Robert Harris - Důstojník a špeh, románové zpracování Dreyfusovy aféry

Jdu si takhle Plzní, když najednou vidím na druhé straně ulice vidím obchod knihkupectví Ševčík a na něm napsáno „40 % sleva na knihy“. Tak jsem neváhal a musel jsem tam jít. Musím říct, že tam měly spousty zajímavých knih, ale jenom jedna mi padla do oka. Byla to knížka Důstojník a špeh, která pojednává o Dreyfusově aféře z přelomu 19. a 20. století. O čem je anotace?

Anotace: Leden 1895. Armádní důstojník Georges Picquart je za mrazivého rána v centru Paříže svědkem veřejného ponížení usvědčeného špiona - kapitána Alfreda Dreyfuse. Důstojník je odměněn povýšením; Dreyfus poslán nadosmrti na Ďáblův ostrov. Jeho případ se zdá uzavřený navždy... Román Důstojník a špeh vyprávěný Picquartem je strhující přetlumočení skandálu, který se stal nejproslulejším justičním omylem v dějinách. Působivé jsou i ozvěny zaznívající v našem moderním světě: spravedlnost korumpovaná ve jménu národní bezpečnosti a prastarý instinkt, který vede mocné k tomu, aby skrývali své zločiny

Toto románové zpracování nejproslulejšího justičního omylu (já bych řekl spíše justiční vražda a přirovnal bych to k vraždě Milady Horákové, kde komunisté taky chtěli nějakého viníka za každou cenu) bylo psáno jako taková detektivka ze soudních síní, kde člověk bojuje proti systému a ne a ne vyhrát. Ale náhoda tomu byla, že nakonec vše skončí happy endem, i když až po 10 letech.

Zdálo se, že případ kapitána Dreyfuse je jasný. Donášel tajné informace Německu, byly na něj usvědčující důkazy, a tak byl odsouzen. Avšak  kapitán Picquart, který stál za kapitánovým zatčením, postupně zjišťuje, že vše bylo jinak. Nachází důkazy, které byly proti Dreyfusovi zfalšovány a objevil skutečného německého špeha. Ze začátku francouzské vedení armády je nakloněno jeho vyšetřování, ale postupem času mu hází klacky pod nohy až ho převelí do Afriky, ale i z velké dálky se snaží zjistit pravdu. Tento příběh je ukázkový příběh boje člověka proti celému systému.

Autor se prakticky nezajímá o fyzický vzhled jednotlivých postav, ale nakonec popisuje velmi barvitě chování, zejména skvěle v soudní síní. Samotné dialogy mi jsou leckdy přitažené za vlasy, zejména, když Picquart mluví se svým zástupcem Henrym, přijde mi, že jako nadřízený je až moc hodný a někdy zase až moc sprostý.

Celá knížka se odehrává tak, jak si myslí, že se odehrávalo dění u soudu a mimo něj, ale celé to podle mě zkazil závěrem, kde je podstatě jenom takový dějinný výpis, žádný děj, jenom vypsání holých faktů.
Samotného mě překvapila atmosféra ve Francii na přelomu století. Očekával jsem, že kanalizace bude už na vysoké úrovni a taková Paříž nebude zavánět. Navíc jsem čekal spíše, že v Německu bude růst antisemitismus a né ve Francii.

Po přečtení celé knížky jsem ležel na posteli, civěl jsem na strop a říkal jsem: „Je tohle možné? Jak můžou odsoudit evidentně nevinného člověka? To se nemohli přiznat, že udělali chybu?“ Na tomto příběhu je ukázáno v plné nahotě neschopnost francouzského armádního velení pružně reagovat na změny situaci, proto asi v celém 20. Století byla jenom pro smích (2. světová válka, Indočína, Suez).

A kdo je to vůbec Robert Harris?

Vystudoval anglickou literaturu na univerzitě v Cambridge a jako novinář a oceňovaný sloupkař pracoval mimo jiné pro BBC a list Sunday Times. Spisovatelskou dráhu zahájil v oblasti literatury faktu, kde se jeho knihy mimo jiné věnovaly dějinám chemických a biologických zbraní a kauze údajných Hitlerových deníků (Obchod s Hitlerem). Český čtenář se už mohl seznámit s velkou částí jeho románové tvorby, mimo jiné s knižními předlohami úspěšných filmů Enigma a Muž ve stínu

Má 4 děti a žije s manželkou v současné době na faře blízko Newsbury

 

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Linda Laffertyová - Lazebníkova dcera, Američanka píše českou historii

Anotace: Píše se rok 1606. Starobylé hlavní město Praha ukrývá tajemství, o němž si nikdo netroufá mluvit. Císařův nemanželský syn don Julius trpí těžkou duševní chorobou, která ho nutí páchat nepopsatelné zvrhlosti. Je vykázán do Českého Krumlova, kde o něj pečuje lazebník Pichler a snaží se vyčistit jeho zkaženou krev přikládáním pijavic. Mladý princ se seznámí s lazebníkovou dcerou Markétou a jeho šílenství opět propuká naplno. Získá utkvělou představu, že Markéta vystoupila z Šifrované knihy divů, nerozluštitelného a nesmírně vzácného manuskriptu z císařské knihovny, později známého jako Voynichův rukopis. Princ se začíná uchylovat ke stále zoufalejším činům. Ty Markétu děsí k smrti a zároveň fascinují. Kola osudu se neúprosně otáčejí a mladá dívka nemůže zůstat stát stranou.
Lazebníkova dcera vychází ze skutečné události, jež ve své době otřásla habsburskou monarchií.

