Jaké je to být vazačem knih v Neoluxoru?

Brouzdám si takhle po facebooku a najednou se mi u sponzorovaného příspěvku Neoluxoru objeví – pojďte si přivydělat na Vánoce do e-shopu. Jelikož jsem knihomol (nebo si to aspoň myslím), tak jsem okamžitě napsal, že mám zájem. A co se nestalo. Hledali 4 lidi a já jsem se mezi toto kvarteto dostal. Oujé. Měl jsem v pondělí nastoupit a já jsem nemohl dospat, protože jsem pořád přemýšlel. Jaký to bude? Budu komunikovat s lidmi a nebo dávat knížky k expedici podle objednávek? Usnul jsem dost pozdě, takže se mi povedlo vstávat o 30 minut dřív, než jsem měl původně v úmyslu. Ale stihl jsem to!

Pokud znáte Neoluxor na Václavském náměstí, tak úplně dole je sklad, kde sedí e-shopaři a sledují každou zásilku a dávají Info, že chtějí tu a tu knížku. Když jsem se dostal do skladu, tak jsem dostal instrukce k činnosti, kterou budu dělat. Budu balit knihy, lepit na ně štítky těch, kterým patří a pak zadávat do systému České pošty (nebo pokud to jde jinými kanály), aby to šlo adresátům.

Jelikož to postupně byla monotónní práce, tak jsem hledal způsob, jak si celou práci zpříjemnit. A našel jsem. Do každého balíku musím dávat daňový doklad, a tak jsem se rozhodl psát malé (i miléJ ) komentáře v reakci na objednané knížky. Například jedna slečna měla motivační kalendář a 2 knížky o motivaci, tak jsem ji napsal: „Balič Pavel říká: jste motivací pro ostatní“. Dva dny na to jsem od ní skrz šéfa dostal pochvalu, že se takové komentáře jen tak nevidí a že děkuje (ještě předtím mi šéf tohle psaní "komentářů" povolil).

Nebo knížka o Madeiře jsem pánovi popsal, že „je tam teplo“ a nebo se dost často objevuje knížka o Kamasútře a mě nenapadlo nic jiného, než napsat „Tuhle knížku mám doma a nejlepší poloha je na straně 60“(knížku doma nemám J).

Také jsem viděl knížku o BDSM a poutání, tak jsem napsal komentář o tom, že „vím, že mám o zábavu po večerech postaráno“.  Jak jsem psal výše, zpříjemnit práci se musí.

Každému podobou práci doporučuji, protože moje láska ke knihám se jenom zvýšila. Jinak jsem udělal za směnu 100 zabalených knih a 4. den, kdy jsem se naučil balit, už jsem zabalil 180 knih. Pokud byste se ptali, jaké jsou nejčastěji objednávané knížky, tak je to Osm od Třeštíkové a nebo nějaká sbírka povídek Mléko a med jak v angličtině, tak i v češtině.
A to nejdůležitější. Pokud si objednáte na e-shopu nějakou knížku, tak další den to je ve skladu a do 2 dnů by to teoreticky mělo být u vás doma.

 

Tady to nekončí!

Téma do placu: Svatba a manželství

Když se v nějakém restauračním zařízení sejde pánské osazenstvo, tak se dříve či později dostanou k tématům, jako jsou: holky, chlast, sex a nebo politika. Ale když jsem se včera sešel s kamarády, tak notnou část večera jsme se bavili o manželství a svatbě (o té více). Zjistil jsem, že pro každého svatba a posléze manželství znamená naprosto něco jiného a dalo by se říct, že má tisíce podob (s nebo bez chlebíčků, předmanželská smlouva nebo jiné smlouvy, církevní obřad nebo „občanský“).

Když to vezmu obecně, tak znám pár, který spolu chodil 8 let a teprve poté se vzali, ale také znám dvojici lidí, kteří se vzali po půl roce. A zajímala by mě statistika, jak je to s tou rozvodovostí. Jestli se rozvádějí spíš vztahy, které před manželstvím žili víc jak 2 roky spolu a nebo ty, které žili méně jak dva roky.

Tento článek nechci psát jako můj názor na svatbu či manželství, protože nemám nějaký jednotný názor o tomto tématu, ale chci hodit téma do placu a chci se Vás zeptat: Jaký je Váš názor na svatbu, jak by měla vypadat (nebo vypadala) Vaše svatba? A jaký je dle Vás ideální představa manželství?

 

Tady to nekončí!

Závodníci, kteří na závod nepatří

Tento článek mě napadl v okamžiku, když jsem se díval na Youtube na výkony těch běžců, kteří dali do svého úsilí tolik odhodlání, že těsně před cílem zkolabovali, začali zvracet, podlomili se jim kolena a jen s velkou námahou se zvedli a doklopýtali do cíle. Většinou se jednalo o marathonské či půlmarathonské závody. O těchto vytrvalcích nechci psát, těch si vážím.

Na start běžeckého závodu podle mého nepatří rozhodně ti, kteří běhají sotva 2 měsíce a hned si troufnou na marathon či půlmarathon. Pamatuju si, jak jsem kdysi sledoval Českou televizi a jejich přímý přenos z pražského marathonu a už na Karlově mostě (myslím si, že to byl nějaký 5. kilometr) už někdo nemohl a už šel. Jak někdo takový se mohl přihlásit na 42km závod? Taky to podle toho vypadá. Z nějakého pražského marathonu jsem viděl statistiku, že z 11tisíc běžců jich v časovém limitu (7hodin) doběhlo jenom 5500 (a určitě mezi nimi byl i ten, který šel na 5. kilometru).

Když už píšu o někom, kdo krátce po startu už nemůže, tak připojím další „druh“ lidí, kteří mi vadí. A tím jsou postižené a různé neziskovky. Nemám proti nim nic, stalo se jim životní neštěstí a oni měli smůlu, ale vadí mi to, že na mnohých závodech se 100 metrů před cílem zvednou z vozíku a snaží se dojít do cíle a najednou před cílem se vyrojí stovky novinářů a dělají z něj celebritu, která uběhla marathon za půl hodiny. A to je špatně. A nebo jsem viděl postiženého obrnou, který celý marathon šel. Sice přišel do cíle v časovém limitu, ale celý závod šel, což je dle mého stejně špatně jako u toho chodce na 5. kilometru.

