Zvrtnutý kotník, neznámý muž v šedém a osobák

Původně jsem ani běžet nechtěl, ale když to vezmu zpětně, tak toho vůbec nelituji. 13. 6. 2018 se běžela v pražské Stromovce u Výstaviště Pražská štafeta. Štafeta měla být složená ze 4 lidí a každý běžel 5km.  Mí kamarádi se domluvili docela rychle, že poběží, ale já jsem stále váhal, zda mám běžet a nebo mám být dobrovolníkem a pomáhat při stavbě trati. Když jsem zjistil, že jako dobrovolník mám být na místě v době, kdy to nestihnu, tak volba byla jasná a ve středu, týden před závodem, jsem nakonec řekl kolegům, že poběžím.

Ale co čert nechtěl, tedy spíš co hřebík nechtěl. Běžím si takhle po dřevěném mostě a nějakým záhadným způsobem se mi povedlo zakopnout o jeden jediný vyčnívající hřebík takovým způsobem, že jsem si dost bolestivě zvrtnul kotník. Později mi otekl a já jsem se bál, že zklamu své spoluběžce a  řeknu jim negativní odpověď na mou účast ve štafetě. Nastala neděle a já jsem si řekl, že zkusím vyběhnut a uvidíme, co kotník. Zkusil jsem 3km a ON VYDRŽEL!“ Takže středa byla jasná -> poběžím.

Nastal den D a náš tým se sešel před Výstavištěm. Moje první slova byla „Sakra, tady je ale lidí.“ Jak jsem později zjistil, tak běželo přes 800 týmů, takže na Výstavišti bylo přes 3 000 lidí a nedalo se vůbec ke startu/cíli dojít. Navíc chybělo 10 minut do startu a my (a jak jsme později zjistili, tak i mnozí další) vůbec nevěděli, jak se dostat na start a kde (a hlavně jak) se má předávat štafetový kolík. Nakonec jsme to vyřešili jednoduše. Šli jsme s davem a předávání a nasazování štafetového kolíku (byly to takové „hodinky“) jsme odkoukali od ostatních.

Ještě bych měl zmínit, že náš tým se jmenoval Rychlá Rota a já byl Chip J a stanovili jsme si (teda já jsem stanovil ostatním :D ) čas za 2 hodiny. Do této doby musíme být v cíli. Jelikož jsem startoval jako poslední, tak jsem nesměl selhat. 
 Nevěděl jsem čas ostatních, takže když jsem šel na předávku (a s vědomím, že když přepálím tempo, tak se mi možná ozve zvrtnutý kotník), jsem byl nervózní.  Stojím v předávacím území, čekám čekám a když v tom vidím 3. členku týmu se vyřítit s kolíkem v ruce ze zatáčky na předávku, hned si mě všimla a já jsem si ho nasadil na ruku, nervozita ze mě spadla a pelášil jsem do Stromovky a doufal jsem, že se někoho chytnu, abych neběžel sám. Hned ve druhé zatáčce jsem si všimnul chlapa v šedé soupravě, který vypadal, že poběží pořád stejně. Tak jsem se zařadil vedle něho a řekl jsem mu „Běžím s tebou, běžíš stejně jako já.“ Zasmál se, a tak jsme celou trasu až do cíle doběhli bok po boku. Chvilku jsme si povídali, chvilku jsme povzbuzovali ostatní pomalejší běžce, také od nás bylo slyšet samé „Když nemůžeš, přidej!!“ Kromě kotníku (který kupodivu vydržel) jsem se obával, že to tempo moje plíce nevydrží. Sám se divím, ale i když jsem pořád mluvil, hulákal na někoho a snažil se s někým plácnout, tak jsem celou trať udýchal.

Když jsem viděl v dálce oblouk, který vypadal jak cíl, tak jsem začal řvát jak na lesy a těšil se, až proběhnu pod ním. No jo, ale já si spletl cíl, ten správný byl až o dalších 100 metrů dál. Když jsem viděl časomíru, tak jsem to vzal sprintem, snažil se plácnout se všemi lidmi okolo a po doběhnutí cílem jsem hurónsky zařval jako Tarzan. Všechny dobrovolníky, které jsem potkal při své cestě ke svému týmu, jsem objal a teď si všichni určitě říkají, že se ode mě budou příště držet dál.

