Zvrtnutý kotník, neznámý muž v šedém a osobák

Původně jsem ani běžet nechtěl, ale když to vezmu zpětně, tak toho vůbec nelituji. 13. 6. 2018 se běžela v pražské Stromovce u Výstaviště Pražská štafeta. Štafeta měla být složená ze 4 lidí a každý běžel 5km.  Mí kamarádi se domluvili docela rychle, že poběží, ale já jsem stále váhal, zda mám běžet a nebo mám být dobrovolníkem a pomáhat při stavbě trati. Když jsem zjistil, že jako dobrovolník mám být na místě v době, kdy to nestihnu, tak volba byla jasná a ve středu, týden před závodem, jsem nakonec řekl kolegům, že poběžím.

Ale co čert nechtěl, tedy spíš co hřebík nechtěl. Běžím si takhle po dřevěném mostě a nějakým záhadným způsobem se mi povedlo zakopnout o jeden jediný vyčnívající hřebík takovým způsobem, že jsem si dost bolestivě zvrtnul kotník. Později mi otekl a já jsem se bál, že zklamu své spoluběžce a  řeknu jim negativní odpověď na mou účast ve štafetě. Nastala neděle a já jsem si řekl, že zkusím vyběhnut a uvidíme, co kotník. Zkusil jsem 3km a ON VYDRŽEL!“ Takže středa byla jasná -> poběžím.

Nastal den D a náš tým se sešel před Výstavištěm. Moje první slova byla „Sakra, tady je ale lidí.“ Jak jsem později zjistil, tak běželo přes 800 týmů, takže na Výstavišti bylo přes 3 000 lidí a nedalo se vůbec ke startu/cíli dojít. Navíc chybělo 10 minut do startu a my (a jak jsme později zjistili, tak i mnozí další) vůbec nevěděli, jak se dostat na start a kde (a hlavně jak) se má předávat štafetový kolík. Nakonec jsme to vyřešili jednoduše. Šli jsme s davem a předávání a nasazování štafetového kolíku (byly to takové „hodinky“) jsme odkoukali od ostatních.

Ještě bych měl zmínit, že náš tým se jmenoval Rychlá Rota a já byl Chip J a stanovili jsme si (teda já jsem stanovil ostatním :D ) čas za 2 hodiny. Do této doby musíme být v cíli. Jelikož jsem startoval jako poslední, tak jsem nesměl selhat. 
 Nevěděl jsem čas ostatních, takže když jsem šel na předávku (a s vědomím, že když přepálím tempo, tak se mi možná ozve zvrtnutý kotník), jsem byl nervózní.  Stojím v předávacím území, čekám čekám a když v tom vidím 3. členku týmu se vyřítit s kolíkem v ruce ze zatáčky na předávku, hned si mě všimla a já jsem si ho nasadil na ruku, nervozita ze mě spadla a pelášil jsem do Stromovky a doufal jsem, že se někoho chytnu, abych neběžel sám. Hned ve druhé zatáčce jsem si všimnul chlapa v šedé soupravě, který vypadal, že poběží pořád stejně. Tak jsem se zařadil vedle něho a řekl jsem mu „Běžím s tebou, běžíš stejně jako já.“ Zasmál se, a tak jsme celou trasu až do cíle doběhli bok po boku. Chvilku jsme si povídali, chvilku jsme povzbuzovali ostatní pomalejší běžce, také od nás bylo slyšet samé „Když nemůžeš, přidej!!“ Kromě kotníku (který kupodivu vydržel) jsem se obával, že to tempo moje plíce nevydrží. Sám se divím, ale i když jsem pořád mluvil, hulákal na někoho a snažil se s někým plácnout, tak jsem celou trať udýchal.

Když jsem viděl v dálce oblouk, který vypadal jak cíl, tak jsem začal řvát jak na lesy a těšil se, až proběhnu pod ním. No jo, ale já si spletl cíl, ten správný byl až o dalších 100 metrů dál. Když jsem viděl časomíru, tak jsem to vzal sprintem, snažil se plácnout se všemi lidmi okolo a po doběhnutí cílem jsem hurónsky zařval jako Tarzan. Všechny dobrovolníky, které jsem potkal při své cestě ke svému týmu, jsem objal a teď si všichni určitě říkají, že se ode mě budou příště držet dál.

Po týmové oslavě s týmem jsme se každý vydali domů a já se teprve doma sháněl po svém čase. A nemohl jsem tomu uvěřit. 23:36? To by znamenalo, že bych měl téměř o 4 minuty lepší osobák. A celkový čas týmu byl do 2 hodin, takže spokojenost z výkonu. Co mě však hrozně zklamalo, tak to byl malý počet lidí ve Stromovce, očekával bych, že na takovouto akci přijde podstatně více lidí. Ale vím na 100% jednu věc. Příští rok se zúčastním znova.

