19.04.18

"Ty myšlenky, se kterými jsem bojovala od začátku, mám v hlavě pořád, jen jsem se po mnoha měsících terapií naučila, jak s nimi pracovat"

Poslední dobou hýbe českým internetem Kauza Koukalová a její boj s anorexií a bulimií. Jelikož si myslím, že tento případ je spíše ukázka dobrého marketingu na lepší prodej knížky Jiná, tak se v online sféře stalo to, čeho jsem se obával. Veškeré případy lidí, kteří se z těchto dvou nemoci dostali a motivují ostatní k tomu, aby se jich vyvarovaly, naprosto zmizely. A tak jsem se rozhodl vyhledat někoho takového a našel jsem. Na Twitteru slečna, jež si přezdívá Sluncofil (v civilním životě Anežka), se prostřednictvím této sociální sítě a také svého blogu snaží motivovat lidi a předávat zkušenosti ze svých nemocí. A tak jsem se zeptal na ně
kolik otázek.


1) Prošla sis nejenom anorexií, ale také bulimií. Když to vezmeš zpětně, tak co bylo tím prvním začátkem těchto nemocí? A jak probíhaly obě nemoci?



Všechny obtíže psychického rázu obvykle nevzniknou ze dne na den. Nikdy jsem neměla prakticky žádné sebevědomí, v mé blízké rodině se mi nedostávalo takové podpory, jakou bych potřebovala. Musela jsem být brzy samostatná, starat se o domácnost, a podobné věci, které by malá holka řešit vůbec neměla. V 10 letech jsem navíc byla znásilněná. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřila, protože jsem tomu nerozuměla, a myslela si, že je to má chyba, protože jsem špatný člověk. Měla jsem pocit, že když se budu ve všech aspektech života snažit být dokonalá (dcera, hospodyňka, studentka, sportovkyně), dostane se mi té pozornosti a chvály, která doma chyběla. Že tím vším odčiním “hříchy”, které jsem si s sebou nesla. S ošklivým perfekcionismem pak přišly myšlenky, tvrdící, že dost dobrá budu jen tehdy, když zvládnu nejíst. Vydržet vše. Nikdy mi nešlo primárně o to “být hubená”. Původně to v podstatě začalo jako zvrácená hra. Touha, mít vše pod kontrolou. Sama se sebou jsem dokázala vydržet jen tehdy, když jsem dokázala silou vůle přesvědčit tělo, že zvládne fungovat i bez pohonu. No, na nějakou dobu zvládlo, ale pak si řeklo dost. Přišly šílené záchvaty přejídání, po kterých jsem se nenáviděla víc, než kdy předtím. A tak jsem zvracela všechny ty potlačené pocity pryč v domnění, že se tak zbavím všech svých trápení. Na chvíli mě to sice otupilo, ale ten pocit viny a sebenenávisti, který následoval... ten bych nepřála nikomu.

2) Jak ses z těchto nemocí dostala?


Největší motivací pro léčbu anorexie pro mě byl fakt, že jsem byla už moc slabá na to, abych dělala svůj milovaný sport. Od malička zvedám lidi, dělám akrobacii, a jsem obecně velmi sportovně založený člověk. To se jaksi s nedostatečným přísunem potravy vylučuje. Já ale chtěla vídat své kamarádky z tréninků, být součástí týmu, druhé (a u mě možná první) rodiny. Motivací pro skoncování z následnou bulimií bylo přijetí na vysněnou vysokou školu. Věděla jsem, že studium medicíny bude náročné, ale budu ho milovat. Nechtěla jsem si tímhle vším ten sen pokazit.

3) jak se teď stravuješ?


Miluju vaření, takže si i při svém hektickém životním stylu vždy udělám čas na to, abych si na každý den připravila zdravá vařená jídla. Jakožto sportovec si počítám množství bílkovin, které konzumuji, ale jen za účelem, aby jich bylo dost. Už se neomezují v množství, i když v hlavě tu kalorickou kalkulačku mám. Donedávna jsem si plánovala, co budu jíst každý den dopředu do puntíku přesně, ale postupně se snažím přecházet na intuitivní stravování. Chci být svobodná a nežít v zajetí čísel a tabulek, dát si celou pizzu, když na ní mám dva dny chuť. Obecně bych řekla, že jím z 80% zdravé suroviny, které si sama připravím, a ten zbytek, to je ta strava, která zase moc potěší duši:-) Nerada jídlo klasifikuji na zdravé a nezdravé, protože zpětně vidím, že obojího je v životě třeba.

4) Studuješ medicínu, rozhodla ses pro tento obor hlavně proto, že se chceš dozvědět něco víc o anorexii a bulimii a nebo to má nějaký jiný smysl?