A ze všeho nejvíc mi vadí, když na české půdě se nejvíc pozornosti dává černochům, kteří sice zaběhnou skvělý rychlý čas, nicméně mnohdy to vypadá, že všichni ostatní za nimi jsou nějací looseři, kteří nemají na to, aby vyhráli. Neříkám, že by černí vítězové měli být upozaděni a měl by se dávat větší prostor celému startovnímu poli, ale 70% všech závodníků jsou Češi, tak proč se musí dávat tolik prostoru zrovna jim? Tihle na závod patří, ale zase by měli mít méně pozornosti.

Když to shrnu, tak každý by si měl dvakrát (a leckdy i třikrát) rozmyslet, na jaký závod se má nebo nemá přihlásit. Pro začátek by bylo dobré se přihlásit na nějaký lokální závod.  Také organizátoři by si měli uvědomit, že běžecký závod by se měl převážně běžet a měla by to být oslava běhu a né z toho udělat procházku Růžovou zahradou. A už vůbec by se ze závodu neměla dělat charita pro postižené, jak se z toho postupně stává na velkých závodech.

 

Tady to nekončí!

Pozdrav jako socializující prvek v běhu

Už je tomu 5 let, co jsem začal běhat. I přes mnohá zranění (3x natažené vazy v koleni a v kotníku, pobolavějící kotník) a času na zotavenou jsem u běhu zůstal, takže si myslím, že můžu kvalifikovaně hovořit o věci, se kterou se potýká každý běžec. A tou je pozdrav.

Chápu celkem ty sprintery, kteří se kolem mě mihnou a já jsem v jejich očích možná nějaká šmouha, o které si myslí, že to je strom, proto budu psát o nás, o „pomalejších běžcích“.

Jestli člověk zdraví nebo ne, se pozná, jak dlouho běhá. Aspoň takové mám já zkušenosti. Pokud člověk běhá kratší dobu, tak si možná v duchu říká „co to je?“ a nebo raději odběhne na cestě o kousek dál. Když ale člověk běhá dál a třeba prší nebo je nějaké nevlídné počasí, tak tehdy vybíhají ti, kteří s pocitem sounáležitosti se s ostatními zdraví a vzdávají kolegům-běžcům tichý hold, že šli stejně jako oni běhat. Ale můžeme mít i více škatulek běžců, kteří ne/zdraví. Lidé jsou založením buď extroverti a nebo introverti a jejich stav mysli se přesouvá i do sportu. Když introverti běžíc a vidí v dáli někoho mávat, tak spíš sklopí hlavu a nechtějí dotyčného ani vidět. To extroverti si s dotyčným i plácnou.  

Já sám vnímám pozdrav jako věc, která může protiběžce nabudit, i když vypadá, že už nemůže. Dovedu si představit, že někdo, kdo má za sebou nějakou porci kilometrů, šlape vodu a nejraději by se sebou šlehnul do příkopu, potká někoho, kdo vypadá svěže, usměje se a zamává na pozdrav (a je to třeba osoba druhého pohlaví), tak sebere netušenou sílu a uběhne dalších 10km s úsměvem na tváři. Prostě taková motivace. Bude mít takový pocit, že není nějaký vyděděnec z komunity.  Zároveň to vnímám jako věc, která řekne „patřím do komunity běžců a zůstanu v ní“. A nakonec po těch letech běhání to považuju za slušnost, i když mnozí se mému mávnutí nebo „Ahoj“ či „Nazdaaar“ za mnou otáčejí, co je to za šílence J

Přidám ještě menší příběh. Na jednom závodě jsem nejenom pozdravil jednu slečnu, ale také jsem si s ní potykal (podali jsme si ruce jako znak přátelství). Ale jak to bývá ve vztahu, utekla mi s jiným běžcem o 2 kilometry poté. Takže jsem se vlastně na jednom závodě zasnoubil a taky rozvedl.

Dokonce jsem zažil moment, kdy při otočce na závodě jsem byl pozdraven. A to se cení.

 

A jak vy vnímáte pozdrav? A jak zdravíte?  

 

Tady to nekončí!

Potlačení svého ega

Pokud to nevíte, tak zrovna včera proběhly na Slovensku krajské volby (slovensky župné volby). Od našich krajských voleb se liší hlavně tím, že se volí přímo hejtman (v jejich případě župan) a zvlášť zastupitelstvo. Takže se může stát, že hejtman bude z jedné strany a naopak v zastupitelstvu bude mít většinu jiná strana, takže se celé vedení kraje zablokuje. Přesně toto se stalo před 4 roky v Bánskobystrickém kraji, kde vyhrála Lidová strana v čele s Mariánem Kotlebou, ale v zastupitelstvu měl převahu SMER Roberta Fica (tehdejšího i současného premiéra). A proto se před volbami nejvíce upínalo pozornosti na tento kraj. Výsledek je takový, že Kotleba byl převálcován nezávislým kandidátem Lutnerem. A ani v ostatních krajích nezvítězila Lidová strana, dokonce získala jenom dva zastupitele ve všech sedmi krajích. Ale nechci psát o výsledku slovenských krajských voleb, ale chci psát o koalici, která získala 4 hejtmany.

Koalice ve složení Slobody a spravedlnosti, Obyčejných lidí a nezávislých osobností, SMK-MKP, OKS, Změna zdola a DÚ (čili 7 stran) se dohodla na spolupráci a místo, aby každá ze stran dala svého kandidáta, podpořily všechny strany jenom jednoho, aby posílily šanci na vítězství. Ve všech krajích sice neuspěli (nejméně získala ve výše zmíněném Bánskobystrickém kraji 1877 hlasů), ale toto spojení je ukázkou, že když se spolknou osobní spory a honění si vlastního ega, tak se může stát, že koalice složená z malých stran může překvapit. Jsem zvědav, zda v komunálních volbách se dočkáme, že místo toho, aby kandidovali mnoho stran, se několik stran spojí a domluví se. Jinak to může dopadnout tak, že jednotlivé strany si rozdělí hlasy a stejně vyhraje ten samý, proti komu chtějí bojovat. Stačí jenom spolknout ego….   

Tady to nekončí!

