Jak jsem se stal občanským aktivistou

Každému z nás se může každý den stát, že se proti Vám neoprávněně (aspoň podle Vašeho úsudku) postaví státní moc Může to být soudce, který vydal špatné rozhodnutí, město, ve kterém žijete, které protiprávně „obsadilo“ Váš majetek a nebo jiná státní instituce, která vydala usnesení, které se neslučuje s žádným vydaným zákonem. A v okamžiku, když se stanete obětí takové nepřístojnosti se můžete zachovat dvěma způsoby. 1. Jít do nejbližší hospody, nadávat na všechny a všechno a následně se opít do němoty a tento proces opakovat několikrát do týdne a nebo za druhé se postavit proti té státní instituci, bojovat legálními prostředky o to, abych se domohl práva. V následujících řádkách Vám popíšu, jak jsem se stal takovým občanským aktivistou, kterému začala vadit jedna nepřístojnost ve svém městě a jak proti tomu bojuju a budu bojovat.

Ale co to vůbec ten občanský aktivismus respektive občanský aktivista je?  Dle definice na wikipedii je aktivismus intenzivní prosazování určitých cílů z přesvědčení, z osobní motivace v nejrůznějších oblastech společenského života.

Dle Koncepce politiky vlády vůči nestátním neziskovým organizacím je definice: Občanskou společnost tedy tvoří občané, kteří se dobrovolně podílejí na spravování věcí veřejných. Mohou tak činit mnoha způsoby, jedním z nich je angažovanost v neziskových  organizacích. Angažovanost občanů v neziskových organizacích je kolektivně a formálně  organizovaná.

Těch definic je více, ale myslím si, že tyto dvě jsou dostatečně vystihující. Teď se pustím do popisovaného problému. Pocházím z města Rakovníka, jehož zastupitelstvo oslovilo již v říjnu loňského roku Kaufland, že by chtělo hned vedle stávajícího Tesca postavit obchodní dům a spolu s ním by mělo být i nějaké malé železářství. Na zastupitelstvo, které bylo svoláno těsně před Vánoci, se hlasovalo o tom, zda bude umožněno Kauflandu, aby se připojil na sítě v Rakovníku. První hlasování skončilo 10 vs 10 a 1 se zdržel. Na základě takového hlasování bylo vyvoláno „dohadovací řízení“, ve kterém se „vedoucí“ stran dohodli, že Kaufland nedostane souhlasit. Na tomto zastupitelstvu byla i prezentace zástupců obchoďáku s tím, že budou městu nabídnuty dva miliony. Naše zastupitelstvo člověk může sledovat skrze počítač, takže jsem předpokládal, že když jsem se zmínil o té částce někomu a on chtěl důkaz, že to bylo nabídnuto, tak to najdu na nějakém záznamu. A já to nikde nenašel.

Člověk by si myslel, že se už nebude Kaufland snažit, ale ona to byla chyba. Zkusil to znova v březnu, ale tentokráte s částkou 200 000,-. A k překvapení všech to dopadlo úspěšně. Teď to bylo 13 pro, 4 proti a 4 se zdrželi. Předtím jsem vystupoval mírně proti postavení toho obchoďáku, ale tohle pochybné hlasování ve mě vyvolalo zlost, a tak jsem se rozhodl, že se budu pokoušet toto rozhodnutí zvrátit z mnoha důvodů, které uvedu níže.

Proč by v našem městě nemohl být Kaufland? Jednoduše proto, že si myslím, že těch obchodních domů s potravinami je tu dostatek, zruinovalo by to dosavadní drobné podnikatele ve městě a z města by to udělala město duchů. Dále by se to postavilo na zemědělské půdě, kde by se dalo pěstovat cokoliv a byla by to česká plodina. Zastupitelstvo se nechovalo s péči řádného hospodáře a mělo vzít hned tu první nabídku (U nás ve městě se má stavět aqvapark, tak by se minimálně tou částkou zaplatila část bazénu). Navíc je tu obava, že dříve či později krachne jeden ze stávajících obchoďáků a co potom s prázdnou budovou? Máme 16 tisíc obyvatel a k tomu 6 obchoďáků (nepočítám jednoty a Coopy s Vietnamcema).
A konečně se dostávám k tomu, jak proti tomu zatím bojuju a jak budu postupovat (nebo budu chtít).

V první řadě jsem vytvořil internetovou petici, kterou během týdne podepsalo sto lidí. Zároveň jsem čtyřem podnikatelům, kterých se případný Kaufland týká, dal papírovou formu petice, aby se jim podepisovali zákazníci. Díky této petici jsem byl ve dvou regionálních novinách + mě čeká někdy online rozhovor. Zároveň jsem se domluvil s dalšími odpůrci a založíme spolek, který kromě jiného bude připomínkovat územní plán.