Jsem pořád velmi výkonnostně orientovaný člověk, můj primární důvod, proč jsem se o medinu začala vůbec zajímat, byl, že jsem měla mezi spolužáky půlku třídy doktorských dětí, a ten obor byl obecně hrozně vyzdvihován a obdivován. Pak jsem se začala zajímat víc, četla knihy, koukala na videa, domlouvala si stáže... a naprosto upřímně se zamilovala. Neuvěřitelně mě fascinuje, jak lidské tělo dokáže fungovat, a vše se učím oprav
du s radostí. Stal se z toho můj koníček, k Vánocům jsem dostávala model kostry, anatomické atlasy, a odbornou literaturu, ke které se spousta lidí nedostane ani na vysoké škole.

5) Píšeš si blog a své zážitky a zkušenosti sděluješ na Twitter, co tě vedlo k tomu, abys začala tímto způsobem šířit osvětu? A už ti někdo v komentářích nebo v soukromé zprávě poděkoval za to, co děláš?


Původně jsem vše začala sdílet jen jako ventilující deníček, mě s
amotné to velmi pomáhalo. Časem se začali ozývat lidé, kteří měli podobnou zkušenost. Děkovali mi, že jim ukazuji, že v tom nejsou sami. Pak jsem se toho chytila až moc, měla jsem pocit, že musím nutně odpovídat na desítky zpráv se životními příběhy nešťastných slečen. Ráda jsem jim všem pomáhala, ale mě samotné už to škodilo. Teď vše beru víc s rezervou. Filtruji, kdy se o co podělím, když nemám síly, ignoruju všechny zprávy. Občas mě to mrzí, ale na druhou stranu sebe upřednostnit prostě musím. Ta odezva na mé příspěvky je i tak vysoce pozitivní.

6) Co je podle tebe hlavní příčinou PPP (poruchy příjmu potravy)?


Těžko házet všechny postižené do jednoho pytle, ale nejhorší je, když člověk nemá ve svém životě moc jistot. Domácí zázemí, pocit přijetí, neustálou kritiku od okolí. Začne vymýšlet, jak by mohl být lepší. S tím, co vidí všude na internetu, a ve svém okolí, zjistí, jak naše společnost neustále opěvuje snižování hmotnosti, a když ho nikdo v čas neupozorní, že je skvělý takový, jaký je, problém je hned na světě.


7) Jak se proti tomu dá bojovat? Když bych byl 16letá holka (samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že anorexií můžou trpět i kluci), tak co mám udělat, abych se vyvarovala vábení anorexie a bulimie?


Chce to najít si pár věcí, které člověka baví a naplňují. Nemusí v nich být dobrý, ale musí je dělat s láskou. Nejhorší věc, kterou může taková slečna či chlapec dělat, je porovnávat se s ostaními. Sledovat na sociálních sítích lidi, o kterých si myslí, že jsou bohové. Je fajn nechat se někým motivovat a inspirovat, ale důležité je udržet si myšlenku, že to, že je někdo jiný v něčem dobrý, neznamená, že my sami jsme špatní. Je třeba si neustále připomínat, že každý máme své skvělé i špatné vlastnosti. A že si můžeme vybrat zaměření se na ty pozitivnější :)

8) Jsi už zdravá a tě netrápí neduhy spojené s anorexií a bulimií nebo máš stále v sobě virus?


Co se psychiky týká, jsem už v léčbě hodně daleko, ale netroufám si tvrdit, že jsem vyléčená. Upřímně totiž nevím, jestli něco takového, jako úplný pokoj od všeho tohohle, existuje. Ty myšlenky, se kterými jsem bojovala od začátku, mám v hlavě pořád, jen jsem se po mnoha měsících terapií naučila, jak s nimi pracovat. Nedávat jim žádnou váhu, ignorovat je, a pokud to nejde, vyvážit všechny ty negativní mnohem více pozitivními.
Co se fyzického stavu mého těla týká, tam mám bohužel ještě rezervu. Zdravá nejsem, můj životní styl si vybírá svou daň. Zároveň ale věřím, že i tohle se srovná. Všechno to chce jen spoustu času a trpělivosti.

9) Setkáváš se s lidmi, kteří trpí anorexií? Nebo neexistuje nějaký „klub bývalých bulimiků a anorektiků“?


Na sociálních sítích toho mám plno, v reálném životě se mi občas někdo svěří, ale spíše se s podobnými záležitostmi nepotkávám. Díky Bohu. Upřímně jsem na sebe tím sdílením trochu ušila bič, PPP a duševní zdraví se na mě valí ze všech stran. Nestěžuju si, dokud jsem schopná udržet si vlastní klid (respektive na tom zatím pracuji, ale blížím se) a k tomu občas i někomu pomoci, budu v tom pokračovat dál.

10) A na závěr bych se tě chtěl zeptat, co si myslíš o Koukalové a o jejím deníčku o anorexii?


Abych pravdu řekla, zase tolik jsem celou kauzu nesledovala. Trápí mě, když slyším o dalších a dalších, kteří si tím prošli. Ještě horší pak je, když podobný problém začnou rozmazávat novináři, kteří tak úplně neví, o čem mluví. Gabču obdivuji, že s tím šla ven k půlce národa, přeci jen je to oproti mé audienci něco mnohem většího.

1 komentář: