Sebastian Fitzek - Šílená hra, čekej nečekané

Anotace:

Měl to být její poslední den. Renomovaná kriminální psycholožka Ira Saminová si svou sebevraždu pečlivě naplánovala, neboť na ni těžce doléhá smrt nejstarší dcery. Než však stačí svůj záměr provést, je povolána do vysílacího studia, kde se odehrává brutální drama s rukojmími. Psychopat, který je drží, hraje morbidní hru: při živém vysílání volá zcela náhodně vybraným lidem. Když se volaný do telefonu ohlásí určitým heslem, propustí jedno rukojmí, když ne, jedno zastřelí. Muž tvrdí, že bude hrát tak dlouho, dokud do studia nepřijde jeho snoubenka, která je ale už měsíce mrtvá. Ira zahajuje bezvýchodné vyjednávání, kterému naslouchají miliony posluchačů…

Fiktivní únos, nevyrovnaná vyjednavačka a telefonáty přes rozhlasové rádio. I takto by se dala shrnout celá tato knížka. Nemůžeme však zapomenout také na mafii, spiknutí ve vládních strukturách a nevyjasněná sebevražda. Ale jestli očekáváte dialogy, ve kterých dvě hlasy mluví mezi sebou, tak to raději ani nečtete. Autor se zabývá hlavně psychologií jednotlivých postav, jak se cítí, když zrovna chtějí spáchat sebevraždu  a nebo také, když přemýšlí nad tím, zda jejich následující chvilka bude jejich poslední.

Snad v každé knížce máme dobro a zlo, klaďasy a záporáky, ale tady ne, tady nikdo není ani černý, ani bílý, nalezneme zde pouze hustou šeď. Snad každá postava udělala v minulosti nebo během příběhu něco tak morálně pokřiveného, že byste jí odsoudili jedna dvě.

Na Šílenou hru můžeme nahlížet také jako v přímém přenosu se odehrávající  šachovou partii mezi vyjednavačem (která potom zjistí, že tam má svoji dlouho neviděnou dceru) a člověkem, který drží rukojmí a má takřka nesplnitelné požadavky.  Navíc se zde člověk podívá na zákulisí takového vyjednávání.

Vrahem je zahradník! Ano, i takto mnoho lidí, kteří otevřou knížku, která by měla být detektivkou, přemýšlejí. Ale když do toho smícháte prvky thrilleru, tak se Vám stane, že vrahem je někdo, kdo se od začátku snaží, aby vrahem byl právě zahradník. A proto bych tuto knížku nedoporučoval lidem, kteří ztrácejí rychle trpělivost a přeskakují stránky, aby zjistily, zda je to ten zahradník a nebo jeho žena. Tato kniha je plná zvratů, na které by ani Agatha Christie, mistr detektivních záplatek, nepřišla. V jedné chvíli je daná postava princ a podruhé je masovým vrahem.

Když jsem poprvé viděl obálku, tak mi přišla, že se natáčí film a nějaká producentka (aspoň ta silueta postavy vypadá, že je to žena) rozhazuje rukama a je naštvaná. A díky té naštvanosti někoho ze štábu zabije a nějakým způsobem se vytvoří zápletka. Takový tip příběhu jsem nečetl, a tak jsem si jí vzal z knihovny. Po následném přečtení anotace jsem byl trošku zklamán, ale mé rozčarování bylo nahrazeno nadšením díky přečtení m knížky.

A kdo je to vůbec Sebastian Fitzek?

Narodil se v Berlíně. Na žebříček bestsellerů se vyhoupl hned svým prvním psychothrillerem Die Therapie a byl nominován na Cenu Friedricha Glausera za nejlepší debut. Nadchl kritiky i čtenáře. Následujícími thrillery upevnil svou pověst nové hvězdy německého psychothrilleru. Jeho knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků. Fitzekovi jako jednomu z mála německy píšících autorů thrillerů vycházejí knihy i v USA a Velké Británii, pravlasti detektivek a hororů.

Tady to nekončí!

Jaké jsou funkce blogu a kdo je to blogger?

Každý má blog, proč bych ho neměl mít já? Takovouto otázku jsem si položil před 4 lety, kdy jsem začal sledovat knižní blogerskou scénu a netrvalo dlouho a založil jsem si blog, na který jsem psal knižní „recenze“, i když to vypadalo, že si píšu čtenářský deník. Po měsíci a půl jsem skončil. Možná proto, že jsem si říkal, že jenom číst a psát recenze je jenom ztráta času a hlavně mě opustilo počáteční nadšení z toho, že mám blog. Až teď si uvědomuji, kde se stala chyba.