Po týmové oslavě s týmem jsme se každý vydali domů a já se teprve doma sháněl po svém čase. A nemohl jsem tomu uvěřit. 23:36? To by znamenalo, že bych měl téměř o 4 minuty lepší osobák. A celkový čas týmu byl do 2 hodin, takže spokojenost z výkonu. Co mě však hrozně zklamalo, tak to byl malý počet lidí ve Stromovce, očekával bych, že na takovouto akci přijde podstatně více lidí. Ale vím na 100% jednu věc. Příští rok se zúčastním znova.

Tady to nekončí!

Vševidoucí kalhoty

Jsem člověk, který má rád netradiční sportovní věci. Již mám mikinu, která má rukávy jako rukavice a nebo žlutý komplet, abych byl vidět (tříčtvrťáky, tričko s dlouhým rukávem a kulicha). Ale když jsem viděl tyto běžecké legíny, tak jsem si řekl, že je prostě musím mít. Jelikož jsem nemohl najít pánské, tak jsem napsal na mailový kontakt na stránkách Nessi, zda nemají pánské a odpovědí mi bylo, že vyloženě pánské ne, avšak podobné nosí běžecký guru Škorpil, a tak jsem si objednal modročerné s modrým tričkem. A jako první běh, kdy si je vyzkouším, bude pražský půlmaratón (průběh půlmaratonu jsem popsal zde)

Trošku jsem si myslel, že když si je vezmu na sebe už při cestě ke startu, tak si mě minimálně v tramvaji/buse někdo všimne a bude na mě ukazovat, ale nakonec mi přišlo, že si mě nikdo prakticky nevšiml a ani na mě nikdo neukazoval, to samé pří závodě a také po závodě. Ale o tom jsem nechtěl psát, vrátíme se k tomu, jak se mi nosí „vševidoucí kalhoty“  a jak se v nich běhá.

Když jsem tyto běžecké legíny měl poprvé na sobě, tak jsem si připadal jako nahatý. Ne, nechci tím říct, že i když bych na ostro, tak by mi bylo vidět všechno, ale přišlo mi, že mám na sobě druhou kůži. Jako kdybych měl na sobě nějakou přioperovanou kůži. A nevím jak vy, ale když sportujete, tak potřebujete mít na sobě pokud možno co nejméně věcí (váhy), abyste se mohli zvolna pohybovat.

Když jsem běžel těch 21kilometrů, tak jsem si připadal, že ty legíny mi dodávají energii, běželo se mi v nich naprosto krásně. Musím říct, že jedinou negativní stránkou těchto legín, kterou můžu subjektivně hodnotit, je to, že když jsem měl krizi a zkameněly mi nohy, tak mi přišlo, že mám další kusy kamene na sobě, takže jsem nemohl zvednout vůbec nohy, natož udělat nějaký krok.

Ještě se vrátím k modrému tričku. Musím říct, že stejné funkce platí také o triku. Nijak mě neomezovalo v pohybu, odvzdušňovalo mi tělo a přišlo mi, že i hřeje. 

Na závěr se vrátím k těm očím. S vtipem neustále říkám, že když někdo běžící za mnou, tak se lekne těch očích a zpomalí a tím pádem bych mohl být na "bedně" J a nebo je také můžu namotivovat tak, že mě předběhnou rychleji. Těmito „vševidoucíma kalhotama“ vidím všechno a všechny, takže nikdo mému pohledu neunikne.

Tady to nekončí!

Jak jsem zaběhl půlmaraton v Praze v roce 2018

„Bydlím v Praze, takže proč si jednou nevyzkoušet nějaký masový závod?“ To jsem si takhle jednou filozofoval a pak jsem si řekl, že od slov přejdu k činům. Věděl jsem, že se lidé hromadně zbavují registrací týden před závodem, tak jsem si počkal na tu nejlevnější, co jsem viděl a v pátek (den před závodem, tedy 6.4.) jsem si od slečny Moniky (tímto jí děkuji) koupil registraci.

Delší dobu hlásili, že bude pěkné počasí, ale já jsem se rozhodl pro dlouhé bežecké legíny (menší recenzi udělám zítra nebo v průběhu příštího týdne), protože se mi neuvěřitelně líbily a taky bych mohl někoho dovést do cíle, kdyby se mi koukal do očí J

A přišla sobota a já jsem hned ráno, když jsem vstal, řešil první problém. Co si dám k snídani, abych nemusel při závodě do Toi Toi. Nakonec Bobík s rohlíkem a pak jeden banán. Na místo jsem přišel raději o hodinu a půl dříve a bylo to dobré rozhodnutí, protože než jsem se dostal do úschovny věcí, tak jsem musel obejít 2 bloky baráků a zároveň obejít celou úschovnu věcí, abych došel do správného vchodu.

Nebudu vás zatěžovat tím, jak jsem se producíroval po okolí. Přeskočím skoro hodinu času stráveného couráním po okolí a přejdu na start. Čekal jsem, že když poběžím skoro až od Právnické fakulty UK, tak budu od výstřelu ze startovní pistole na startu tak za 15 minut, ale mýlil jsem se. 5 minut procházky a šel jsem na to. Začátek byl úžasný (až moc). Běželo se mi lehce, ale když jsem slyšel pány přede mnou hovořit „Ty máš poslední kilometr za 5:15? Ty jsi blázen.“, tak jsem  si uvědomil, že na startu jsem předběhl dokonce vodiče, který měl dovést lidi na 2 hodiny. Ale tato radost netrvala dlouho. Přesně na kótě 14.km. Už předtím jsem zpomaloval (což můžete vidět na tabulce) a na 14km mě dostihl vodič. A taky od této doby začla moje krize. Zpomalil jsem a spíš jsem šel, než běžel.

Ale nejzajímavější okamžik nastal asi 200metrů před cílem. To se běželo přes most a pak už jenom krátká rovinka s levotočivou zatáčkou do cíle. Organizátoři udělali dost úzkou cestičku a díky tomu každý nabyl dojmu, že všude je neskutečný chumel lidí, který fandí (a on fandil). Já jsem si v tu chvíli připadal jako jezdec na Tour de France, který jede do kopce, všude jsou samí lidi a je plácán od obecenstva do zad, aby přidal (já jsem začátek mostu šel, takže to plácání do zad se mi i líbilo). Když jsem dobíhal do cíle, tak jsem si usmyslel takovou menší šílenost. Udělám kotoul. Tak jsem zrychlil, udělal jsem skok dopředu a místo, abych dopadl na červený koberec, který tam byl, tak jsem skončil zády  na retardéru a musím říct, že jsem byl rád, že jsem se vůbec zvedl. A to nemluvím ani o tom, jak jsem, při procházce „zákulisím“, kde všichni odpočívali, vypadal jako opilý, protože jsem se motal zprava doleva. Naštěstí jsem to ustál.

Když se vrátím ještě k atmosféře závodu, tak ta byla úžasná. První půlku jsem si plácnul snad s každým, kdo o to stál, v druhé půlce těch lidí, kdo si chtěl plácnout, přibývalo, ale já jsem byl rád, že mi jdou nohy, ruce odumřely už na 10.km. Ale i mezi závodníky vs diváky byly slyšet vtipy. Skupinka Španělů, která neustále vyřvávala „Espaňa“ a za mnou bylo slyšet „Chile, Chile“.

Když to shrnu, tak atmosféra půlmaratónské trati byla úžasná už jenom díky fandícím dítkům, kteří chtěli plácnutí, místy nebyla ani noha, ale to se vykompenzovalo místy, kde lidí zase bylo přehršel. Jelikož chci zaběhnout příště lépe, tak uvažuji, že se přihlásím opět.

Tady to nekončí!

Závodníci, kteří na závod nepatří

Tento článek mě napadl v okamžiku, když jsem se díval na Youtube na výkony těch běžců, kteří dali do svého úsilí tolik odhodlání, že těsně před cílem zkolabovali, začali zvracet, podlomili se jim kolena a jen s velkou námahou se zvedli a doklopýtali do cíle. Většinou se jednalo o marathonské či půlmarathonské závody. O těchto vytrvalcích nechci psát, těch si vážím.

Na start běžeckého závodu podle mého nepatří rozhodně ti, kteří běhají sotva 2 měsíce a hned si troufnou na marathon či půlmarathon. Pamatuju si, jak jsem kdysi sledoval Českou televizi a jejich přímý přenos z pražského marathonu a už na Karlově mostě (myslím si, že to byl nějaký 5. kilometr) už někdo nemohl a už šel. Jak někdo takový se mohl přihlásit na 42km závod? Taky to podle toho vypadá. Z nějakého pražského marathonu jsem viděl statistiku, že z 11tisíc běžců jich v časovém limitu (7hodin) doběhlo jenom 5500 (a určitě mezi nimi byl i ten, který šel na 5. kilometru).

Když už píšu o někom, kdo krátce po startu už nemůže, tak připojím další „druh“ lidí, kteří mi vadí. A tím jsou postižené a různé neziskovky. Nemám proti nim nic, stalo se jim životní neštěstí a oni měli smůlu, ale vadí mi to, že na mnohých závodech se 100 metrů před cílem zvednou z vozíku a snaží se dojít do cíle a najednou před cílem se vyrojí stovky novinářů a dělají z něj celebritu, která uběhla marathon za půl hodiny. A to je špatně. A nebo jsem viděl postiženého obrnou, který celý marathon šel. Sice přišel do cíle v časovém limitu, ale celý závod šel, což je dle mého stejně špatně jako u toho chodce na 5. kilometru.

A ze všeho nejvíc mi vadí, když na české půdě se nejvíc pozornosti dává černochům, kteří sice zaběhnou skvělý rychlý čas, nicméně mnohdy to vypadá, že všichni ostatní za nimi jsou nějací looseři, kteří nemají na to, aby vyhráli. Neříkám, že by černí vítězové měli být upozaděni a měl by se dávat větší prostor celému startovnímu poli, ale 70% všech závodníků jsou Češi, tak proč se musí dávat tolik prostoru zrovna jim? Tihle na závod patří, ale zase by měli mít méně pozornosti.

Když to shrnu, tak každý by si měl dvakrát (a leckdy i třikrát) rozmyslet, na jaký závod se má nebo nemá přihlásit. Pro začátek by bylo dobré se přihlásit na nějaký lokální závod.  Také organizátoři by si měli uvědomit, že běžecký závod by se měl převážně běžet a měla by to být oslava běhu a né z toho udělat procházku Růžovou zahradou. A už vůbec by se ze závodu neměla dělat charita pro postižené, jak se z toho postupně stává na velkých závodech.

 

Tady to nekončí!

Pozdrav jako socializující prvek v běhu

Už je tomu 5 let, co jsem začal běhat. I přes mnohá zranění (3x natažené vazy v koleni a v kotníku, pobolavějící kotník) a času na zotavenou jsem u běhu zůstal, takže si myslím, že můžu kvalifikovaně hovořit o věci, se kterou se potýká každý běžec. A tou je pozdrav.

Chápu celkem ty sprintery, kteří se kolem mě mihnou a já jsem v jejich očích možná nějaká šmouha, o které si myslí, že to je strom, proto budu psát o nás, o „pomalejších běžcích“.

Jestli člověk zdraví nebo ne, se pozná, jak dlouho běhá. Aspoň takové mám já zkušenosti. Pokud člověk běhá kratší dobu, tak si možná v duchu říká „co to je?“ a nebo raději odběhne na cestě o kousek dál. Když ale člověk běhá dál a třeba prší nebo je nějaké nevlídné počasí, tak tehdy vybíhají ti, kteří s pocitem sounáležitosti se s ostatními zdraví a vzdávají kolegům-běžcům tichý hold, že šli stejně jako oni běhat. Ale můžeme mít i více škatulek běžců, kteří ne/zdraví. Lidé jsou založením buď extroverti a nebo introverti a jejich stav mysli se přesouvá i do sportu. Když introverti běžíc a vidí v dáli někoho mávat, tak spíš sklopí hlavu a nechtějí dotyčného ani vidět. To extroverti si s dotyčným i plácnou.  

