Nechápu to 2 a Vox Vopuli

Zdravím všechny ráčata a ráčátka,

 

Po nečekaném ohlasu  (pozitivní vs negativní byly tak napůl) na můj úplně první článek na téma „kritiky“ zneužívání recenzních výtisků (http://raci-svet.blogspot.cz/2016/07/nechapu-to.html) jsem se rozhodl, že přijde pokračování, protože mě postupem času napadly další věci, které by mohly být zveřejněny (Že bych z Nechápu to udělal minisérii článků? J).

Po mnoha komentářích (bylo jich přes 56), že jsem nováček a že tomu nerozumím, jsem se rozhodl, že tady nebudu prezentovat jenom své názory a zeptám se někoho povolanějšího, který bloguje delší dobu a je na očích víc, než já. Jak se říká Vox Populi – hlas lidu.  Mezi těmi zkušenějšími jsou Naďa, Molly Crow (spisovatelka Eva Molíková), Veronika z Bichličina blogu, Kamila z Hlavy plné knih a krásnou blondýnku Mollyvknize, u které nevím křestní jméno.

Položil jsem dvě otázky

1) Co si myslíš o tom, že si mnozí knižní blogeři založí blog jenom proto, aby dostávali knížky? A zároveň jejich recenze vypadají dost odfláknutě?

 2) Vidíš nějaké další nešvary, které se týkají recenzních výtisků a které se ti nelíbí?

 

Molly Crow

1) Založit si blog pouze z důvodu, abych dostávala knížky zadarmo, mi v pořádku určitě nepřipadá. Nechci ovšem nikoho soudit, protože neznám příběh v pozadí. Knížky nejsou levná záležitost. Pokud se tedy nějaký milovník čtení, jinak ke knižním novinkám nedostane, tak proč ne? Když si dá tu práci a napíše recenzi, je vše jak má být.

Každý bloger má svůj osobitý způsob psaní. Tento typ recenze nesvazují žádná pravidla, takže se nedá určit, která je špatná a naopak. Toto hodnocení je tedy závislé na tom, kdo recenzi právě čte. Někdo si rád počte a jiný zase víc ocení krátký odstavec, sdělující to nejdůležitější, jestli se knížka líbila nebo ne.

V případě, že recenze někdo schválně fláká, tak si výtisk zdarma samozřejmě nezaslouží. Já ovšem na takovou recenzi myslím ještě nenarazila. Je důležité si uvědomit, že se může jednat o začínajícího blogera, který třeba jen nemá svůj vypilovaný styl.

2) Nevidím, protože je nehledám :-)J Dívám se jen na blogy, které mě zaujmou a pokud narazím na něco, co se mi nelíbí, nebo s tím nesouhlasím, stránku zavřu a pustím to z hlavy. Život je příliš krátký, tak proč si ho dobrovolně kazit?

Veronika

1) Obávám se, že tomu se člověk nevyhne. Přijde mi, že je to cesta mnohých mladších blogerů, kteří vidí knihy zdarma a jdou do toho po hlavě, aniž by přemýšleli nad tím, že na oplátku musí předvést nějakou adekvátní odezvu (recenzi). Na jednu stranu hodně z těchto blogerů - neblogerů za čas odpadne, na druhou stranu by si možná měly samotné nakladatelství či e-shopy hlídat kvalitu odvedených prací. Ne vždy se nám samozřejmě povede super vyšperkovaná inteligentní recenze, ale vždy by měla mít hlavu, patu a základní myšlenku.

2) 2) Já jsem člověk tolerantní :) život přeci není o tom, že budeme syslit recenzní výtisky a prát se o každý kousíček. Když chci nějakou knihu, která není dostupná (třeba už jí recenzuje někdo jiný), tak si jí půjčím nebo koupím sama. Nevídím v tom problém. To že někdo, danou recenzi potom odflákne a nakonec knížku prodá, to mi vůůbec nevadí - naopak, klidně si od něj knihu koupím

 

Kamila

1) Samozřejmě je to velice smutné, pokud někdo nemá jinou motivaci k založení blogu, než získávání recenzních výtisků. Osobně takovou motivaci nechápu. Vedení kvalitního blogu je velice časově náročné. Musíte se snažit, získávat a udržet si publikum, to není ze dne na den. Když bych si spočetla čas, který nad recenzním výtiskem strávím, vyšlo by mne finančně daleko lépe jít někam na brigádu :) Na druhou stranu je to také na nakladatelstvích a knihkupectvích, které recenzní výtisky blogerům poskytují. Mám za to, že mnohdy vůbec nečtou recenze na knihy, které blogerovi poskytli, jinak si nedovedu představit, že blogeři ,kteří píší dost slabé recenze, dostávají další a další recenzní výtisky. Občas se hodně divím, že i blogeři, jejichž články obsahují pravopisné chyby, dostávají recenzní výtisky Ale dané blogery bych s toho ani neobviňovala, oni jen využili toho, že jim někdo ty knihy dal

