Dochvilnost je výsadou králů

Na ten den si vzpomenu vždycky, když někdo nepřijde včas. Domluvili jsme se s kamarádem, že u něj budu v 8 hodin večer. Dorazil jsem k němu 5 minut před 8 hodinou, zazvonil jsem, on vykoukl z okna a řekl :“Chvilku“. A z té „chvilky“ bylo rázem 10 minut, 15 minut, 20 minut a skončilo to u 45 minut (sám se divím, že jsem na něj tak dlouho čekal). A když na něj čekáte v zimě, v mínus 30, tak byste ho nejraději zabili. A on nakonec ani nepřišel. Jeho matka vykoukla a řekla, že on nakonec nepůjde.

A nebo druhý příklad dochvilnosti. Jdu na pohovor. Domluvíme se na druhou hodinu odpolední. Přijdu těsně před druhou hodinu, otevře mi ve firmě sekretářka s tím, že šéf šel právě na oběd, že si mám zatím sednout. 5 nebo 10 minut bych pochopil, ale půl hodiny? „Naštěstí “ jsem se do té firmy nedostal.

To byly dva příklady z nedávné minulosti, když jsem musel počkat na druhou stranu. Pochopím to, když druhá strana napíše, že se z nějakého důvodu opozdí, abych počkal chvilku, nepochopím však to, když mám čekat dlouhou dobu bez nějaké kloudné informace.

V případě, že se mám sejít s nějakou slečnou (a je jedno, jestli je to rande nebo pracovní schůzka), tak jako správný gentleman bych počkal klidně hodinu bez odpovědi (ale to se mi ještě naštěstí nestalo).  U holek je polehčující okolnost, že jsou holky, a tak mám trpělivost, abych na ně počkal – to mi asi udělala výchova rodičů.

,Jsem schopen jít na nějaký předmět do školy i hodinu předem a poslušně čekat na začátek vyučování. Na druhou stranu mě nebaví tak dlouho čekat, trošku paradox, že jo?  Ale člověk nikdy neví, co se může během té hodiny naskytnout, třeba potkám někoho, s kým se zaklám a ta hodina uplyne snadněji

Na schůzky venku chodím vždy tak půl hodiny dopředu. Je to hlavně proto, že když se s někým scházím na místě, kde jsem nebyl, tak si obhlédnu terén, co kdybych musel rychle zmizet, tak abych měl nějakou únikovou trasu a nebo se kouknout po nějaké kavárně, kam bychom zapadli.

Když přijdu pozdě, i když oznámím, že přijdu pozdě, tak je mi vnitřně špatně. Nevím proč, ale je mi samotného hrozně, když musím někoho nechat čekat. Navíc se může stát, že dotyčný/dotyčná bude mít zamračený výraz, a tak se hned od začátku budu muset snažit o zlepšení nálady.

 

 

 

A jak jste na tom vy s dochvilností?