Zvrtnutý kotník, neznámý muž v šedém a osobák

Původně jsem ani běžet nechtěl, ale když to vezmu zpětně, tak toho vůbec nelituji. 13. 6. 2018 se běžela v pražské Stromovce u Výstaviště Pražská štafeta. Štafeta měla být složená ze 4 lidí a každý běžel 5km.  Mí kamarádi se domluvili docela rychle, že poběží, ale já jsem stále váhal, zda mám běžet a nebo mám být dobrovolníkem a pomáhat při stavbě trati. Když jsem zjistil, že jako dobrovolník mám být na místě v době, kdy to nestihnu, tak volba byla jasná a ve středu, týden před závodem, jsem nakonec řekl kolegům, že poběžím.

Ale co čert nechtěl, tedy spíš co hřebík nechtěl. Běžím si takhle po dřevěném mostě a nějakým záhadným způsobem se mi povedlo zakopnout o jeden jediný vyčnívající hřebík takovým způsobem, že jsem si dost bolestivě zvrtnul kotník. Později mi otekl a já jsem se bál, že zklamu své spoluběžce a  řeknu jim negativní odpověď na mou účast ve štafetě. Nastala neděle a já jsem si řekl, že zkusím vyběhnut a uvidíme, co kotník. Zkusil jsem 3km a ON VYDRŽEL!“ Takže středa byla jasná -> poběžím.

Nastal den D a náš tým se sešel před Výstavištěm. Moje první slova byla „Sakra, tady je ale lidí.“ Jak jsem později zjistil, tak běželo přes 800 týmů, takže na Výstavišti bylo přes 3 000 lidí a nedalo se vůbec ke startu/cíli dojít. Navíc chybělo 10 minut do startu a my (a jak jsme později zjistili, tak i mnozí další) vůbec nevěděli, jak se dostat na start a kde (a hlavně jak) se má předávat štafetový kolík. Nakonec jsme to vyřešili jednoduše. Šli jsme s davem a předávání a nasazování štafetového kolíku (byly to takové „hodinky“) jsme odkoukali od ostatních.

Ještě bych měl zmínit, že náš tým se jmenoval Rychlá Rota a já byl Chip J a stanovili jsme si (teda já jsem stanovil ostatním :D ) čas za 2 hodiny. Do této doby musíme být v cíli. Jelikož jsem startoval jako poslední, tak jsem nesměl selhat. 
 Nevěděl jsem čas ostatních, takže když jsem šel na předávku (a s vědomím, že když přepálím tempo, tak se mi možná ozve zvrtnutý kotník), jsem byl nervózní.  Stojím v předávacím území, čekám čekám a když v tom vidím 3. členku týmu se vyřítit s kolíkem v ruce ze zatáčky na předávku, hned si mě všimla a já jsem si ho nasadil na ruku, nervozita ze mě spadla a pelášil jsem do Stromovky a doufal jsem, že se někoho chytnu, abych neběžel sám. Hned ve druhé zatáčce jsem si všimnul chlapa v šedé soupravě, který vypadal, že poběží pořád stejně. Tak jsem se zařadil vedle něho a řekl jsem mu „Běžím s tebou, běžíš stejně jako já.“ Zasmál se, a tak jsme celou trasu až do cíle doběhli bok po boku. Chvilku jsme si povídali, chvilku jsme povzbuzovali ostatní pomalejší běžce, také od nás bylo slyšet samé „Když nemůžeš, přidej!!“ Kromě kotníku (který kupodivu vydržel) jsem se obával, že to tempo moje plíce nevydrží. Sám se divím, ale i když jsem pořád mluvil, hulákal na někoho a snažil se s někým plácnout, tak jsem celou trať udýchal.

Když jsem viděl v dálce oblouk, který vypadal jak cíl, tak jsem začal řvát jak na lesy a těšil se, až proběhnu pod ním. No jo, ale já si spletl cíl, ten správný byl až o dalších 100 metrů dál. Když jsem viděl časomíru, tak jsem to vzal sprintem, snažil se plácnout se všemi lidmi okolo a po doběhnutí cílem jsem hurónsky zařval jako Tarzan. Všechny dobrovolníky, které jsem potkal při své cestě ke svému týmu, jsem objal a teď si všichni určitě říkají, že se ode mě budou příště držet dál.