Veřejné průzkumy do pekel

Máme po volbách, známe výsledky. Ale ještě se musím ohlédnout na období před volbami a všemožné předvolební průzkumy. Napočítal jsem kolem 5 různých agentur, které denně avizovaly, jak se do poslanecké sněmovny dostane tu 5 stran, tu 10 stran a člověk by řekl, že každé společnosti musela jedna ze stran zaplatit, aby měla lepší výsledky (zářným příkladem byla Strana zelených). Když se podíváme na výsledky, tak při posledním průzkumu mělo ANO 24,5% a nakonec mělo o 6 % více.

S ohledem na tyto výsledky bych přijal nějaký zákon, který by spočíval v tom, že by měsíc před volbami nikdo nezveřejňoval žádné výsledky. Tím by se mohla teoreticky zvýšit volební účast, protože potencionální voliči stran, které by měly pod 5%, by si řekli, že ta strana teď určitě má šanci dostat do sněmovny, a tak půjdou k volbám a dají těmto malým stranám hlas. Všichni tu naříkáme nad tím, že občany volby nezajímají, pořád se snižuje volební účast (od 90% v 90 letech až po 60% v současnosti), tak by se mohlo přispět k lepší volební účasti tímto nařízením.

Volební průzkumy ovlivňují všechny, kteří si ho přečtou, a tak by měsíc mohla být menší manipulace voleb a lidé by se více svobodně mohli rozhodnout, jak s vlastním hlasem naloží.

Tady to nekončí!

Volby dopadly dobře

Ne, nejsem žádný vášnivý příznivec hnutí ANO a nebo SPD, ale stojím si za svým tvrzením, že volby dopadly dobře. A proč ? Kdyby vyhrála ČSSD a nebo ODS, tak by všichni se tloukli do prsou, že všechno je v pohodě a vše se vrátí do starých zajetých kolejí. Ale v budoucnu by se určitě objevilo nějaké další hnutí/skupina/politická strana a vše by se opakovalo. Ale když vyhrálo hnutí ANO, tak kromě toho, že si všichni uvědomili, že je někde problém v české společnosti a jak snadno se dá zvládnout politický marketing, tak také se ukázalo, že vyrostl nepřítel, na kterého zatím nemáme žádné protizbraně.

Jak jsem psal v předchozím článku o volbách, tak tyhle volby mě nudily. Bylo to hlavně díky tomu, že (si myslím) jsem racionálně uvažují člověk, který si prostuduje programy a pak se rozhodne, který program je realizovatelný. A u ANO a hlavně u SPD je naprosto nerealizovatelný. „Zakážeme islám“ Jak? Věřím v islám, takže mi zakážete i vnitřní víru? Budete se ptát lidí, kteří zrovna překročili hranici, jaké jsou víry a když islámu, tak je „celníci“ vyexpedují ze země?

Ale tohle marketing dokázal lidem prodat, že se to dokáže, a proto SPD volilo tolik lidí, kolik je volilo. A ostatním stranám nezbývá nic jiného než najít protizbraň. Najít nějakého marketéra, který dokáže jejich program prodat úplně stejně marketéři těch dvou výše zmíněných stran. A já pevně doufám, že v budoucnu pořád budou existovat nějaké realizovatelné programy a né, že veškerá volební kampaň bude vedena skrze útoky na oponenty a že oni budou dělat všechno lépe.

Všichni říkají, že před námi jsou prezidentské volby, kdy se ukáže, zda je naše demokracie pevná. Podle mě se všichni mýlí. I kdyby se stal prezidentem opět Zeman, tak se konce příštího roku nedožije vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, takže za chvíli by byly předčasné volby. Podle mého jsou důležitější volby komunální, které jsou půl roku po prezidentských volbách. Tam se teprve ukáže pevnost demokracie. V tu dobu bude Andrej Babiš vládnout 6 měsíců a lidé z něj budou pravděpodobně rozladěni. A nepředpokládám, že osobnost Andreje Babiše zavítá do každé menší vesničky, aby tam pomohl s kampaní kandidátovi za ANO. Proto si myslím, že volby do obecních zastupitelstev budou možnou hradbou proti přílivové ANOvlně. Já sám jsem se rozhodl den po volbách, že budu kandidovat a budu se snažit zvrátit, aby na každé úrovni ve státě nevládl Agrofert.

Co myslíte, jsou prezidentské nebo komunální volby důležitější?

Tady to nekončí!

#metoo aneb jak se mi zhnusil svět

Jak často se vyhledávalo na Googlu

 

 

Když jsem to viděl poprvé, řekl jsem si „Zase další „výzva“?“, ale když se tahle „výzva“ rozmnožovala a já jsem pochopil, o čem to vůbec je, začal jsem sám sebe nenávidět a všechny mužské proklel do pátého kolena.

Jistě se ptáte, co to je ten hashtag #metoo. Tento hashtag funguje na twitteru něco jako symbol sexuálního obtěžování jak pro ženy, tak také pro muže, kde každý napíše ve 140 znacích svůj případ, jak byl zneužit a nebo jak se cítil. Tato akce má ukázat, že sexuální obtěžování není jenom nějaká okrajová záležitost.  Já sám jsem věděl, že něco takového existuje, věděl jsem, že jsou ženy nějakým způsobem zneužívány, ale absolutně jsem netušil, že jich je tolik. Pro ty z Vás, kdo nemají twitter, hodím níže několik screenů + přidám jednu internetovou diskuzi.

Když čtu všechny příběhy, tak jsem neskutečně zhnusen, co dokáže „moje“ pohlaví. Chlapi, to nejste schopni najít si ženu/přítelkyni a ji normálně osahávat? To musíte sahat na libovolnou ženskou a obtěžovat ji a i když řekne ne, tak stejně pokračujete? To jsme zvířata?  Kdybych něco takového viděl, tak bych toho dotyčného nakopl tak do rozkroku, že jeho další reprodukční schopnosti by byly ohroženy.

Už jsem zažil řeči o tom, že si za to může sama. Může si za to sama v okamžiku, když kolem ní je víc chlapů a ona se nemůže bránit? Může si za to sama v okamžiku, když řekne třikrát ne a druhá strana je silnější jak ona sama? Já bych doporučil těmto chytrákům, aby se jim něco takového taky stalo.

Překvapilo mě, že i dost mužů bylo dle svých slov zneužito (často tam nepíšou, jestli to bylo muže nebo ženou). Je veřejně známo, že ženy jsou obtěžováni a u mužů je to dost tabuizované téma, ale doufám, že díky této denní akci (třeba to bude pokračovat i zítra) se toto téma široce otevře.  