A jak se může jinak zabránit Kauflandu? Vidím 6 způsobů. 1. kdyby se sebrali naši spoluobčané, kteří jsou  kleptomani a kradli velké množství materiálů ze stavby, že by to Kaufland mohl dříve či později zabalit :D
2. změnit územní plán, ve kterém by se jasně vyznačilo, že by se mohly stavět jenom určité věci, 3. vyhláškou, která by zakázala na území města určitý typ obchodu určité velikosti, 4. bylo by třetí hlasování, kde by se odhlasovalo, že Kaufland nedostane souhlas k připojení do sítě, 5. Vyvolalo by se referendum, kde by se Kauflandu ukázalo, že lidé ho nechtějí a za 6. majitel toho pozemku stanoví takovou cenu, že se to obchoďáku nevyplatí stavět.

To je zatím všechno moje snažení a budu Vás i nadále informovat.
A co vy a Váš nějaký občanský aktivismus?

 

 

P.s. – V roce 2013 byl schválen s velkou pompou za 300 tisíc Strategický plán města, ve kterém se jasně říká, že na tom místě, kde se má stavět Kaufland, nemá nic stát. A tehdejší starosta a současný zastupitel pro něj teď dvakrát hlasoval....

 

 

 

Tady to nekončí!

Žena patří za plotnu

„Ženy jsou méně inteligentní, a tak musí dostávat menší plat jak muži.“ Takhle nějak zněla promluva polského europoslance Janusze Korwina. Mnoho lidí se kolem tohoto výroku čertilo, ženy ho posílaly  do pekla, ale já mu musím dát za pravdu. A ještě bych k tomu dodal, že žena by měla být doma, kde by vychovávala děti a měla by mít vždy navařeno pro manžela dřív, než se vrátí z práce.  Zároveň by měla být povolná pokaždé svému muži, když se mu zachce,  protože žena má plodit děti. Koneckonců muž je ten, kdo jí dává peníze na to, aby nakoupila potraviny,  ze kterých uvaří potom večeři až se vrátí z práce. V následujících řádcích vám vysvětlím, proč žena má být v takovém podřízeném postavení.

Jistě si kladete otázku, proč žena patří do domácnosti a má vařit. To je jednoduché. Již od středověku (a možná i dříve) pracovali jenom muži, protože se všeobecně vědělo, že žena toho moc nedokáže a ve válce by byla rychle zabita. A postupně se to přesunulo do současnosti. Kolik žen najdete v takových těžkých povoláních jako je hornictví, řidiči kamionů, zedníci nebo dělníci? Prakticky žádnou a i když nějakou najdete, tak když se na ni podíváte, tak „tomu“ nemůžete přisuzovat ženskou kategorii, to spíše něco mezi mužem a ženou, ale blíž to má k muži jak svým chováním, tak vzhledem. Proto by si ženy měly uvědomit svou pozici v rámci rodiny a zůstat doma u plotny. Když se manžel vrátí znavený z těžké práce domů, tak jediné, co potřebuje mít doma, je uvařeno a manželku, která mu splní veškerá přání.

Ano, žena by měla plodit děti svému manželovi. Důvod je jednoduchý. Manžel ženy určitě bude chtít dědice (kdyby to byl kluk, tak by to bylo ideální) a předat mu všechno, co všechno zná. Žena musela počítat, že když si ho vzala, tak dříve či později musí spolu čekat děti. Od toho je přece manželství. Podle mého jsou ženy v manželství, které trvá aspoň 2 roky, naprosto k ničemu a chlap by se s ní měl rozejít a najít si jinou, která mu toho potomka dá.

V poslední době se řeší otázka, zda by se mělo odměňování žen víc vyrovnat mužským platům. Je to nesmysl. Každé pohlaví má jiný způsob uvažování. Muži jsou více racionální, kdežto ženy jsou emocionální a často propadají panice. Proto je mužský rozum lépe (a doufám i bude nadále) odměňován než ženské emoce. A na vyšších pozicích ženy nejsou viděny hlavně proto, že by to nezvládly. Jeden příklad za všechny. Katka Neumannová měla na starost v roce 2009 MS na lyžích. Dopadlo to tak, že jak organizačně tak finančně to byl naprostý propadák. A nařízení Evropské unie o povinných kvótách pro ženy mi přijde jako naprostá zhovadilost, to dovede mnohé firmy a možná i státní úřady naprosto ke kolapsu. Jinak rovné odměňování žen a mužů se učí na mnoha univerzitách v rámci oboru Gender studies (nebo tak nějak se to píše), to už rovnou můžeme otevřít obor, který se věnuje správnému chození na záchod. Mimo jiné odtud se rekrutují všechny ty feministky, fuj.

V dnešní době mnoho žen chodí do posiloven, kde ze sebe snaží udělat  svalnatého chlapa a když k nim zajdete na návštěvu, tak zjistíte, že kromě toho, že nemají nakoupíme a navařeno ani pro sebe (natož pro nějakého přítele, kdyby nějakého měly), tak mají v celém bytě neskutečný bordel. Tohle je proti přírodě. Ženy by se měla věnovat domácímu úklidu a když už by někdy šla na nějaký sport někam, tak jedině se na něj dívat, přece nenechám, aby moji ženu někdo očumoval. Žena patří svému muži a nemá se chovat vyzývavě a nosit nějaké sexy hadry před cizím chlapem, to je snad jasné. Tyto ženy by se měly srovnat a dostat kázání, že takhle to nemá fungovat, že musí být domácí hospodyňky, které se věnuji příteli/manželovi, mají doma uklizeno a pak ať vyrazí za zábavou, o které řekne svému druhovi, samozřejmě se nesmí vrátit v hodně podnapilém stavu v doprovodu svých kumpánů z hospody, to může jenom chlap, proto ho Bůh stvořil.