Po týmové oslavě s týmem jsme se každý vydali domů a já se teprve doma sháněl po svém čase. A nemohl jsem tomu uvěřit. 23:36? To by znamenalo, že bych měl téměř o 4 minuty lepší osobák. A celkový čas týmu byl do 2 hodin, takže spokojenost z výkonu. Co mě však hrozně zklamalo, tak to byl malý počet lidí ve Stromovce, očekával bych, že na takovouto akci přijde podstatně více lidí. Ale vím na 100% jednu věc. Příští rok se zúčastním znova.

Tady to nekončí!

Deník dobrovolníka - jak se dá znechutit dobrovolník na začátku akce během 5 minut

Již před 10let chodím na různé dobrovolnické (převážně sportovní) akce. A jelikož chodím takhle minimálně 2x (letos už jsem na 4 akcích a dalších 5 minimálně budou následovat), tak si myslím, že můžu kvalifikovaně hodnotit, co by ne/nemělo být z pohledu dobrovolníka na akci. Proto zakládám DENÍK DOBROVOLNÍKA. A dnešní díl bude „Jak znechutit dobrovolníka na začátku akce během 5 minut“

Jak by mělo vypadat ideální přivítání dobrovolníka, který bez nároku na finanční odměnu jde na nějakou takovou akci? Několik dní před akcí je dobrovolníkovi napsán e-mail, že má přijít v určitou hodinu na určité místo a má se hlásit vedoucího nějakého jména. A nesmí se také zapomínat, že by dobrovolník bude na místě aspoň do nějaké hodiny.

Před měsícem jsem dorazil na akci, kde jsem měl být v 8 hodin ráno. Jsem tam včas a člověk, který mě má na daném místě vyzvednout, taky dorazil včas. Nicméně ostatním kolegům, kteří se mnou měli dobrovolničit, někdo zapomněl napsat, že mají o hodinu dřív (mně to bylo napsáno e-mailem) a přišli později. Navíc ten vedoucí, který mě vyzvedl, jim neřekl, co mají dělat, a tak se potulovali po areálu a hledali si práci sami. A když vezmu, že po celou dobu akce (byli jsme tam od 8 ráno do 10 hodin večer) se o nás staral jenom jeden člověk, který se staral o koncerty a „celebrity“, které tam byly, tak asi každý pochopí, že naše práce byla vždycky nárazová a maximálně tak na 30 minut. A to člověka dost otráví. Tyhle chyby omlouvá jenom to, že ta akce byla poprvé, takže chyby se můžou stát, druhá věc bude, zda příští rok se ty samé chyby budou opakovat.

Podle mě by se dobrovolník měl na začátku každé akce dozvědět, co bude dělat (pokud to není v e-mailu napsané). Zrovna dnes jsem se organizátorům vnucoval, že bych klidně chtěl být na registracích, ale ať už konečně vím, kde budu. Dozvěděl jsem se to těsně před závodem, takže jsem musel sprintovat na místo určení.

Snad jsem Vás od možného dobrovolničení tímto mým dílkem neodradil a čtěte dál Deník dobrovolníka.

 

 

Tady to nekončí!

Já a dobrovolnictví

Nejdříve si musíme ujasnit pojmy.

  

Kdo je to dobrovolnictví? Dle Wikipedie je to „ samostatná činnost prováděná ve prospěch druhých bez nároku na finanční odměnu. Častým typem dobrovolnictví je zapojení se do činnosti neziskové organizace (někdy také nazýváno formálním dobrovolnictvím), ale mnozí lidé také slouží méně formálně, ať už jednotlivě, nebo jako součást skupiny. Tento typ dobrovolnictví je obtížněji zjistitelný, proto tito dobrovolníci nebývají zahrnováni do výzkumu a statistik zabývajících se dobrovolnictvím“

Dle webu zkola.cz dobrovolnictví „Je to vědomé a svobodné konání jedince pro druhého (ať již pro člověka nebo nějakou instituci), která má formu pomoci, nebo je přínosem, jakýmsi blahem, který dobrovolník přináší pro dobro druhého“

Kdo je to dobrovolník? Dle webu Kdo je  „osoba, která vykonává dobrovolnou činnost, tedy pracuje samostatně a bez nároku na finanční odměnu.“

Nebo dle webu dobrovolnik.cz dobrovolník je“ člověk, který ze své vlastní vůle a ve svém volném čase bez nároku na odměnu pomáhám lidem kolem sebe a zapojuje se do veřejně prospěšných aktivit.“

Podle výše uvedených definic jistě pochopíte, že dobrovolnictví je činnost bez nároku na nějakou finanční odměnu. Proto na všech akcích, kde hledají dobrovolníky, potkávám ty samé lidi, protože jenom pár jedinců dokáže překousnout, že za svoji aktivitu nedostanou zaplaceno. Ale myslím si, že za ten zážitek to stojí.