2) Jsem optimista nebo sleduji pouze ty povedenější blogy, to nedokážu posoudit, ale myslím si, že většina blogů je kvalitních a když ne, tak jde o blogera, který žádné recenzní výtisky nedostává. Občas mi ale zůstává rozum stát. Nedávno jsem viděla konkurz, kdy pro mne neznámé nakladatelství shánělo do svého týmu blogery. V článku na blogu ale chtěli minimálně tři odkazy na dané nakladatelství a navíc knihu zadarmo měli dostat jen někteří blogeři, zbytek měl získat pouze slevu na recenzovaný titul. O tom, že lidé, kteří mají blogery na starosti, mnohdy recenze nečtou, už jsem mluvila výše.

Nelíbí se mi, jak někteří blogeři rozlišují knihy na svoje a recenzní. Samozřejmě jsem ráda, že mi nějaké nakladatelství dá knihu, ale nevím, proč bych to měla stále otloukat o hlavu svým čtenářům. Pro ně je důležité to, že jim ukážu knihu a něco k ní povím. To, že jsem jí od někoho dostala, je jim myslím dost jedno. A přesto vidím u blogerů oslavné články, jejichž obsah by se dal shrnout do – podívejte se, jaké jsem dostala knihy, o kterých Vám sice nic neřeknu, ale zato Vám povím, že jsem je dostala od XY. Vypovídací hodnota pro čtenáře nulová. Nechci znít nevděčně, samozřejmě mi to udělá radost, když dostanu knihu, ale upřímně? Když nějakou knihu dostanu, ukážu ji na Snapchatu, Instagramu, Facebooku a ještě se objeví ve třech mých videích! To mi přijde za ušetřených 250 korun poměrně dost.

Poslední nešvar, který bych chtěla zmínit, je chlubení se spolupracemi. Občas mi přijde, že jde o nějakou blogerskou soutež (naštěstí se netýká všech), kdy jde o to mít co nejvíce spoluprací. A hlavně to patřičně vytroubit na všech sociálních sítích, které bloger používá a umístit reklamní bannery na blog, i když ho o to vůbec dané nakladatelství nežádalo.

Pro poskytování recenzních výtisků ale jsem. Dává mi to lepší pocit, že si nějaké knihkupectví či nakladatelství všimlo toho, co dělám a dokáže to ocenit. Neměla by to však být alfa a omega blogování.

 

Mollyvknize

1) Tak samozřejmě založit si blog jen kvůli tomu, že chci něco dostávat zdarma asi není úplně ok. Na tom se asi shodne většina blogerů i neblogerů. Navíc když pak něco odbudu a přitom jsem slíbila, že knihu pozorně přečtu a udělám recenzi. Na druhé straně je to o nějakém morálním základu těch lidí a také o tom, do jaké míry jsou ti lidé vůbec schopní něco kvalitně dělat... Další fakt je to, že pokud dělám na PR oddělení nějakého knižního nakladatelství, nejspíš blogery sleduju a měla bych vědět, jaké mají recenze, jestli jsou nějakým způsobem inovativní, umí se vyjadřovat, čtenáři/sledovatelé jejich blogů jejich názor zajímá a takové blogery si vybírám. Pokud si vyberu někoho, koho recenze působí odfláknutě nebo mi nepřijdou úplně v pořádku, proč bych tomu člověku měla dávat něco zadarmo, abych pak četla recenzi, která se mi svým stylem, formou... (obsah je samozřejmě něco jiného), nelíbí.

2) já jsem tohle upřímně nikdy neřešila. Četla jsem až tu velkou diskuzi pod tvým článkem. Jenomže já jsem v tomhle hrozný flegmatik :) Prostě si myslím, že např. co se týká prodávání recenzních výtisků a tak... Ať to dělá ten, co má potom svědomí čisté...já jsem to nikdy nedělala a myslím, že ani dělat nebudu. Z recenzních výtisků si vybírám to, co mám ráda a baví mě. Dokážu si pouze představit situaci, kdy je mi 80 let, mám přecpanou knihovnu a chci některé z knih předat dál, jdu do antikvariátu a tam je nechám.... Ale teď a tady...ehm...to dělat nebudu :) Myslím, že každý ať dělá podle svého...

 

 

Markéta

Markéta byla úžasná a věnovala mi na svém youtube kanálu 7,5 minuty J

Video: https://www.youtube.com/watch?v=w1dEJ_NYJCM

Naďa

1) Myslím si, ze to záleží na jedinci, z jakého důvodu si knžní blogu založí. Žijeme ve světě, kdy osobni blog je něco jako profil na facebooku, a kazdy do toho vkládá vlastni myšlenku. Pokud je pro někoho motivaci si založit blog, aby dostával recenzní výtisky, tak jen do toho. Pořád ta myslenka knižniho blogu – vést lidi ke čtení, zůstává, a to je základ. Zas na druhou stranu umelěc, ktery piše blog, musi být dost dobrý, aby svoji knihovnu doplňoval "jen" recenzáky. To, že některé recenze vypadaji odfláknuté a některé nemají s recenzi ani nic společneho je věc druhá, ale myslim si, že je to jen nedostatkem znalosti v tomto oboru a nezkušeností v tom, jak se recenze píší. Ale na každý blog se najde svúj čtenář, stejně tak jako i na každou knihu

2) Co se týká mě osobně a recenzních výtisků, tak jsem dost vybíravá jak v knihách, tak i v nakladatelstvích a obchodech, které mi můžou nějaký výtisk poskytnout. Nemám zájem recenzovat vše, co mi kdo nabidne. Většinou si recenzni vytisky vybirám sama, potom je jedině radost na ne dělat recenzi. Ale samozrejmně, pokud se mi kniha nelíbí, tak nemám problém to v recenzi řict nebo napsat.

 

A jak to vidíte vy?

 

Ahoooooooj

 

Tady to nekončí!

Jamie McGuire - Prozřetelnost, knížka, která je dobrá tak akorát na podpal

Když jsem takhle jednou zase zavítal do knihovny, tak mi do oka padla knížka Prozřetelnost od Jamie McGuire. Se slovem Prozřetelnost mám vždycky spojeného nějakého Áďu Hitlera, protože ten při každém svém projevu pronesl slovo „prozřetelnost“, a tak jsem si myslel, že to bude povídání o něm nebo minimálně o druhé světové válce. Nebylo to, ale sama anotace slibovala také zajímavý příběh.
A co bylo psáno v anotaci?

„V městečku Providence se studentka Nina Greyová dostane do ohniska války mezi nebem a peklem. – to zní slibně – Dívka, otřesená náhlou smrtí svého milovaného otce, se s Jaredem Ryelem seznámí úplnou náhodou…nebo si to aspoň myslí. Přestože ji ten pohledný a trochu tajuplný mladík přítahuje, Nina je vůči němu podezřívavá. A když se začnou rojit otázky bez odpovědí, Jared riskuje všechno, aby si udržel ženu, nad kterou má bdít – a prozradit jí tajemství, o němž přísahal, že je bude chránit.. Jenže láska mezi potomkem padlého anděla a lidskou dívkou se nezamlouvá skoro nikomu: ani Ninině matce, která se bojí, že Jared vtuhne její dceru do věčného boje, ani odmrštěnému nápadníkovi Ryanovi, ani Jaredově mladší sestře Claire a nakonec ani pekelným démonů, kteří mají vlastní plány a cíle…

Když si přečtete takhle napsanou anotaci, tak si hned myslíte, že ty dva budou bojovat neustále proti přesile vetřelcům a v poslední možné chvíli někdo nečekaný zachrání celý svět a všichni potom budou žít v míru. Opak je pravdou. Celá knížka by se dala zhodnotit tak, že on se do ní zakouká, ale nechce jí, pak se do něj zakouká ona, ale pořád on ji nechce, objeví se Ryan a máme tu milostný trojúhelník, pak se oba začnou milovat a i on ji chce a nakonec máme mafiánskou vyřizovačku, která působí dost nepatřičně v celém příběhu.

Celá knížka na mě působí, že autorka si při psaní knížky sedla zrovna v době, když její děti spaly a když zrovna nějaké dítě zabrečelo, tak šla za ním a mezitím zapomněla nit příběhu a začala psát tam, kde si myslela, že skončila. Navíc neustále opakovat, že se Jared „zachichotal“, to si nějak nedokážu představit, když sama autorka ho popisuje jako svalnatého, vysokého a který řeší všechno rázně.

Celá knížka je napsaná dost jednoduchým jazykem, opakují se tam tytéž slova a děj je naprosto předvídatelný. Na konci jsem si pokládal otázku : „Proč se to nestalo dřív?“

Celá tato knížka by dle mého měla patřit do rukou dívky, která sní o tom, že chce zažít nehynoucí lásku až do konce svých dní, tajně doufá ve svatbu a že její partner jí bude milovat přes všechno na světě. Sám se divím, že jsem těch 400 stránek dal.

 

A kdo je to vůbec Jamie McGuire?

Narodila ve v Tulse v USA a vystudovala University of Central Oklahoma a Autry Technology Center, kde promovala s oborem radiologie.

V současné době žije na statku se svým manželem kovbojem, mají tři děti a starají se spolu o svých 30 akrů pozemků, o své psy, kočky a kohouta.

 

Tady to nekončí!

Pavlovy rozhovory - Rozhovor s Petrou Kůtovou, šuplíkovou spisovatelkou

Snad každý si v mládí psal deník nebo psal povídky a tajně doufal, že jeho myšlenky vyjdou knižně (za moje „poznámky“ bych se tedy styděl J ). Ale tak 90% lidí zůstanou tyhle denní zážitky nebo příběhy v šuplíky. Já je označuju jako „šuplíkoví spisovatelé“. Mezi jednu takovou patří Petra Kůtová, která se podělila o své dojmy s psaním pro sebe.

 

1)    Co bylo tím impulsem, že jsi se rozhodla psát sama pro sebe povídky?

Psala jsem si takové hloupoučké příběhy s kamarádkou, které nikdy neviděly světlo světa a ani neuvidí. Protože jsme psaly dvě, nikdy jsem netušila, jaké pokračování příběhu se ke mně dostane. Bylo to jako jet naslepo bez navigace po rozcestí s milionem odboček. Jednoho dne ale chtěla skončit, přestalo ji to bavit, mě ne. A tak jsem se jednoho dne probrala s tím, že zvládnu něco dovést do finále sama. Tenhle „milník“ přišel zhruba před šesti lety.

2)    Neuvažuješ, že by sis je někdy vydala a nebyla „šuplíkovou spisovatelkou“? Třeba by se z tebe stala slavná spisovatelka J

Uvažovala jsem o tom a pořád uvažuji, ale neustále hledám nějaké společné vodítko všech povídek. Téma, detail, motiv… Moc se mi nelíbí, že by sbírka povídek byla tematicky i obsahově natolik rozličná. Proto neustále sepisuji povídky s tím, že bych jednoho dne nashromáždila dostatečné množství s podobným motivem. Možná nakonec bude ten tmelící prvek skutečnost, že se zaměřuji na minimum postav a obvykle hlavní protagonista něco hledá či se nechává řídit osudem.

 

3)    Zúčastnila jsi se soutěže Hledá se autor bestselleru 2014 od nakladatelství Fragment, kde jsi se zúčastnila se svou povídkou Druhá žena na 4. místě  z 429 zaslaných povídek, kde vybírali TOP5. To je úspěch podle mě. Namotivovalo tě tahle soutěž k zlepšování se a zúčastňování se v dalších soutěží?

Soutěže jsou dobré v tom, že se v nich člověk dokáže částečně zviditelnit, ale někdy se to pojí s jakýmsi uvazováním se a upisováním. Ale ano, je soutěž, které bych se ráda zúčastnila, ovšem pro tu musím napsat nějaký ucelený román, jen se musím trošku vybičovat k dokončení rozpracovaného projektu J Co se týká zlepšování… dalo mi to dost v tom, že jsem konečně našla svůj styl psaní a s každou další povídkou si ho vybrušuji.

 

4))    Také jsi vydala elektronickou knihu Smrt mezi řádky pod záštitou Freetimespublishing, o čem ta knížka je?

O novinářce Tamaře Fieldsové, která preferuje klasické dopisování, tak se přihlásí do agentury, která zprostředkovává podobně nadšené jedince. Vybere si ale pro dopisování vojáka na misi v Iráku – Jeremyho Shepparda. Oba dva řeší své osobní krize, přičemž se seznamují a svým způsobem si vytvoří na dálku platonický, přesto silný vztah, který dospěje jednoho dne do mrtvého bodu. Tamara nakonec do Iráku přijede jako reportér, se zájmem psát o místních záležitostech z pohledu civilisty. Jenže se tam objeví akorát v obě, kdy se konflikty v Iráku vyostřují.

 

5)    Na svém blogu petrakutova.blogspot.cz uveřejňuješ své povídky, máš jich tam celkem 15, vím, že jako autor budeš kritický sám k sobě, ale která je podle tebe nejvíc povedla?  

Obecně si víc fandím v těch historicky laděných, takže druhá světová válka a stalinismus. Sama doba do toho totiž vnáší něco zvláštního, co paradoxně nedokážu popsat, ale způsobuje to chladnokrevná samozřejmost děsivých hrůz a zvěrstev, kterých se člověk dopouští na jiném, nevinném člověku. Vzniká tam nádherný kontrast a rozpor mezi dobrem, zlem. Nejen v prostředí, ale i uvnitř postav. Příslušník tajné policie v Moskvě prozře skrze svou slepou naivitu, dojde mu, že páchá vše kromě spravedlnosti, v níž věří. Nacista, který se dovede zamilovat. Ve vší podstatě jsou to klišé a dost otřepané pohledy na věc.

Kdybych ale měla říct jeden název, který by si měl člověk přečíst, protože je nejlepší… asi řeknu „V horách“. Pokud by měla být čistě ze současnosti, pak odpovím „Na okraji.“ Jsou si vlastně motivem dost podobné, jen je tematicky odděluje asi 60 let a pár tisíc kilometrů.

