Mám tě rád vs Miluji tě

Tento článek píšu na základě mých vztahů (často neslavných) a také při pohledu na mé okolí, které je leckdy dost zajímavé.

Položím si otázku sám sobě: jak může někdo někoho milovat, když s ním chodí týden? Často vídáme na Facebooku, jak 15leté holky a kluci píšou, jak někoho příšerně "Lovískují" po týdnu vztahu. Většinou to stejně dotáhnou na 2 týdny vztahu, pak s tím šlehnou a po týdnu se chodí s někým jiným. Navíc rozchod probíhá většinou formou smsky ve stylu "Rozcházím se s tebou". Za sebe doufám, že se mi nikdy nic takového nestane.

Tento příklad s týdnem byl jenom úvod do této problematiky. Další řádky budou čistě z mého pohledu a nechci říkat, že je to takhle a není to jinak, klidně následující text s Vámi proberu a prodiskutuju. Tak tedy -jakýkoliv partnerský vztah, který začne, je o poznáváním jeden druhého, kdy se oba sice znají, ale neví pořádně, co mají od toho druhého čekat. Možná jsou do sebe zamilovaní, avšak nějaké "Miluji tě" působí stejně, jako kdybych šel do bordelu, kde bych si užíval nějakou postelovou aférku s podnikatelkou ve službách. Musí se stát něco naprosto zásadního, aby se vztah prohloubil a z pokryteckého "Miluji tě" jsme se mohli dostat k opravdovému Miluji tě. Nemusí jít vůbec o první společnou soulož, taky můžou dva souložit jak králíci týden v kuse dvakrát denně.

Chodil jsem takhle se slečnou dva měsíce. Předtím jsem s ní byl v Českém Krumlově, kde jsme strávili romantický víkend a to byl pro mě takový impuls, který měl být symbolem nové fáze vztahu.  Jelikož v té době to byl můj nejdelší vztah a zároveň , tak jsem si vymyslel na den našeho výročí něco speciálního. Objevil jsem náramek, který jsem dostal ve svých 15letech, ale odmítl jsem ho nosit, protože nejsem na zlato a všemožné šperky. Byl pěkný a nechtěl jsem, aby se válel pořád v mé skříni, tak jsem se rozhodl,  že jí ho dám. Navíc byl v krabičce, která vypadala jak pro zásnubní prsten, tak jsem byl zvědavý na její výraz. Když nastal den D a já byl zrovna s ní sám, tak jsem před ní poklekl a řekl jsem něco takového : „Dnes jsme spolu dva měsíce, prožili jsme spolu víkend v Českém Krumlově a i jiné příhody, tak bych se tě chtěl zeptat …(teď přišla mezera a koukl jsem se do jejích až vystrašených očí).., zda bych i nadále mohl s tebou chodit? Miluji tě“. Řekla ano a vrhla se mi do náruče (vtipné bylo to, že tenhle můj proslov byl začátek konce, ale o tom někdy jindy). A tím začala další fáze našeho vztahu.

A taky je důležité, kdo za „Miluji tě“ stojí. Mám známou, která  několik měsíců podváděla svého přítele, až nakonec odešla od něho a přestěhovala se ke svému milenci. A hlavně v začátcích vztahu se oba milovaní až k zbláznění. Ale může mi někdo vysvětlit, jak někomu, kdo svého bývalého partnera mnoho týdnů podváděl, se může věřit „Miluji tě“. Kromě toho si myslím, že ten nový vztah krachne na tom, že jedna nebo druhá strana bude podvádět, ale to je jenom má spekulace.

Abych to shrnul, Mám tě rád vs Miluji tě je dnes užíváno naprosto jinak, než by mělo být. Je užíváno u teenagerů, kteří se znají sotva týden a nebo u těch, kde je vztah založen jenom a pouze na sexu, což dle mého není vztah (ano, jsem moralista).

 Každopádně bych řekl, že Mám tě rád se má používat hlavně mezi kamarády, v rodině a nebo prostě v začátcích vztahů, než se stane něco natolik zásadního, aby se mohlo říct, že jedna strana druhou miluje.
 Já jsem svým založením romantik, který chce poznat tu pravou lásku, a proto slovama jako Miluji tě šetřím (strýček Skrblík). Vztahům typu kamarádky s výhodama  nevěřím, to není vztah, který bych vyhledával, raději pořádný.

A jak vy vnímáte tento rozdíl? Nebo ho nevnímáte vůbec? 

Tady to nekončí!

5 blogerských témat, které jsou tabu

Je to již 6 měsíců, které znamenaly zlom v mém životě. Stal jsem se bloggerem. Během této doby jsem se různě inspiroval na mnoha blozích a našel jsem si své oblíbené, které čtu pravidelně. Avšak postupem času jsem zjistil, že o určitých tématech jsou buď přehlížena a nebo, když náhodou o nich někdo napíše, tak ten dotyčný je zkritizován za to, že něco takového vůbec napsal.

A tak jsem vybral 5 témat,  které podle mě v bloggerském světě chybí a o kterých by se mělo mluvit daleko víc, protože tvoří společnost, ve které žijeme a které by mě osobně by náramně zajímaly.

 

1) Těhotenství z pohledu chlapa

Když žena čeká dítě, tak je to zásluhou chlapa. A chlap musí sdílet její nálady, zdravotní obtíže a nakupování věcí pro budoucí dítě. A kdo je důležitější v těhotenství než chlap? J Chlap v podstatě opečovává ženu, aby se jí něco nestalo. A tak by mě zajímal jakýsi 9 měsíční deníček budoucího otce o tom, co dělá a jak vypomáhá manželce/přítelkyni.

A nebo kdyby si těhotenství chlap představoval na vlastní kůži. Myslím to tak, že by se muž vcítil do kůže nastávající matky a psal jako „Těhotný muž“. Možná tímto způsobem by se odbouraly různé předsudky a mýty o těhotenství.  Někdo by rovnou mohl napsat „Mám ranní nevolnost. Vzpomínám si na ty léta, kdy jsem ráno také zvracel do mísy své oblíbené alkoholické nápoje. Cha, teď mě napadlo jméno budoucího dítěte. Bude se jmenovat VODKA.“

 

2) Kvalitní články

Tento bod jsem zařadil hlavně proto, že mnoho lidí volá po kvalitě, ale nikdo nedokáže říct, co to ta kvalita vůbec je. Podle mě „Kvalitní článek“ se dá najít stejně snadno jako najít příšeru Loch Ness nebo sněžného Yettiho – tedy můžete je najít, avšak musíte pořádně hledat. Takže kdo hledá, ten najde. Máme koneckonců tisíce blogů, kde si každý může vybrat, co hrdlo ráčí.

Každopádně jsem si vědom, že každý ve svých očích hodnotí kvalitu jinak. Ale jenom díky častému psaní a konstruktivním komentářům se člověk může zlepšovat a docílt té „kvality“. Hlavně si musíme uvědomit, že jenom díky diskuze (dle mého) můžeme docílit lepší diskuze. A není to žádné tabu!!

 

3) Život homosexuálů

Žijí mezi námi, ale o jejich životu se málo ví. Ne, nejsou to mimozemšťané, jsou to lidé, kteří mají rádi stejné pohlaví. Častokrát jsem ve městě slyšel, že ti homosexuálové jsou xyz a že nemají mít právo na dítě atd, ale přitom ti samí lidé viděli homosexuálů maximálně z výšky Mout Everestu a ještě si nejsou jistí, zda to byli oni. Ona celkově homosexuální tématika se v našem blogerském světě moc nevyskytuje (čest výjimkám).

Mě by samotného zajímalo, jak se odlišuje obyčejný pracovní život gaye ode mě, jako od heterosexuála.   

 

4) Články z pohledu věřícího (islám, křesťanství a jiné)

Jako ateisti (=nevěřící=, ale když jde do tuhého, tak se modlíme ke všem svatým) máme vůči jakémukoliv náboženství dost zkreslené představy a koluje mezi lidmi mnoho polopravd, mýtů a omylů. Tyto články od nějakého vyznavače islámu, hinduismu, křesťanství, judaismu a nebo jiným vyznavačům náboženství, by pomohly tyto předsudky odbourat.

5) Sexuální pomůcky (a sex obecněú

Objevují se články, které se týkají vztahu a sexuálních praktik, ale sexuální pomůcky, které by ženám/mužům pomohli být bez partnera a udělat si dobře, tu chybí. A když by ta recenze byla dobře podaná, tak bych si dokázal i představit, že by lidé se nahrnuli do sex shopů si to vyzkoušet.Nebudeme přece chodit kolem témat, které se týkají sexu, že je to něco odporného. A ony články, které se zabývají sexuální aktivitou, se vyskytují prakticky pomálu. Ale proč? Vždyť si každý z nás několikrát za život zasoulož a může někdo někoho inspirovat v sexuálních praktickách.

 

Dalo by se říci, že všechny tyto články by ze společnost dostaly jakési předsudky o výše zmíněných tématech. Tyto témata jsou v současné době dost tabuizovány, a tak si myslím, že by se mělo o nich více psát a více mluvit o nich. A raději psát o těchto tématech, o kterých nikdo nepíše, než o tématech, o kterých píše každý druh, žádnou informační hodnotu Vám to nedá a které by právě tabu měly být. Viz Článek u Veroniky Pět blogerských témat, které by měly být tabu

 

A víte také o nějakém tématu, o které se moc nebo vůbec nepíše a mělo by se psát?

 

Krásné a veselé Vánoce a málo Unboxingů J

 

 

 

 

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Jsem panic

K tomuto článku jsem sbíral odvahu dost dlouho

Tento „článek“ sloužil jako experiment, zda lidi čtou celé články a nebo se dívají jenom na obrázky. Pokud čteš tento vzkaz, tak jsi jeden z mála, kteří čte všechno. Pěkné svátky J   

Tady to nekončí!

EET aneb jak jsem se stal bonzákem

Tento článek vznikl hlavně proto, že po Facebooku se šíří jako lavina nenávist vůči Elektronické evidenci tržeb (dále EET) a také kvůli kontrole tohoto systému ve formě formuláře na udávání těch provozovatelů restaurací, kaváren atd., kteří nevydali účtenky. Ale hezky od začátku.

Nedávno byla s velkou slávou spuštěna EET.  Neptejte se mě, k čemu to vůbec slouží, nepodnikám a z pohledu z vnějšíku mi přijde, že to je jenom další buzerování malých a středních podnikatelů. Současně s EET ministerstvo financí dalo na stránkách Finanční správy České republiky jakýsi formulář, který má navádět lidi, aby nahlašovali ty provozovatele podnikání, kde jim nebyla dána účtenka. Toto mi přijde, že se vracíme do dob dávno minulých a návrat udávání sousedů, příbuzných nebo prostě úspěšnějších lidí. A to mi nedalo a šel jsem brouzdat po netu, abych tu stránku, kde mám nahlašovat nevydané účtenky, vyzkoušel.

Po několika minutovém hledání jsem objevil to, co jsem hledal – formulář Finanční správy České republiky o Nahlašování nevydané účtenky.  Zde jsem měl napsat DIČ, Popis poplatníka/provozovny, druh tržby,  Datum a čas přijetí tržby, Celková částka tržby v KČ, typ provozovny, umístění provozovny a následné ověření, zda nejsem nějaký robot. Po shlédnutí všech kolonek si říkám, komu to všechno stojí za tu námahu, aby si našel všechny potřebné údaje a zadal je do systému (jelikož minulý týden byla zpráva, že se již našla nějakých 1000 udavačů, kteří nahlásili nevydanou účtenku, tak to asi někomu za to námahu stojí).

Já jsem si dal tu námahu a našel jsem si „provozovnu“, kde mi nevydali účtenku. Na příloženém obrázku je vidět, že je prakticky nemožné od nich dostat cokoliv, protože dělají rekonstrukci. Čekal jsem, že se mi ve formuláři objeví seznam těch lokálů, které jsou v systému EET a žádný jiný nemůžu dát a ono nic. Pokud tedy někdo udává stejným způsobem jako já, tak to mají úředníci na finančních úřadech a na ministerstvu financí velkou radost.

Když bych tento pokus shrnul, tak chci vidět překvapené úředníky, kteří kontrolují EET, jak vyrazí do vesnice, kterou jsem zmínil, tak budou dost překvapeni, když v dané provozovně probíhá zrovna rekonstrukce. Na druhou stranu se celý tento proces dá náramně zneužít. Ať už v rámci nějakého konkurenčního boje a nebo ze msty vůči nějakému člověku. Já jsem optimista a věřím, že se takových lidí najde co nejméně a že máme ve společnost dostatečně férové lidi.   
 

Tady to nekončí!

Přátelství? Co to je?

 

Najít kamaráda/y, kterým bych mohl důvěřovat a zároveň by si ze mě nedělali vyloženě srandu, je skoro až nadlidský úkol. A co se mi stalo v tomto týdnu, to jenom dosvědčuje.

 Představte si mou situaci. Když jsem pozván na nějakou oslavu narozenin, tak většinou se dostavím a nebo, když se z nějakého důvodu dostavit nemůžu, tak dám s dostatečným předstihem vědět, že se nezúčastním. Avšak na druhou stranu, když chci něco pořádat já, tak prakticky nikomu nestojím ani omluvu. Uvedu aktuální situaci. Pořádám příští týden narozeniny a pozval jsem určitý počet lidí. Většina z těch lidí, které jsem pozval, mi daly košem a nepřijdou. Ok, ale proč aspoň jeden neuvede důvod, proč nepřijde? Mohlo by se zdát, že si stěžuju jenom proto, že se mi jedna oslava prostě nepovedla (nikdo nepřišel). Ale ono se mi to stalo již druhý rok po sobě a to nemluvím ani o případné oslavě mých svátků, kde nastává každý rok stejná situace.

Podstatě od začátku mého života, kdy jsem začal racionálně vnímat celý svět, se mi tak nějak přátelství obrátilo proti mně. Kamarád po mě chtěl udělat práci do školy, ale když jsem chtěl, aby mě doučil trošku matematiky, tak to ne, mám práci, mám slečnu, prostě mnoho výmluv, já jsem dobrý pro ostatní, ale ostatní nejsou dobrý pro mě.

Ale pojem „přátelství“ nebo „kamarádství“  ztratil původní smysl. Dnes máme přítele, když klikneme „Přidat do přátel“ a čím víc přátel, tím větší jsem já Přítel. Pak dochází k tomu, že jednou za čas probíhá čistka kvůli tomu, že někoho otravují časté statusy. Ale dřív nebyly žádné sociální sítě, žádný telefon, tehdy se kamarád poznal  okamžitě. Kamarádi si hráli na pískovišti, šli se courat společně po městě a nekoukali se na mobil, aby zjistili, co jim kdo na messenger napsal. Matky okamžitě poznaly, že jejich dítě si šlo hrát ven s někým, protože mělo roztržené kalhoty.

Dnešní přátelství vypadá například tak, že člověk si chce odpočinout od celodenního stresu do kavárny a kamarád, se kterým jdeš, se věčně kouká na mobil a říká „Já tě poslouchám“ a když se ho zeptáš, co jsem teď říkal, tak řekne naprostý nesmysl. Navíc mi vzápětí napíše jakousi omluvu do messengeru. Tak sakra, kamarádí se mnou nebo s tím mobilem?

 Poslední dobou jsem háklivý na to, když mě někdo z mých „přátel“ i lehce urazí. Možná jsem přecitlivělý, ale u kamarádů by měla být pokud možno vzájemná úcta, respekt a také by si měli navzájem důvěřovat a né, že jeden druhého navzájem uráží, pomlouvá a nebo nějakým způsobem dokonce podrazí (což se mi všechno už stalo).

Podle mého je lepší svěřit se s nějakým svým problémem nebo „tajností“ někomu, koho až tak neznám, ten může působit trošku jako vrba, která mě vyslechne a poradí. A tímto děkuji Martinovi za vyslechnutí (ty víš za co) a doufám, že se náš kamarádský vztah prohloubí….. Sakra, doufám, že celé tohle moje prohlášení nepochopí jiným způsobem, než to mělo být zamýšleno, každopádně je to tak sentimentálně napsáno, asi budu brečet….nebo někdy příště J  

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Jsem "IN" nebo "OUT"?

Tenhle článek mě napadl během nakupování s babičkou, která mi chtěla koupit něco k Vánocům a narozeninám (úděl vnuků, kteří mají 23. prosince narozeniny). Chvíli mi přišlo, že nenakupuju si pro sebe dárek, ale že babička se koukla do nějakého módního časopisu a rozhodla se, že mi nakoupí bundu a kalhoty v podobném střihu, který viděla v tom časopisu. Marně jsem se jí snažil přesvědčit, že ta bunda a tyhle kalhoty se mi nelíbí a že dneska "módní" jsou roztržené kalhoty.  Přišel jsem si trošku, jak když se hádám s manželkou po 20 letech – žena má vždy pravdu.

Ale nepíšu tento „článek“ proto, abych si stěžoval, že nákupy s někým jsou hrozné. Každý má jiný náhled na to, co se zrovna nosí a je to módní a nebo jaký životní styl je dnes „IN“.

Když to vezmu za sebe,  jsem „IN“ nebo „OUT“, když prakticky nepiju alkohol, nikdy jsem nekouřil a sportuju (běhám)?
Jsem „IN“ nebo “OUT“, když nečtu současnou literaturu (knížky vydané v roce 2016) a raději se spokojím s literaturou desítky let starou?

Jsem „IN“ nebo „OUT“, když jsem věrný partner a samotná nevěra se mi přímo hnusí?

Jsem „IN“ nebo „OUT“, když zrovna nosím tenhle model plavek, kalhot nebo bundy?

Nechci tu házet nějaké soudy o tom, co je pro někoho být „IN“ a co je pro někoho být „OUT“, spíš bych se chtěl zeptat Vás, přímo Vás,  co v současné společnosti znamená být „IN“ , co se zrovna nosí a honosí se nálepkou „módní“ . Co myslíte?

 

Tady to nekončí!

Vztah, který zabil jeden akt

Musel to být osud, jinak si to nedokážu vysvětlit. Potkal jsem ji jednou u banánů v Lidlu. Taková malá brunetka, vypadalo to, že sportuje. Jelikož jsem ukecaný, tak mě popadla velká chuť se s ní seznámit.  Ale z úst jsem vypustil tu nejhorší větu, že bych si tehdy nafackoval „Tak co slečno, jak velké máte ráda banány?“ V tu chvíli bych nejraději odešel studem, ale puberťácky jsem se na ni usmál (spíš to byl škleb), ale k mému překvapení zareagovala náramně pohotově „Raději si hraju s koulema“ řekla a vzala do ruky velký pomeranč. Oba jsme se tomu zasmáli a šli jsme každý svou cestou – já k mléku, ona k limonádám. U pokladen jsme se setkali opět. Tentokráte nepadla řeč na banány a pomeranče, ale tentokrát jsem ji pochválil její pohotovost, ona se zasmála a když jsme zaplatili oba nákup, dali jsme se do řeči, až jsme skončili v nedaleké kavárně. Z kavárny se přešlo na výměnu kontaktů a z výměny kontaktů a několika dalších schůzek se přešlo pozvolně na vztah. Ten den, kdy jsme „oficiálně“  začali spolu chodit, si pamatuju ještě teď.

Jmenoval se Kristýna a byla o 3 roky starší. Náramně jsme si rozumněli po sportovní stránce, protože byla vášnivý běžec jako já, také se orientovala v dění kolem ní a zároveň náš sex vypadal, jako kdybychom chtěli vytvořit novou kamasútru, tolik všemožných pozic, aaaach…

Po půl roce vztahu jsme si řekli, že se k ní přestěhuju (jakožto student jsem bydlel v bytě s dalšími 4 lidmi). A to byl kámen úrazu. Za 2 měsíce přišla s věcí, kterou jsem musel sakra rozdýchat. Bylo mi řečeno, že předtím, než se mnou začala chodit, tak chodila na swingers akce, prý se ráda miluje s více partnery za večer (buď jsem byl naivní zamilovaný blázen a nebo jsem byl slepý jak patrona, že jsem to nepoznal) a že chce jít na jednu takovou akci za dva měsíce. Jsem tolerantní, ale všechno má své meze. Naštval jsem se na ni, že nedovolím, aby na ni někdo sahal  a spousty dalších výčitek… Podstatě jsme se hádali 14 dní, ale nakonec jsme došli ke kompromisu, že na akci může jít, ale musí jít se mnou.

Byl jsem nervózní  ze všeho možného i nemožného, co mě tam může čekat. Naštěstí nervozita ustoupila v okamžiku, kdy jsem tam potkal jakýsi pár, který se přišel jenom inspirovat a dívat se. Původně jsem to chtěl dělat taky a sledovat svoji Týnku, ale to mi nebylo dopřáno. V určitou hodinu, kterou si již nepamatuju, zazněl gong a v ten moment všichni se svlékli a jako velká kupa mravenců vběhli polonazí do takové velké místnosti plné postelí a bůhví čeho ještě. Jak jsem napsal výše, chtěl jsem svoji Týnu mít „pod dozorem“ a jenom se dívat, avšak najednou se ke mně přitočila nějaká blondýnka se škraboškou (ta byla povinná pro všechny účastníky) a  ani nemusíte hádat, co chtěla. Já jsem řekl ne, ale když mi zašeptala do ucha, že ten chlap, který se támhle rochní v klíně mé přítelkyně, je její manžel, jsem byl nakonec přesvědčen, ale i když jsem s ní zkoušel všechno myslitelné, tak stejně jsem po očku sledoval svoji Kristýnu. Co jsem tak počítal, tak vystřídala za tu dobu 10 chlapů, já jenom tu svoji blondýnu,  u které jsem si představoval ji.