Don Julius, nemanželský syn Rudolfa II., dělal v Praze taková zvěrstva, že byl raději v tichosti uklizen na zámek do Českého Krumlova. Tak mu mělo být pouštěno žilou, protože se domnívalo, že má špatné šťávy, které mu ovlivňují chování. Ještě předtím, než mu bylo poprvé dělán již zmíněný lékařský zákrok, uviděl z okna Markétu, dceru doktora, který mu bude pouštět žilou a umínil si, že bez ní nebude nikdo na něj sahat.
Když se Markéta poprvé na něj podívala, viděla šílence, ale postupně don Julius ji očaroval natolik, že se jednou vydala na zámek v naději, že se zlepšil. Ovšem udělala chybu a on ji znásilní a vyhodí z okna, protože žluč v něm stále přetrvávala. Ona přežije a je schovávána ve městě ním samotným. Nakonec celé město vymyslí plán, jak se královského bastarda zbaví.

Už když jsem četl anotaci, tak jsem se trochu bál, že o české historii bude autorka psát s hodně zkreslenými údaji, když byla sama jenom na zámku, uslyšela nějakou legendu a přepsala ji do knihy. Navíc je všeobecně známo, že zeměpis pro kohokoliv v zahraničí je španělská vesnice. Ale moje obava byla zažehnána hned na prvních 20 stránkách, kde popsala přesně Habsburskou Prahu na přelomu 16. a 17. století. Možná mi přišlo trošku divné, proč jezdili na hrad Rožmberk dva dny, když je to jenom necelých 30km, ale tehdy asi neměli tak dobře pevné cesty.

Celý děj se odehrává v takovém poklidném duchu, kdy se nic neděje, ale vše se vynahradí na konci knížky, kde je najednou akce a napětí požehnaně. Když však vezmu uvěřitelnost děje, tak celý konec na mě působí jako kdyby si autorka nechávala prostor pro nějaké volné pokračování. Kromě toho mi chybělo pořádné vysvětlení toho závěru, kde je všude krev a v epilogu ona žije.  Navíc uvěřit, že se celé město spojilo, aby chránilo jednu osobu, to si nedokážu představit.

Několikrát se ocitáme také v Praze 17. století, kde chce autorka ukázat, že Praha byla středobodem Evropy v oblasti vědy. Objevují se tu postavy jako Johannes Kepler, Galileo Galilei a mnohé další. Tyto významné historické postavy ukazují svoji vědeckou práci a jak k ní dospěli.  

Při pohledu na obálku je hned jasné, že je to příběh ze středověku, protože na ni je červená pečeť. V té pečeti je nějaká paní/slečna, která gestem naznačuje, abychom mlčeli (aspoň takto na mě to působí). A v pozadí této pečetě je pravděpodobně zámek Český Krumlov

Jelikož mám rád knížky o české historii, které vypráví o českých pověstech, tak po přečtení anotace jsem jí bez rozmýšlení vzal domů z knihovny. A nelituju toho. O jižních Čechách vím pramálo, takže další střípek vědomosti o našich českých luzích a hájích jsem se dozvěděl.

A jelikož miluju cítáty, tak myslím, že zrovna tento citát vystihuje nejvýstižněji tuto knížku.

Osud míchá karty, hrajeme však my  - Arthur Schopenhauer

A kdo je to autorka Linda Laffertyová?

Dcera amerického námořního důstojníka Linda Laffertyová navštěvovala v mládí celkem čtrnáct různých škol. Nakonec absolvovala Coloradskou státní univerzitu s diplomem magistry pedagogiky a titulem PhD. Díky kočovnému dětství celý život ráda cestuje, a tak není divu, že studovala i v Anglii, Francii, Mexiku a Španělsku. Už v deseti letech ji strýc zasvětil do póla, které hraje dodnes. Na Lancasterské univerzitě soutěžila v jezdeckém týmu v parkurovém skákání, terénním ježdění a drezuře. Žije v Coloradu, kde působí jako učitelka na škole pro válečné veterány a věnuje se výcviku koní.

 

Tady to nekončí!

Sebastian Fitzek - Šílená hra, čekej nečekané

Anotace:

Měl to být její poslední den. Renomovaná kriminální psycholožka Ira Saminová si svou sebevraždu pečlivě naplánovala, neboť na ni těžce doléhá smrt nejstarší dcery. Než však stačí svůj záměr provést, je povolána do vysílacího studia, kde se odehrává brutální drama s rukojmími. Psychopat, který je drží, hraje morbidní hru: při živém vysílání volá zcela náhodně vybraným lidem. Když se volaný do telefonu ohlásí určitým heslem, propustí jedno rukojmí, když ne, jedno zastřelí. Muž tvrdí, že bude hrát tak dlouho, dokud do studia nepřijde jeho snoubenka, která je ale už měsíce mrtvá. Ira zahajuje bezvýchodné vyjednávání, kterému naslouchají miliony posluchačů…

Fiktivní únos, nevyrovnaná vyjednavačka a telefonáty přes rozhlasové rádio. I takto by se dala shrnout celá tato knížka. Nemůžeme však zapomenout také na mafii, spiknutí ve vládních strukturách a nevyjasněná sebevražda. Ale jestli očekáváte dialogy, ve kterých dvě hlasy mluví mezi sebou, tak to raději ani nečtete. Autor se zabývá hlavně psychologií jednotlivých postav, jak se cítí, když zrovna chtějí spáchat sebevraždu  a nebo také, když přemýšlí nad tím, zda jejich následující chvilka bude jejich poslední.

Snad v každé knížce máme dobro a zlo, klaďasy a záporáky, ale tady ne, tady nikdo není ani černý, ani bílý, nalezneme zde pouze hustou šeď. Snad každá postava udělala v minulosti nebo během příběhu něco tak morálně pokřiveného, že byste jí odsoudili jedna dvě.

Na Šílenou hru můžeme nahlížet také jako v přímém přenosu se odehrávající  šachovou partii mezi vyjednavačem (která potom zjistí, že tam má svoji dlouho neviděnou dceru) a člověkem, který drží rukojmí a má takřka nesplnitelné požadavky.  Navíc se zde člověk podívá na zákulisí takového vyjednávání.

Vrahem je zahradník! Ano, i takto mnoho lidí, kteří otevřou knížku, která by měla být detektivkou, přemýšlejí. Ale když do toho smícháte prvky thrilleru, tak se Vám stane, že vrahem je někdo, kdo se od začátku snaží, aby vrahem byl právě zahradník. A proto bych tuto knížku nedoporučoval lidem, kteří ztrácejí rychle trpělivost a přeskakují stránky, aby zjistily, zda je to ten zahradník a nebo jeho žena. Tato kniha je plná zvratů, na které by ani Agatha Christie, mistr detektivních záplatek, nepřišla. V jedné chvíli je daná postava princ a podruhé je masovým vrahem.

Když jsem poprvé viděl obálku, tak mi přišla, že se natáčí film a nějaká producentka (aspoň ta silueta postavy vypadá, že je to žena) rozhazuje rukama a je naštvaná. A díky té naštvanosti někoho ze štábu zabije a nějakým způsobem se vytvoří zápletka. Takový tip příběhu jsem nečetl, a tak jsem si jí vzal z knihovny. Po následném přečtení anotace jsem byl trošku zklamán, ale mé rozčarování bylo nahrazeno nadšením díky přečtení m knížky.

A kdo je to vůbec Sebastian Fitzek?

Narodil se v Berlíně. Na žebříček bestsellerů se vyhoupl hned svým prvním psychothrillerem Die Therapie a byl nominován na Cenu Friedricha Glausera za nejlepší debut. Nadchl kritiky i čtenáře. Následujícími thrillery upevnil svou pověst nové hvězdy německého psychothrilleru. Jeho knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků. Fitzekovi jako jednomu z mála německy píšících autorů thrillerů vycházejí knihy i v USA a Velké Británii, pravlasti detektivek a hororů.

Tady to nekončí!

Joseph Finder - Power play

Jak by se mohlo zdát dle názvu knížky, že je o nějakém sportovním závodu/zápasu či o něčem podobném, tak ve skutečnosti je to o únosu a stomilionovém výkupném. Už tehdy, když jsem narazil na tento skvost, jsem si říkal :“ Bude to bezva“ a ono to vážně skvělé bylo.

Ale hezky od začátku. O čem je anotace?

Když se nejvyšší vedení velké letecké společnosti odebere na luxusní loveckou chat, aby zde fyzickou i psychickou aktivitou posílilo týmovou spolupráci, nikdo netuší, jaká „bojová hra“ je vlastně česká. Místo zábavy a odpočinku najednou čelí brutální bandě ozbrojených násilníků, která vtrhne do jejich odlehlé rezidence uprostřed divočiny a začne je bez zábran terorizovat. Telefony nefungují, jediná cesta k civilizaci vede přes moře.

A celá anotace příběhu odpovídá. Jack Landry pracuje ve firmě, kde proběhla personální změna na postu ředitelky. Proslýchá se, že dává sledovat firemní meily kvůli tomu, aby zjistila, kdo je zodpovědný za možnou korupci v podniku.