Teď (4.7.) jsem si vytvořil znovu blog a tentokráte neudělám tu samou chybu, kterou jsem udělal posledně. Chybou bylo to, že jsem si myslel, že můj blog se má soustředit JENOM na jedno téma, nemám se odchylovat od jednoho tématu a musím mít jenom jeden zájem, o kterém budu psát. A oproti prvnímu pokusu, tak se mi v současné době vyrojilo tolik úžasných nápadů, že se už těším na to, až je uskutečním.

Tolik úvod a teď k podstatě věci, proč píšu tento článek.  Poslední dobou se zamýšlím opět nad smyslem blogu. Ale tentokráte né mého, ale obecně. K čemu slouží blog?
Dle wikipedie slovo blog vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením slova „weblog“, předchůdcem blogu byl deník.

Má být na blogu to, co chtějí lidé a vydělávat tím peníze (marketing), má být nějak prospěšný pro společnost (společenský význam) a nebo si psát „sám pro sebe“ , neohlížet se na ostatní a věnovat se svému zájmu (volnočasová aktivita)?

Když bych já jako blogger psal to, co chtějí ostatní, tak bych byl za chvíli za hvězdu, válel se v posteli plné peněz a jezdil každý týden na dovolenou. Ale k čemu by to bylo? Neměl bych skutečné kamarády, jenom obdivovatele, kteří by mi v případě problémů nepomohly.

Kdybych byl prospěšný pro společnost, tak bych mohl vymyslet lék, který by odstranil všechny nemoci na světě, pár let bych byl slavný, také měl hodně peněz, ale za pár let by po mě neštěkl ani ten pes, kterému jsem dal kost.

Dle mého úsudku nejlepší možnost je ta třetí (může být více variant blogů, ale mě v tuto chvíli žádný nenapadá). Budu si psát o tom, co mě baví, objeví  mě ti, které to taky baví a začneme se spolu bavit a kdo ví, třeba z internetového psaní stane chození ven a následně vztah (pokud je to holka).  Člověk nikdy neví.

A ještě k samotné postavě bloggera. Sám blogger by mě pamatovat na to, že když o něčem píše, tak by mě mít podloženo, že to, co píše, je pravda. Může se stát, že článek autora může vzbudit vášně, nepokoje a možná i něco horšího, takže on sám se má řídit příslovím „dvakrát měř, jednou řež“ – rozmyslet si, co a jak píše.

Doufám, že jsem Vás neunudil mými vývody. Takhle problematiku blogů vidím já, ještě bych možná přidal účelové založení , ale to zase někdy jindy.

 

 

Jak vy vnímáte blog? K čemu podle Vás má sloužit blog? 

Tady to nekončí!

Nemám rád knihy

Možná by se mohlo dle nadpisu zdát, že kniha je v mém životě úhlavní nepřítel číslo jedna a jedinou knížku, kterou jsem kdy otevřel,  byl komiks o 10 stránkách, ve kterém byly jenom citoslovce. Ale tak to není. Kdybych neměl rád knihy, tak bych od 4.7. nepřečetl již 18 knížek. Jde o to, že nemám rád určité typy příběhy, které mě donutí zastavit a odložit knížku (nebo přeskočit ten daný úryvek, ale to přijdu zase o kus příběhu, to je špatné).

Můj problém je ten, že nejraději čtu fantasy knížky a jelikož díky tomuto žánru mám velkou fantazii, tak si živě představuju, co se zrovna v příběhu děje a z toho se mi zvedá kufr a zároveň mě to děsí

A jaké jsou ty typy příběhů?

Jakékoliv příběhy, které se primárně odehrávají v nemocnici

Sám mám hrůzu z injekcí, transfúzí a podobných nemocničních věcí. A když se dočtu, že někdo leží v nemocnici a je napojen na kapačky a zároveň je mu dávána injekce čehosi do břicha, tak knížka pro mě končí.

 

Podrobný popis vraždy

Nemyslím však to, když nějaký kriminalista přijde na místo činu, kde se odehrála vražda a popisuje, jak se stala. Myslím naopak to, že přijde vrah a zabíjí dotyčnou oběť. Nedávno jsem četl knížku, kde vrah zabil tak, že vzal tupý nůž a řezal hrdlo tak dlouho, až hlava odpadla. Navíc je to popisováno tak barvitě, že mi přijde, že autor to snad i zažil nebo chce zažít.  Se strachem v očích jsem tuto knížku dal někomu, kdo se toto líbí (kupodivu budoucí policistce).