Tady to nekončí!

Deník dobrovolníka - jak se dá znechutit dobrovolník na začátku akce během 5 minut

Již před 10let chodím na různé dobrovolnické (převážně sportovní) akce. A jelikož chodím takhle minimálně 2x (letos už jsem na 4 akcích a dalších 5 minimálně budou následovat), tak si myslím, že můžu kvalifikovaně hodnotit, co by ne/nemělo být z pohledu dobrovolníka na akci. Proto zakládám DENÍK DOBROVOLNÍKA. A dnešní díl bude „Jak znechutit dobrovolníka na začátku akce během 5 minut“

Jak by mělo vypadat ideální přivítání dobrovolníka, který bez nároku na finanční odměnu jde na nějakou takovou akci? Několik dní před akcí je dobrovolníkovi napsán e-mail, že má přijít v určitou hodinu na určité místo a má se hlásit vedoucího nějakého jména. A nesmí se také zapomínat, že by dobrovolník bude na místě aspoň do nějaké hodiny.

Před měsícem jsem dorazil na akci, kde jsem měl být v 8 hodin ráno. Jsem tam včas a člověk, který mě má na daném místě vyzvednout, taky dorazil včas. Nicméně ostatním kolegům, kteří se mnou měli dobrovolničit, někdo zapomněl napsat, že mají o hodinu dřív (mně to bylo napsáno e-mailem) a přišli později. Navíc ten vedoucí, který mě vyzvedl, jim neřekl, co mají dělat, a tak se potulovali po areálu a hledali si práci sami. A když vezmu, že po celou dobu akce (byli jsme tam od 8 ráno do 10 hodin večer) se o nás staral jenom jeden člověk, který se staral o koncerty a „celebrity“, které tam byly, tak asi každý pochopí, že naše práce byla vždycky nárazová a maximálně tak na 30 minut. A to člověka dost otráví. Tyhle chyby omlouvá jenom to, že ta akce byla poprvé, takže chyby se můžou stát, druhá věc bude, zda příští rok se ty samé chyby budou opakovat.

Podle mě by se dobrovolník měl na začátku každé akce dozvědět, co bude dělat (pokud to není v e-mailu napsané). Zrovna dnes jsem se organizátorům vnucoval, že bych klidně chtěl být na registracích, ale ať už konečně vím, kde budu. Dozvěděl jsem se to těsně před závodem, takže jsem musel sprintovat na místo určení.

Snad jsem Vás od možného dobrovolničení tímto mým dílkem neodradil a čtěte dál Deník dobrovolníka.

 

 

Tady to nekončí!

Já a dobrovolnictví

Nejdříve si musíme ujasnit pojmy.

  

Kdo je to dobrovolnictví? Dle Wikipedie je to „ samostatná činnost prováděná ve prospěch druhých bez nároku na finanční odměnu. Častým typem dobrovolnictví je zapojení se do činnosti neziskové organizace (někdy také nazýváno formálním dobrovolnictvím), ale mnozí lidé také slouží méně formálně, ať už jednotlivě, nebo jako součást skupiny. Tento typ dobrovolnictví je obtížněji zjistitelný, proto tito dobrovolníci nebývají zahrnováni do výzkumu a statistik zabývajících se dobrovolnictvím“

Dle webu zkola.cz dobrovolnictví „Je to vědomé a svobodné konání jedince pro druhého (ať již pro člověka nebo nějakou instituci), která má formu pomoci, nebo je přínosem, jakýmsi blahem, který dobrovolník přináší pro dobro druhého“

Kdo je to dobrovolník? Dle webu Kdo je  „osoba, která vykonává dobrovolnou činnost, tedy pracuje samostatně a bez nároku na finanční odměnu.“

Nebo dle webu dobrovolnik.cz dobrovolník je“ člověk, který ze své vlastní vůle a ve svém volném čase bez nároku na odměnu pomáhám lidem kolem sebe a zapojuje se do veřejně prospěšných aktivit.“

Podle výše uvedených definic jistě pochopíte, že dobrovolnictví je činnost bez nároku na nějakou finanční odměnu. Proto na všech akcích, kde hledají dobrovolníky, potkávám ty samé lidi, protože jenom pár jedinců dokáže překousnout, že za svoji aktivitu nedostanou zaplaceno. Ale myslím si, že za ten zážitek to stojí.