Já svoje dobrovolnictví beru z toho, že sice peníze nedostanu ,ale získám nové kontakty a ty kontakty mě třeba dovedou k těm penězům, můžu zde najít potencionální přítelkyni a nebo nové nejlepší kamarády. Každý si zde najde něco svého, stačí jenom chtít a vyzkoušet si to. Já letos kroutím svojí 11 sezónu

Ze začátku jsem chodil na všechny sportovní akce hlavně kvůli tričku a jídlu, ale tohle postupem času šlo hoooodně do pozadí a převážila hlavně touha poznat zákulisí organizace závodů, poznat nové kamarády a vyzkoušet si registraci účastníků, vlajkonošství, stavění tratí, bannerování (dávání reklamy okolo tratí), občerstvovací stanici, demontáž tratě a nebo dělání maskota. Tohle všechno mi dalo hodně. Každému to můžu jenom doporučit, získáte hodně zkušeností. Jinak letos už jsem byl na Bike Prague, Proběhni se, Běh pro Kuře, Zimní běh a letos mě čekají odhadem dalších minimálně 7 akcí.

Do letošního roku jsem považoval za svoje největší a nejlepší dobrovolničení na Mistrovství Evropy ve fotbale U21, kde jsem byl 3 dny v „novinářském štábu“ a kontroloval jsem, zda všichni novináři (i ti zahraniční) mají akreditaci do Edenu. Letos to s přehledem překoná zase v Edenu Všesokolský slet, který se koná první týden v červenci. Jelikož jsem o Sokolu psal práci do školy, tak k tomu mám i blízko, tak na to vyloženě těším.


Ale v poslední době se snažím přeorientovat z akcí sportovního typu na akce v neziskovém sektoru. Místo sportovních zážitků si chci „užít“ například pokec s důchodci a péče o ně, doučování sociálně slabých dětí, procházky či pomoc s mentálně/fyzicky postiženými osobami, podporovat charitativní akce a mnohé další podobné aktivity. Řekl jsem si, že chci tímto způsobem zlepšit společnost. Jestli se mi to podaří, to nevím, ale aspoň se o to pokusím.

A jaký máte vztah k dobrovolničení vy?

Tady to nekončí!

Svatba aneb jak se taky dá říct Ano

Minulý víkend jsem byl na svatbě svého mladšího bratra. Řekl jsem si, že uspořádá svatbu jako první hlavně proto, abych ho pozoroval, kde dělá chyby, abych se jich vyvaroval při přípravě mé svatbě (ale jak se znám, tak přijdou jiné J ).

Nebudu hovořit o tom, jak celá svatba probíhala, našlo by se na fb hodně příběhů z tohoto svátečního dne. Já vyberu ten nejzajímavější, který se stal hned v úvodu tohoto posvátného dne, kdy se vstoupí do svazku manželského a je pro mě dobrý na improvizaci. 

Předpokládám, že všechny tyto obřady se konají ve všech oblastech České republiky stejně nebo aspoň podobně. Ženicha vezme jeho matka k oltáři, nevěstu zase její otec. Zároveň přijdou ruku v ruce svědek se svědkyní. A poté přichází proslov oddávajícího, kterým nevěstě a ženichovi promluví do duše, jak se mají milovat za všech okolností, že musí společně překonat všechny problémy, které v jejich manželském životě nastanou atd. A poté přijde klasická otázka :“ Berete si xy zde přítomnou vz?“ A většinou by mělo zaznít „Ano“, nicméně v tomto okamžiku bratr zaperlil.