Domů jsme přišli v 8 hodin ráno, já jsem byl zamlklý, ale snažil jsem se usmívat v okamžiku, když mi říkala, co všechno zažila. Byla přímo radostí bez sebe. Ten den jsme vstali tak ve 2 hodiny odpoledne, ona mi udělala snídani a oběd v jednom a přinesla ho do postele a poděkovala mi, že jsem ji to „povolil“. Ale ta pravá „zkouška“ přišla na den mého výročí. Již týden dopředu jsem oznámil, aby v 6 hodin večer byla doma, protože mám pro ni překvapení (lístky do divadla, ručně vyšívaný ručník s jejím jménem, výlet do Paříže a zásnubní prstýnek). Čekal jsem doma již od 5 hodin. Bylo 6 hodin, ona nikde. Tak jí volám, kde je. Nebere to. Vůbec netuším, kde je, tak sedím v křesle před dveřma.  Půlnoc, dvě hodiny, čtyři hodiny, až teprve v půl šesté přijde domů, já v křesle už pomalu spal, ale probudil mě rachot klíčů v zámku. Otevřou se dveře a její kámoška ji přidržuje, aby nespadla. Koukám se na ni, jak vrávorá, ona silou vůle vstane, podívá se na mě, vypline něco bílého (nechci domýšlet, co to bylo) a řekne „měla jsem milion č…. a všechny byly větší, jak ten tvůj“ a omdlela.

Převezmu si ji od té kámošky, která odejde. Uložím ji do postele a spolu s ní usnu asi na 4 hodiny. Poté jdu do kuchyně a udělám ji její oblíbenou snídani – volská voka a míchaná vajíčka. Ona mezitím také vstala, i když jí bolí hlava. Donesu jí to do postele a ptám se ji, co to mělo včera znamenat.  A to co mi odpověděla, mně vzalo dech. Když jsem se přistěhoval, tak si myslela, že to bude bezva. Avšak postupem času se ve společném bydlení dusila a náš vztah se ji hnusil, akorát neměla odvahu mi to říct. Včera se naštvala a šla na akci, kde se milovala s kde kým, jenom aby na mě chvíli zapomněla. Když jsem ji řekl, co jsem pro ni přichystal, tak se mi vysmála a řekla, že bych raději měl jít pryč, protože náš vztah už nemá cenu.

To mě ranilo, má romantická dušička dostala ránu z kanónu. Sliboval jsem, že na včerejšek a dnešek zapomenu, že můžeme začít znova, ale kdepak. Byla neústupná. A tak jsem si sebral všechny své věci a odešel jsem. Když jsem vyšel ze dveří na chodu, tak jsem se dal do pláče, který trval snad hodiny. Sám se divím, že moje zkouškové jsem udělal, když se mi to stalo 4 dny před mou první zkouškou.

Od odchodu z jejího bytu uplynul už měsíc (nebo desítky let?). Od té doby, už ve svém bytě, se utápím každý večer v drahé whisky, abych aspoň na jeden večer zapomněl, jak jsem potkal osudovou lásku  a jak jsem ji ztratil. Ale každé ráno si na ni vzpomenu a přemýšlím, co asi tak dělá. A mám takový dojem, že ve sklepě mám provaz, se kterým jsme si hráli v mládí na indiány a kovboje. 

Tady to nekončí!

Je libo inspiraci ? 2

Po prvním Je libo inspiraci? jsem se rozhodl uskutečnit druhý fotočlánek s motivačními fotkami. Po světě běhá spousty lidí, kteří prostřednictvím běhu a následného upravování jídelníčku zhubli. Tady je další pětice odvážných, kteří překonali lenost a rozhodli se se svým tělem něco dělat.

 

 

 1) Vladimír Kádner - 2013 – 93kg -> 2016 – 73kg

2) Marek Jiskra – rozdíl 65kg

3) Iva Cabalková – 96 kg -> 66kg, výška 164 cm

 

 

 

4) Zuzana Zámečníková – rozdíl 29kg

 

 

 

5) Barbora Blahutová – rozdíl 15kg za rok a půl

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Bloggerské Vánoce

Blíží se nám čas Vánoce. Pro mě toto období znamená setkávání se s rodinou, bilancování roku, co se mi povedlo nebo nepovedlo a také rozbalování dárků (já vím, jsem malé dítě). V tuto dobu se stává, že se setkají přátelé, kteří se třeba přes celý rok neviděli a musí si říct všechno, co se stalo za tu dobu, co se neviděli. Ale nechci psát o nějakých tradicích a teorií z Vánoc.

Nás bloggerů je hodně. Píšeme o fashion, beauty, knihách, o svých zájmech, motivacích a nebo prostě o věcech, které nás zrovna napadnou. Střetáváme se virtuálně, píšeme si navzájem pochvalné nebo někdy také urážlivé komentáře, ale málokdy se sejdeme, což je dle mého chyba, a tak bych chtěl formou tohoto článku a zároveň výzvy udělat Bloggerské Vánoce. Jak by probíhaly? Jednoduše. Napište mi na můj email Pavlikruza@seznam.cz svoji adresu, já tu adresu vezmu a pošlu ji druhému a ten pošle malý dáreček s přáním. 