K překvapení Jacka ho nová ředitelka pozvala na odlehlý ostrov na teambuildingovou akci, kde se bude tmelit kolektiv v podobě vrcholného managementu. Po příletu na ostrov obsadí hotel ozbrojenci, kteří chtějí nejdříve sto a potom pět set milionů dolarů za to, že všichni odejdou živí, ale jejich skrytý plán je všechny povraždit. Ačkoliv by Jackovi mohly ty peníze být ukradené, protože je v této práci necelý rok, tak i přesto má svůj zájem na tom, aby  odešli všichni naživu. A ten důvod je jeho bývalá přítelkyně, která teď dělá asistentku ředitelce. Díky tomu se v něm probudí jeho horší já a jako jediný bude mít odvahu se postavit únoscům.

Knížka je rozdělená na tři části. V první části můžeme vidět skvěle vypracovanou záminku k pozvání Jacka na akci, v druhé části můžeme vidět chování managerů na teambuildingu a nakonec únosce a prakticky Jacka na jejich odstranění.  Zároveň je do příběhu vklíněn osobní život Jacka.

Autor píše takovým čtivým způsobem, až jsem si chvíli připadal, že jedním z rukojmích jsem i já. Navíc kdykoliv, když by mohl scénu z únosu utknout, tak naváže překvapivým zvratem, o který nikdo nemá ani tušení.  Jedinou kaňkou na celém příběhu bylo nadměrné využívání obchodních termínů. Člověk, který se v obchodní, daňové a účetní problematice nevyzná, bude mít trošku problém, o čem se ti lidé vůbec baví. Možná by to chtělo vzadu nějaké vysvětlivky, co je co.

A kdo je to vůbec Joseph Finder?

Je považován za dalšího tvůrce „profesiního románu“ , který ovládá Arthur Hailey. Ačkoliv píše dost zasvěceně o businessu, tak žádný obchod nemá vystudován, jeho rodiče byly diplomati a díky jejich vlivu se dal na studium mezinárodních otázek. Vystudoval Harvard a v současné době na něm přednáší. Má manželku a jednu dceru.

 

„Znát své vlastní temné stránky je nejlepší způsob, jak se vypořádat s temnými stránkami ostatních“

 

Tady to nekončí!

Jamie McGuire - Prozřetelnost, knížka, která je dobrá tak akorát na podpal

Když jsem takhle jednou zase zavítal do knihovny, tak mi do oka padla knížka Prozřetelnost od Jamie McGuire. Se slovem Prozřetelnost mám vždycky spojeného nějakého Áďu Hitlera, protože ten při každém svém projevu pronesl slovo „prozřetelnost“, a tak jsem si myslel, že to bude povídání o něm nebo minimálně o druhé světové válce. Nebylo to, ale sama anotace slibovala také zajímavý příběh.
A co bylo psáno v anotaci?

„V městečku Providence se studentka Nina Greyová dostane do ohniska války mezi nebem a peklem. – to zní slibně – Dívka, otřesená náhlou smrtí svého milovaného otce, se s Jaredem Ryelem seznámí úplnou náhodou…nebo si to aspoň myslí. Přestože ji ten pohledný a trochu tajuplný mladík přítahuje, Nina je vůči němu podezřívavá. A když se začnou rojit otázky bez odpovědí, Jared riskuje všechno, aby si udržel ženu, nad kterou má bdít – a prozradit jí tajemství, o němž přísahal, že je bude chránit.. Jenže láska mezi potomkem padlého anděla a lidskou dívkou se nezamlouvá skoro nikomu: ani Ninině matce, která se bojí, že Jared vtuhne její dceru do věčného boje, ani odmrštěnému nápadníkovi Ryanovi, ani Jaredově mladší sestře Claire a nakonec ani pekelným démonů, kteří mají vlastní plány a cíle…

Když si přečtete takhle napsanou anotaci, tak si hned myslíte, že ty dva budou bojovat neustále proti přesile vetřelcům a v poslední možné chvíli někdo nečekaný zachrání celý svět a všichni potom budou žít v míru. Opak je pravdou. Celá knížka by se dala zhodnotit tak, že on se do ní zakouká, ale nechce jí, pak se do něj zakouká ona, ale pořád on ji nechce, objeví se Ryan a máme tu milostný trojúhelník, pak se oba začnou milovat a i on ji chce a nakonec máme mafiánskou vyřizovačku, která působí dost nepatřičně v celém příběhu.

Celá knížka na mě působí, že autorka si při psaní knížky sedla zrovna v době, když její děti spaly a když zrovna nějaké dítě zabrečelo, tak šla za ním a mezitím zapomněla nit příběhu a začala psát tam, kde si myslela, že skončila. Navíc neustále opakovat, že se Jared „zachichotal“, to si nějak nedokážu představit, když sama autorka ho popisuje jako svalnatého, vysokého a který řeší všechno rázně.

