Je libo inspiraci ? 2

Po prvním Je libo inspiraci? jsem se rozhodl uskutečnit druhý fotočlánek s motivačními fotkami. Po světě běhá spousty lidí, kteří prostřednictvím běhu a následného upravování jídelníčku zhubli. Tady je další pětice odvážných, kteří překonali lenost a rozhodli se se svým tělem něco dělat.

 

 

 1) Vladimír Kádner - 2013 – 93kg -> 2016 – 73kg

2) Marek Jiskra – rozdíl 65kg

3) Iva Cabalková – 96 kg -> 66kg, výška 164 cm

 

 

 

4) Zuzana Zámečníková – rozdíl 29kg

 

 

 

5) Barbora Blahutová – rozdíl 15kg za rok a půl

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Bloggerské Vánoce

Blíží se nám čas Vánoce. Pro mě toto období znamená setkávání se s rodinou, bilancování roku, co se mi povedlo nebo nepovedlo a také rozbalování dárků (já vím, jsem malé dítě). V tuto dobu se stává, že se setkají přátelé, kteří se třeba přes celý rok neviděli a musí si říct všechno, co se stalo za tu dobu, co se neviděli. Ale nechci psát o nějakých tradicích a teorií z Vánoc.

Nás bloggerů je hodně. Píšeme o fashion, beauty, knihách, o svých zájmech, motivacích a nebo prostě o věcech, které nás zrovna napadnou. Střetáváme se virtuálně, píšeme si navzájem pochvalné nebo někdy také urážlivé komentáře, ale málokdy se sejdeme, což je dle mého chyba, a tak bych chtěl formou tohoto článku a zároveň výzvy udělat Bloggerské Vánoce. Jak by probíhaly? Jednoduše. Napište mi na můj email Pavlikruza@seznam.cz svoji adresu, já tu adresu vezmu a pošlu ji druhému a ten pošle malý dáreček s přáním. 

Já si myslím, že když někdo dostane dárek od „neznámého“ člověka s přáním všeho nejlepšího atd., tak ho to určitě potěší. Mnozí z nás budou sami doma a tímhle by se mohla do domova osamělých lidí přivést aspoň trochu vánoční atmosféry.

Tak co lidi, zapojíte se? J

Tady to nekončí!

Nejde mi internet už měsíc

Před několika dny nastal pro některé konec světa díky nefunkčnosti Googlu. Když jsem viděl mapu, podle které to nešlo, tak tato odstávka byla hlavně v oblasti střední Evropy, takže hlavně křič

 

 

eli naštváním Češi  (a ze všeho nejvíc Youtubeři).  Ale co by bylo pro tytéž lidi, kdyby jim nešel měsíc internet doma? Apokalypsa? Armagedon? Invaze mimozemšťanů? Kdo ví, avšak všechno zlé je pro něco dobré. Díky těm šesti čárkám, které ukazují funkčnost nebo nefunkčnost internetu, se každodenně přesouvám do kaváren a univerzitních prostor v Plzni a přišel jsem na několik výhod, které lze najít u chození do kaváren, univerzitních prostor  nebo pobytu venku místo pobývání na internetu doma.

1) Jsi ve společnosti

2) Získání nových kontaktů

V Plzni jsem objevil místo, kde se scházejí studentské spolky (a někdy i podnikatelé), s několika jsem se už zapovídal a začal jsem spolupracovat na několika projektech.

3) Poznání nových prostor (s internetem)

V případě, že se mi nastartuje internet a po nějaké době zase zkolabuje, tak aspoň vím, kam opět zajít. A pokud budu chtít s dalšími lidmi ze školy dělat na nějakém projektu, tak aspoň víme, kam můžeme zajít.

4)Ochutnání nových pochutin

Tento bod sice leze dost do peněz, ale člověk má chut´na ty lákavé dortíky, muffiny a mnohé jiné sladkosti, tak to by byl čert, aby neodolal

5) Jsem na čerstvém vzduchu

Když zrovna nebudu v kavárně, tak se rád procházím u vody, jsem na čerstvém vzduchu a říkám si, jak je na tom světě tak krásně.

Tady to nekončí!