Já si myslím, že když někdo dostane dárek od „neznámého“ člověka s přáním všeho nejlepšího atd., tak ho to určitě potěší. Mnozí z nás budou sami doma a tímhle by se mohla do domova osamělých lidí přivést aspoň trochu vánoční atmosféry.

Tak co lidi, zapojíte se? J

Tady to nekončí!

Nejde mi internet už měsíc

Před několika dny nastal pro některé konec světa díky nefunkčnosti Googlu. Když jsem viděl mapu, podle které to nešlo, tak tato odstávka byla hlavně v oblasti střední Evropy, takže hlavně křič

 

 

eli naštváním Češi  (a ze všeho nejvíc Youtubeři).  Ale co by bylo pro tytéž lidi, kdyby jim nešel měsíc internet doma? Apokalypsa? Armagedon? Invaze mimozemšťanů? Kdo ví, avšak všechno zlé je pro něco dobré. Díky těm šesti čárkám, které ukazují funkčnost nebo nefunkčnost internetu, se každodenně přesouvám do kaváren a univerzitních prostor v Plzni a přišel jsem na několik výhod, které lze najít u chození do kaváren, univerzitních prostor  nebo pobytu venku místo pobývání na internetu doma.

1) Jsi ve společnosti

2) Získání nových kontaktů

V Plzni jsem objevil místo, kde se scházejí studentské spolky (a někdy i podnikatelé), s několika jsem se už zapovídal a začal jsem spolupracovat na několika projektech.

3) Poznání nových prostor (s internetem)

V případě, že se mi nastartuje internet a po nějaké době zase zkolabuje, tak aspoň vím, kam opět zajít. A pokud budu chtít s dalšími lidmi ze školy dělat na nějakém projektu, tak aspoň víme, kam můžeme zajít.

4)Ochutnání nových pochutin

Tento bod sice leze dost do peněz, ale člověk má chut´na ty lákavé dortíky, muffiny a mnohé jiné sladkosti, tak to by byl čert, aby neodolal

5) Jsem na čerstvém vzduchu

Když zrovna nebudu v kavárně, tak se rád procházím u vody, jsem na čerstvém vzduchu a říkám si, jak je na tom světě tak krásně.

Tady to nekončí!

Zemanovy průšvihy

Určitě jste zaznamenali, že skupina poslanců se rozhodla, že toho nadávání na prezidenta bylo dost, a tak se vytvoří Zákon proti hanobení prezidenta, za který lze dostat až rok vězení.
Jelikož se prezident prakticky hanobí sám, tak jsem se rozhodl uvést několik příkladů ze Zemanových průšvihů. Jelikož je těch průšvihů docela dost, tak to docela vidím,že udělám článek na pokračování.

A jaké byly jeho průšvihy?

Shapiro ne/byl na hradě

• Andrew Shapiro, americký velvyslanec v České republice, byl přítomen na předávání vyznamenání 28.10. Dokonce byla zveřejněna fotka, na které byl, ovšem Miloš Zeman tvrdil, že tam nebyl přítomen
   

Špatný dopis Trumpovi

• Miloš Zeman blahopřál anglicky nově zvolenému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, ovšem zveřejněný dopis měl několik desítek chyb.
   

Peroutka

• Tuhle kauzu zná  snad celá republika, tak to zjednoduším. Miloš Zeman řekl, že novinář Peroutka z První republiky byl fascinován Hitlerem, prý četl článek, ve skutečnosti článek napsal někdo jiný, má se omluvit rodině Peroutkových, avšak doteď to neudělal a vypadá to ,že ani neudělá
   

Možná opilost u korunovačních klenotů

• Při kontrolování korunovačních klenotů s ostatními ústavními činiteli a majiteli klíčů v přímém přenosu vypadal, že něco požil, protože vrávoral. Později se ukázalo, že den předtím pobýval na ruské ambasádě. Sám to svedl na virózu.
   

Kunda sem, kunda tam

• V Radiožurnálu v přímém přenosu prohlásil tyto krásná slova.
   

Konvička na stejném pódiu při 17. 11.

• Sebral studentům Albertov, kde se každoročně  slavil 17. listopad a navíc byl přítomen na pódiu s „islamistou“ Martinem Konvičkou, o kterém prohlásil později, že ho nezná.

 

 

Tady to nekončí!

Rozhovor s motivující blondýnou Veronikou Tázlerovou

Motivace. To je slovo, které má někdy magický význam. Slovo, které snad každý z nás jednou v životě už hledal. Ať už kvůli práci, navazování vztahů a nebo kvůli škole. Existují na to stovky knih, které radí lidem, jak žít lépe a jinak. A máme tu také lidi, kteří píšou motivační články. Jednou z nich je Veronika Tázlerová, kterou můžeme nalézt na svém blogu stylishcoffee.cz, na jejíž stránkách můžeme nalézt kupu motivace. A (nejenom) na toto jsme se šli zeptat.

1) Co bylo tím tvým impulsem, že jsi se rozhodla založit blog a psát o svých zážitcích?

Má motivace je pořád stejná - chci čtenáře inspirovat, dělat jim svými články hezčí dny a ukazovat, kolik krásných a zajímavých věcí je všude kolem nás.

 

2) O čem jsi psala na začátku své bloggerské kariéry?

Nejprve jsem psala hlavně o kavárnách a cestování, později je ještě doplnily články o štěstí, osobním rozvoji a obrázky z mého života.