 

Tady to nekončí!

Miloš Zeman je dobrý prezident?!

Miloš bude kandidovat!! Miloš nebude opět kandidovat!! Takové zprávy se šířily včera celý den celým facebookem, twitterem a všemi diskuzemi na internetu. Bylo to hlavně díky tomu, byl den D. Den, kdy Miloš Zeman vyhlásí, zda bude či naopak nebude kandidovat. Nervy to byly velké, ale náš současný prezident chce obhájit svou post. Musím však podotknout, že vše dopadlo tak, jak bylo jasné už týden předem. Minulý týden TV Barrandov oznámila, že od 16.3. chystá speciálně pořad „Pokec s prezidentem“, kde bude pana prezidenta vyzpovídat sám ředitel televize. A kromě něj bude také žena jeho kancléře Vratislava Mynáře Alexandra. Už se nemůžu dočkat této šaškárny, dokážu si představit, že oba dva novináři budou slintat na odpověďmi pana prezidenta a nekriticky přijímat jeho věty. Prostě to bude naprostá servilita.

Ale nechci tu rozebírat fakt, že bude kandidovat a ani to, jaký na to mám názor. Chci se detailněji podívat na současné kandidáty a také na můj odhad následujících měsíců předvolební kampaně (i když již Zeman dělá permanentně celé své volební období). Ale ještě musím připojit jednu událost, která se přihodila dnes (10.3.). Miloš Zeman oznámil, že nebude chodit do diskuzí. Takže to znamená, že všichni kandidáti budou pomlouvat jeho a on bude ve svém pořadu pomlouvat na oplátku je. Tomu se říká odvaha předstoupit před své protivníky.

Jistě si vzpomínáte na kampaň před historicky první volbou prezidenta. Ta byla velmi štvavá, zejména mezi voliči a PR týmy Karla Schwarzenberga (dále KS)a Miloše Zemana (dále MZ). Zpočátku jsem se zapojil do této až nenávistné kampaně také, ale když jsem zjistil, že obě strany to neskutečně přehánějí, tak jsem ustoupil a byl už jenom tichý pozorovatel. A po postupu výše zmíněných pánů to nabralo větší grády. Já sám jsem volil Zemana, ale byla to těžká volba, volit mezi člověkem, který byl usnul na nějakém důležitém jednání (viděl jsem KS v televize a když se na něj nemluvilo, regulérně spal) a nebo člověkem, který je alkoholik.

V současné době to vypadá, že nejvážnějšími konkurenty Miloše Zemana jsou Michal Horáček a Jan Drahoš.  Já sám bych ocenil, kdyby na prezidentský post nastoupil Jan Drahoš, protože bývalý předseda Akademie věd a má určité vzdělání, takže mu rychle dojde, jak se má nebo nemá chovat, aby nebyl ostatním zemím pro ostudu. Navíc je dle mého respektován jak vědeckou, tak i mezinárodní komunitou, takže je v očích veřejnosti respektován. Nevýhodou oproti Horáčkovi má tu, že je méně bohatý. Michal Horáček vlastnil sázkovou kancelář, takže má pověst „gamblera“.  Když se této pověstí zbaví, tak může být silným protikandidátem. Ale i když jsem příznivcem Drahoše, tak se může objevit někdo nečekaný, kdo se objeví na scéně a třebas názor změním. Těším se na předvolební debatu, při posledních prezidentských volbách jsem byl na 2 ze 3 v Praze a tam to vypadalo jak na fotbalovém zápase (naštěstí tam po sobě nikdo nic neházel a neprali se mezi sebou).

Co se týče kampaně, tak v případě Miloše Zemana to bude masakr. On má své voliče jisté, takže moc nevěřím, že by se snažil nějaké nepřesvědčené voliče přesvědčit. Spíše to vidím na to, že bude ve svém pořadu mluvit bez obalu neskutečně sprostě, protože nikdo a nic ho nebude omezovat. U ostatních kandidátů to bude určitě kultivovanější, nebudou se chtít inspirovat z kampaně KS a MZ a budou si chtít najít vlastní cestu (pevně doufám). Musíme se nechat překvapit

Ta největší kampaň začne buď při letních prázdninách a na začátku září. Bude se křížit s parlamentními volbami, což mě také zajímá, na jakou stranu se jednotlivé politické strany přikloní. Předpokládám, že kampaně budou ve stylu „Už nikdy na východ“ a nebo „Nebudu jako Zeman“, protože budou chtít vést prezidentský úřad jinak než dosavadní hlava státu. Jinak mám dobrou zprávu pro studenty – pokud si chcete vydělat, tak tenhle rok si strany chtějí najít někoho na rozdávání letáčků, takže stačí sledovat fb a ono se jistě něco najde.