A Co to vůbec je sexuální obtěžování? „Sexuální obtěžování zahrnuje veškeré nežádoucí a nechtěné sexuální návrhy, žádosti o sexuální služby a jiný verbální nebo fyzický kontakt sexuální povahy, který vytváří nepřátelské nebo útočné prostředí. Sexuální obtěžování můžeme označit za formu násilí na ženách a mužích“.Ale nemyslete si, že sexuální obtěžování může být jenom fyzické. Tím můžeme označit také i sexuální narážky, různé zvuky, gesta, hvízdání a nebo také žádosti o sex.

Tahle akce #metoo  (já taky) vznikla z podnětu americké herečky Alyssa Milano jako reakci na obvinění Harveyho Weinsteina, že znásilnil a sexuálně obtěžoval (nejenom) herečky).

 

A na závěr tu máme konverzaci jednoho pána, který napsal dnes jedné slečně poté, co napsala své přiznání

Tady to nekončí!

Volby se blíží, ale rybáře s udicí nevidím

Za 14 dní máme parlamentní volby, které můžou rozhodnout o budoucím vývoji České republiky a  kde se také ukáže, zda budeme mít jednu vládnoucí stranu a nebo směs několika stran, které ještě týden před konáním voleb jasně řekly, že spolu nepůjdou do koalice. A musím říct, že kampaň před volbami (ať už na fb, twitteru nebo letáková venku) není vůbec napaditá a zatím všechno, co jsem viděl, mě nikterak nezaujalo. Naštěstí jsem si dostatečně dopředu vybral stranu, kterou budu volit, takže nebudu m9t problém s pozdním výběrem nějaké strany. Na druhou stranu v kraji, kde budu volit, jsou lidé na kandidátce, se kterýma se prostě nemůžu ztotožnit, a tak to hodím straně jako celku.  

A teď k volebním plakátům. Aby nějaký leták v ulicích nebo v poštovních schránkách nějakého voliče oslovit, aby volil tu danou stranu, tak nesmí být nijak racionální, koneckonců většina voličů nečte programy, nepřemýšlí  do budoucnosti, spíše se zajímá o to, co jim hned po volbách strana přinese a co bude mít okamžitý efekt. Letáky by měly být emocionální, měly by cílit na lidské emoce, aby se lidé naštvali nad něčím a nebo naopak měly úsměv od ucha k uchu a smáli a potom doma nebo v restauraci svým přátelům vykládali, jak ta strana je skvělá, aby ji volili taky. Dle mého úsudku je volič magnetická pavučina, která může přitáhnout k sobě stejně nastavené magnety (omlouvám se fyzikům, pokud jsem tohle řekl špatně).

V ulicích vidíme letáky s hashtagy #Můžeme (co můžeme? Vraždit, znásilňovat, krást?) a nebo #Neuhneme (před čím? Nosorožcem, lvem?) a na nich často rozesmáté politiky, kteří se ucházejí o náš hlas. Často vídáme také stánky politických stran, kde se nám snaží promlouvat do duše, že oni jsou spása lidstva.

Takovým ústředním motivem celé kampaně je Babiš. Neříkám, že je špatný nebo dobrý, ale říkám, že má vynikající marketing, který dokáže oslovit masy. Taky proto pořád vidíme jeho ANO na špici ve volebních průzkumech (u nás volební průzkumy nemáme vůbec přesné, takže může mít I víc, ale take I míň. To v takové Francii při prezidentských volbách volební průzkumy vůbec nelhaly). Ostatní strany v tom marketing značně pokulhávají, a proto se snaží snad všechny strany vytvářet nějaké memy (vtipné obrázky), kde vedou negativní kampaň proti dosluhující vládě a říkají, že to udělají lépe. Tyto volby jsou za dlouhou dobu poslední, kde téma (kromě Babiše) není a přijde mi, že strany se víc snažily o prezentaci sebe samu jako celku než prezentace nějakého tématu, aby z něho udělaly volební trhák. 

Všude slyšíme, že mladá generace je naše budoucnost a že bychom se o ni měli starat. Ale “děcka” nechtějí, aby se o ně někdo staral, chtějí mít nějaký vzor u někoho, kdo je stejně starý jako ok. Kdo má nějakou vizi, kdo vidí teenager tak, jak se oni vidí sami.  Jedním z takových “vzorů” je Dominik Feri. Možná pro lidi od 18 do 21 let je to vzor, ale v mých očích je to jenom maskot TOP09. Když člověk sleduje jeho FB, tak je to jeden vtip vedle druhého a když už se objeví nějaký “program”, tak on řekne B, ale neřekne A. Kupříkladu naposledy měl něco v tom smyslu, že na středních školách se bude povinně vyjíždět na půl roku ven (pokud si to někdo pamatuje, můžete mě opravit). Může mi někdo říct, proč povinně? A proč půl roku?

Upřímně se těším, až bude po volbách…. Co to říkám? Potom přijde kampaň číslo 2. Prezidentské volby, ale o těch se rozepíšu po těch parlamentních.

Na závěr Vám dám takovou menší radu. Dejte si tu práci, přečtěte si program, když Vás volební letáky nechytnou u srdce a zvolte pro Vás tu nejlepší variantu. Jděte k volbám a splňte svoji občanskou povinnost.

Půjdete k volbám? A jak vy vidíte předvolební kampaň?

 

Tady to nekončí!

České školství by se mělo zamyslet samo nad sebou

V televizi  5. 9. 2017 jsem zaznamenal zprávu : „Školské odbory vyhlásily stávkovou pohotovost“.  Zbystřil jsem a začal jsem  pořádně poslouchat. Z celého asi 3minutového sdělení jsem se dozvěděl hlavně to, že odbory a posléze učitelé chtějí víc peněz. Vypsal jsem televizi s tím, že je to zase plácání do větru, protože to tu bylo mnohokrát a stejně se nic nestalo. 22. a 23. 9. 2017 jsem pořádně nedokázal sledovat, jak se situace mění. V jeden den bylo „Vyhlašujeme stávku“ a druhý den „Vláda přidá vysokým školám 3 miliardy“.  Po skončení těchto reportáži jsem se zamyslel a dal jsem si možná řečnickou otázku: „ Je jediný problém v českém školství v penězích?“

Podle mě je celé myšlení jak odborů, tak také představitelů učitelského stavu, naprosto zvrácené. Všichni si uvědomují, že když je hospodářská krize, tak je hodně peněz a když je hodně peněz, tak musí jít víc peněz do resortu školství a tedy učitelům. Ale nikdo si neuvědomuje, že dříve či později přijde krize a na co se sahá jako první v dobách, kdy nejsou peníze nebo jich je méně? Ano, máte pravdu, na platy. A to bude zase křiku, že se ničí životy, bere se práce a že nikdo z té almužny nevyjde. Navíc bych si myslel, že toto plošné přidávání by mělo jít na nějakou konkrétní věc a né, že se to bude dávat tu na vysoké školy, tu na platy učitelů, představoval bych si, kdyby se dalo třeba na mediální či finanční gramotnost či něco takového.