6)    Inspiruje Tě někdo, kdo také píše povídky a nebo je to činnost, která tě baví a nikdo tě nijak neovlivňuje?

Inspirace si nevybírá, odkud přijde. Prostě je tady a jednoho se objeví. Mně osobně tedy stačí málo. Ale dá se říct, že mě teď tak trochu inspiroval Matěj Homola z Wohnoutů s knížkou Namasté Babá. Vypráví o cestování po Indii lidovým, příjemným způsobem a s humorem mně blízkým. Takže jsem trošku začala psát články, možná při troše dobré vůle fejetony, v podobném duchu.

 

7)    Máš v České republice vyhlédnutého nějakého blogera nebo blogery,  o kterých si myslíš, že to můžou dotáhnout daleko díky svým povídkám? Samozřejmě kromě tebe J

Děkuji :D, ale rozhodně se nepovažuji za někoho, kdo by to s blogem mohl dotáhnout daleko. Jsem sice bohém, ale v tomhle stojím nohama na zemi. Paradoxně moc povídky na cizích blozích nečtu, spíše vyhledávám články a různé fejetony. Líbí se mi třeba, co tvoří Honza Homola (bratr Matěje) na svých stránkách.

 

8)    Chceš se v budoucnu psaním živit a nebo je to jenom koníček pro volný čas?

Samozřejmě, že bych se tím živila ráda, je to vyloženě dream job – dělat, co vás baví a naplňuje. To chce každý. Zatím je to tedy jen koníček, protože aby někdo chtěl číst, co jsem stvořila a hodlal za to zaplatit, k tomu vede dlouhá a náročná cesta. Ale jsem optimista, není všem dnům konec J

Tady to nekončí!

Pavlovy rozhovory - rozhovor s Martinou Bechyňovou, modrohlavá holka, která vydala Minimalismus

V poslední době vznikají čím dál víc zajímavější knížky od českých autorů. A nejedná se vždy o beletrii. Ovšem díky špatnému marketingu, nezájmu Čechů o české autory a nebo vlivem jiných okolností se tyto knížky nečtou. A tak, když jsem se dozvěděl, že Martina Bechyňová vydává knížku o minimalismus, což je něco mezi motivační a „lifestylovou“ knížkou, tak jsem jí musel okamžitě oslovit a zeptat se na ni. A uznejte, její odpovědi mají hloubku.

1) Když jsem na tebe narazil poprvé, tak jsem si říkal, že jsem ještě modrohlavou holku neviděl, proč taková barva? Chceš mít hlavu v oblacích doslova? 

Přiznávám, že to modrý háro je docela úlet..Minulý léto jsem byla růžovka a dost mě to bavilo, tak jsem letos zkusila modrou. Navíc jsem v některých věcech dost perfekcionista, takže když jsem věděla, že budu vydávat knížku s modrými ilustracemi a modrou obálkou, chtěla jsem to podpořit ještě modrou hlavou. Pak je to všechno tak nějak celistvý a snadněji se to vryje lidem do paměti. Taky celkově miluju symboliku čehokoliv a tahle barva znamená harmonii, klid, mír, což jsem tak nějak potřebovala zakomponovat do svýho života. Předchozí roky byly dost hektický a náročný.

2) Napsala jsi knížku Minimalismus. Ještě předtím, než se dostanu k samotné knížce, mi vysvětli: Co to je minimalismus? Když vidím –ismus na konci, tak si myslím, že je to nějaký životní styl, který spočívá v tom, že máš co nejméně věcí, je to pravda?
Vtipný je, že ve chvíli, kdy jsem začala svou knížku psát, jsem vlastně ani pořádně nevěděla, co to ten minimalismus je. Měla jsem v hlavě určitý vzorec žití, který jsem si s tímhle slovíčkem spojila (a jak jsem později zjistila, naštěstí správně, ufff). Definice se v detailech různí, ale ta hlavní myšlenka zůstává stejná a já to vidím tak, že ze svýho života nekompromisně vyškrtáš všechno, co ti nepřináší tu správnou hodnotu. A netýká se to jen materiálních záležitostí, ale i vztahů, kariéry, úplně všeho, co tě napadne. Je to neustále běžící proces, který nikdy neskončí. Do života budou pořád přicházet noví lidé, nové věci, nové zážitky, prožitky, myšlenky... A na nás je to všechno vytřídit na to optimální množství (nebo chceme-li minimum), která nám vnese do dalších dní víc radosti než starostí.

3) O čem ta tvá knížka je?

První část je autobiografie, kde vysvětluju ten svůj vnitřní převrat z holky, co si nechala od ostatních přikazovat jak má žít, v někoho, kdo si bude dělat už vždycky jen to, co chce on sám. Taky tam popisuju, kde nastal ten zlom a proč jsem vyměnila konkurenční reklamní prostředí a spoustu značkových věcí zadarmo za prostý žití. Spousta čtenářek mě „zná“ z blogu, ale pravdou je, že mnoho věcí bylo ukryto pod pokličkou a nikdo nevěděl, co se zrovna v tu danou chvíli opravdu děje, uvnitř ani vně. Takže v knize je to dost otevřeně odhaleno. Potom navazují kapitoly o jednotlivých aspektech života a kdybych to měla shrnout jednou větou, Minimalismus je o tom, jak být šťastný s málem a dávat důraz jen na ty věci, na kterých v životě skutečně záleží. Míň se stresovat, víc si užívat a smát se. Ta knížka je ze života, motivační, možná lehce inspirativní (a doufám, že to nezní moc namyšleně), sem tam provázaná nějakou tou vtipnou historkou. Lehký oddechový čtení.

4) Máš nějaká očekávání spojená s touto knížkou nebo žádné nemáš ?

Jedna kapitola v knížce se jmenuje Žádný očekávání – dobrý očekávání. Podle mě bychom se neměli příliš upínat na to, co by se mohlo anebo nemohlo dít. Jako každej autor si samozřejmě přeju, aby ta knížka dělala lidem radost, pomohla někomu najít směr anebo alespoň vnuknout kapku inspirace, ale stejně tak vím, že za rok už o ní nikdo už nemusí vůbec mluvit. Takže si během mých ostatních aktivit tak nějak tiše vyčkávám a pozoruju, co se bude dít.

5) Mohou Tě tví obdivovatelé potkat na nějakých autorských čteních, besedách případně někde v nakladatelstvích?  A pokud ano, tak kde a kdy?

V nakladatelství se asi nic dít nebude, knížku jsem si vydávala vlastním nákladem a chtěla bych u toho zůstat pokud možno co nejdéle. Zatím máme naplánovaný piknik, který se bude konat v sobotu 20. srpna v Havlíčkových sadech v Praze a o týden později pojedeme do Brna. Nebude to nic oficiálního, spíš příjemný posezení, povídání u vínka, tančení swingu a menší autogramiáda. Ale spíš mi jde o to, poznat ty lidi, co mě (a třeba i mou knížku) čtou, než abych někde seděla a podepisovala jeden výtisk za druhým. Když to klapne, určitě bude takových setkání víc. Těším se na to!

6) Máš nějaké další spisovatelské ambice nebo plány?

Jsem asi dost blázen v tom, že mám plány jen na hodně krátkou dobu dopředu. Protože nevím, čím budu chtít být za měsíc. Asi bych ještě ráda vydala další knížku, tentokrát povídkovou. Bezprostřední, otevřenou, oddechovou, vtipnou, ironickou i sarkastickou zároveň. Všechny historky budou podložený na skutečných událostech a přemýšlím, že dám dohromady několik příběhů od různých lidí. Když všechno půjde, jak má, tak v srpnu začnu psát a na podzim vydáváme! Ale nic neslibuju:)

7) Co děláš, když zrovna nepíšeš knížku?

Já už vlastně nepíšu knížku, takže dělám to všechno okolo. :)) Zrovna nedávno jsem dala výpověď v práci a pomaličku se stavím na vlastní nohy. Kóduju si weby, připravuju podklady pro další vydání, vyřizuju objednávky a posílám knížky, píšu blog, přijímám zakázky jak na psaní článků a copywriting, tak třeba i na ilustrace, se kterými mi pomáhá můj přítel. V mezičase navrhuji lidem tetování, plánuji organizaci zajímavých přednášek, navrhuji pár budoucích produktů a šetřím na tatérský kurz, abych ty svý tetovačky mohla rovnou realizovat. Je to drsný, zvládat tohle všechno s každodenním docházením do práce a ještě se stíhat věnovat rodině, partnerovi a kamarádům, ale už brzy budu stoprocentní freelancer a neskutečně se na tohle nový období těším. Dělám toho dost, ale o to víc mě to baví a každý den je jiný. Někdy mě baví psát, jindy kreslit a navrhovat. A někdy se chci na všechno vyprdnout, zaklapnout noťas, vypnout telefon a celý den si číst knížku. Líbí se mi ta představa, že si pracovní dobu přizpůsobím přesně podle svý potřeby. Tak jen doufám, že se nebudu celý dny válet.

8) Zajímavě píšeš svůj blog (http://www.theblondieverse.com/) , kde se v tobě objevila taková písařská zkušenost? A kdy jsi jí objevila ty sama?

Moc děkuju. Už od malička jsem chtěla být spisovatelka, na základce jsem milovala slohy a pořád jsem psala všemožný povídky, básničky, romány. Píšu celý život, ale vůbec si nemyslím, že by to bylo něco světobornýho. Píšu tak nějak... jak to říct, selsky? Nejsem žádný profík, jsem nespisovná, sem tam mi ujede nějaký sprostý slovo, občas vyměním mě a mně, čárkám vůbec nerozumím a kdejaký literární odborník ze mě musí mít zježený vlasy. Takže jsem v sobě to písařství neobjevila. Prostě si jen tak píšu a lidi to asi baví. Talent je podle mě půlka úspěchu – ta druhá je schopnost prodat se.

9) Máš nějaké životní motto?

Když se tak nad tím zamyslím, už asi neexistuje motto, který by dokázalo shrnout můj život jednou větou. A kdyby bylo (a ono jich v minulosti bylo!), určitě by se měnilo s tím, jak se postupem času měním já. Každopádně napadla mě věta, kterou rád říká můj kluk: „Otevři se světu a svět se otevře tobě.“ To v sobě skrývá spoustu poselství.




Rakům zdar!!!

Tady to nekončí!

Simon Scarrow - Gladiátor

Dříve, než jsem začal hlouběji přemýšlet o nějakém smyslu knížek a jak jsou napsané, jsem měl rád takové čtivo, které je napsáno tak jednoduchým jazykem, že by ho pochopilo i 13leté dítě. A tak není překvapením, když jsem po nějaké době zase vzal do ruky podobnou knížku. Nebýt toho, že příběh byl přímo parádní, tak jsem knihu neodložil. Ale hezky od začátku.

V knihovně jsem od autora Simona Scarrowa nalezl knížku Gladiátor. Už dle anotace to vypadalo jako zajímavý příběh.

Centurioni Macro a Cato se po vyčerpávajícím tažení proti Parthům vracejí do Říma, ale cestou zasáhne jejich loď ničivé zemětřesení a následná přílivová vlna. Po dramatickém boji o život přistávají s poničeným plavidlem v krétském přístavu Matale a zjišťují, že přírodní živel změnil tamní města v trosky a připravil o život tisíce lidí. Chaotické situace využívají otroci, kteří se mstí svým pánům za všechna příkoří, a místní bandité, jejichž cílem je svržení nadvlády Říma. Římské jednotky na ostrově jsou po živelní katastrofě ochromené a nedokážou udržet pořádek. Macro s Catonem proto musejí chtě nechtě zasáhnout, než se situace zcela vymkne kontrole. Ani jeden z nich ovšem netuší, že jejich nepřátele vede muž, který jim přísahal pomstu a je odhodlaný dodržet svůj slib za jakoukoliv cenu

Oba Centurioni se vrací z tažení proti Parthům, když je zasáhne zemětřesení a následně vlna tsunami. Jen tak tak přežijí, ale díky škodám na lodi musí zastavit u pobřeží Kréty, aby mohli opravit loď a dostat se do Říma. Ovšem přírodní živly zpustošili ostrov a také pomohli oslovit otroky, kteří si hned udělali armádu a útočili na oba Římany. Navíc jejich vůdce nenávidí Řím už jenom proto, že byl jím uvržen do otroctví. Už to skoro vypadá, že vyhraje a celá Kréta bude jeho, avšak nečekaný vojenský tah celému střetnutí dá jiný rozměr.

Když by celá kniha byla bez dialogů, tak bych si jí klidně přečetl ještě jednou, ale rozhovory mezi postavami celému příběhu přímo škodí. Dát na každou stránku slovo „do prdele“, to mi přišlo dost divné.  Autor si navíc udělal z obou centurionů tak nadřazené postavy, že to skoro vypadalo, že to jsou nesmrtelné postavy. Kamkoliv přišli, chtěli okamžitě velení a neohlíželi se na stav věcí, to mi přišlo poněkud neuvěřitelné s ohledem na situaci

A kdo je to vůbec Simon Scarrow?

Tento autor historický románů se narodil v roce 1962 v Nigérii, ale po několika letech se s rodiči přestěoval do Velké Británii. Začal studovat a posléze i učit historii na univerzitě. A jednoho krásného léta se rozhodl, že svoje vědomosti zúročí a bude psát o římských dějinách, ve kterých vystupují vojáci Macro a Neto. V současné době žije v Norfolku a má dvě děti

Tady to nekončí!