A jak to vidíte vy? Kdo se stane prezidentem? A jak vnímáte chování Miloše Zemana ve funkci?  A koho byste chtěli vy vidět jako prezidenta?

Tady to nekončí!

Chybí tu výchova k občanské angažovanosti? CHYBÍ

 

 

 

On: „Ten starosta dělá tak hrozný věci. Je určitě zkorumpovaný

Já: „Dostal od voličů mandát“

On: „Měli by zrušit volby a lidi by rozhodoval, co je správné“

Já: „Kdo by vybíral ten lid?“

On: bez odpovědi odchází

Já: usmívám se a pod vousy si říkám:„další zbytečná diskuze“

Asi takto vypadají moje rozhovory s jedním příbuzným, který prožil notnou dávku životu v komunismu a nějak se nemůže spokojit s tím, že si může vybrat z více možnosti. Když byla jedna strana , tak to bylo jasné, koho člověk mohl volit, ale teď se člověk musí zamyslet. Navíc není povinná účast a volební účast nepřesahuje 100%.

Ale nechci psát o strastech komunismu nebo nedostatku spolkové angažovanosti. K napsání tohoto článku mě dovedl stav, který vídám na internetových diskuzích (tam to je jedna velká žumpa) a nebo při rozhovorech s lidmi (v hospodách, v rodině a nebo když pokecám s lidma, když jedu vlakem). Ve společnosti chybí něco, čemu se obecně říká výchova k občanství.  Vysvětlím to (snad) v následujících řádkách. A navážu hned na výše zmíněný rozhovor. Když k volbám přijde malý počet lidí, tak může vyhrát kdokoliv a pak může machrovat, že zvítězil, i když přišla jenom desetina potencionálních voličů. A pokud získá nadpoloviční  většinu, tak může dělat všechno, co se mu líbí. Pán nahoře raději začne nadávat, ale kdyby napsal dotyčnému starostovi, co se mu líbí nebo nelíbí, tak může být vyveden nakonec z omylu, že je to jinak.

Nedá to ani trochu námahy a stačí jenom pár kliků. O čem to mluvím? O založení fb/twitter stránky, která může sloužit ke kritizování současného stavu (a leckdy i anonymně). Vidí to dostatečné množství lidí a když upozorníte na nějaký problém, které většina neviděla, tak Vám můžou za upozornění i poděkovat. Nicméně já sám toto nemám rád, protože Facebook je jenom taková možnost používat vulgární výrazy a nebýt za to stíhán. Žádná zodpovědnost.

Nemáme tu však jenom email nějakého veřejného činitele, na který stačí napsat a máme hotovo. Pokud jsme trošku aktivnější a chceme usilovat o změnu, tak si můžeme založit spolek a poukazovat na nějaký problém a nabízet alternativy. Může se taky stát, že z davu vyleze člověk, který problematice rozumí natolik, že si ho nějaké vedení města vezme jako odborníka na danou problematiku a může zlepšovat svět ke svému obrazu.

Ještě bych nesměl zapomenout na přednášku. Nemusí být přednášky na vysokých školách, ale často se dají najít i v muzeích nebo v sídlech spolků, kteří se zabývají veřejnosti, demokracií a občanskou společností. Stačí trošku hledat na googlu a najdete jich spousty a spousty, kteří dělají tuto záslužnou činnosti.

Ti z nás, kteří mají za sebou základní a střední školu, si zažili určitě občanskou nauku (nebo něco, co mělo podobný název). A mohla by být teoretická šance, že všichni mají základní povědomí o politice (jak se sestavuje vláda, kdy je většina-menšina, kdo vyhrál volby atd.), ale přijde mi, že každý z nás chodil na školu v jiné galaxii, protože ty fakta, kteří mnozí prezentují, vzali z jiného galaktického prostru nebo já sám nevím, kde to berou.

V tomto článku jsem se nechtěl zabývat politickou stránkou věci. To znamená, že jsem se chtěl vyhnout vstupování do politických stran nebo zakládání nových. Každý nemá ambice hned být starostou, ale spíše by chtěl být šedá eminence.

 Jinak při dání do vyhledávače „výchova k občanství“ jsem našel tento portál, který nabízí zajímavé přednášky, které by Vám mohli dát právě to "základní" povědomí o složité situaci v politice/občanské společnosti i jinde. Kdybych o tom věděl dřív, tak bych na ně určitě šel. Podívejte se sami.

 

 

A co vy, jak, zlepšujete společnost ve svém okolí ?  A chybí nám výchova k občanství?

Tady to nekončí!

Regulace politických stran

Nad tímto článkem jsem si lámal hlavu delší dobu, protože různých možností, jak omezovat nějakou politickou stranu, je mnoho. Ale nakonec jsem se rozhodl, že celá tato stať/článek/odborný článek (můžete to pojmenovat tisíci způsoby) bude pojata tak, že ze zákona o politických stranách z roku 1991 vypíšu všechny náležitosti, které jsou potřeba, aby vznikla politická strana. To je její vznik a dále se podívám na uzavírací klauzule, které brání stranám dostat se do parlamentu daného státu + můj názor na ně.