Ale peníze nejsou všechno. Sice jsou na prvním místě, ale to první místo musí mít pevné základy. A nevěřím, že když člověk dělá za nějaký větší peníz a práce nebo podmínky fungování v práci jsou mu nepříjemné, že bude přenášet nadšeně své vědomosti žákům. Bavím se s mnoha učiteli a jeden z větším problémů je inkluze.  Neříkám, jestli je to dobré nebo špatné řešení, ale poslouchám zainteresované osoby a ty říkají, že je to nedomyšlený krok, který měl být lépe připraven a učitelé sami nevědí, jak to bude fungovat.

Co tak sleduji, tak nejvíc chtějí změnit české školství vysoké školy. Podle mého je české školství v takovém stavu, že mu pomůže nějaký radikální řez, žádné polovičaté řešení. Jedním z kroků, které by pomohlo českému školství, by mohla být redukce počtu vysokých škol. V současnosti máme kolem 90 vysokých škol a stejný počet jich má i Itálie, která má 6x víc obyvatel jak Česká republika, takže pokud bychom to vzali tak, že Itálie má ideální počet vysokých škol, tak šestina počtu je tedy 15 vysokých škol. Když by se zredukoval počet vysokých škol, tak ty ušetřené peníze by se mohly dát na platy učitelů a do škol. Podle mého není problém ve financování školství, ale v tom, že české školství není efektivní a peníze se dávají na věci, které nejsou potřeba.

 A teď dám pohled na přijímací proces na střední školu.  Když jsem se ucházel o střední školu před těmi 11 lety, tak jsme si museli podávat jenom jednu přihlášku na jednu střední školu a to bylo všechno. Zároveň škola si stanovila vlastní přijímací testy. Nicméně za tu dobu se situace změnila k horšímu. V jednu dobu šlo podávat hned 3 přihlášky a když se člověk dostal na všechny, tak ředitel nevěděl, kolik bude mít v září žáků a nevěděl, kolik bude mít peněz na provoz školy (střední školství je financováno dle počtu žáků). V současnosti jsou to dvě přihlášky. Druhým takovým problémem, který se týká přijímacího procesu na střední školu, je ten, že  jsou jednotné přijímací zkoušky z matematiky, češtiny a literatury. Může mi někdo říct, k čemu bude takovým floristkám (nic proti nim) čeština? Pochopil bych to v rámci výuky, ale né v rámci testů na školu. Každá škola by si měla stanovit, podle čeho se si žáka vybere. 

Tohle, co napíšu, je spíš můj povzdech než nějaká kritika. Dnes na základních školách je jednou z pomůcek tablet a místo, aby děcka byla učena k tomu, aby uměla psát psace, tak se učí „psát“ elektronicky. Když vidím svého bratra, jak neumí napsat své vlastní jméno a na cokoliv, co napíše,bych měl rovnou volat nějakému grafologofi nebo někomu, kdo luští hieroglyfy, tak je mi smutno, ale třeba všechno vidím jenom černě.

Ještě bych mohl něco napsat o státních maturitách, ale to zase někdy jindy.

A jak vy sledujete situaci ve školství? Máte na nějaký názor?

 

 

Tady to nekončí!

Jak jsem se stal aktivním dobrovolníkem

Je to již 10 let, co jsem narazil na internetu (a potom postupně v různých fb skupinách) na upoutávku „Staň se dobrovolníkem“. Týkalo se to pražského půlmaratonu, kde jsem měl dostat tričko, čepici, bundu, bagetu a měl jsem dohlížet na běžce, aby běželi správně. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem vyplnil formulář o velikosti oblečení a začal si fantazírovat, jak budu předávat medaile, být vlajkonošem a nebo dokonce budu dohlížet na VIP osoby v jejich stanu. Nastal den D a já dorazil na místo určení a také ve stanovenou dobu, ale moje fantazie o práci snů vzala za své hned v prvních pěti minutách. „Budeš hlídat přechod“ jsem slyšel jako první větu od své šéfové. Tím „přechodem“ myslela ty místa, kde mohli přecházet diváci na druhou stranu tratě. Tohle hlídání jsem prováděl od 8 hodin ráno až do 6 hodin večer, navíc jsem si mohl pokecat jenom s lidmi, kteří se na závod přišli podívat a většinou to byli cizinci (a já sice umím anglicky, ale mluvit delší dobu je nad mé síly) a musím říct, že jsem byl tak unavený, že jsem si skálopevně řekl, že už nikdy nepůjdu.

Ale netrvalo to dlouho a šel jsem znova. Za necelé 3 měsíce jsem si všiml, že je další upoutávka na dobrovolnictví na pražský maratón. Původně jsem řekl rezolutní ne, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem si umínil, že tentokráte chci rozdávat medaile. A ono jo!!! Rozdával jsem doběhnuvším běžcům 4 hodiny medaile, až mě z toho chytaly křeče, takže jsem tak trošku věděl, jak se můžou cítit ti, co běželi.

Od tohoto památného dobrovolničení, kdy jsem rozdával medaile, jsem s menšími přestávkami dobrovolníkem minimálně 2x do roka  a to už skoro 10 let. Za tu dobu jsem si vyzkoušel různé půlmaratóny (jeden jsem si vyzkoušel jako závodník), maratóny, noční běhy, charitativní běhy, triatlon a nebo běhy na 5 a 10 km. Při všech těchto událostech, kde jsem dobrovolničil,  jsem potkal bezva lidi, se kterýma jsem si mohl pokecat, s některými chodím do dnešní doby na pivo, každý rok mám o nové zkušenosti navíc a také vím, co všechno stojí za tvorbou takového závodu.

