. Ale i mezi
závodníky vs diváky byly slyšet vtipy. Skupinka Španělů, která neustále
vyřvávala „Espaňa“ a za mnou bylo slyšet „Chile, Chile“.
Když to shrnu, tak atmosféra
půlmaratónské trati byla úžasná už jenom díky fandícím dítkům, kteří chtěli plácnutí, místy nebyla ani noha, ale to se
vykompenzovalo místy, kde lidí zase bylo přehršel. Jelikož chci zaběhnout
příště lépe, tak uvažuji, že se přihlásím opět.
0 komentářů:
Okomentovat