Já sám vnímám pozdrav jako věc, která může protiběžce nabudit, i když vypadá, že už nemůže. Dovedu si představit, že někdo, kdo má za sebou nějakou porci kilometrů, šlape vodu a nejraději by se sebou šlehnul do příkopu, potká někoho, kdo vypadá svěže, usměje se a zamává na pozdrav (a je to třeba osoba druhého pohlaví), tak sebere netušenou sílu a uběhne dalších 10km s úsměvem na tváři. Prostě taková motivace. Bude mít takový pocit, že není nějaký vyděděnec z komunity.  Zároveň to vnímám jako věc, která řekne „patřím do komunity běžců a zůstanu v ní“. A nakonec po těch letech běhání to považuju za slušnost, i když mnozí se mému mávnutí nebo „Ahoj“ či „Nazdaaar“ za mnou otáčejí, co je to za šílence J

Přidám ještě menší příběh. Na jednom závodě jsem nejenom pozdravil jednu slečnu, ale také jsem si s ní potykal (podali jsme si ruce jako znak přátelství). Ale jak to bývá ve vztahu, utekla mi s jiným běžcem o 2 kilometry poté. Takže jsem se vlastně na jednom závodě zasnoubil a taky rozvedl.

Dokonce jsem zažil moment, kdy při otočce na závodě jsem byl pozdraven. A to se cení.

 

A jak vy vnímáte pozdrav? A jak zdravíte?  

 

Tady to nekončí!

Jak jsem zorganizoval Den půlmaratonu

 

Na sociálních sítích je dobrá jedna věc – můžete zorganizovat akci a nemusíte za ni vydávat ani korunu (si vzpomenu na tu Mexičanku, která si na svou oslavu 18. narozenin pozvala 20 tisíc lidí  s tím, aby každý přinesl nějaké jídlo sebou. A oni fakt přišli a vážně přinesli nějaké jídlo a pití, takže ona, její rodina a městečko o 3 tisících obyvatelích z toho žilo ještě týden).

Podobným způsobem jsem zorganizoval akci Den půlmaratón. O co šlo? Nedávno se na facebooku objevila hádka o to, že půlmaratóny a maratony v Praze, Ostravě, Brně a v jiných velkých městech jsou drahé a že si každý tu trasu zaběhne sám. Druhá strana kontrovala, že kde je nabídka, je i poptávka a že cena bude stoupat tak dlouho, dokud budou lidi za to ochotni platit (Já bych podotknul, že týden před závodem se toho lidi zbavují takže kdo pečlivě sleduje fb událost, tak si závod koupí bez problémů). Já jsem tento spor sledoval a přišel jsem s nápadem, jak by se toto mohlo vyřešit. Uděláme fb událost v určitý den na určitou vzdálenost a ten, kdo bude chtít, se toho dobrovolně zúčastní, sám si vybere místo a čas (v ten určený den) a nebude nic platit.

A od myšlenek se přešlo k činům. Stanovil jsem půlmaratón (tedy 21km a kousek) a den 4.2., což byla sobota. Když o tom teď přemýšlím, tak Valentýn je za dveřma, měl jsem to spíš udělat na 14.2., třeba by si dva řekli, že si spolu půjdou zaběhnout půlku a nakonec budou běžet společně celým životem.  Ze začátku jsem se bál, že je to velká kravina, které se nikdo nezúčastní, ale pak jsem si postupně říkal: „20 lidí se zúčastní? To jsou nějací týpkové, kteří dávají „Zúčastním se“ každé události. 40 lidí? Sakra, to už nebude náhoda.“ Nakonec na fb události dalo „Zúčastním se“ 64 lidí a „Mám zájem“ dalo 82 lidí.

Byl jsem realista, nevěřil jsem, že víc jak 10 lidí se tohoto nápadu zúčastní, ale nakonec jsem byl překvapen. Zúčastnilo se 13 lidí, Kateřina Albrechtová a Elis Valis si dali 38km, asi nějaký jejich kamarád nemohl, tak chtěli dát za něj.  Když to vezmu na vzdálenost, tak ony dvě jsou královnami dne co do počtu kilometrů. Ale půlmaratonskými vítězi jsou Michal Zoubek, který byl nejrychlejší v mužské kategorii za 1:40 (nedal však čas s aplikací) a Nikola Kružberská, která byla nejlepší půlmaratonskou běhnou s časem 2:05.

A jak jsem půlku dal já? Jsem hambář. Nějak jsem se v ten den ocitl na vesnici, kde byla naprostá ledovka a nějak se mi těch 21km nechtělo dát (lenost je silná věc), tak jsem si dal 4,91km. Dalo by se říct, že jsem byl takový tichý pozorovatel

Nevím, kdy bude další Den, ale vím jistě, že nějaký další bude. V mých představách se teď odehrává myšlenka, že bude Den dvanáctek (ne, nebude se pít pivo a ne, nebudeme si hrát na pedofily). Půlmaraton byla pro mnohé velká štreka, ale dvanáctka taková dosažitelnější pro všechny z nás.