Zemanovy průšvihy

Určitě jste zaznamenali, že skupina poslanců se rozhodla, že toho nadávání na prezidenta bylo dost, a tak se vytvoří Zákon proti hanobení prezidenta, za který lze dostat až rok vězení.
Jelikož se prezident prakticky hanobí sám, tak jsem se rozhodl uvést několik příkladů ze Zemanových průšvihů. Jelikož je těch průšvihů docela dost, tak to docela vidím,že udělám článek na pokračování.

A jaké byly jeho průšvihy?

Shapiro ne/byl na hradě

• Andrew Shapiro, americký velvyslanec v České republice, byl přítomen na předávání vyznamenání 28.10. Dokonce byla zveřejněna fotka, na které byl, ovšem Miloš Zeman tvrdil, že tam nebyl přítomen
   

Špatný dopis Trumpovi

• Miloš Zeman blahopřál anglicky nově zvolenému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, ovšem zveřejněný dopis měl několik desítek chyb.
   

Peroutka

• Tuhle kauzu zná  snad celá republika, tak to zjednoduším. Miloš Zeman řekl, že novinář Peroutka z První republiky byl fascinován Hitlerem, prý četl článek, ve skutečnosti článek napsal někdo jiný, má se omluvit rodině Peroutkových, avšak doteď to neudělal a vypadá to ,že ani neudělá
   

Možná opilost u korunovačních klenotů

• Při kontrolování korunovačních klenotů s ostatními ústavními činiteli a majiteli klíčů v přímém přenosu vypadal, že něco požil, protože vrávoral. Později se ukázalo, že den předtím pobýval na ruské ambasádě. Sám to svedl na virózu.
   

Kunda sem, kunda tam

• V Radiožurnálu v přímém přenosu prohlásil tyto krásná slova.
   

Konvička na stejném pódiu při 17. 11.

• Sebral studentům Albertov, kde se každoročně  slavil 17. listopad a navíc byl přítomen na pódiu s „islamistou“ Martinem Konvičkou, o kterém prohlásil později, že ho nezná.

 

 

Tady to nekončí!

Rozhovor s motivující blondýnou Veronikou Tázlerovou

Motivace. To je slovo, které má někdy magický význam. Slovo, které snad každý z nás jednou v životě už hledal. Ať už kvůli práci, navazování vztahů a nebo kvůli škole. Existují na to stovky knih, které radí lidem, jak žít lépe a jinak. A máme tu také lidi, kteří píšou motivační články. Jednou z nich je Veronika Tázlerová, kterou můžeme nalézt na svém blogu stylishcoffee.cz, na jejíž stránkách můžeme nalézt kupu motivace. A (nejenom) na toto jsme se šli zeptat.

1) Co bylo tím tvým impulsem, že jsi se rozhodla založit blog a psát o svých zážitcích?

Má motivace je pořád stejná - chci čtenáře inspirovat, dělat jim svými články hezčí dny a ukazovat, kolik krásných a zajímavých věcí je všude kolem nás.

 

2) O čem jsi psala na začátku své bloggerské kariéry?

Nejprve jsem psala hlavně o kavárnách a cestování, později je ještě doplnily články o štěstí, osobním rozvoji a obrázky z mého života.

 

3) Co vůbec děláš ve svém „mimobloggerském“ životě?

Největší část mého života zabírá škola, což se doufám po jarní maturitě konečně změní. Pak několikrát týdně chodím do fitka, na jógu, navštěvuji kurzy francouzštiny a dějin výtvarného umění. A v tom málu, co mi ještě zbývá, se snažím vídat se svými blízkými a užívat si život plnými doušky.

 

4) Často píšeš o motivačních radách pro ostatní, tak by mě zajímalo, zda sis na to přečetla nějaké knížky a nebo to píšeš sama od sebe (jak se říká od srdce)? 

Na tohle téma se snažím neustále vzdělávat, čtu zajímavé knihy, články, blogy… Ale jak říkáš, všechno nakonec vychází z mého srdce. Chci čtenáře motivovat a předat jim vše, co vím.

 

5) Co ti dal nebo naopak vzal tvůj blog?

Blog mi dal a neustále dava mnoho příležitostí, ke kterým bych se jinak těžko dostala. Je to pro mě velká výzva i milovaný koníček. Každá zpráva od čtenářů, pozdrav nebo komentář mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. 