Celá knížka je napsaná dost jednoduchým jazykem, opakují se tam tytéž slova a děj je naprosto předvídatelný. Na konci jsem si pokládal otázku : „Proč se to nestalo dřív?“

Celá tato knížka by dle mého měla patřit do rukou dívky, která sní o tom, že chce zažít nehynoucí lásku až do konce svých dní, tajně doufá ve svatbu a že její partner jí bude milovat přes všechno na světě. Sám se divím, že jsem těch 400 stránek dal.

 

A kdo je to vůbec Jamie McGuire?

Narodila ve v Tulse v USA a vystudovala University of Central Oklahoma a Autry Technology Center, kde promovala s oborem radiologie.

V současné době žije na statku se svým manželem kovbojem, mají tři děti a starají se spolu o svých 30 akrů pozemků, o své psy, kočky a kohouta.

 

Tady to nekončí!

Simon Scarrow - Gladiátor

Dříve, než jsem začal hlouběji přemýšlet o nějakém smyslu knížek a jak jsou napsané, jsem měl rád takové čtivo, které je napsáno tak jednoduchým jazykem, že by ho pochopilo i 13leté dítě. A tak není překvapením, když jsem po nějaké době zase vzal do ruky podobnou knížku. Nebýt toho, že příběh byl přímo parádní, tak jsem knihu neodložil. Ale hezky od začátku.

V knihovně jsem od autora Simona Scarrowa nalezl knížku Gladiátor. Už dle anotace to vypadalo jako zajímavý příběh.

Centurioni Macro a Cato se po vyčerpávajícím tažení proti Parthům vracejí do Říma, ale cestou zasáhne jejich loď ničivé zemětřesení a následná přílivová vlna. Po dramatickém boji o život přistávají s poničeným plavidlem v krétském přístavu Matale a zjišťují, že přírodní živel změnil tamní města v trosky a připravil o život tisíce lidí. Chaotické situace využívají otroci, kteří se mstí svým pánům za všechna příkoří, a místní bandité, jejichž cílem je svržení nadvlády Říma. Římské jednotky na ostrově jsou po živelní katastrofě ochromené a nedokážou udržet pořádek. Macro s Catonem proto musejí chtě nechtě zasáhnout, než se situace zcela vymkne kontrole. Ani jeden z nich ovšem netuší, že jejich nepřátele vede muž, který jim přísahal pomstu a je odhodlaný dodržet svůj slib za jakoukoliv cenu

Oba Centurioni se vrací z tažení proti Parthům, když je zasáhne zemětřesení a následně vlna tsunami. Jen tak tak přežijí, ale díky škodám na lodi musí zastavit u pobřeží Kréty, aby mohli opravit loď a dostat se do Říma. Ovšem přírodní živly zpustošili ostrov a také pomohli oslovit otroky, kteří si hned udělali armádu a útočili na oba Římany. Navíc jejich vůdce nenávidí Řím už jenom proto, že byl jím uvržen do otroctví. Už to skoro vypadá, že vyhraje a celá Kréta bude jeho, avšak nečekaný vojenský tah celému střetnutí dá jiný rozměr.

Když by celá kniha byla bez dialogů, tak bych si jí klidně přečetl ještě jednou, ale rozhovory mezi postavami celému příběhu přímo škodí. Dát na každou stránku slovo „do prdele“, to mi přišlo dost divné.  Autor si navíc udělal z obou centurionů tak nadřazené postavy, že to skoro vypadalo, že to jsou nesmrtelné postavy. Kamkoliv přišli, chtěli okamžitě velení a neohlíželi se na stav věcí, to mi přišlo poněkud neuvěřitelné s ohledem na situaci

A kdo je to vůbec Simon Scarrow?

Tento autor historický románů se narodil v roce 1962 v Nigérii, ale po několika letech se s rodiči přestěoval do Velké Británii. Začal studovat a posléze i učit historii na univerzitě. A jednoho krásného léta se rozhodl, že svoje vědomosti zúročí a bude psát o římských dějinách, ve kterých vystupují vojáci Macro a Neto. V současné době žije v Norfolku a má dvě děti

Tady to nekončí!

Povídka Srdcetep od Dominiky Vaňkové v DivergentCzech

Knížku DivergentCzech jsem dostal jako „dárek“ od autorky jedné z povídek Srdcetep Dominiky Vaňkové. A jako poděkování jsem jí slíbil, že se speciálně na její povídku podívám a napíšu na ni recenzi. Zpočátku jsem se bál,  že bych ji příliš zkritizoval, ale po začtení se se můj strach přeměnil na obdiv k tak mladé spisovatelce s tak pěkným psacím talentem. 

Zach je člověk, který sportuje, pije hodně cukru kvůli energii a dalo by se říct, že si užívá život každou minutou. A za toto ho okolí nenávidí. Lidstvo totiž vypočítalo, jak dlouho může žít podle úderů srdce a také vymyslelo lék, díky kterému můžou žít lidé déle, jenom se musí dodržovat určité zásady. Takový způsob života, který spočívá bez pohybu a chození na meditace, žije Stephanie, která jednoho dne potká Zacha a díky němu se její život převrátí naruby. A nakonec zjistí, že žít dle předpisů není to pravé ořechové pro ní, protože v ní dřímal ďábel.