 

Takže se mějte a RUN RUN RUN ….a zase RUN

Tady to nekončí!

Je libo inspiraci ? 2

Po prvním Je libo inspiraci? jsem se rozhodl uskutečnit druhý fotočlánek s motivačními fotkami. Po světě běhá spousty lidí, kteří prostřednictvím běhu a následného upravování jídelníčku zhubli. Tady je další pětice odvážných, kteří překonali lenost a rozhodli se se svým tělem něco dělat.

 

 

 1) Vladimír Kádner - 2013 – 93kg -> 2016 – 73kg

2) Marek Jiskra – rozdíl 65kg

3) Iva Cabalková – 96 kg -> 66kg, výška 164 cm

 

 

 

4) Zuzana Zámečníková – rozdíl 29kg

 

 

 

5) Barbora Blahutová – rozdíl 15kg za rok a půl

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Výzva bloggerské komunitě

Jako vášnivý běžec leckdy neznám hranic. Pamatuji si, když jsem byl týden mocný s chřipkou a den poté, co jsem se vyléčil, jsem si dal desítku. Taky jsem díky tomu marodil další týden. Ale nechci tu psát nic o tom, jak rád běhám. 

Jsme komunita bloggerů, kteří píšou o mnoha tématech ze svého života nebo svůj blog používají ke své profesi modelky, novináře nebo marketingového manažera. Každý z nás se předhání v napsání článku, který nasdílí do tisíce skupin a  který bude mít milión čtenářů. Málo z nás mezi sebou spolupracují nebo se jenom setkávají na kafi a povídají si  o strastech denního života. Existuje mezi námi taková "nezdravá" rivalita, kdy se snažíme mít více pravidelných čtenářů než támhle Katka (prosím všechny Kateřiny, kteří píšou blog, že jsem necílil na žádnou z nich, jenom mě to jméno zrovna napadlo) z vedlejšího blogu. A to já chcic touto "maličkostí" změnit. 

Jak jsem mluvil o "nezdravé" konkurenci, tak mě napadlo, že uděláme naopak takovou "zdravou" rivalitu. Ta by spočívala v tom, že by se prostřednictvím aplikací v mobilu Endomondo, Runtastic, Runkeeper nebo jiných, které najdete na této stránce http://www.bezvabeh.cz/clanek/3444-10-nejlepsich-bezeckych-aplikaci-pro-vas-trenink, budeme předhánět, kdo dá víc kilometrů za týden/měsíc/rok. Uděláme něco pro své zdraví a můžeme mít další náměty na své články. 

Běh je jednoduchá činnost. Ať už běháme jenom za tramvají nebo za klukem/holkou, tak pořád k tomu stačí jenom několik věcí. Staré triko, nějaké ty tepláky a boty. 

Tento projekt/challenge/soutěž/zábava (je jedno, jak to nazveme) je pro každého, kdo má rád aspoň trošku pohyb. Nikdo se nikomu smát nebude, že má malý výsledek, naopak bude pozitivní, že zvedl zadek z gauče a běhá. A může být svými běžeckými úspěchy, které jistě bude prezentovat na svém blogu, inspirací pro ostatní. A třeba budete mít ty milióny čtenářů. 

Ti z Vás, kteří mají Instagram, můžou použít hastag #blogerbeha.
A ti z Vás, kdo si stáhnou Endomondo, můžete se přidat zde https://www.endomondo.com/challenges/31037819

Sice se nám kvapem blíží zima, ale o to víc to bude výzva. Tak co, kdo jde do toho? 

Tady to nekončí!

Je libo inspiraci?