Doporučuju každému, aby si to aspoň jednou vyzkoušel. Zatím se mi nestalo, abych se přihlásil a někdo mi napsal, že se mnou nepočítají. Maximálně se Vám stane to, co se stalo mě u toho prvního závodu. Pokaždé dostanete tričko, čepici, někdy bundu, bagetu a dostanete se od stavění tratě k její demolici, nebo k rozdávání medailí. A úplně nejlepší jsou konce. Vždycky tam zůstane hodně jídla a pití a zde platí, že každý si může vzít vše, co uzná za vhodné. Vřele doporučuju.

 

 

 

Tady to nekončí!

Tituly jsou důležité.... nebo nejsou?

Zpocený a s roztřesenou rukou pomalu vytahuji z obálky číslo otázky s vědomím, že když si vyberu otázku X, tak je vše ztraceno. Uf, dobrý, nevytáhl jsem si. Jdu na potítku, vypotím ze sebe vše, co si pamatuji a jdu na věc. Snažím se mluvit, ale zastavují mě členové komise, aby se mě na něco doptali. V duchu si říkám „Sakra, už se mě neptej, chci jít pryč“. Po odpovědi, která byla taková všelijaká, slabě pokývli a já mluvil dál. Po konci mého představení mě poslali pryč a já čekal na verdikt. Po chvíli mě zavolali zpátky a za 3!!.Skáču radostí s vědomím, že mám titul …. Co to vůbec znamená? Co mi vůbec škola dala prostřednictvím titulu za praxi a vědomosti? 

Když to vezmu obecně, tak vysoká škola je instituce, která mi má dát papír k tomu, abych mohl jít do společnosti, ukázat ten papír a říct: „jsem vysokoškolsky vzdělaný“. No jo, ale k čemu to bude mému budoucímu zaměstnavateli?  Ano, ve státní správě existují platové tabulky, tam člověk s titulem dostane klidně o 2 tisíce víc oproti tomu, co nemá titul. Nebo v České republice máme služební zákon, dle kterého musí každý, kdo se uchází o služební místo, mít nějaký titul (nejčastěji magistra). Ale v soukromé sféře zaměstnavatel spíše přijme člověka, který má nějakou praxi za sebou a člověk bez praxe ostrouhá.

Nakousl jsem tu praxi. Já si myslím, že není ani tak důležité, co člověk studuje, ale co dělá při studiu. Pokud student vysoké školy působní v nějakých studentských spolcích, pořádá přednášky a chodí v rámci svého oboru do nějakého zaměstnání nebo stáže, tak má větší možnost uplatnění, než ten, který studuje na červený diplom, ví všechno o Marxovi, avšak nemá žádnou pracovní zkušenosti.  

Vysoké školy produkují každý rok velký počet absolventů, a proto by mělo být při nástupu na vysokou školu v zájmu každého, aby byl aktivní během studia, protože jenom ten lépe připravený. Často slýchávám, jak ti „méně připravení“ končí v továrnách u pásu a jsou zoufalí.

Také v dnešní době titul z vysoké školy není zárukou nějaké vysoké inteligence a vzdělanosti. Samotný titul se dá v podstatě koupit v nějaké sámošce před vysokou školou, stačí jenom mít větší obnos peněz. Souvisí to s tím, že je těch vysokých škol spoustu a ve společnosti je zažraná představa, že titul udělá každý. Z toho důvodu, aby člověk s titulem získal nějakou vážnost, tak by se měl zredukovat počet vysokých škol. Dle údajů Ministerstva školství a tělovýchovy je v České republice 90 vysokých škol (soukromé, veřejné, státní, zahraniční). Někde jsem četl článek, který říkal, že stejný počet vysokých škol jak Itálie, která má 6x víc obyvatel jak my. Kdybychom vzali argument, že v Itálii je počet vysokých škol ideální, tak by u nás muselo být 15 vysokých škol (jedna vysoká škola na kraj).  Ale asi se shodneme, že vzdělanost není o tom, kolik je vysokých škol, ale je to jenom a pouze o tom, co dělám při studiu.

Ale abych nebyl tak moc kritický k titulům, tak musím říct něco pozitivního. I přes velké množství udělovaných titulů tak pořád se dá mluvit o člověku s titulem jako o někom, kdo v rámci sociálního statusu „postoupil“ o level výše, takže se dá na něj nahlížet jako o „nadčlověku“.

Ale jsem si vědom toho, že existují různé typy škol, takže existují také rozdíly mezi vystudovanými studenty.

A jak vy vnímáte tituly?

Tady to nekončí!

Uzavírací klauzule

Když se člověk podívá na počet kandidujících politických stran do Poslanecké sněmovny České republiky (je jich 31, ale všechny nekandidují ve všech krajích), tak se musí zdát, že v případě volebního zisku větším jak 1% bude budoucí poslanecká sněmovna vypadat jak nějaká hospoda, kde se všichni pohádají a žádný výsledek z „jednání“ nepřijde.  

Pokud někdo takto přemýšlí, tak  je chyba. V České republice funguje takzvaná 5% volební klauzule. Co to je a kdy byla zavedena?  Pokud chce politická strana získat mandát, tak musí získat tolik hlasů, aby to stačilo na překročení 5% volebního zisku. Pokud je volební účast vyšší, tak je logicky potřeba získat vyšší počet hlasů k tomu, aby strana získala mandát v daném zastupitelstvu. A jsou i další faktory, které ovlivňují získání mandátu.

Počátek uzavírací klauzule u nás nastal v roce 1990, kdy přišel zákon č. 247/1995, kdy uzavírací klauzule pro jednu stranu byla stanovena 5%, pro dvoučlenné koalice 7%, pro  tříčlenné 9% a pro čtyřčlenné a více 11%.  Menší změna nastala v roce 2000 díky zákonu číslo 204/200, kdy uzavírací klauzule pro dvoučlenné se změnila ze 7% na 10%, tříčlenné 15% a čtyřčlenné 20%.

V případě, že by kandidovaly dvě politické strany spolu (v koalici), tak musí získat 10 % hlasů (jedna strana musí získat 5%, dvě 2*5=10%).