Sebevraždy

Možná to bude znít morbidně, ale když se někdo oběsí, skočí do vody se závažím (nebo mu někdo pomůže) či sáhne do zásuvky, tak to mám rád. Ale když sebevrah vezme nůž a řezá si žíly a autor popisuje, jak je vidět maso a teče mu krev.... Fuj, už psát nebudu, už bych měl tu knížku odložit. Snad chápete, co mám tím na mysli.

Mám štěstí, že existuje tolik příběhů, které moji fóbii z výše uvedených příkladů překonávají.  Možná se s odstupem času k těm knížkách vrátím, ale v dohledné době to nebude. Musím prostě překonat svůj odpor a strach.

A máte také nějaké podobné zábrany vůči knihám?

Tady to nekončí!

Joseph Finder - Power play

Jak by se mohlo zdát dle názvu knížky, že je o nějakém sportovním závodu/zápasu či o něčem podobném, tak ve skutečnosti je to o únosu a stomilionovém výkupném. Už tehdy, když jsem narazil na tento skvost, jsem si říkal :“ Bude to bezva“ a ono to vážně skvělé bylo.

Ale hezky od začátku. O čem je anotace?

Když se nejvyšší vedení velké letecké společnosti odebere na luxusní loveckou chat, aby zde fyzickou i psychickou aktivitou posílilo týmovou spolupráci, nikdo netuší, jaká „bojová hra“ je vlastně česká. Místo zábavy a odpočinku najednou čelí brutální bandě ozbrojených násilníků, která vtrhne do jejich odlehlé rezidence uprostřed divočiny a začne je bez zábran terorizovat. Telefony nefungují, jediná cesta k civilizaci vede přes moře.

A celá anotace příběhu odpovídá. Jack Landry pracuje ve firmě, kde proběhla personální změna na postu ředitelky. Proslýchá se, že dává sledovat firemní meily kvůli tomu, aby zjistila, kdo je zodpovědný za možnou korupci v podniku.

K překvapení Jacka ho nová ředitelka pozvala na odlehlý ostrov na teambuildingovou akci, kde se bude tmelit kolektiv v podobě vrcholného managementu. Po příletu na ostrov obsadí hotel ozbrojenci, kteří chtějí nejdříve sto a potom pět set milionů dolarů za to, že všichni odejdou živí, ale jejich skrytý plán je všechny povraždit. Ačkoliv by Jackovi mohly ty peníze být ukradené, protože je v této práci necelý rok, tak i přesto má svůj zájem na tom, aby  odešli všichni naživu. A ten důvod je jeho bývalá přítelkyně, která teď dělá asistentku ředitelce. Díky tomu se v něm probudí jeho horší já a jako jediný bude mít odvahu se postavit únoscům.

Knížka je rozdělená na tři části. V první části můžeme vidět skvěle vypracovanou záminku k pozvání Jacka na akci, v druhé části můžeme vidět chování managerů na teambuildingu a nakonec únosce a prakticky Jacka na jejich odstranění.  Zároveň je do příběhu vklíněn osobní život Jacka.

Autor píše takovým čtivým způsobem, až jsem si chvíli připadal, že jedním z rukojmích jsem i já. Navíc kdykoliv, když by mohl scénu z únosu utknout, tak naváže překvapivým zvratem, o který nikdo nemá ani tušení.  Jedinou kaňkou na celém příběhu bylo nadměrné využívání obchodních termínů. Člověk, který se v obchodní, daňové a účetní problematice nevyzná, bude mít trošku problém, o čem se ti lidé vůbec baví. Možná by to chtělo vzadu nějaké vysvětlivky, co je co.

A kdo je to vůbec Joseph Finder?

Je považován za dalšího tvůrce „profesiního románu“ , který ovládá Arthur Hailey. Ačkoliv píše dost zasvěceně o businessu, tak žádný obchod nemá vystudován, jeho rodiče byly diplomati a díky jejich vlivu se dal na studium mezinárodních otázek. Vystudoval Harvard a v současné době na něm přednáší. Má manželku a jednu dceru.