Na druhou stranu blogování zabere takřka veškerý volný čas, kterého mi už tak díky škole moc nezbývá… Ale jsem si jstá, že se to s koncem gymnázia změní a budu se moct blogu věnovat naplno!

 

6) Máš nějaké oblíbené bloggery ? 

Mám jich spoustu. Z těch českých je to třeba Terezka z blogu TerezaInOslo, Barbora Šťastná ze Šťastného Blogu nebo Vivi.cz

 

7) Pokud sleduješ českou bloggerskou scénu, tak co si o ni myslíš? Jaká vidíš největší negativa/pozitiva v našem malém bloggerském rybníčku 

Těší mě, že v Česku začíná být blogování bráno seriózněji a lidé konečně začínají chápat, kolik práce vlastně obnáší. Musím říct, že u nás máme skvělé blogerky a doufám, že to bude jen a jen lepší!

 

8) Máš nějaké doporučení pro ty, kteří chtějí s bloggem začít, ale neví jak? 

Just do it!

 

Tady to nekončí!

Nechápu to 5: Buď kreativní

Když jsem si začátkem července založil blog, tak jsem měl po ruce nepřečtené knížky, a tak bylo jasné, o čem budu psát. Ale koncem srpna jsem si začínal uvědomovat, že je můj blog zaměřený pouze na jedno téma a přitom bych mohl psát například o tom, jak se mi schyluje ke státnicím, ke strastem při psaní seminární či bakalářské práci a nebo mé výlety po krásách naší České republiky. A nelituju toho, že jsem „dezertoval“ z knih na psaní o čemkoliv možném, poznal jsem díky tomu Timku, Neko, Žabáka,  Patrika a mnohé další..

Ale dost o mně. Nechci psát o mé změně. Chci se vrátit k jádru celého tohoto článku. Asi každému jde o to, aby měl daný článek nebo samotný blog co nejvíce čtenářů. Když pominu dávání nějakého článku i do skupin, které s tématem článku nemají vůbec nic společného (viděl jsem, jak jeden blogger dal článek do skupiny Brigády a ten článek o brigádách rozhodně nebyl), tak je podle mě důležité napsat text pokud možno bez chyby a zároveň by se měly témata článků měnit. Kreativita, různorodost, pestrost článků. To je hlavní věc, co mě samotného na nějakém blogu zajímá.

Nezajímá mě, že autorka módního blogu má zrovna nějaký nový outfit, boty (ale jako naprostý neznalec rtěnek se podívám těsně před narozeninami mé slečny,kterou mám koupit) a nebo kalhoty.

Nezajímá mě, že autor knižních blogů píše pořád dokola nějaké měsíční chvástaly knih, ze kterých stejně udělá/udělal následně recenzi.

Nezajímá mě, že autoři cestovatelských blogů se jeden den nacházejí v Barmě a druhý den zase v Austrálii a říkají, že je tam krásně a dávají každou druhou fotku z nějaké restaurace.

Nezajímá mě, že autor žije v nějaké daleké zemi (nejčastěji ve Spojených státech amerických) a popisuje, jak jeho dítě studuje ve škole jazyk dané země a říká, že se do České republiky/Slovenska už nevrátí.  

Nezajímá mě jednotvárnost blogu -> blog jednoho tématu.

Pro mě je důležité, když dotyčný píše o sobě a svých zážitcích ze svého života. To se týká hlavně o tom posledním druhu blogu. Zajímala by mě třeba kultura dané země, chování domorodých obyvatel. A také by mě zajímalo, kdy a jak se tam dostala.

Teď to bude znít trošku divně, ale u těch ostatních „druhů“ mě hlavně zajímá, kde na to vzali. Prostě jednoduše kde získávají peníze na danou činnost, kde pracují. Nepočítám recenzní výtisky nebo modely od návrhářů. Přece si nepíšeme blog jenom proto, abychom dělali, že nás nějaké oblečení či knížka zajímají jenom proto, že to dostáváme zadarmo. Já si pořád naivně myslím, že blog vedenou se snahou se podělit o naše zážitky.