Autorka píše velmi čtivě, její povídku jsem zhltnul jako malinu a klidně bych chtěl nášup. Podle mého chtěla poukázat na to, že přílišný fanatismus v čemkoliv je špatný (v tomto případě to byla jistě narážka na zdravý životní styl a také to, že pokud chce člověk něco zažít, musí se pohnout ze své zóny pohodlnosti a zažít nějaké dobrodružství, na které je potřeba nějaká námaha).

Tato povídka vyhrála druhé místo v historicky první literární soutěži nakladatelství Cooboo, ve které se zúčastnilo hned 64 povídek na téma Divergence jako taková A kdo je to vůbec Dominika Vaňková, že skončila na druhém místě? Rozhovor s ní si můžete přečíst zdehttp://raci-svet.blogspot.cz/2016/07/pavlovy-rozhovory-rozhovor-s-dominikou.html

Tady to nekončí!

Sam Eastland - Oko rudého cara

V životě knihomola přijde v jednu chvíli okamžik, když zpanikaří, začne brečet, zavře se v pokoji a nějakou dobu nebude vycházet ven. Tím momentem, o kterém mluvím, jsou přečtené všechny knížky, které doma má a žádné peníze, za které by si další koupil. Já jsem se naštěstí dostal jenom do chvíle, kdy jsem přečetl všechny knížky. Naštěstí jsem si zachoval chladnou hlavu a uvědomil si, že existuje taková budova na osm písmen. A tou je K-N-I-H-O-V-N-A. Tak jsem tam šel a pořád jsem si říkal, že si vezmu dvě knížky a jdu domů…. Řekněme, že se mi to poněkud nepovedlo a skončil jsem doma s pěti. A jedna z nich byla od Sama Eastlanda Oko rudého cara.

Po přečtení anotace: Inspektor Pekkala, známý jako Smaragdové oko, býval kdysi nejslavnějším detektivem celé Rusi a spřízněnou duší cara. Teď ho vězní ten, koho kdysi stíhal. Jako miliony dalších skončil na Sibiři v gulagu a v sovětském Rusku po něm zůstala jen legenda. Stalin ho ale po letech dočasně omilostní... Je totiž jediný, kdo by mohl vypátrat skutečného vraha carské rodiny a najít carův poklad. Pokud se mu to podaří, má být jeho odměnou svoboda a naděje na shledání se ženou, kterou mu vzala revoluce. Neuspěje-li, čeká ho smrt….  Člověk nabyde dojmu, že se bude příběh odehrávat jednou v carském Rusku, kde Pekkala bude vzpomínat na své případy a pak zpátky v Sovětském svazu, kde bude vyšetřovat vraždu Romanovců. A taky tomu tak je. Čtenář pozná historii první poloviny dvacátého století.

Inspektora Pekkalu dostal díky bolševické revoluci do gulagu Stalin, ale po 9devíti letech v něm ho Stalin potřebuje, aby vyšetřil vraždu Romanovců, protože je jediný, kdo to zvládne. Dostane na pomoc mladého Kirova, který je ve službě teprve měsíc.

Vyslýchá všechny, kteří si pamatují události z doby zmizemí cara a jeho rodiny, ale postupně nabývá dojmu, že se ho vrah chce pokusit zneškodit, protože otevřel případ. Nakonec se ukáže, že tím vrahem byl člověk, kterého poslal na doživotní za mříže a který chtěl jenom carský poklad.

Mám rád thrillery ze Sovětského svazu, avšak tenhle mi přišel málo propracovaný, děj až na zvrat na konci byl takřka předvídatelný. Hlavní hrdina mi nepřišel jako nějak velký detektiv, žádný finský Sherlock Holmes to nebyl. Kromě toho si myslím, že si autor až moc idealizoval chování Stalina.

Abych celou knížku jenom nehanil, líbilo se mi, jak tam autor spojil fikci v podobě Inspektora s fakty (zavraždění carské rodiny). Přečetl jsem tuto útlou knížku za chvilku. Navíc při přečtení dalších knih od něj si neustále protiřečí a to, co píše v jedné, píše úplně jinak v jiné knížce.

A kdo to je vůbec Sam Eastland? Původním jménem Paul Waitkins, který se narodil v roce 1964 v Londýně. Svá díla začal psát také proto, že jeho dědeček byl londýnský policejní detektiv. V současné době žije v USA.

  

Tady to nekončí!

Shrnující recenze Kroniky prokletých zaklínačů

Až mě zase někdy napadne věřit, že filmy se točí jenom a pouze dle knihy a liší se jenom v detailech, tak mi okamžitě dejte facku. Přesně takto jsem důvěřoval prvnímu dílu Kroniky prokletých zaklínačů – Nádherné bytosti.   Teď již vím, že nejdřív si mám přečíst knížku a pak teprve se kouknout na film.