Když jsem se s ním bavil na hostině, tak chtěl prý vydržet 10 vteřin a teprve poté říct hlasité „Ano“, nicméně dodržel jenom 4 vteřiny a pak řekl to slovo, které chtěla slyšet nevěsta (prý mu jeho „teď už žena“ neskutečně pevně stiskla ruku). Jeho nastávající udělala něco podobného. Ta chtěla něco říct, ale zakuckala se na chvíli a teprve poté řekla slovo, které ji dalo příjmení mého bratra.

Když tento rituál skončil, tak mě hned napadlo několik variant, jak bych mohl vylepšit vyřčení  toho tolik očekávaného „posvátného slova“ .

 

1) Nápověda od svědka. Když se ode mě budou očekávat ty tři písmenka, tak se budu rozhlížet po všech okolo a hledat nápověda. Svědek přijde ke mně a něco mi pošeptá a poté přijde Ano.

2) Mluvím potichu. Ženich (nebo i nevěsta) řekne potichu Ano a z obecenstva zazní „Nahlas“.

3) Nápověda jako v divadle.  Před oddávajícím bude stát člověk, který bude mít v rukách tabulku, kde bude mít napsáno Ano (nebo také Ne, fantazie se meze nekladou)

4) Pohled. Jak jsem psal výše, tak by ženich vydržel 10 vteřin a pak řekl Ano. Ale do té doby by se provokativně podílel na nevěstu

 

Napadá Vás taky nějaký způsob, jak vylepšit uzavření manželského svazku?

Tady to nekončí!

"Ty myšlenky, se kterými jsem bojovala od začátku, mám v hlavě pořád, jen jsem se po mnoha měsících terapií naučila, jak s nimi pracovat"

Poslední dobou hýbe českým internetem Kauza Koukalová a její boj s anorexií a bulimií. Jelikož si myslím, že tento případ je spíše ukázka dobrého marketingu na lepší prodej knížky Jiná, tak se v online sféře stalo to, čeho jsem se obával. Veškeré případy lidí, kteří se z těchto dvou nemoci dostali a motivují ostatní k tomu, aby se jich vyvarovaly, naprosto zmizely. A tak jsem se rozhodl vyhledat někoho takového a našel jsem. Na Twitteru slečna, jež si přezdívá Sluncofil (v civilním životě Anežka), se prostřednictvím této sociální sítě a také svého blogu snaží motivovat lidi a předávat zkušenosti ze svých nemocí. A tak jsem se zeptal na ně

kolik otázek.

1) Prošla sis nejenom anorexií, ale také bulimií. Když to vezmeš zpětně, tak co bylo tím prvním začátkem těchto nemocí? A jak probíhaly obě nemoci?

Všechny obtíže psychického rázu obvykle nevzniknou ze dne na den. Nikdy jsem neměla prakticky žádné sebevědomí, v mé blízké rodině se mi nedostávalo takové podpory, jakou bych potřebovala. Musela jsem být brzy samostatná, starat se o domácnost, a podobné věci, které by malá holka řešit vůbec neměla. V 10 letech jsem navíc byla znásilněná. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřila, protože jsem tomu nerozuměla, a myslela si, že je to má chyba, protože jsem špatný člověk. Měla jsem pocit, že když se budu ve všech aspektech života snažit být dokonalá (dcera, hospodyňka, studentka, sportovkyně), dostane se mi té pozornosti a chvály, která doma chyběla. Že tím vším odčiním “hříchy”, které jsem si s sebou nesla. S ošklivým perfekcionismem pak přišly myšlenky, tvrdící, že dost dobrá budu jen tehdy, když zvládnu nejíst. Vydržet vše. Nikdy mi nešlo primárně o to “být hubená”. Původně to v podstatě začalo jako zvrácená hra. Touha, mít vše pod kontrolou. Sama se sebou jsem dokázala vydržet jen tehdy, když jsem dokázala silou vůle přesvědčit tělo, že zvládne fungovat i bez pohonu. No, na nějakou dobu zvládlo, ale pak si řeklo dost. Přišly šílené záchvaty přejídání, po kterých jsem se nenáviděla víc, než kdy předtím. A tak jsem zvracela všechny ty potlačené pocity pryč v domnění, že se tak zbavím všech svých trápení. Na chvíli mě to sice otupilo, ale ten pocit viny a sebenenávisti, který následoval... ten bych nepřála nikomu.