 

3) Co vůbec děláš ve svém „mimobloggerském“ životě?

Největší část mého života zabírá škola, což se doufám po jarní maturitě konečně změní. Pak několikrát týdně chodím do fitka, na jógu, navštěvuji kurzy francouzštiny a dějin výtvarného umění. A v tom málu, co mi ještě zbývá, se snažím vídat se svými blízkými a užívat si život plnými doušky.

 

4) Často píšeš o motivačních radách pro ostatní, tak by mě zajímalo, zda sis na to přečetla nějaké knížky a nebo to píšeš sama od sebe (jak se říká od srdce)? 

Na tohle téma se snažím neustále vzdělávat, čtu zajímavé knihy, články, blogy… Ale jak říkáš, všechno nakonec vychází z mého srdce. Chci čtenáře motivovat a předat jim vše, co vím.

 

5) Co ti dal nebo naopak vzal tvůj blog?

Blog mi dal a neustále dava mnoho příležitostí, ke kterým bych se jinak těžko dostala. Je to pro mě velká výzva i milovaný koníček. Každá zpráva od čtenářů, pozdrav nebo komentář mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. 

Na druhou stranu blogování zabere takřka veškerý volný čas, kterého mi už tak díky škole moc nezbývá… Ale jsem si jstá, že se to s koncem gymnázia změní a budu se moct blogu věnovat naplno!

 

6) Máš nějaké oblíbené bloggery ? 

Mám jich spoustu. Z těch českých je to třeba Terezka z blogu TerezaInOslo, Barbora Šťastná ze Šťastného Blogu nebo Vivi.cz

 

7) Pokud sleduješ českou bloggerskou scénu, tak co si o ni myslíš? Jaká vidíš největší negativa/pozitiva v našem malém bloggerském rybníčku 

Těší mě, že v Česku začíná být blogování bráno seriózněji a lidé konečně začínají chápat, kolik práce vlastně obnáší. Musím říct, že u nás máme skvělé blogerky a doufám, že to bude jen a jen lepší!

 

8) Máš nějaké doporučení pro ty, kteří chtějí s bloggem začít, ale neví jak? 

Just do it!

 

Tady to nekončí!

Nechápu to 5: Buď kreativní

Když jsem si začátkem července založil blog, tak jsem měl po ruce nepřečtené knížky, a tak bylo jasné, o čem budu psát. Ale koncem srpna jsem si začínal uvědomovat, že je můj blog zaměřený pouze na jedno téma a přitom bych mohl psát například o tom, jak se mi schyluje ke státnicím, ke strastem při psaní seminární či bakalářské práci a nebo mé výlety po krásách naší České republiky. A nelituju toho, že jsem „dezertoval“ z knih na psaní o čemkoliv možném, poznal jsem díky tomu Timku, Neko, Žabáka,  Patrika a mnohé další..

Ale dost o mně. Nechci psát o mé změně. Chci se vrátit k jádru celého tohoto článku. Asi každému jde o to, aby měl daný článek nebo samotný blog co nejvíce čtenářů. Když pominu dávání nějakého článku i do skupin, které s tématem článku nemají vůbec nic společného (viděl jsem, jak jeden blogger dal článek do skupiny Brigády a ten článek o brigádách rozhodně nebyl), tak je podle mě důležité napsat text pokud možno bez chyby a zároveň by se měly témata článků měnit. Kreativita, různorodost, pestrost článků. To je hlavní věc, co mě samotného na nějakém blogu zajímá.

Nezajímá mě, že autorka módního blogu má zrovna nějaký nový outfit, boty (ale jako naprostý neznalec rtěnek se podívám těsně před narozeninami mé slečny,kterou mám koupit) a nebo kalhoty.

Nezajímá mě, že autor knižních blogů píše pořád dokola nějaké měsíční chvástaly knih, ze kterých stejně udělá/udělal následně recenzi.

Nezajímá mě, že autoři cestovatelských blogů se jeden den nacházejí v Barmě a druhý den zase v Austrálii a říkají, že je tam krásně a dávají každou druhou fotku z nějaké restaurace.

Nezajímá mě, že autor žije v nějaké daleké zemi (nejčastěji ve Spojených státech amerických) a popisuje, jak jeho dítě studuje ve škole jazyk dané země a říká, že se do České republiky/Slovenska už nevrátí.  

Nezajímá mě jednotvárnost blogu -> blog jednoho tématu.

Pro mě je důležité, když dotyčný píše o sobě a svých zážitcích ze svého života. To se týká hlavně o tom posledním druhu blogu. Zajímala by mě třeba kultura dané země, chování domorodých obyvatel. A také by mě zajímalo, kdy a jak se tam dostala.

Teď to bude znít trošku divně, ale u těch ostatních „druhů“ mě hlavně zajímá, kde na to vzali. Prostě jednoduše kde získávají peníze na danou činnost, kde pracují. Nepočítám recenzní výtisky nebo modely od návrhářů. Přece si nepíšeme blog jenom proto, abychom dělali, že nás nějaké oblečení či knížka zajímají jenom proto, že to dostáváme zadarmo. Já si pořád naivně myslím, že blog vedenou se snahou se podělit o naše zážitky.