Ale dost stesků a zpět k mnou připravované recenzi čtyř dílů (tří přečtených) Zaklínačů. K této sérii jsem se dostal přes již zmiňovaný film Nádherné bytosti. Tam jsem si zamiloval tu teenagerskou zamilovanost, magii a příběh. Hned poté, co jsem shlédnul film, tak jsem se podíval na internet, zda existuje nějaký druhý díl. K mému překvapení existovaly další tři. A tak přišly velké nákupy a v dnešní den (10. 7. 2016) jsem dočetl poslední část.

O čem tato série vůbec je? V prvním díle Nádherné bytosti Ethan neustále sní o nějaké černovlasé slečně. Neví, kdo to je. A ona černovláska se nečekaně objeví ve dveřích jeho třídy. Postupně zjišťuje, že ona o něm sní taky a mezi nimi vznikne láska, kterou nic nepřekoná. Avšak její matka Serafine chce získat Lenu na špatnou stranu a zkazit lásku. Jak to dopadne, dočtete se v závěru J

A máme tu druhý díl. Nádherná temnota. Když si člověk přečte anotaci druhého dílu, tak se nemůže dočkat, až si knížku přečte. To mě ještě držela nálada z filmu, ale ta mě rychle přešla po přečteních prvních 50 stran.  Ale popořádku.  Jak již napovídá název, pro pár Ethan s Lenou to bude sakra těžké. Po událostech v předchozím díle se Lena hněvá na Ethana a snaží se od něj dostat pokud možno co nejdál. Ale někdy zase chce k němu za každou cenu. Navíc se objeví další dívka – Olivia (Ze by milostní trojúhelník?). Takže o žárlivé scény a mnohdy až schizofrenní situace nebude nouze. V této části se ukáže pravá láska Ethana k Leně, kdy po ní pátrá až na Konec světa a vymaní ji ze spárů temnoty. Když je tato kniha pro „young adult – mladé dospělé“, tak by se dialogy „vedlejších“ postav měly odehrávat poněkud dospěleji. Například Linkovo „čéče“  mě několikrát nutilo tuto knihu zavřít.







A je tu třetí díl. Nádherný zmatek. Tato část je důležitá pro to, abyste pochopili čtvrtý díl. Po událostech na Konci světa se Gatlin, ve kterém žijí hlavní postavy, změnil. Tornáda, zemětřesení, kobylky. Všichni říkají, že nastane konec světa. Připravuje se na velké finále. A konec světa nenastane díky oběti, kterou všichni musí udělat, aby svět nebyl zničen.

Vrchol celé ságy, Nádherné vykoupení, čtvrtý díl, byl pro mě velké zklamání. Zde se Gatlin (skoro) dostane do starých kolejí, Ethan a Lena se konečně můžou normálně dotýkat a milovat a vše nakonec skončí happy endem (jak pro koho). Avšak čekal jsem Final battle mnohem napínavější a cesta k dobrému konci mnohem delší. Navíc se zde střetává antická mytologie v podobě Minotaura a labyrintu.

A kdo vůbec jsou Kami Garcia a Margaret Stohlová, které napsaly tohle obsáhlé dílo?

Kami Garcia



Nádherné bytosti byl její spisovatelský debut, který napsala v roce 2009. Žije v Los Angeles, je učitelka a vede čtenářské kroužky pro děti a mladistvé. Píše knihy pro děti a jsou klasifikovány jako „young adult fantasy novel”. Píše společně s Margaret Stohlovou.

 

Margaret Stohlová

Žije v Pasadeně v Kalifornii. Promovala na Amherst College, kde vyhrála Knoxovu cenu za anglickou literaturu.  Pak se stala odborných asistentem Romantické poezie na Stanfordu a Filmových studií na Yale. Kromě Kroniky prokletých zaklínačů napsala také Black Widow – navždy červený. 

 

Z celé série bych vyndal Linka. Chápu, že je to nejlepší kamarád hlavního hrdina, ale mnohdy na mě působil dost rušivým dojmem. Zajímalo by mě, jak v anglickém překladu zní „čéče“. Jestli to překladatelka používá, tak by mě zajímalo, v jakém prostředí žije. Já toto slovo sice znám, ale málokdo v mém okolí toto slovo používá. Já sám bych použil „kámo“, to by mi přišlo snesitelnější.

Ač je tato kniha pro náctileté osoby, ale logika mi velí se zeptat. Jak může nějaká 50letá osoba (myslím Ammu) mluvit jak nějaký 18letý fakan? Pochopil bych, kdyby nosila puberťácké věci a pohybovala se jenom teenagerském prostředí, ale ona se  snažila chovat jako matka k Ethanovi. Ale slova jako „nikdá, dyby“ můžou působit jako překlepy autorky. V tom případě autorka si to po sobě nepřečetla a také nikdo po ní.