První soutěž

Nemožné se stalo možným. Před necelými třemi týdny jsem si založil blog a od té doby se vyšplhal počet liků na facebokové stránce Račí svět na 100. Sto věrných, kteří mě sledují, hodnotí mě a konstruktivně hodnotí mé výtvory. A nebyl bych to  správný autor, kdybych v tomto „výročí“ neudělal soutěž. S posvěcením jedné z autorek DivergentCzech Dominiky Vaňkové jsem se rozhodl, že si můžete o tuto knížku zasoutěžit. Je to sbírka povídek od nakladatelství Cooboo, které byly na téma Divergentní svět (nejptejte se mě, co to je, já sám to nevím J ).
A v čem spočívá ta soutěž? Napište mi na Pavlikruza@seznam.cz krátkou esej/povídku na téma : Co se Vám nejzajímavějšího/nejvtipnějšího stalo při čtení. Fantazii se meze nekladou. Chvíli jsem přemýšlel, že minimální počet znaků bude 100, ale to by byla taková kratší zpráva, a tak minimální počet znaků bude 1000. Vítěze vyhlásím 29.7. a pokud příběh (nebo pokud se někdo odhodlá na povídku) nebo video  udělá opravdu dobrou, uveřejním ho na svém blogu. Tak jenom s chutí do toho a knížka bude Vaše

Tady to nekončí!

Jaké by mohly být knižní projekty

Ačkoliv jsem člověk, který nejdřív jedná a potom přemýšlí, tak jsem tentokráte udělal přesný opak a zastavil jsem se a trošku jsem si sám pro sebe zafilosofoval nad nesmrtelností brouka. A postupně jsem se od nesmrtelnosti brouka dostal až k tomu, co by bylo dobré udělat za projekty pro to, aby ti, co čtou, nebyli považování za podivíny (jsem občas označován za toho, co nevyleze ven, jenom čte a mnohé další horší věci), zároveň by byla zpopularizována literatura jako taková a v neposlední řadě by se vyřešil problém nás knihomolů, když řešíme v otázce nadbytku knih nerudovskou otázku KAM S NÍM.  A přišel jsem na těchto 5 nápadů. Jestli už existují v nějaké omezené míře, tak mi napište do komentářů, rád se na ně podívám.

Veřejná skříň

Nemyslete si, že by to byla nějaká skříň na ulici. Představoval bych si to, že by to bylo v nějakém bytě/obchodě/místnosti, kde by ti lidé, kteří měli přebytek knih a chtěli se jich zbavit, tak by je dali tam a mohli si odnést nějakou jinou, kterou tam dal nějaký jiný čtenář. A zároveň by vedle byla skříň, kde by byly nově vydané knížky, které by tam dávala nakladatelství  a za nějakou nižší cenu by si je lidé mohli koupit.

Čtenářský klub neorganizovaný nakladatelstvími

Moje představa je taková, že by se tyto čtenářské kluby domluvily, že v určitý den by se na nějakém místě sešli lidé a diskutovali nad nějakou knížkou, kterou by si předem domluvili. Už jsem viděl několik čtenářských klubů, které zorganizovali jednorázově samotná nakladatelství, aby sami čtenáři řekli, jaká ta knížka je.

Více literárních kaváren

Tahle věc podstatě souvisí s tím předchozím projektem. Literární kavárny by poskytovaly prostory pro (nejenom) knižní akce a kde by se pořádala autorská čtení a kde by čtenářské kluby mohli diskutovat nad svoji zrovna vybranou knížkou. A druhá věc by byla, že by ta literární kavárna musela mít tu správnou „atmosféru“ na to, aby se tam pořádaly nějaké takové čtenářské akce. Vím o jedné literární kavárně v Plzni a přijde mi, že kdykoliv tam vstoupím, tak si připadám jak v márnici. Už se jenom bojím, kdy najdu nějakou mrtvolu.

Setkej se se svým KNIŽNÍM blogerem

Nelekejte se, tohle by nebyla žádná seznamka (i když by se to dalo pojmout jako speed dating knižních blogerů :D ). Vím, že existuje  Youtubering, kde se představují samotní youtubeři, ale na můj vkus je to moc velkolepá akce. Stačilo by, kdyby se v nějaké knihovně/kavárně sešly knižní blogeři a booktubeři a představili se, co dělají, co zamýšlejí a kam chtějí směřovat. Takhle by se blogeři poznali i naživo a né přes písmenka či videa. Taková prezentace sebe sama. Případně formou pikniku někde venku, neříká se snad, že Láska prochází žaludkem? I když v tomto případě bych to upravil na Přátelství přichází přes jídlo J

 

Spolky zaměřené na osvětu literatury do škol

Setkávám se často s maturanty (a nejenom jimi), kteří nadávají, že maturitní povinná literatura je hnus, který nechtějí číst a proto jsou odrazování od četby samotné. A proto bych založil spolky, které by hravou formou (Komenský říkával škola hrou) ukázaly nějakou knížku v divadelním podání (si pamatuju, jak jeden takový spolek přišel s Válkou s mloky).  A zároveň vysvětloval i na základních školách, proč je dobré nebo špatné číst.

 

 

Co myslíte, mělo by něco takového budoucnost? Napište mi, zda Vás také něco podobného chybí nebo Vás toto zaujalo a nebo také, jestli něco podobného už někde existuje

 

Rakům Zdar

 

Tady to nekončí!