2) Jak ses z těchto nemocí dostala?

Největší motivací pro léčbu anorexie pro mě byl fakt, že jsem byla už moc slabá na to, abych dělala svůj milovaný sport. Od malička zvedám lidi, dělám akrobacii, a jsem obecně velmi sportovně založený člověk. To se jaksi s nedostatečným přísunem potravy vylučuje. Já ale chtěla vídat své kamarádky z tréninků, být součástí týmu, druhé (a u mě možná první) rodiny. Motivací pro skoncování z následnou bulimií bylo přijetí na vysněnou vysokou školu. Věděla jsem, že studium medicíny bude náročné, ale budu ho milovat. Nechtěla jsem si tímhle vším ten sen pokazit.

3) jak se teď stravuješ?

Miluju vaření, takže si i při svém hektickém životním stylu vždy udělám čas na to, abych si na každý den připravila zdravá vařená jídla. Jakožto sportovec si počítám množství bílkovin, které konzumuji, ale jen za účelem, aby jich bylo dost. Už se neomezují v množství, i když v hlavě tu kalorickou kalkulačku mám. Donedávna jsem si plánovala, co budu jíst každý den dopředu do puntíku přesně, ale postupně se snažím přecházet na intuitivní stravování. Chci být svobodná a nežít v zajetí čísel a tabulek, dát si celou pizzu, když na ní mám dva dny chuť. Obecně bych řekla, že jím z 80% zdravé suroviny, které si sama připravím, a ten zbytek, to je ta strava, která zase moc potěší duši:-) Nerada jídlo klasifikuji na zdravé a nezdravé, protože zpětně vidím, že obojího je v životě třeba.

4) Studuješ medicínu, rozhodla ses pro tento obor hlavně proto, že se chceš dozvědět něco víc o anorexii a bulimii a nebo to má nějaký jiný smysl?

Jsem pořád velmi výkonnostně orientovaný člověk, můj primární důvod, proč jsem se o medinu začala vůbec zajímat, byl, že jsem měla mezi spolužáky půlku třídy doktorských dětí, a ten obor byl obecně hrozně vyzdvihován a obdivován. Pak jsem se začala zajímat víc, četla knihy, koukala na videa, domlouvala si stáže... a naprosto upřímně se zamilovala. Neuvěřitelně mě fascinuje, jak lidské tělo dokáže fungovat, a vše se učím oprav

du s radostí. Stal se z toho můj koníček, k Vánocům jsem dostávala model kostry, anatomické atlasy, a odbornou literaturu, ke které se spousta lidí nedostane ani na vysoké škole.

5) Píšeš si blog a své zážitky a zkušenosti sděluješ na Twitter, co tě vedlo k tomu, abys začala tímto způsobem šířit osvětu? A už ti někdo v komentářích nebo v soukromé zprávě poděkoval za to, co děláš?

Původně jsem vše začala sdílet jen jako ventilující deníček, mě s

amotné to velmi pomáhalo. Časem se začali ozývat lidé, kteří měli podobnou zkušenost. Děkovali mi, že jim ukazuji, že v tom nejsou sami. Pak jsem se toho chytila až moc, měla jsem pocit, že musím nutně odpovídat na desítky zpráv se životními příběhy nešťastných slečen. Ráda jsem jim všem pomáhala, ale mě samotné už to škodilo. Teď vše beru víc s rezervou. Filtruji, kdy se o co podělím, když nemám síly, ignoruju všechny zprávy. Občas mě to mrzí, ale na druhou stranu sebe upřednostnit prostě musím. Ta odezva na mé příspěvky je i tak vysoce pozitivní.

6) Co je podle tebe hlavní příčinou PPP (poruchy příjmu potravy)?

Těžko házet všechny postižené do jednoho pytle, ale nejhorší je, když člověk nemá ve svém životě moc jistot. Domácí zázemí, pocit přijetí, neustálou kritiku od okolí. Začne vymýšlet, jak by mohl být lepší. S tím, co vidí všude na internetu, a ve svém okolí, zjistí, jak naše společnost neustále opěvuje snižování hmotnosti, a když ho nikdo v čas neupozorní, že je skvělý takový, jaký je, problém je hned na světě.