 

„Znát své vlastní temné stránky je nejlepší způsob, jak se vypořádat s temnými stránkami ostatních“

 

Tady to nekončí!

Nechápu to 2 a Vox Vopuli

Zdravím všechny ráčata a ráčátka,

 

Po nečekaném ohlasu  (pozitivní vs negativní byly tak napůl) na můj úplně první článek na téma „kritiky“ zneužívání recenzních výtisků (http://raci-svet.blogspot.cz/2016/07/nechapu-to.html) jsem se rozhodl, že přijde pokračování, protože mě postupem času napadly další věci, které by mohly být zveřejněny (Že bych z Nechápu to udělal minisérii článků? J).

Po mnoha komentářích (bylo jich přes 56), že jsem nováček a že tomu nerozumím, jsem se rozhodl, že tady nebudu prezentovat jenom své názory a zeptám se někoho povolanějšího, který bloguje delší dobu a je na očích víc, než já. Jak se říká Vox Populi – hlas lidu.  Mezi těmi zkušenějšími jsou Naďa, Molly Crow (spisovatelka Eva Molíková), Veronika z Bichličina blogu, Kamila z Hlavy plné knih a krásnou blondýnku Mollyvknize, u které nevím křestní jméno.

Položil jsem dvě otázky

1) Co si myslíš o tom, že si mnozí knižní blogeři založí blog jenom proto, aby dostávali knížky? A zároveň jejich recenze vypadají dost odfláknutě?

 2) Vidíš nějaké další nešvary, které se týkají recenzních výtisků a které se ti nelíbí?

 

Molly Crow

1) Založit si blog pouze z důvodu, abych dostávala knížky zadarmo, mi v pořádku určitě nepřipadá. Nechci ovšem nikoho soudit, protože neznám příběh v pozadí. Knížky nejsou levná záležitost. Pokud se tedy nějaký milovník čtení, jinak ke knižním novinkám nedostane, tak proč ne? Když si dá tu práci a napíše recenzi, je vše jak má být.

Každý bloger má svůj osobitý způsob psaní. Tento typ recenze nesvazují žádná pravidla, takže se nedá určit, která je špatná a naopak. Toto hodnocení je tedy závislé na tom, kdo recenzi právě čte. Někdo si rád počte a jiný zase víc ocení krátký odstavec, sdělující to nejdůležitější, jestli se knížka líbila nebo ne.

V případě, že recenze někdo schválně fláká, tak si výtisk zdarma samozřejmě nezaslouží. Já ovšem na takovou recenzi myslím ještě nenarazila. Je důležité si uvědomit, že se může jednat o začínajícího blogera, který třeba jen nemá svůj vypilovaný styl.

2) Nevidím, protože je nehledám :-)J Dívám se jen na blogy, které mě zaujmou a pokud narazím na něco, co se mi nelíbí, nebo s tím nesouhlasím, stránku zavřu a pustím to z hlavy. Život je příliš krátký, tak proč si ho dobrovolně kazit?

Veronika

1) Obávám se, že tomu se člověk nevyhne. Přijde mi, že je to cesta mnohých mladších blogerů, kteří vidí knihy zdarma a jdou do toho po hlavě, aniž by přemýšleli nad tím, že na oplátku musí předvést nějakou adekvátní odezvu (recenzi). Na jednu stranu hodně z těchto blogerů - neblogerů za čas odpadne, na druhou stranu by si možná měly samotné nakladatelství či e-shopy hlídat kvalitu odvedených prací. Ne vždy se nám samozřejmě povede super vyšperkovaná inteligentní recenze, ale vždy by měla mít hlavu, patu a základní myšlenku.

2) 2) Já jsem člověk tolerantní :) život přeci není o tom, že budeme syslit recenzní výtisky a prát se o každý kousíček. Když chci nějakou knihu, která není dostupná (třeba už jí recenzuje někdo jiný), tak si jí půjčím nebo koupím sama. Nevídím v tom problém. To že někdo, danou recenzi potom odflákne a nakonec knížku prodá, to mi vůůbec nevadí - naopak, klidně si od něj knihu koupím

 

