09.11.16

Dochvilnost je výsadou králů


Na ten den si vzpomenu vždycky, když někdo nepřijde včas. Domluvili jsme se s kamarádem, že u něj budu v 8 hodin večer. Dorazil jsem k němu 5 minut před 8 hodinou, zazvonil jsem, on vykoukl z okna a řekl :“Chvilku“. A z té „chvilky“ bylo rázem 10 minut, 15 minut, 20 minut a skončilo to u 45 minut (sám se divím, že jsem na něj tak dlouho čekal). A když na něj čekáte v zimě, v mínus 30, tak byste ho nejraději zabili. A on nakonec ani nepřišel. Jeho matka vykoukla a řekla, že on nakonec nepůjde.
A nebo druhý příklad dochvilnosti. Jdu na pohovor. Domluvíme se na druhou hodinu odpolední. Přijdu těsně před druhou hodinu, otevře mi ve firmě sekretářka s tím, že šéf šel právě na oběd, že si mám zatím sednout. 5 nebo 10 minut bych pochopil, ale půl hodiny? „Naštěstí “ jsem se do té firmy nedostal.
To byly dva příklady z nedávné minulosti, když jsem musel počkat na druhou stranu. Pochopím to, když druhá strana napíše, že se z nějakého důvodu opozdí, abych počkal chvilku, nepochopím však to, když mám čekat dlouhou dobu bez nějaké kloudné informace.
V případě, že se mám sejít s nějakou slečnou (a je jedno, jestli je to rande nebo pracovní schůzka), tak jako správný gentleman bych počkal klidně hodinu bez odpovědi (ale to se mi ještě naštěstí nestalo).  U holek je polehčující okolnost, že jsou holky, a tak mám trpělivost, abych na ně počkal – to mi asi udělala výchova rodičů.
,Jsem schopen jít na nějaký předmět do školy i hodinu předem a poslušně čekat na začátek vyučování. Na druhou stranu mě nebaví tak dlouho čekat, trošku paradox, že jo?  Ale člověk nikdy neví, co se může během té hodiny naskytnout, třeba potkám někoho, s kým se zaklám a ta hodina uplyne snadněji
Na schůzky venku chodím vždy tak půl hodiny dopředu. Je to hlavně proto, že když se s někým scházím na místě, kde jsem nebyl, tak si obhlédnu terén, co kdybych musel rychle zmizet, tak abych měl nějakou únikovou trasu a nebo se kouknout po nějaké kavárně, kam bychom zapadli.
Když přijdu pozdě, i když oznámím, že přijdu pozdě, tak je mi vnitřně špatně. Nevím proč, ale je mi samotného hrozně, když musím někoho nechat čekat. Navíc se může stát, že dotyčný/dotyčná bude mít zamračený výraz, a tak se hned od začátku budu muset snažit o zlepšení nálady.
 
 
 
A jak jste na tom vy s dochvilností?
  
 

5 komentářů:

  1. Ja mám tiež na ľuďoch rada, keď so dochvíľni, pretože ja sama sa snažím vždy prísť včas. Naplánujem si program a ten "čas kedy mám vyjsť z domu" tak, aby som všetko stíhala. Takisto nerada čakám, takže ak niečo mešká (vlak, autobus alebo ľudia) som neskutočne nervózna. :D

    http://elizsilence.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dovedu si představit, že kdybychom se měli sejít ve 2 hodiny odpoledne, tak se objevíme na místě už v půl druhé :D

      Vymazat
  2. V souvislosti s tou školou. To nemám ráda u přednášek. Jedu skoro 20km tam a 20km zpátky teda 40km na jednu přednášku, nic jiného ten den nemám a učitel prostě nedorazí. Zpráva, lístek na dveřích, omluva.. nic.. Až pak se nějak přes známé, dozvíš, že zapomněl, nebo že mu trhali zuby. Za mesetr, jsem ho viděla asi 3x.. nikdy nepřišel. Po třech zkušennostech jsem tam přestala jezdit. V 90% jsem měla šanci, že ani on nepřijde.

    OdpovědětVymazat
  3. Ano, tohle znám a nejradši bych těm opozdilcům a jinak nespolehlivým přátelům, slečnám a jiným nakopal zadek. Já všude chodím přesně nebo o fous dřív. Nerad chodím pozdě a když už nestíhám, prostě napíšu! A totéž vyžaduji od okolí. No a pak si čekám na nejlepšího kamaráda třeba u koně. Je pět minut po (tedy já tam už deset minut stepuju) a on nikde. Volám. Nic (páč je v metru nebo si nevšimne, že mu drnčí kapsa) a pak, čtvrt hodiny po termínu se pomalým lážo plážo krokem přišourá a s přiblbým úsměvem prohodí čaaau, ty kluku ušatá. Nezabili byste ho?:D Známe se deset let a on je holt flegmouš a nic neřeší, pohoda. Času dost. No, ale už jsme se kvůli tomu párkrát dost pohádali. Každopádně to je jen ukázka. Narážím na to pořád a štve mě to. Ale holt lidi. Jak nejde o něco jim, těžkej nezájem. U holek jsem o něco tolerantnější. Přece jen se říká, že zpoždění mají kvůli tomu, že se víc šlechtí, aby se nám mužům líbily:)

    OdpovědětVymazat
  4. Taky nesnáším, když musím na někoho dlouho čekat, a obzvlášť nemám ráda opozdilce, kteří se ani dopředu neomluví, že přijdou pozdě (těch pár minut předem člověk obvykle ví, že už to setkání prostě na čas nestíhá, ne?), ač jeden takový opozdilec se stal otcem mých dětí... :-D Život je plný paradoxů. :-D

    OdpovědětVymazat