7) Jak se proti tomu dá bojovat? Když bych byl 16letá holka (samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že anorexií můžou trpět i kluci), tak co mám udělat, abych se vyvarovala vábení anorexie a bulimie?

Chce to najít si pár věcí, které člověka baví a naplňují. Nemusí v nich být dobrý, ale musí je dělat s láskou. Nejhorší věc, kterou může taková slečna či chlapec dělat, je porovnávat se s ostaními. Sledovat na sociálních sítích lidi, o kterých si myslí, že jsou bohové. Je fajn nechat se někým motivovat a inspirovat, ale důležité je udržet si myšlenku, že to, že je někdo jiný v něčem dobrý, neznamená, že my sami jsme špatní. Je třeba si neustále připomínat, že každý máme své skvělé i špatné vlastnosti. A že si můžeme vybrat zaměření se na ty pozitivnější :)

8) Jsi už zdravá a tě netrápí neduhy spojené s anorexií a bulimií nebo máš stále v sobě virus?

Co se psychiky týká, jsem už v léčbě hodně daleko, ale netroufám si tvrdit, že jsem vyléčená. Upřímně totiž nevím, jestli něco takového, jako úplný pokoj od všeho tohohle, existuje. Ty myšlenky, se kterými jsem bojovala od začátku, mám v hlavě pořád, jen jsem se po mnoha měsících terapií naučila, jak s nimi pracovat. Nedávat jim žádnou váhu, ignorovat je, a pokud to nejde, vyvážit všechny ty negativní mnohem více pozitivními.

Co se fyzického stavu mého těla týká, tam mám bohužel ještě rezervu. Zdravá nejsem, můj životní styl si vybírá svou daň. Zároveň ale věřím, že i tohle se srovná. Všechno to chce jen spoustu času a trpělivosti.

9) Setkáváš se s lidmi, kteří trpí anorexií? Nebo neexistuje nějaký „klub bývalých bulimiků a anorektiků“?

Na sociálních sítích toho mám plno, v reálném životě se mi občas někdo svěří, ale spíše se s podobnými záležitostmi nepotkávám. Díky Bohu. Upřímně jsem na sebe tím sdílením trochu ušila bič, PPP a duševní zdraví se na mě valí ze všech stran. Nestěžuju si, dokud jsem schopná udržet si vlastní klid (respektive na tom zatím pracuji, ale blížím se) a k tomu občas i někomu pomoci, budu v tom pokračovat dál.

10) A na závěr bych se tě chtěl zeptat, co si myslíš o Koukalové a o jejím deníčku o anorexii?

Abych pravdu řekla, zase tolik jsem celou kauzu nesledovala. Trápí mě, když slyším o dalších a dalších, kteří si tím prošli. Ještě horší pak je, když podobný problém začnou rozmazávat novináři, kteří tak úplně neví, o čem mluví. Gabču obdivuji, že s tím šla ven k půlce národa, přeci jen je to oproti mé audienci něco mnohem většího.

Tady to nekončí!

Vševidoucí kalhoty

Jsem člověk, který má rád netradiční sportovní věci. Již mám mikinu, která má rukávy jako rukavice a nebo žlutý komplet, abych byl vidět (tříčtvrťáky, tričko s dlouhým rukávem a kulicha). Ale když jsem viděl tyto běžecké legíny, tak jsem si řekl, že je prostě musím mít. Jelikož jsem nemohl najít pánské, tak jsem napsal na mailový kontakt na stránkách Nessi, zda nemají pánské a odpovědí mi bylo, že vyloženě pánské ne, avšak podobné nosí běžecký guru Škorpil, a tak jsem si objednal modročerné s modrým tričkem. A jako první běh, kdy si je vyzkouším, bude pražský půlmaratón (průběh půlmaratonu jsem popsal zde)

Trošku jsem si myslel, že když si je vezmu na sebe už při cestě ke startu, tak si mě minimálně v tramvaji/buse někdo všimne a bude na mě ukazovat, ale nakonec mi přišlo, že si mě nikdo prakticky nevšiml a ani na mě nikdo neukazoval, to samé pří závodě a také po závodě. Ale o tom jsem nechtěl psát, vrátíme se k tomu, jak se mi nosí „vševidoucí kalhoty“  a jak se v nich běhá.