Já nejraději čtu názorové články. A vůbec nejraději čtu takové, se kterými nesouhlasím, u kterých můžu s autorem diskutovat. Nebudu psát články jenom proto, abych měl velkou čtenost a abych se všem zalíbil. Zas takový řiťolezec nejsem (ono by stačilo dát obrázky s kotátkama, nějaký motivační popis k tomu a tisíc shlédnutí jen to fikne). A díky diskuzi si můžeme třeba zlepšit naše argumentační schopnosti.

Abyste si nemysleli, že mám nějakou averzi vůči těm čtyřem druhů blogu, které mě nezajímají. Před několika dny mě jedna módní bloggerka, kterou jsem měl zafixovanou jenom na módu, překvapila. Napsala jeden názorový text na jedno téma. Tím článkem jsem trošku roztál ohledně toho, že módní blogy neumějí psát o ničem jiném než o kožešině z norka. Díky Radko!!  

Na závěr bych chtěl jenom říct : KREATIVITĚ SE MEZE NEKLADOU, tak se nebojte a buďte kreativní.

Tady to nekončí!

Stáří má své výhody

 

 

Teď si nemyslete, že mi je nějakých 40 let, mám dvě děti, manželku, dvě vysoké školy, pivní pupek a dělám nějakého vrcholného manažera. To ani náhodou. Bude mi před Vánoci 26, jsem student vysoké školy, děcka nebudou v dohledné době, protože nejsou s kým a já jsem vůbec rád, abych uživil sám sebe, natož někoho dalšího. Ale smyslem tohoto článku je však zavzpomínat na moje bezstarostné dětství, ve kterém jsem zažil to, co dnešní generace mladistvých kolem 18 let nepozná ani z rychlíku. Bylo plné mateřské něhy a otcovské lásky….. No dobře, to přeháním :D

Co dnešní mládež určitě nezažije a co jsme zažili my?

 

1) Kanál Animax

Dnes dávají za japonský anime Naruta  a bůhví jaké další animáky na mnoha kanálech?  To za našich mladých let byl jenom kanál Animax, na který jsem se pravidelně koukal pokaždé, když jsem se vrátil ze školy. Takový Yu-Gi-Oh, který ovládal karty  s monstrama a kouzlama, se kterýma bojoval proti soupeři a mohl vyhrát nějakou trofej. A nebo Inuyasha, napůl člověk, napůl „vlk“, který se smrtelnicí Kagome bojoval na návracení malé růžové kouličky. A nebo Dragon Ball, kde stáli většinou lidští protivníci a většinou se rozsekali na kousky.

 

2) Beyblady

Předchozí generace měla káči na hraní, my jsme měli „kovové“ káči na bojování proti sobě. Dokázali jsme se zabavit na desítky hodin, nikdo o nás nevěděl  a většinou jsme skončili tak, že součástky z těchto beybladů byly rozmetány po celé místnosti. Nikdy jsme nenašli všechny. Já jsem třeba skončil hrát hned po první hře, protože mi ulítla jedna součástka, která byla důležitá pro držení stability

 

3) Pokemoni a Digimoni

Sice se teď rozšířila hra Pokemon Go, dokonce se vydala na to knížka jako manuál na hraní, avšak k tomu je potřeba mobil. My jsme hráli s KARTAMA. Co je to vůbec karta pro ty, co nehrají třeba Prší? To je kus papír, na kterém je namalovaný nějaký symbol, který má nějakou váhu. A to samé s Digimony. Všichni jsme chtěli Pikachu, Charmandera a stovky dalších. Chtěl jsem vlastnit Pokeball nebo mít osobního Digimona, který by mi zneškodnil všechny nepřátelé

 

4) Tlačítkové mobily

Dnes má každý v ruce Smartphony, Iphony, Sphony, Zphony a nebo rovnou XXXXXsmartpcphony, ale aby fungovali, musí jít internet. V případě, že nejde, jsou naprosto zbyteční, navíc žerou data. To u tlačítkových mobilů nebylo potřeba, protože s nimi jsi mohl jenom psát (a jak mi to šlo) sms, volat a nebo hrát Snake. Hráli jsme na mobilu turnaj Snaka a byl jsem nejlepší!!!! A mobil mi navíc vydržel 5 dnů bez nabití