Já svoje dobrovolnictví beru z toho, že sice peníze nedostanu ,ale získám nové kontakty a ty kontakty mě třeba dovedou k těm penězům, můžu zde najít potencionální přítelkyni a nebo nové nejlepší kamarády. Každý si zde najde něco svého, stačí jenom chtít a vyzkoušet si to. Já letos kroutím svojí 11 sezónu

Ze začátku jsem chodil na všechny sportovní akce hlavně kvůli tričku a jídlu, ale tohle postupem času šlo hoooodně do pozadí a převážila hlavně touha poznat zákulisí organizace závodů, poznat nové kamarády a vyzkoušet si registraci účastníků, vlajkonošství, stavění tratí, bannerování (dávání reklamy okolo tratí), občerstvovací stanici, demontáž tratě a nebo dělání maskota. Tohle všechno mi dalo hodně. Každému to můžu jenom doporučit, získáte hodně zkušeností. Jinak letos už jsem byl na Bike Prague, Proběhni se, Běh pro Kuře, Zimní běh a letos mě čekají odhadem dalších minimálně 7 akcí.

Do letošního roku jsem považoval za svoje největší a nejlepší dobrovolničení na Mistrovství Evropy ve fotbale U21, kde jsem byl 3 dny v „novinářském štábu“ a kontroloval jsem, zda všichni novináři (i ti zahraniční) mají akreditaci do Edenu. Letos to s přehledem překoná zase v Edenu Všesokolský slet, který se koná první týden v červenci. Jelikož jsem o Sokolu psal práci do školy, tak k tomu mám i blízko, tak na to vyloženě těším.


Ale v poslední době se snažím přeorientovat z akcí sportovního typu na akce v neziskovém sektoru. Místo sportovních zážitků si chci „užít“ například pokec s důchodci a péče o ně, doučování sociálně slabých dětí, procházky či pomoc s mentálně/fyzicky postiženými osobami, podporovat charitativní akce a mnohé další podobné aktivity. Řekl jsem si, že chci tímto způsobem zlepšit společnost. Jestli se mi to podaří, to nevím, ale aspoň se o to pokusím.

A jaký máte vztah k dobrovolničení vy?

Tady to nekončí!

Jak jsem zaběhl půlmaraton v Praze v roce 2018

„Bydlím v Praze, takže proč si jednou nevyzkoušet nějaký masový závod?“ To jsem si takhle jednou filozofoval a pak jsem si řekl, že od slov přejdu k činům. Věděl jsem, že se lidé hromadně zbavují registrací týden před závodem, tak jsem si počkal na tu nejlevnější, co jsem viděl a v pátek (den před závodem, tedy 6.4.) jsem si od slečny Moniky (tímto jí děkuji) koupil registraci.

Delší dobu hlásili, že bude pěkné počasí, ale já jsem se rozhodl pro dlouhé bežecké legíny (menší recenzi udělám zítra nebo v průběhu příštího týdne), protože se mi neuvěřitelně líbily a taky bych mohl někoho dovést do cíle, kdyby se mi koukal do očí J

A přišla sobota a já jsem hned ráno, když jsem vstal, řešil první problém. Co si dám k snídani, abych nemusel při závodě do Toi Toi. Nakonec Bobík s rohlíkem a pak jeden banán. Na místo jsem přišel raději o hodinu a půl dříve a bylo to dobré rozhodnutí, protože než jsem se dostal do úschovny věcí, tak jsem musel obejít 2 bloky baráků a zároveň obejít celou úschovnu věcí, abych došel do správného vchodu.

Nebudu vás zatěžovat tím, jak jsem se producíroval po okolí. Přeskočím skoro hodinu času stráveného couráním po okolí a přejdu na start. Čekal jsem, že když poběžím skoro až od Právnické fakulty UK, tak budu od výstřelu ze startovní pistole na startu tak za 15 minut, ale mýlil jsem se. 5 minut procházky a šel jsem na to. Začátek byl úžasný (až moc). Běželo se mi lehce, ale když jsem slyšel pány přede mnou hovořit „Ty máš poslední kilometr za 5:15? Ty jsi blázen.“, tak jsem  si uvědomil, že na startu jsem předběhl dokonce vodiče, který měl dovést lidi na 2 hodiny. Ale tato radost netrvala dlouho. Přesně na kótě 14.km. Už předtím jsem zpomaloval (což můžete vidět na tabulce) a na 14km mě dostihl vodič. A taky od této doby začla moje krize. Zpomalil jsem a spíš jsem šel, než běžel.

