Zvrtnutý kotník, neznámý muž v šedém a osobák

Původně jsem ani běžet nechtěl, ale když to vezmu zpětně, tak toho vůbec nelituji. 13. 6. 2018 se běžela v pražské Stromovce u Výstaviště Pražská štafeta. Štafeta měla být složená ze 4 lidí a každý běžel 5km.  Mí kamarádi se domluvili docela rychle, že poběží, ale já jsem stále váhal, zda mám běžet a nebo mám být dobrovolníkem a pomáhat při stavbě trati. Když jsem zjistil, že jako dobrovolník mám být na místě v době, kdy to nestihnu, tak volba byla jasná a ve středu, týden před závodem, jsem nakonec řekl kolegům, že poběžím.

Ale co čert nechtěl, tedy spíš co hřebík nechtěl. Běžím si takhle po dřevěném mostě a nějakým záhadným způsobem se mi povedlo zakopnout o jeden jediný vyčnívající hřebík takovým způsobem, že jsem si dost bolestivě zvrtnul kotník. Později mi otekl a já jsem se bál, že zklamu své spoluběžce a  řeknu jim negativní odpověď na mou účast ve štafetě. Nastala neděle a já jsem si řekl, že zkusím vyběhnut a uvidíme, co kotník. Zkusil jsem 3km a ON VYDRŽEL!“ Takže středa byla jasná -> poběžím.

Nastal den D a náš tým se sešel před Výstavištěm. Moje první slova byla „Sakra, tady je ale lidí.“ Jak jsem později zjistil, tak běželo přes 800 týmů, takže na Výstavišti bylo přes 3 000 lidí a nedalo se vůbec ke startu/cíli dojít. Navíc chybělo 10 minut do startu a my (a jak jsme později zjistili, tak i mnozí další) vůbec nevěděli, jak se dostat na start a kde (a hlavně jak) se má předávat štafetový kolík. Nakonec jsme to vyřešili jednoduše. Šli jsme s davem a předávání a nasazování štafetového kolíku (byly to takové „hodinky“) jsme odkoukali od ostatních.

Ještě bych měl zmínit, že náš tým se jmenoval Rychlá Rota a já byl Chip J a stanovili jsme si (teda já jsem stanovil ostatním :D ) čas za 2 hodiny. Do této doby musíme být v cíli. Jelikož jsem startoval jako poslední, tak jsem nesměl selhat. 
 Nevěděl jsem čas ostatních, takže když jsem šel na předávku (a s vědomím, že když přepálím tempo, tak se mi možná ozve zvrtnutý kotník), jsem byl nervózní.  Stojím v předávacím území, čekám čekám a když v tom vidím 3. členku týmu se vyřítit s kolíkem v ruce ze zatáčky na předávku, hned si mě všimla a já jsem si ho nasadil na ruku, nervozita ze mě spadla a pelášil jsem do Stromovky a doufal jsem, že se někoho chytnu, abych neběžel sám. Hned ve druhé zatáčce jsem si všimnul chlapa v šedé soupravě, který vypadal, že poběží pořád stejně. Tak jsem se zařadil vedle něho a řekl jsem mu „Běžím s tebou, běžíš stejně jako já.“ Zasmál se, a tak jsme celou trasu až do cíle doběhli bok po boku. Chvilku jsme si povídali, chvilku jsme povzbuzovali ostatní pomalejší běžce, také od nás bylo slyšet samé „Když nemůžeš, přidej!!“ Kromě kotníku (který kupodivu vydržel) jsem se obával, že to tempo moje plíce nevydrží. Sám se divím, ale i když jsem pořád mluvil, hulákal na někoho a snažil se s někým plácnout, tak jsem celou trať udýchal.

Když jsem viděl v dálce oblouk, který vypadal jak cíl, tak jsem začal řvát jak na lesy a těšil se, až proběhnu pod ním. No jo, ale já si spletl cíl, ten správný byl až o dalších 100 metrů dál. Když jsem viděl časomíru, tak jsem to vzal sprintem, snažil se plácnout se všemi lidmi okolo a po doběhnutí cílem jsem hurónsky zařval jako Tarzan. Všechny dobrovolníky, které jsem potkal při své cestě ke svému týmu, jsem objal a teď si všichni určitě říkají, že se ode mě budou příště držet dál.

Po týmové oslavě s týmem jsme se každý vydali domů a já se teprve doma sháněl po svém čase. A nemohl jsem tomu uvěřit. 23:36? To by znamenalo, že bych měl téměř o 4 minuty lepší osobák. A celkový čas týmu byl do 2 hodin, takže spokojenost z výkonu. Co mě však hrozně zklamalo, tak to byl malý počet lidí ve Stromovce, očekával bych, že na takovouto akci přijde podstatně více lidí. Ale vím na 100% jednu věc. Příští rok se zúčastním znova.