Takže abyste mohli založit nějakou svoji stranu, tak Vám musí být 18 let (a také všem členům) a musíte být občany České republiky. Kromě toho, že Vám musí být více jak 18 let, tak musíte mít minimálně další dva kamarády, se kterýma vytvoříte přípravný výbor. Tento výbor je potom oprávněn zmocnit zmocněnce, který bude jednat ve jménu vaší strany. Důležitá věc – nesmíte být členem v jiné politické straně.

Když výše zmíněné podmínky splňujete, tak můžete vyslat zmocněnce na ministerstvo vnitra, který na podatelně předá písemný návrh o registraci strany spolu s celým jménem, adresou, rodným číslem a datum narození. A teď přijde ta nejdůležitější věc. Udělat petici, kde se musí nasbírat tisíc podpisů, kteří souhlasí, že strana může vzniknout. U každého jména musí být celé jméno, rodné číslo, bydliště a podpis. A nakonec stanovy ve dvou vyhotoveních (Je toho hodně, co má být ve stanovách, tak dávám odkaz dolů).

Žádný vzorový formulář na registraci strany neexistuje, takže si můžete podstatě napsat, co chcete.

A to je všechno, co musíte udělat proto, aby vznikla další politická strana. Ještě existují lhůty, do kdy musí ministerstvo vyřídit Vaši žádost a nebo existuje také několik důvodů, proč Vaše žádost může být zamítnuta (jsou sice předepsány důvody, proč se tak může stát, nicméně se určitě můžou objevit i jiné důvody), ale to jsem již nepovažoval za tolik důležité, abych všechno vypisoval.

Když už máte politickou stranu a přečkáte veškeré útoky konkurentů, kteří Vás chtějí zničit nebo diskreditovat, tak se plnohodnotně můžete zúčastnit volebního klání. Ale i když po volbách zjistíte, že máte 3% volebního zisku, tak to ještě neznamená, že zasedáte v parlamentě daného státu. Záleží, v jaké zemi se ucházíte o přízeň voličů. Existuje takové opatření proti tomu, aby vytvářelo zákony příliš mnoho subjektů. Jmenuje se to uzavírací klauzule. Tyto dvě slovíčka znamenají to, že politická strana musí získat tolik procent hlasů + jeden hlas, aby mohla říkat, že tyto volby byly úspěšné.

Ale opravdu záleží, v jaké zemi se nacházíte, protože uzavírací klauzule je všude jiná. Když se podíváme na Česko a Slovensko, tak tu máme 5%, ale v takovém Turecku máme dokonce 10 % (je to opatření proti menšině Kurdů, kteří bojují proti státu, ale je nutné říct, že si vláda začala). Nicméně existují i státy, kde není žádná uzavírací klauzule. Můžeme mluvit například o Nizozemsku.  Díky tomu, že se do parlamentu může dostat kdokoliv, tak v současné sněmovně sedí na 10 politických stran (a jedna ze stran se jmenuje Strana pro zvířata).

Podle mě je nějaká forma uzavírací klauzule potřeba, protože zamezí extremistickým stranám, aby díky volebnímu úspěchu nalákaly další stoupence do svých řad. Ale né vždy to pomůže. Stačí se podívat na našeho východního souseda, kterému se dostali do Národní rady prvotřídní náckové (proč náckové? Popírají například holocaust atd.). Myslím si, že optimální počet politických stran v parlamentu je 5. Přičemž jsou 2 velké strany, které bojují proti sobě a mají po boku nějakou menší stranu, která je jim ideologicky blízká. A ta pátá strana je do počtu.

Myslím si, že pod „Regulací politických stran“ si leckdo představí něco naprosto jiného, ale jak jsem napsal v úvodu, tento článek měl ukázat, co všechno omezuje nějakou politickou stranu, aby vznikla a mohla fungovat ve společnosti a také jsem chtěl poukázat na fakt, že i když strana vznikne, tak i když vstoupí do politického boje, tak ani 4% u nás nebo 9% v Turecku nemusí stačit k tomu, aby se dostala do parlamentu.

Začali jste uvažovat, že si založíte nějakou politickou stranu nebo se stanete jenom voliči či členy? A chodíte vůbec volit nebo si říkáte, že to nemá žádnou cenu?

 

P.S. Abych nezapomněl, tak mezi politickou stranou a hnutím není žádný rozdíl. Takže když Babiš říká, že jsou hnutí, tak to má jediný účel – oni nejsou ty tradiční politické strany, oni jsou jiní a jsou lepší.

P.P.S. Příště se pokusím zanalyzovat peníze, které dává stát za hlasy v jednotlivých volbách. A musím Vám říct, že to jsou zatraceně velké částky.