Ale nejzajímavější okamžik nastal asi 200metrů před cílem. To se běželo přes most a pak už jenom krátká rovinka s levotočivou zatáčkou do cíle. Organizátoři udělali dost úzkou cestičku a díky tomu každý nabyl dojmu, že všude je neskutečný chumel lidí, který fandí (a on fandil). Já jsem si v tu chvíli připadal jako jezdec na Tour de France, který jede do kopce, všude jsou samí lidi a je plácán od obecenstva do zad, aby přidal (já jsem začátek mostu šel, takže to plácání do zad se mi i líbilo). Když jsem dobíhal do cíle, tak jsem si usmyslel takovou menší šílenost. Udělám kotoul. Tak jsem zrychlil, udělal jsem skok dopředu a místo, abych dopadl na červený koberec, který tam byl, tak jsem skončil zády  na retardéru a musím říct, že jsem byl rád, že jsem se vůbec zvedl. A to nemluvím ani o tom, jak jsem, při procházce „zákulisím“, kde všichni odpočívali, vypadal jako opilý, protože jsem se motal zprava doleva. Naštěstí jsem to ustál.

Když se vrátím ještě k atmosféře závodu, tak ta byla úžasná. První půlku jsem si plácnul snad s každým, kdo o to stál, v druhé půlce těch lidí, kdo si chtěl plácnout, přibývalo, ale já jsem byl rád, že mi jdou nohy, ruce odumřely už na 10.km. Ale i mezi závodníky vs diváky byly slyšet vtipy. Skupinka Španělů, která neustále vyřvávala „Espaňa“ a za mnou bylo slyšet „Chile, Chile“.

Když to shrnu, tak atmosféra půlmaratónské trati byla úžasná už jenom díky fandícím dítkům, kteří chtěli plácnutí, místy nebyla ani noha, ale to se vykompenzovalo místy, kde lidí zase bylo přehršel. Jelikož chci zaběhnout příště lépe, tak uvažuji, že se přihlásím opět.

Tady to nekončí!

Jak jsem se stal aktivním dobrovolníkem

Je to již 10 let, co jsem narazil na internetu (a potom postupně v různých fb skupinách) na upoutávku „Staň se dobrovolníkem“. Týkalo se to pražského půlmaratonu, kde jsem měl dostat tričko, čepici, bundu, bagetu a měl jsem dohlížet na běžce, aby běželi správně. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem vyplnil formulář o velikosti oblečení a začal si fantazírovat, jak budu předávat medaile, být vlajkonošem a nebo dokonce budu dohlížet na VIP osoby v jejich stanu. Nastal den D a já dorazil na místo určení a také ve stanovenou dobu, ale moje fantazie o práci snů vzala za své hned v prvních pěti minutách. „Budeš hlídat přechod“ jsem slyšel jako první větu od své šéfové. Tím „přechodem“ myslela ty místa, kde mohli přecházet diváci na druhou stranu tratě. Tohle hlídání jsem prováděl od 8 hodin ráno až do 6 hodin večer, navíc jsem si mohl pokecat jenom s lidmi, kteří se na závod přišli podívat a většinou to byli cizinci (a já sice umím anglicky, ale mluvit delší dobu je nad mé síly) a musím říct, že jsem byl tak unavený, že jsem si skálopevně řekl, že už nikdy nepůjdu.

Ale netrvalo to dlouho a šel jsem znova. Za necelé 3 měsíce jsem si všiml, že je další upoutávka na dobrovolnictví na pražský maratón. Původně jsem řekl rezolutní ne, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem si umínil, že tentokráte chci rozdávat medaile. A ono jo!!! Rozdával jsem doběhnuvším běžcům 4 hodiny medaile, až mě z toho chytaly křeče, takže jsem tak trošku věděl, jak se můžou cítit ti, co běželi.

Od tohoto památného dobrovolničení, kdy jsem rozdával medaile, jsem s menšími přestávkami dobrovolníkem minimálně 2x do roka  a to už skoro 10 let. Za tu dobu jsem si vyzkoušel různé půlmaratóny (jeden jsem si vyzkoušel jako závodník), maratóny, noční běhy, charitativní běhy, triatlon a nebo běhy na 5 a 10 km. Při všech těchto událostech, kde jsem dobrovolničil,  jsem potkal bezva lidi, se kterýma jsem si mohl pokecat, s některými chodím do dnešní doby na pivo, každý rok mám o nové zkušenosti navíc a také vím, co všechno stojí za tvorbou takového závodu.

Doporučuju každému, aby si to aspoň jednou vyzkoušel. Zatím se mi nestalo, abych se přihlásil a někdo mi napsal, že se mnou nepočítají. Maximálně se Vám stane to, co se stalo mě u toho prvního závodu. Pokaždé dostanete tričko, čepici, někdy bundu, bagetu a dostanete se od stavění tratě k její demolici, nebo k rozdávání medailí. A úplně nejlepší jsou konce. Vždycky tam zůstane hodně jídla a pití a zde platí, že každý si může vzít vše, co uzná za vhodné. Vřele doporučuju.

 

 

 

Tady to nekončí!