5) Tužka, papír a milostná psaníčka

Můj brat, když chce něco napsat, tak to musíme povolat grafologa s lupou, aby rozluštil, co vůbec napsal. Jelikož jsem konzervativní povahy, tak stále věřím na tužku a papír. Všichni kolem tablety, notebooky, velké mobily, ale já jsem věrný výmyslu z čísly a tím je papír. A když člověk takhle napíše slečně ručně psaný dopis, že je krásná, tak  chlapec má napůl vyhráno. Nebo dávání anonymních psaníček do kapes u bundy. Jeeeje J

 

6) Nabíhání počítačových her

Dnes, pokud jde plně internet, tak stačí kliknout na ikonku počítačové hry a už to jede. Ale před 15 lety? To jste museli čekat dobrou hodinu, než v těch hromadách pixlů jste mohli nalézt třeba nějaké Super Maria a nebo Tetris. Tetris byl vždy rychlejší, tak jsme hráli většinou jeho. A to bylo bitek s kamarády o to, kdo bude první hrát.

 

 

A teď mimo mě ještě napadá, že se nepsaly messengerem holkám, které seděli vedle, něco jako „Miluji tě“, „Mám tě rád“, „Jsi pro mě všechno“. Ani náhodou, to se říkalo hezky na férovku z očí do očí.

Nebylo to naše období před 10 až 15 lety přece jenom šťastnější?

 

 A na co si vzpomínáte ze svého mládí vy?

 

Tady to nekončí!

Dochvilnost je výsadou králů

Na ten den si vzpomenu vždycky, když někdo nepřijde včas. Domluvili jsme se s kamarádem, že u něj budu v 8 hodin večer. Dorazil jsem k němu 5 minut před 8 hodinou, zazvonil jsem, on vykoukl z okna a řekl :“Chvilku“. A z té „chvilky“ bylo rázem 10 minut, 15 minut, 20 minut a skončilo to u 45 minut (sám se divím, že jsem na něj tak dlouho čekal). A když na něj čekáte v zimě, v mínus 30, tak byste ho nejraději zabili. A on nakonec ani nepřišel. Jeho matka vykoukla a řekla, že on nakonec nepůjde.

A nebo druhý příklad dochvilnosti. Jdu na pohovor. Domluvíme se na druhou hodinu odpolední. Přijdu těsně před druhou hodinu, otevře mi ve firmě sekretářka s tím, že šéf šel právě na oběd, že si mám zatím sednout. 5 nebo 10 minut bych pochopil, ale půl hodiny? „Naštěstí “ jsem se do té firmy nedostal.

To byly dva příklady z nedávné minulosti, když jsem musel počkat na druhou stranu. Pochopím to, když druhá strana napíše, že se z nějakého důvodu opozdí, abych počkal chvilku, nepochopím však to, když mám čekat dlouhou dobu bez nějaké kloudné informace.

V případě, že se mám sejít s nějakou slečnou (a je jedno, jestli je to rande nebo pracovní schůzka), tak jako správný gentleman bych počkal klidně hodinu bez odpovědi (ale to se mi ještě naštěstí nestalo).  U holek je polehčující okolnost, že jsou holky, a tak mám trpělivost, abych na ně počkal – to mi asi udělala výchova rodičů.

,Jsem schopen jít na nějaký předmět do školy i hodinu předem a poslušně čekat na začátek vyučování. Na druhou stranu mě nebaví tak dlouho čekat, trošku paradox, že jo?  Ale člověk nikdy neví, co se může během té hodiny naskytnout, třeba potkám někoho, s kým se zaklám a ta hodina uplyne snadněji

Na schůzky venku chodím vždy tak půl hodiny dopředu. Je to hlavně proto, že když se s někým scházím na místě, kde jsem nebyl, tak si obhlédnu terén, co kdybych musel rychle zmizet, tak abych měl nějakou únikovou trasu a nebo se kouknout po nějaké kavárně, kam bychom zapadli.

Když přijdu pozdě, i když oznámím, že přijdu pozdě, tak je mi vnitřně špatně. Nevím proč, ale je mi samotného hrozně, když musím někoho nechat čekat. Navíc se může stát, že dotyčný/dotyčná bude mít zamračený výraz, a tak se hned od začátku budu muset snažit o zlepšení nálady.

 

 

 

A jak jste na tom vy s dochvilností?