A v neposlední řadě mě zarazilo v posledním dílu to, co se často zmiňovalo v druhém i třetím dílu: vztah Smrtelníků a Zaklínačů. V druhém a třetím díle nemohl Ethan a Lena na sebe sáhnout, aniž by dostal Ethan elektrický šok. A po jeho smrti a jeho „znovuzrození“  se v Novém řádu, jak ho nazývali, mohli v pohodě dotknout. Vysvětlení, že je vše v pohodě, mi přišlo poněkud divné.

Když to shrnu, sám příběh se mi líbil, zvraty byly zajímavé a romantika byla tak vzrušující, že jsem trošku ukápnul slzu. Ale takové dialogy mezi postavami byly skoro předvídatelné. Až na rozhovory mezi Ethanem a Lenou u ostatních to bylo dost slabé. Doporučil bych tuto knihu těm, kteří mají rádi romantiku, magii a hlavně boj o lásku.

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Moje první recenze - Ken Follet - Třetí dvojče

Zdravím všechny ráčata a ráčátka,

Moje první recenze, buďte shovívaví, můj je poněkud rozevlátější :)

Když člověk jede vlakem čtyři hodiny a nechce se mu civět celou dobu z okna na okolní přírodu (neříkám, že to není pěkné, ale mě to po hodině omrzelo), tak se potřebuje něčím zabavit. Horší je, když se jede v brzkých ranních hodinách,  s žádným spolucestujícím se nedá pokecat (celý vlak jenom pro sebe, asi jsem si měl zahrát na schovávanou sám se sebou) a v poličce žádná nepřečtená knížka. Co udělám? Jdu zadumaně do kuchyně si připravit pití na cestu, když v tom mi do očí padne knížka na stolku před televizí (táta má vždycky zapnutou televizi, k tomu si čte, ale vydrží mu to tak 30 minut, protože usne). Kouknu se na název.  Třetí dvojce – Ken Follet. Hmm, to jsem nečetl, to by mi mohlo vydržet na cestu.

Knížka měla nějakých 175 stránek, a tak jsem si ve vlaku sedl do prázdného vagónu a četl jsem anotaci:  Jeannie Ferramiová, krásná, mladá a ctižádostivá genetička, se snaží odhalit, nakolik jsou dědičné zločinecké sklony a agresivita. Při výzkumu narazí na překvapivé skutečnosti. Pomocí speciálního vyhledávacího programu najde v databankách jedné zdravotní pojišťovny a FBI dva mladé muže, kteří mají všechny znaky jednovaječných dvojčat, ale narodili se v různé době, nikdy se neviděli, žijí stovky kilometrů od sebe a každý má jinou matku. Jeannie se rozhodne, že záhadě přijde na kloub, a najednou zjistí, že se kolem ní začínají dít zvláštní věci.… (zdroj: databazeknih.cz)

To znělo zajímavě, a tak jsem se pustil do čtení. Celý příběh začínám tím, když Jeannie musí dát matku do nejlevnějšího domova důchodců, který najde, protože na to nemá peníze. Štve jí to, a tak se snaží ve své práci „genového inženýra“ pracovat co nejvíc, aby mohla matku dostat do lepšího domova. Pracuje na projektu, ve kterém se snaží dokázat, že chování dvojčat je ovlivněno výchovou.

Prostřednictvím tohoto výzkumu dojde k tomu, že narazí na skutečnost, že existují dvojčata, která mají jiné matky, ale vypadají naprosto stejně. Nakonec zjistí, že takovýchto „sourozenců“ je 8. Vznikli před 20 lety na základě experimentu prezidenta Nixona, který chtěl dokonalé vojáky, protože dostal informace, že Sověti plánují něco podobného.

Jeannie zahájí patrání, které ji zavede k autorovi projektu, který stojí za tímto pokusem udělat dokonalé vojáky. I když jí všichni kolem obviňují z mnoha trestných činů a házejí ji klacky (a nejenom ty) pod nohy, nakonec odhalí toto spiknutí na veřejnosti a dostane matku do lepšího domova důchodce.

Ale kdo je to vůbec Ken Follet, autor této knihy? 

                                             Jsou si podobní? :) 
Hrozil mu bankrot, a tak začal psát. A ze situace, kdy měl velmi málo peněz, se dostal do situace, kdy nevěděl, co si s těmi penězi počít. V roce 1978 napsal román Oko jehly, které se stalo bestsellerem, byl zfilmován. Od tohoto úspěchu se všechny knihy, které napsal, staly celosvětově známé a on se stal vyhledávaným autorem. Píše hlavně o špionážních a válečných tématech. Ale také napsal Pilíře země, která je o stavění katedrály, protože se pro tyto stavby nadchl (zdroj: cesky-jazyk.cz)

Jelikož jsem vychován na Robertu Ludlumovi, autorovi špionážních thrillerů a spiknutích, tak tato knížka mi přišla jako slabý odvar jeho, avšak na cestování vlakem je to dobrá kniha, která zažene dlouho chvíli, když se člověk nechce dívat z okna na louky a lesy, prostě taková jednohubka. 

Zdar rakům!! 

Tady to nekončí!