Mám známého, který často říká: „ Mám 120kg (při 180cm) a měl bych zhubnout, ale nemám na to čas a po práci se mi nechce“. Tuto frázi mi přijde, že říká v mém okolí čím dál víc lidí. Ale existují tací, kteří se rozhodli se svým tělem a tedy zdravím něco udělat. Pro ně neexistuje, že by na pohyb byli staří (vím o jedné paní z půlmaratonu, které je 73 a přesto běhá pod 3 hodiny), nemají čas (neříkejte mi, že o víkendu se nenajde trochu času. I kdyby jenom si vyrazit na procházku po okolí) a nebo jsou prostě leniví (na internetu se najde spousty lidí, kteří díky své pílí a snaze inspirovali tisíce lidí). Na následujících fotkách u REÁLNÝCH lidí ukážu, že existují tací, kteří kašlou na to, jestli jsou staří, nemají čás a nebo jim schází chuť do pohyb. Tito lidí díky běhání zhubli. Tak se kochejte a hned po přečtení tohoto článku si vyražte ven zaběhat.

Zdeněk Muller - Vánoce 121 kg, teď 80kg

Andrea Klárová, předtím 56kg, dnes 56kg

Dušan Mičkovič, 2012 - 120kg, dnes 65kg

Michal Zoubek, 2012 - 95kg, dnes - 75kg

Milena Schuchová, 2015 - 86kg, dnes 67 kg

Pavla, 2014 - 67kg, dnes 54kg

Tady to nekončí!

Musíme si pomáhat

Když jsem začínal běhat, tak mi trvalo nejméně 3 měsíce, než jsem zaběhl první kilometrů v kuse. Do té doby jsem „trpěl“ pod návaly tuberáckého kašle, který byl slyšet široko daleko, jenž jsem prováděl v hlubokém předklonu. Do pátého kilometru mi pomohl kamarád Honza a postupně mě navedl, jak se má běhat dále. Tímto článkem (a budu doufat, že si to přečte) mu děkuji.  V současné době uběhnu půlmaratón (můj první jsem uběhl za 2:11, což je dle mého na první pokus docela slušné) a chystám se příští rok na maratón. I kdybych měl umřít, tak ho uběhnu.

Jak napovídá nadpis, když mi pomohl Honza, tak je mou povinností pomoct i ostatním. Na vysoké škole jsem narazil na předmět, který se jmenuje Jogging a rekreační běh (nehledejte za tím nějakou velkou vědu, prostě běháme v Plzni po Borském parku), a tak jsem váhal jenom minutu a zapsal jsem si to. V mé skupině je celkem 8 lidí. Já patřím k těm rychlejším, ale najdou se tu i tací, kteří neběhají prakticky vůbec.

Mezi naší osmičlennou skupinou je i Markéta. V mládí chodila na gymnastiku a na balet, ale přišla maturita, 3 měsíce volno a její kondice šla do končin, které jsou plné dortů, bonbónů a jiných sladkostí. Ve čtvrtek máme 2 hodinovou „přednášku“, kterou trávíme běháním venku. Když jsem byl asi 10 metrů od skupiny a cválal si to s kolegyní, která byla stejně rychlejší (no dobře, byla rychlejší jak já), jsem si všimnul, že nějaká slečna nestíhá a je asi 20 metrů za zbylou skupinou. Jakmile jsem ji zahlídl, běžel jsem zpátky a zahákl se u Markéty. Dle jejich slov je bez kondice.

Skupina byla daleko před námi, viděl jsem maximálně vlálající bundu našeho učitele, ale já jsem svým pěším během pomáhal s tím, že si ze své pomalosti nemá nic dělat, Řím taky nepostavili stavitelé za den. Naše hodina měla vypadat, že 4 minuty běhu a 2 minuty chůze. My jsme to měli obráceně, I když chůze byla poněkud delší. Během našeho běžmo-chůzo-povídání jsem zjistil, že je neuvěřitelně rychlá na sprinty. Vždycky na rovince zkoušela Markéta sprinty a byla ďábelsky rychlá. Tak jsem ji poradil, ať zkouší intervaly, nemusí být dlouhé, ale pravidelné. Pořád jsem do ní hučel „Nevzdávej se“, „Dáš to“, „Když nemůžeš, přidej“ atd.

Abych tady nekecal ještě sáhodlouhé odstavce. Zítra spolu jdeme běhat, věřím tomu, že dáme aspoň 500 metrů v kuse a snad to bude začátek sparingování, přátelství……

P.S. v ten den, kdy jsem s ní poprvé běhat, pršelo. Já blbec se málo oblékl, takže jsem se nachladil, ale co myslíte, stála ta pomoc za to?

Musíme si pomáhat!!

Tady to nekončí!