V takovém Nizozemsku není žádná volební klauzule, a tak se v parlamentních volbách v březnu letošního roku do jejich parlamentu dostalo 11 politických stran (například strana důchodců – 50+). Nicméně i zde existuje „volební klauzule“. Jmenuje se přirozený práh. A co to je?  Ten není stanoven zákonem jako volební klauzule, ale vzniká například díky metodě volebnímu přepočtu  či počtu rozdělovaných mandátů (o těchto přepočtech a rozdělovaných mandátech zase někdy jindy).

Také je Nizozemsko speciální tím, že člověk dostane v každé části země stejnou velkou kandidátku o počtu 150 lidí, protože je v zemi jeden volební obvod.

A nebo druhý extrém. V Turecku mají uzavírací klauzuli 10%, která podstatě vylučuje všechny malé politické strany z volebního klání

Já sám jsem příznivcem uzavírací klauzule, protože to vyloučí ty největší extrémy a případná vláda nebude tvořit mnoho subjektů (pokud výsledky nedopadnou nerozhodně). Ale uvítal bych, kdyby každá vláda byla tvořena maximálně 2 politickýma stranami, protože méně hlav lépe a rychleji domluví.

 

Tady to nekončí!

Nikdy nevěř blondýně, která chce do Maroka

Měla to být naše první dovolená. Měla to být moje první dovolená bez rodičů. Měla to být moje první dovolená mimo evropský kontinent - Maroko. Tato dovolená měla spoustu svých „poprvé“ a dopadla tak, že hurikán Irma, který pustoší Floridu, je proti tomu lehký letní vánek. Ale začnu hezky od začátku.

Jmenovala se Petra a seznámili jsme se dost netradičně a o to víc jsem se do té víly zamiloval, protože takovou holku člověk nepotká na ulici každý den. Šel jsem do jedné restaurace s kamarádem s tím, že pokecáme o našem životě, ale také o politice, protože on je vystudovaný politolog a mě politika zajímá. Naše diskuze vždycky skončí tím, že se pohádáme, protože máme diametrálně odlišná politická přesvědčení.  Nicméně tentokrát večer dopadl jinak. Po hodině našeho rozhovoru, kdy se náš  rozhovoru stal vzrušenějším, kdy jsme oba začali mluvit hlasitěji a přesvědčovat se navzájem o své pravdě, se k nám naklonila nějaká blonďatá slečna, která seděla s kámoškou u vedlejšího stolu, s tím, zda si nemůže taky pokecat taky o politice. Kamarád se jí zasmál  a hned ji začal zkoušet z českých a světových politických reálií, přičemž ona všechno věděla a navíc usadila kamaráda tím, že „mele nesmysly“  a že to je jinak. To kamaráda tak dopálilo, a tak se naštvaně  sebral a odešel. Blondýny kamarádka vypadala, že by svoji kamarádku nejraději zabila, ale s „Ahoj“ se sebrala a odešla také. Ten den jsem měl v plánu přijít domů do půlnoci, ale místo toho jsem přišel až v pět hodin ráno, protože jsem prokecal v hospodě a poté venku tisíce minut s tajemnou blondýnou, o které jsem později zjistil, že se jmenuje Petra.

Dny a týdny plynuly a naše setkání byla čím dál častější.  Ani nevím jak, ale po dvou měsících jsme z kamarádství přešli na normální vztah.  A musím říct, že následující měsíce byly krásné. Jezdili jsme na hrady, zašli jsme snad do všech pražských divadel, prostě jsme se nenudili. Ale přišel březen a naskytl první problém. Stejně jak se žádá o ruku, tak podobně jsem požádal o to, abychom jeli na společnou zahraniční dovolenou. Souhlasila, ale to jsem ještě netušil, co se na mě chystá. Moje původní představa byla, abychom jeli do Itálie, ale řekl jsem, že se Petře přizpůsobím s volbou destinace. Když vyslovila Maroko, tak mě málem postihl infarkt, velmi vehementně jsem protestoval, ale když mi několikrát poklekla přede mnou na kolena a udělala několikrát postoj, který se dělá na gynekologii, jsem nakonec povolil, a tak jsme jeli do Maroka.

Když to vezmu zpětně, tak 9denní pobyt byl levnější jak Itálie a let tam taky netrval delší dobu. Nicméně náš pobyt se zvrtnul pátý den. Předchozí čtyři dny náš pobyt v Maroku byl takový, že jsme se pořádně najedli (all inclusive, kdo by se taky pořádně nenajedl), šli jsme na pláž se vykoupat, opalovali se a ve 3 hodiny odpoledne jsme šli na oběd a poté jsme se šli projít do města, vrátili jsme se na hotel a večer přišla nahá koupačka. Avšak pátý den byl jiný. Když jsem se ráno probudil, tak Petra neležela vedle mě a mobil měla u sebe. Že by náš nějaký únosce uspal a potom ji v noci unesl? Tyhle katastrofické myšlenky vzaly za své po 30 minutách, když přišla do pokoje. Měla na sobě sportovní trenky a tílko a tvrdila, že si šla zaběhat, protože dle svých slov moc nakynula. Byla celá mokrá, takže jsem ji obdivoval, že v těch 40°C šla běhat. Další dva dny se to opakovalo, a tak mě předposlední den, kdy jsme byli v Maroko, napadlo, že se za ní tajně vydám si zaběhat a snad ji doběhnu (doma běhala ráda sama, neměla ráda žádného spoluběžce).  Nenápadně jsem proto vylezl z našeho hotelu a když jsem ji viděl asi 100 metrů přede mnou, tak jsem se za ní vydal, Čekal jsem, že se vydá k moři a poběží podél pobřeží, nicméně ona běžela směrem k takové kamenné zdi, která byla v takovém lesíku pod úrovní cesty. A viděl jsem, jak na ni s otevřenou náručí čeká nějaký černoch (skoro to vypadalo, že je to nějaký plavčík). Objali se a šli dolů k tomu lesíku. Zastavil jsem se a v duchu jsem si říkal, že to nemůže být ona, ale mé pochybnosti nevyvrátím, pokud se tam nepodívám. Dostal jsem se až na okraj zídky a kouknul jsem se dolů, kde si to zrovna ti dva rozdávali. A k mému překvapení nejenom, že to byla Petra, ale také to byl číšník, který nám přinášel každé ráno jídlo.A nevypadalo to, že si užívají poprvé, protože Petra profesionálně přirážela.  Zpětně trošku lituju, že jsem si nevzal kus ostrého klacku, který ležel opodál a nerozsekal je ve vztahu na kusy. Místo toho jsem se rozhodl, že poběžím domů a popřemýšlím, co budu dělat dál.