Zdroj: Občan.ecn.cz - http://obcan.ecn.cz/index.shtml?apc=uz--1--&s=z&x=-&f=133757#4, Parties and elections.com

Tady to nekončí!

Homosexualita je nemoc

Ač by se mohlo zdát, že výše uvedené řádky jsou moje názory, tak tomu není tak. Jsem si zkusil zaexperimentovat s něčím, čemu jsem dal „pracovní“ název „antinázor“. To znamená, že se s daným názorem absolutně neztotožňuju, nicméně chci se formou celého tohoto článku vžít do kůže toho člověka, který má tento názor. Našel jsem si proto na internetu několik argumentů, které potvrzují, že Homosexualita je nemoc a esejistickým způsobem jsem podal tento článek.


Po Sametové revoluci v roce 1989 se na světlo světla dostaly desítky zvracených věcí, které komunismus potlačoval (dle mého to dělal dobře) a prováděl vůči nim časté zátahy. Jednoduše řečeno – režim se snažil, aby lidé nevěděli, že něco takového vůbec existuje. Škoda, že v tom nový kapitalistický režim nepokračoval. Za tu úplně nezvrácenější považuju homosexualitu a její přenášení. Komu by se líbili dva líbající se chlapi nebo dvě líbající se ženské? Mně teda ne.  Říká se, že to postihlo 4% obyvatelstva na planetě, takže je to rozšířená psychická nemoc. A v následujících řádkách popíšu, jak se takový typický homosexuál normálně chová.    

Co mi přijde jako ten největší humusna světě je to, že mezi homosexuály se masovým způsobem šíří jedna z nejmasovějších nemocí na světě a to je AIDS. A jak možná víte, AIDS vznikl v roce 1981 od koho? Od HOMOSEXUÁLA!! Proto se této nemoci říká „nemoc homosexuálů“. Není tohle důkaz o zvrácenosti této komunity? A oni ještě chtějí vychovávat děti? Nikdy!! Každý se asi ptá, čím to je, že zrovna u této skupiny je největší výskyt této pohlavní nemoci. Všeobecně se ví, že mezi gayema a lesbama je nehorázně velká promiskuita. O homosexuálních orgiích se hovoří skoro jako o veřejném tajemství.

Zatím u nás není schválený zákon o adopci dětí homosexuály. Kde je sakra ta tradiční rodina – muž a žena. Ti jediní mají mít dítě a ti jediní mají vychovávat rodinu. Dovedete si představit, kdyby oba tatínkové nebo obě maminky tvrdily synovi či dceři, že jejich vztah je normální?  To by z toho mohlo mít dítě doživotní trauma. Navíc si myslím, že homosexuální nemoc lítá vzduchem, takže při dlouhodobějším kontaktu se svými „rodiči“ se může automaticky stát homosexuálem. No fuj. To si  ani nedokážu představit. A ještě k tomu je u homosexuálů prokázána veliká promiskuita…

Jedna z ukázek zvrácené současnosti je pochod těch zrůd, kteří si pojmenovali Prague Pride. A každý rok jim to pražský magistrát povoluje!! Myslím si, že na magistrátu sedí lidé, kteří s těmito nemocnými lidmi buď mají soucit a nebo jsou stejně psychicky narušení. A už vůbec nechápu, proč se musí procházet po městě. Je sice hezké, že si utvořili představu, že jsou utlačovaná menšina, ale proč tímto způsobem neukazují svoji jinakost i hinduisté, kterých je v Praze určitě méně a nebo abstinenti či dokonce milovníci hadů. Proč ti nemají nějaký Prague Snake? A když jsem viděl loňský program, ve kterém ukazovali nějakou jejich zkratku BDSM či nějaké kožené oblečky, no fuj, to bych do města nikdy nepustil, tohle má patřit do jejich zkruveného intimního soukromého života.

Každá psychická nemoc patří do zvláštního ústavu, kde se lečí, ale není stoprocentně jisté, zda se diagnóza vyléčí. Proto tento způsob řešení bych okamžitě zavrhnul a udělal to tak, jak se to dělalo u nás za časů (bohužel) dávno uplynulých. Například za komunismu se takový homosexuál sledoval STB a pokud se ukázalo,že se stýká s podobně smýšlejícími lidmi, tak byli vzati na policejní stanici, kde je mlátili dvě hodiny a pak je celé zbité pustili domů. A každých čtrnáct dnů se to opakovalo. Takhle na ně!!

Ale i v současnosti můžeme nalézt země, kde se chovají podobně. Například v Ugandě zákonem stanovili, že se budou pronásledovat gayové a lesby. V Rusku se k nim chovají jako v komunistickém Československu (takové státy mám rád). Nebo v sousedním Polsku jako v katolické zemi homosexuály netolerují. A v každé zemi, kde převládá islám, se s nimi nemazlí a raději by je hned zabili. Některé země jsou o kousek dál jak u nás.

Aby mě někdo nenařkl z toho, že celý článek je jenom výmysl, tak přidám i můj názor. Můj názor na homosexualita je ten, že sami homosexuálové mi nevadí, mám mezi nimi několik přátel, dá se s nimi báječně povídat v hospodě.