Když jsem tyto běžecké legíny měl poprvé na sobě, tak jsem si připadal jako nahatý. Ne, nechci tím říct, že i když bych na ostro, tak by mi bylo vidět všechno, ale přišlo mi, že mám na sobě druhou kůži. Jako kdybych měl na sobě nějakou přioperovanou kůži. A nevím jak vy, ale když sportujete, tak potřebujete mít na sobě pokud možno co nejméně věcí (váhy), abyste se mohli zvolna pohybovat.

Když jsem běžel těch 21kilometrů, tak jsem si připadal, že ty legíny mi dodávají energii, běželo se mi v nich naprosto krásně. Musím říct, že jedinou negativní stránkou těchto legín, kterou můžu subjektivně hodnotit, je to, že když jsem měl krizi a zkameněly mi nohy, tak mi přišlo, že mám další kusy kamene na sobě, takže jsem nemohl zvednout vůbec nohy, natož udělat nějaký krok.

Ještě se vrátím k modrému tričku. Musím říct, že stejné funkce platí také o triku. Nijak mě neomezovalo v pohybu, odvzdušňovalo mi tělo a přišlo mi, že i hřeje. 

Na závěr se vrátím k těm očím. S vtipem neustále říkám, že když někdo běžící za mnou, tak se lekne těch očích a zpomalí a tím pádem bych mohl být na "bedně" J a nebo je také můžu namotivovat tak, že mě předběhnou rychleji. Těmito „vševidoucíma kalhotama“ vidím všechno a všechny, takže nikdo mému pohledu neunikne.

Tady to nekončí!

(nejen) Twitterový svět je o jednoho člověka chudší

Když umře celebrita, o které celý svět (nebo jeho země) ví první poslední díky médiím, tak se mnohdy stává, že jeho fanoušci pojmenují po něm své vlastní děti. Ale co když umře celebrita, kterou lidé znají pod přezdívkou, neznají jeho tvář a ani jméno a má také tisíce fanoušků?

Takovou otázku si pokládám od doby, kdy umřel @cvrliky. Kdo to vůbec je? Z facebooku ho zná málokdo, ale na twitteru byl „Bůh dobroty“, snažíl se motivovat lidi k lepším zítřkům, vedl blog toleranceplno.blogspot.cz, na který uveřejňoval leckdy neuvěřitelné příběhy lidí se svými problémy.        Tuto zprávu napsal jeho bratr, když jeho bratr měl zapnutý twitter

Avšak i přesto, že lidé ho znali jenom v online světě, tak se zvedla neskutečná vlna solidarity. Hodně se volalo potom, aby jeho odkaz zvedl jako padlý prapor nějaké vojenské jednotky někdo další a vedl i nadále hrdinný boj. Ale nejvíce mě

  

překvapil Ondřej Synčák. Tento twitterový (jeho fb jsem nenašel) uživatel se rozhodl, že uspořádá sbírku na věnec pro milého Cvrlikyho. Dopadlo to tak, že se vybralo tolik, že by to stačilo na několik věnců, a tak se rozhodlo, že půlka půjde na věnec a půlka na charitu. Jak to nakonec dopadlo? Vybralo se 30 tisíc od 500 lidí.

Já vzpomínám s láskou na @Cvrliky hlavně proto, že uveřejnil mé dva příběhy o strastech mého dětství. A když k tomu připočtu i ty reakce od ostatních, které byly veskrze soucitné, tak musím říct, že tento člověk objevil a sjednotil lidi „dobré vůle“.  Snad se objeví další Cvrliky, který bude šířit dobrou dál.

O úmrtí této „twitterové celebrity“  informoval Český rozhlas, Lidovky, Ihned.cz a mnozí další, takže tato informace přesáhla twitterou českou kotlinu. Také mě překvapilo, jak lidi, kteří ho osobně neznali, chtěli jet na pohřeb člověk, koho osobně vůbec neznali. Evidentně těmto lidem hodně pomohl.

Jinak jsem chtěl zjistil, jak internet zareagoval na jeho smrt. A když jsem zjistil, že docela s velkým zájmem (na googlu), tak musím říct, že takovou popularitu v podstatě anonymní osoba dlouho neměla v České republice.

Co říct na závěr? Měj se nahoře hezky a přej nám, abychom zvedli tvůj praporec do dalších bojů.

Amen

Tady to nekončí!