A tak jsem se vrátil na pokoj a začal přemýšlet, jak s nastalou situací naložit. Na jednu stranu jsem neuvěřitelně naštvaný, že bych moji slečnu zahrabal v nedaleké poušti, na druhou stranu jsem s ní prožil mnoho hezkého a máme den před odjezdem, takže jsem se nakonec rozhodl vše vyřešit až po příletu domů. Z mých úvah mě vytrhl její příchod, úsměv od ucha k uchu.

Když jsme přijeli k ní domů, tak jsem ji řekl všechno, co jsem viděl a chtěl jsem po ní vysvětlení, co to mělo všechno znamenat. Kdybych věděl, co mě čeká za odpověď, tak jsem se neptal. Chvíli se ostýchala, ale nakonec mi vše vyklopila.  Loňské léto byla v tom samém hotelu s kamarádkou. Pokaždé, když jedli, tak se na ně usmíval náš černoch, který se na ně pokoušel mluvit anglicky, ony byly nejdřív ostýchavé, ale nakonec Petra se s ním dala do řeči a když měl zrovna volno, tak se s ním vydala na procházky. Ale místo povídání si skončila s ním u něj doma. Dle jejich slov byl úžasný a takhle to pokračovalo až do odletu za čtyři dny. Myslela si, že to byl jenom krátký letní románek a nic nebude, když si budou psát po fb, ale on se jí stejně dostal do kůže a ona ho stále milovala. Chtěla na něj zapomenout díky mě, ale pokaždé, když se se mnou milovala, tak myslela na něj. Ale prý mi byla věrná prvních čtyři dny, ale nakonec podlehla jeho naléhání a vždycky ráno zaběhla za ním si užít. Tohle bylo na mě moc, a tak jsem jí oznámil, že se s ní rozcházím, ať si do týdne vezme všechny moje věci z bytu a zmizí z mého života. Čekal jsem všechno možné, ale že mlčky kývne, to teda vůbec. Naštěstí jsem u ní moc věcí neměl, tak jsem se ještě ten večer sebral a odešel. Později jsem zjistil, že ten její číšník přijel 14 dní po mém odchodu od ní.

Možná přišel s migrační vlnou do Evropy, možná přiletěl letadlem a požádal o azyl. Nevím. Nicméně z doslechu od našich společných přátel vím, že ona s ním čeká dítě a dala se slyšet, že by si přála pět dětí (když byla se mnou, mluvila maximálně o 2 a i ty dvě děti byly moc). Vypadá to, že se z ní stane ženská v domácnosti. Jsem zvědav, jak to dopadne.

Po této zkušenosti jsem se rozhodl vycestovat maximálně na Slovensko a na cestování někam dál nemám chuť. Na druhou stranu mě láká letět do Japonska, tak třeba mě současná nálada opustí a já pojedu s nějakou další (snad už vysněnou) láskou do Japonska.

Ale mám jedno ponaučení z celého příběhu. Nikdy nevěř blondýně, která chce do Maroka.

Tady to nekončí!

Hurikán Irma v obrazech

Asi každý, kdo se pohybuje v online světě, se už dozvěděl, že nějaký hurikán Irma zpustošil Kubu a blíží se k pobřeží Floridy a vypadá to, že tam způsobí miliardové škody. V televizi se často objevují obrázky těch lidí, kteří se snaží z Floridy dostat do vnitrozemí, aby se dostali z dosahu hurikánu. Ale nechci tu psát o možných budoucích katastrofických scénářů, co by bouře mohla způsobit, já naopak chci ukázat trošku odlišný pohled na tuto bouři biblických rozměrů.

Na všem špatném se dá najít něco pozitivního, a tak Vám níže nabízím pár fotek ze života obyvatel Floridy jak se na hurikán připravují a také pár zajímavostí ohledně hurikánu.

I takto může vypadat karavan :)

Černá díra polyká Kubu a řítí se na Floridu

Rada pro hurikán :)

Pravděpodobný směr hurikánu

Dnes má svátek Irma, asi se Američané inspirovali z našeho kalendáře :)

Velikost hurikánu podle velikosti Evropy

Dneska se na googlu lidé začali zajímat  o Irmu :)

https://twitter.com/roberthoplacius/status/906708476210053120 a na tomto videu můžete vidět člověka, který "brání" pobřeží před hurikánem :) 

Tady to nekončí!

Návrat ztraceného syna

Pokud si nejdříve prohlížíte, jak velký je článek a teprve potom se chystáte na samotnou četbu, tak Vás možná překvapí délka celého článku a určitě Vám přijde, že když po dlouhé době vydám nějaký text, že to vypadá, že se chci připomenout. Ano, částečně máte pravdu, ale smysl tohoto „úvodníku“ je jiný.

Blíží se parlamentní volby, které nás čekají 20. a 21. října a já jsem člověk, kterého zajímá politika jako taková, takže bych chtěl přidávat (nejenom) obecné informace o volbách. Určitě spoustu věcí budete vědět, ale také se určitě najde něco, co by Vás ani ve snu nenapadlo. Jinak podle mě je hlasování ve volbách občanská povinnost, poněvadž každého z nás to může ovlivnit na desítky let dopředu.

A teď k tomu, proč jsem dlouho nepřispíval. Bylo to tím, že jsem se věnoval místo psaním článků na blog vypisováním státnicových otázek (nerad se spoléhám na ostatní, takže jsem si všech 53 otázek vypsal sám) a děláním státnic, tak jsem nechtěl, aby se mi na zdi Facebooku objevovaly tisíce nových článků, které s mým oborem nemají nic společného a jen by mě rozptylovaly od mého učení (stejně jsem prokrastinoval u něčeho jiného) J.

Teď mám po státnicích, našel jsem si práci v Praze a zároveň jsem si také v Praze našel byt (bydlel jsem necelou hodinu od Prahy a opravdu se mi nechtělo dojíždět do práce hodinu a půl tam a hodinu a půl zpátky) .

Tak to by bylo na úvod všechno a doufám, že za tu dobu mé nepřítomnosti se bloggerská komunita výrazně nezměnila a pořád je stejně přátelská a při kritice je konstruktivní.

Tak tedy JSEM ZPĚT.

Tady to nekončí!