Tady to nekončí!

Mám tě rád vs Miluji tě

Tento článek píšu na základě mých vztahů (často neslavných) a také při pohledu na mé okolí, které je leckdy dost zajímavé.

Položím si otázku sám sobě: jak může někdo někoho milovat, když s ním chodí týden? Často vídáme na Facebooku, jak 15leté holky a kluci píšou, jak někoho příšerně "Lovískují" po týdnu vztahu. Většinou to stejně dotáhnou na 2 týdny vztahu, pak s tím šlehnou a po týdnu se chodí s někým jiným. Navíc rozchod probíhá většinou formou smsky ve stylu "Rozcházím se s tebou". Za sebe doufám, že se mi nikdy nic takového nestane.

Tento příklad s týdnem byl jenom úvod do této problematiky. Další řádky budou čistě z mého pohledu a nechci říkat, že je to takhle a není to jinak, klidně následující text s Vámi proberu a prodiskutuju. Tak tedy -jakýkoliv partnerský vztah, který začne, je o poznáváním jeden druhého, kdy se oba sice znají, ale neví pořádně, co mají od toho druhého čekat. Možná jsou do sebe zamilovaní, avšak nějaké "Miluji tě" působí stejně, jako kdybych šel do bordelu, kde bych si užíval nějakou postelovou aférku s podnikatelkou ve službách. Musí se stát něco naprosto zásadního, aby se vztah prohloubil a z pokryteckého "Miluji tě" jsme se mohli dostat k opravdovému Miluji tě. Nemusí jít vůbec o první společnou soulož, taky můžou dva souložit jak králíci týden v kuse dvakrát denně.

Chodil jsem takhle se slečnou dva měsíce. Předtím jsem s ní byl v Českém Krumlově, kde jsme strávili romantický víkend a to byl pro mě takový impuls, který měl být symbolem nové fáze vztahu.  Jelikož v té době to byl můj nejdelší vztah a zároveň , tak jsem si vymyslel na den našeho výročí něco speciálního. Objevil jsem náramek, který jsem dostal ve svých 15letech, ale odmítl jsem ho nosit, protože nejsem na zlato a všemožné šperky. Byl pěkný a nechtěl jsem, aby se válel pořád v mé skříni, tak jsem se rozhodl,  že jí ho dám. Navíc byl v krabičce, která vypadala jak pro zásnubní prsten, tak jsem byl zvědavý na její výraz. Když nastal den D a já byl zrovna s ní sám, tak jsem před ní poklekl a řekl jsem něco takového : „Dnes jsme spolu dva měsíce, prožili jsme spolu víkend v Českém Krumlově a i jiné příhody, tak bych se tě chtěl zeptat …(teď přišla mezera a koukl jsem se do jejích až vystrašených očí).., zda bych i nadále mohl s tebou chodit? Miluji tě“. Řekla ano a vrhla se mi do náruče (vtipné bylo to, že tenhle můj proslov byl začátek konce, ale o tom někdy jindy). A tím začala další fáze našeho vztahu.

A taky je důležité, kdo za „Miluji tě“ stojí. Mám známou, která  několik měsíců podváděla svého přítele, až nakonec odešla od něho a přestěhovala se ke svému milenci. A hlavně v začátcích vztahu se oba milovaní až k zbláznění. Ale může mi někdo vysvětlit, jak někomu, kdo svého bývalého partnera mnoho týdnů podváděl, se může věřit „Miluji tě“. Kromě toho si myslím, že ten nový vztah krachne na tom, že jedna nebo druhá strana bude podvádět, ale to je jenom má spekulace.

Abych to shrnul, Mám tě rád vs Miluji tě je dnes užíváno naprosto jinak, než by mělo být. Je užíváno u teenagerů, kteří se znají sotva týden a nebo u těch, kde je vztah založen jenom a pouze na sexu, což dle mého není vztah (ano, jsem moralista).

 Každopádně bych řekl, že Mám tě rád se má používat hlavně mezi kamarády, v rodině a nebo prostě v začátcích vztahů, než se stane něco natolik zásadního, aby se mohlo říct, že jedna strana druhou miluje.
 Já jsem svým založením romantik, který chce poznat tu pravou lásku, a proto slovama jako Miluji tě šetřím (strýček Skrblík). Vztahům typu kamarádky s výhodama  nevěřím, to není vztah, který bych vyhledával, raději pořádný.

A jak vy vnímáte tento rozdíl? Nebo ho nevnímáte vůbec? 

Tady to nekončí!

Přátelství? Co to je?

 

Najít kamaráda/y, kterým bych mohl důvěřovat a zároveň by si ze mě nedělali vyloženě srandu, je skoro až nadlidský úkol. A co se mi stalo v tomto týdnu, to jenom dosvědčuje.