  

 

Tady to nekončí!

Výzva bloggerské komunitě

Jako vášnivý běžec leckdy neznám hranic. Pamatuji si, když jsem byl týden mocný s chřipkou a den poté, co jsem se vyléčil, jsem si dal desítku. Taky jsem díky tomu marodil další týden. Ale nechci tu psát nic o tom, jak rád běhám. 

Jsme komunita bloggerů, kteří píšou o mnoha tématech ze svého života nebo svůj blog používají ke své profesi modelky, novináře nebo marketingového manažera. Každý z nás se předhání v napsání článku, který nasdílí do tisíce skupin a  který bude mít milión čtenářů. Málo z nás mezi sebou spolupracují nebo se jenom setkávají na kafi a povídají si  o strastech denního života. Existuje mezi námi taková "nezdravá" rivalita, kdy se snažíme mít více pravidelných čtenářů než támhle Katka (prosím všechny Kateřiny, kteří píšou blog, že jsem necílil na žádnou z nich, jenom mě to jméno zrovna napadlo) z vedlejšího blogu. A to já chcic touto "maličkostí" změnit. 

Jak jsem mluvil o "nezdravé" konkurenci, tak mě napadlo, že uděláme naopak takovou "zdravou" rivalitu. Ta by spočívala v tom, že by se prostřednictvím aplikací v mobilu Endomondo, Runtastic, Runkeeper nebo jiných, které najdete na této stránce http://www.bezvabeh.cz/clanek/3444-10-nejlepsich-bezeckych-aplikaci-pro-vas-trenink, budeme předhánět, kdo dá víc kilometrů za týden/měsíc/rok. Uděláme něco pro své zdraví a můžeme mít další náměty na své články. 

Běh je jednoduchá činnost. Ať už běháme jenom za tramvají nebo za klukem/holkou, tak pořád k tomu stačí jenom několik věcí. Staré triko, nějaké ty tepláky a boty. 

Tento projekt/challenge/soutěž/zábava (je jedno, jak to nazveme) je pro každého, kdo má rád aspoň trošku pohyb. Nikdo se nikomu smát nebude, že má malý výsledek, naopak bude pozitivní, že zvedl zadek z gauče a běhá. A může být svými běžeckými úspěchy, které jistě bude prezentovat na svém blogu, inspirací pro ostatní. A třeba budete mít ty milióny čtenářů. 

Ti z Vás, kteří mají Instagram, můžou použít hastag #blogerbeha.
A ti z Vás, kdo si stáhnou Endomondo, můžete se přidat zde https://www.endomondo.com/challenges/31037819

Sice se nám kvapem blíží zima, ale o to víc to bude výzva. Tak co, kdo jde do toho? 

Tady to nekončí!

Je libo inspiraci?

Mám známého, který často říká: „ Mám 120kg (při 180cm) a měl bych zhubnout, ale nemám na to čas a po práci se mi nechce“. Tuto frázi mi přijde, že říká v mém okolí čím dál víc lidí. Ale existují tací, kteří se rozhodli se svým tělem a tedy zdravím něco udělat. Pro ně neexistuje, že by na pohyb byli staří (vím o jedné paní z půlmaratonu, které je 73 a přesto běhá pod 3 hodiny), nemají čas (neříkejte mi, že o víkendu se nenajde trochu času. I kdyby jenom si vyrazit na procházku po okolí) a nebo jsou prostě leniví (na internetu se najde spousty lidí, kteří díky své pílí a snaze inspirovali tisíce lidí). Na následujících fotkách u REÁLNÝCH lidí ukážu, že existují tací, kteří kašlou na to, jestli jsou staří, nemají čás a nebo jim schází chuť do pohyb. Tito lidí díky běhání zhubli. Tak se kochejte a hned po přečtení tohoto článku si vyražte ven zaběhat.

Zdeněk Muller - Vánoce 121 kg, teď 80kg

Andrea Klárová, předtím 56kg, dnes 56kg

Dušan Mičkovič, 2012 - 120kg, dnes 65kg

Michal Zoubek, 2012 - 95kg, dnes - 75kg

Milena Schuchová, 2015 - 86kg, dnes 67 kg

Pavla, 2014 - 67kg, dnes 54kg

Tady to nekončí!