Já nejraději čtu názorové články. A vůbec nejraději čtu takové, se kterými nesouhlasím, u kterých můžu s autorem diskutovat. Nebudu psát články jenom proto, abych měl velkou čtenost a abych se všem zalíbil. Zas takový řiťolezec nejsem (ono by stačilo dát obrázky s kotátkama, nějaký motivační popis k tomu a tisíc shlédnutí jen to fikne). A díky diskuzi si můžeme třeba zlepšit naše argumentační schopnosti.

Abyste si nemysleli, že mám nějakou averzi vůči těm čtyřem druhů blogu, které mě nezajímají. Před několika dny mě jedna módní bloggerka, kterou jsem měl zafixovanou jenom na módu, překvapila. Napsala jeden názorový text na jedno téma. Tím článkem jsem trošku roztál ohledně toho, že módní blogy neumějí psát o ničem jiném než o kožešině z norka. Díky Radko!!  

Na závěr bych chtěl jenom říct : KREATIVITĚ SE MEZE NEKLADOU, tak se nebojte a buďte kreativní.

Tady to nekončí!

Stáří má své výhody

 

 

Teď si nemyslete, že mi je nějakých 40 let, mám dvě děti, manželku, dvě vysoké školy, pivní pupek a dělám nějakého vrcholného manažera. To ani náhodou. Bude mi před Vánoci 26, jsem student vysoké školy, děcka nebudou v dohledné době, protože nejsou s kým a já jsem vůbec rád, abych uživil sám sebe, natož někoho dalšího. Ale smyslem tohoto článku je však zavzpomínat na moje bezstarostné dětství, ve kterém jsem zažil to, co dnešní generace mladistvých kolem 18 let nepozná ani z rychlíku. Bylo plné mateřské něhy a otcovské lásky….. No dobře, to přeháním :D

Co dnešní mládež určitě nezažije a co jsme zažili my?

 

1) Kanál Animax

Dnes dávají za japonský anime Naruta  a bůhví jaké další animáky na mnoha kanálech?  To za našich mladých let byl jenom kanál Animax, na který jsem se pravidelně koukal pokaždé, když jsem se vrátil ze školy. Takový Yu-Gi-Oh, který ovládal karty  s monstrama a kouzlama, se kterýma bojoval proti soupeři a mohl vyhrát nějakou trofej. A nebo Inuyasha, napůl člověk, napůl „vlk“, který se smrtelnicí Kagome bojoval na návracení malé růžové kouličky. A nebo Dragon Ball, kde stáli většinou lidští protivníci a většinou se rozsekali na kousky.

 

2) Beyblady

Předchozí generace měla káči na hraní, my jsme měli „kovové“ káči na bojování proti sobě. Dokázali jsme se zabavit na desítky hodin, nikdo o nás nevěděl  a většinou jsme skončili tak, že součástky z těchto beybladů byly rozmetány po celé místnosti. Nikdy jsme nenašli všechny. Já jsem třeba skončil hrát hned po první hře, protože mi ulítla jedna součástka, která byla důležitá pro držení stability

 

3) Pokemoni a Digimoni

Sice se teď rozšířila hra Pokemon Go, dokonce se vydala na to knížka jako manuál na hraní, avšak k tomu je potřeba mobil. My jsme hráli s KARTAMA. Co je to vůbec karta pro ty, co nehrají třeba Prší? To je kus papír, na kterém je namalovaný nějaký symbol, který má nějakou váhu. A to samé s Digimony. Všichni jsme chtěli Pikachu, Charmandera a stovky dalších. Chtěl jsem vlastnit Pokeball nebo mít osobního Digimona, který by mi zneškodnil všechny nepřátelé

 

4) Tlačítkové mobily

Dnes má každý v ruce Smartphony, Iphony, Sphony, Zphony a nebo rovnou XXXXXsmartpcphony, ale aby fungovali, musí jít internet. V případě, že nejde, jsou naprosto zbyteční, navíc žerou data. To u tlačítkových mobilů nebylo potřeba, protože s nimi jsi mohl jenom psát (a jak mi to šlo) sms, volat a nebo hrát Snake. Hráli jsme na mobilu turnaj Snaka a byl jsem nejlepší!!!! A mobil mi navíc vydržel 5 dnů bez nabití

5) Tužka, papír a milostná psaníčka

Můj brat, když chce něco napsat, tak to musíme povolat grafologa s lupou, aby rozluštil, co vůbec napsal. Jelikož jsem konzervativní povahy, tak stále věřím na tužku a papír. Všichni kolem tablety, notebooky, velké mobily, ale já jsem věrný výmyslu z čísly a tím je papír. A když člověk takhle napíše slečně ručně psaný dopis, že je krásná, tak  chlapec má napůl vyhráno. Nebo dávání anonymních psaníček do kapes u bundy. Jeeeje J

 

6) Nabíhání počítačových her

Dnes, pokud jde plně internet, tak stačí kliknout na ikonku počítačové hry a už to jede. Ale před 15 lety? To jste museli čekat dobrou hodinu, než v těch hromadách pixlů jste mohli nalézt třeba nějaké Super Maria a nebo Tetris. Tetris byl vždy rychlejší, tak jsme hráli většinou jeho. A to bylo bitek s kamarády o to, kdo bude první hrát.

 

 

A teď mimo mě ještě napadá, že se nepsaly messengerem holkám, které seděli vedle, něco jako „Miluji tě“, „Mám tě rád“, „Jsi pro mě všechno“. Ani náhodou, to se říkalo hezky na férovku z očí do očí.

Nebylo to naše období před 10 až 15 lety přece jenom šťastnější?

 

 A na co si vzpomínáte ze svého mládí vy?

 

Tady to nekončí!