 Představte si mou situaci. Když jsem pozván na nějakou oslavu narozenin, tak většinou se dostavím a nebo, když se z nějakého důvodu dostavit nemůžu, tak dám s dostatečným předstihem vědět, že se nezúčastním. Avšak na druhou stranu, když chci něco pořádat já, tak prakticky nikomu nestojím ani omluvu. Uvedu aktuální situaci. Pořádám příští týden narozeniny a pozval jsem určitý počet lidí. Většina z těch lidí, které jsem pozval, mi daly košem a nepřijdou. Ok, ale proč aspoň jeden neuvede důvod, proč nepřijde? Mohlo by se zdát, že si stěžuju jenom proto, že se mi jedna oslava prostě nepovedla (nikdo nepřišel). Ale ono se mi to stalo již druhý rok po sobě a to nemluvím ani o případné oslavě mých svátků, kde nastává každý rok stejná situace.

Podstatě od začátku mého života, kdy jsem začal racionálně vnímat celý svět, se mi tak nějak přátelství obrátilo proti mně. Kamarád po mě chtěl udělat práci do školy, ale když jsem chtěl, aby mě doučil trošku matematiky, tak to ne, mám práci, mám slečnu, prostě mnoho výmluv, já jsem dobrý pro ostatní, ale ostatní nejsou dobrý pro mě.

Ale pojem „přátelství“ nebo „kamarádství“  ztratil původní smysl. Dnes máme přítele, když klikneme „Přidat do přátel“ a čím víc přátel, tím větší jsem já Přítel. Pak dochází k tomu, že jednou za čas probíhá čistka kvůli tomu, že někoho otravují časté statusy. Ale dřív nebyly žádné sociální sítě, žádný telefon, tehdy se kamarád poznal  okamžitě. Kamarádi si hráli na pískovišti, šli se courat společně po městě a nekoukali se na mobil, aby zjistili, co jim kdo na messenger napsal. Matky okamžitě poznaly, že jejich dítě si šlo hrát ven s někým, protože mělo roztržené kalhoty.

Dnešní přátelství vypadá například tak, že člověk si chce odpočinout od celodenního stresu do kavárny a kamarád, se kterým jdeš, se věčně kouká na mobil a říká „Já tě poslouchám“ a když se ho zeptáš, co jsem teď říkal, tak řekne naprostý nesmysl. Navíc mi vzápětí napíše jakousi omluvu do messengeru. Tak sakra, kamarádí se mnou nebo s tím mobilem?

 Poslední dobou jsem háklivý na to, když mě někdo z mých „přátel“ i lehce urazí. Možná jsem přecitlivělý, ale u kamarádů by měla být pokud možno vzájemná úcta, respekt a také by si měli navzájem důvěřovat a né, že jeden druhého navzájem uráží, pomlouvá a nebo nějakým způsobem dokonce podrazí (což se mi všechno už stalo).

Podle mého je lepší svěřit se s nějakým svým problémem nebo „tajností“ někomu, koho až tak neznám, ten může působit trošku jako vrba, která mě vyslechne a poradí. A tímto děkuji Martinovi za vyslechnutí (ty víš za co) a doufám, že se náš kamarádský vztah prohloubí….. Sakra, doufám, že celé tohle moje prohlášení nepochopí jiným způsobem, než to mělo být zamýšleno, každopádně je to tak sentimentálně napsáno, asi budu brečet….nebo někdy příště J  

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Jsem "IN" nebo "OUT"?

Tenhle článek mě napadl během nakupování s babičkou, která mi chtěla koupit něco k Vánocům a narozeninám (úděl vnuků, kteří mají 23. prosince narozeniny). Chvíli mi přišlo, že nenakupuju si pro sebe dárek, ale že babička se koukla do nějakého módního časopisu a rozhodla se, že mi nakoupí bundu a kalhoty v podobném střihu, který viděla v tom časopisu. Marně jsem se jí snažil přesvědčit, že ta bunda a tyhle kalhoty se mi nelíbí a že dneska "módní" jsou roztržené kalhoty.  Přišel jsem si trošku, jak když se hádám s manželkou po 20 letech – žena má vždy pravdu.

Ale nepíšu tento „článek“ proto, abych si stěžoval, že nákupy s někým jsou hrozné. Každý má jiný náhled na to, co se zrovna nosí a je to módní a nebo jaký životní styl je dnes „IN“.

Když to vezmu za sebe,  jsem „IN“ nebo „OUT“, když prakticky nepiju alkohol, nikdy jsem nekouřil a sportuju (běhám)?
Jsem „IN“ nebo “OUT“, když nečtu současnou literaturu (knížky vydané v roce 2016) a raději se spokojím s literaturou desítky let starou?

Jsem „IN“ nebo „OUT“, když jsem věrný partner a samotná nevěra se mi přímo hnusí?

Jsem „IN“ nebo „OUT“, když zrovna nosím tenhle model plavek, kalhot nebo bundy?

Nechci tu házet nějaké soudy o tom, co je pro někoho být „IN“ a co je pro někoho být „OUT“, spíš bych se chtěl zeptat Vás, přímo Vás,  co v současné společnosti znamená být „IN“ , co se zrovna nosí a honosí se nálepkou „módní“ . Co myslíte?

 

Tady to nekončí!