Kamila

1) Samozřejmě je to velice smutné, pokud někdo nemá jinou motivaci k založení blogu, než získávání recenzních výtisků. Osobně takovou motivaci nechápu. Vedení kvalitního blogu je velice časově náročné. Musíte se snažit, získávat a udržet si publikum, to není ze dne na den. Když bych si spočetla čas, který nad recenzním výtiskem strávím, vyšlo by mne finančně daleko lépe jít někam na brigádu :) Na druhou stranu je to také na nakladatelstvích a knihkupectvích, které recenzní výtisky blogerům poskytují. Mám za to, že mnohdy vůbec nečtou recenze na knihy, které blogerovi poskytli, jinak si nedovedu představit, že blogeři ,kteří píší dost slabé recenze, dostávají další a další recenzní výtisky. Občas se hodně divím, že i blogeři, jejichž články obsahují pravopisné chyby, dostávají recenzní výtisky Ale dané blogery bych s toho ani neobviňovala, oni jen využili toho, že jim někdo ty knihy dal

2) Jsem optimista nebo sleduji pouze ty povedenější blogy, to nedokážu posoudit, ale myslím si, že většina blogů je kvalitních a když ne, tak jde o blogera, který žádné recenzní výtisky nedostává. Občas mi ale zůstává rozum stát. Nedávno jsem viděla konkurz, kdy pro mne neznámé nakladatelství shánělo do svého týmu blogery. V článku na blogu ale chtěli minimálně tři odkazy na dané nakladatelství a navíc knihu zadarmo měli dostat jen někteří blogeři, zbytek měl získat pouze slevu na recenzovaný titul. O tom, že lidé, kteří mají blogery na starosti, mnohdy recenze nečtou, už jsem mluvila výše.

Nelíbí se mi, jak někteří blogeři rozlišují knihy na svoje a recenzní. Samozřejmě jsem ráda, že mi nějaké nakladatelství dá knihu, ale nevím, proč bych to měla stále otloukat o hlavu svým čtenářům. Pro ně je důležité to, že jim ukážu knihu a něco k ní povím. To, že jsem jí od někoho dostala, je jim myslím dost jedno. A přesto vidím u blogerů oslavné články, jejichž obsah by se dal shrnout do – podívejte se, jaké jsem dostala knihy, o kterých Vám sice nic neřeknu, ale zato Vám povím, že jsem je dostala od XY. Vypovídací hodnota pro čtenáře nulová. Nechci znít nevděčně, samozřejmě mi to udělá radost, když dostanu knihu, ale upřímně? Když nějakou knihu dostanu, ukážu ji na Snapchatu, Instagramu, Facebooku a ještě se objeví ve třech mých videích! To mi přijde za ušetřených 250 korun poměrně dost.

Poslední nešvar, který bych chtěla zmínit, je chlubení se spolupracemi. Občas mi přijde, že jde o nějakou blogerskou soutež (naštěstí se netýká všech), kdy jde o to mít co nejvíce spoluprací. A hlavně to patřičně vytroubit na všech sociálních sítích, které bloger používá a umístit reklamní bannery na blog, i když ho o to vůbec dané nakladatelství nežádalo.

Pro poskytování recenzních výtisků ale jsem. Dává mi to lepší pocit, že si nějaké knihkupectví či nakladatelství všimlo toho, co dělám a dokáže to ocenit. Neměla by to však být alfa a omega blogování.

 

Mollyvknize

1) Tak samozřejmě založit si blog jen kvůli tomu, že chci něco dostávat zdarma asi není úplně ok. Na tom se asi shodne většina blogerů i neblogerů. Navíc když pak něco odbudu a přitom jsem slíbila, že knihu pozorně přečtu a udělám recenzi. Na druhé straně je to o nějakém morálním základu těch lidí a také o tom, do jaké míry jsou ti lidé vůbec schopní něco kvalitně dělat... Další fakt je to, že pokud dělám na PR oddělení nějakého knižního nakladatelství, nejspíš blogery sleduju a měla bych vědět, jaké mají recenze, jestli jsou nějakým způsobem inovativní, umí se vyjadřovat, čtenáři/sledovatelé jejich blogů jejich názor zajímá a takové blogery si vybírám. Pokud si vyberu někoho, koho recenze působí odfláknutě nebo mi nepřijdou úplně v pořádku, proč bych tomu člověku měla dávat něco zadarmo, abych pak četla recenzi, která se mi svým stylem, formou... (obsah je samozřejmě něco jiného), nelíbí.

2) já jsem tohle upřímně nikdy neřešila. Četla jsem až tu velkou diskuzi pod tvým článkem. Jenomže já jsem v tomhle hrozný flegmatik :) Prostě si myslím, že např. co se týká prodávání recenzních výtisků a tak... Ať to dělá ten, co má potom svědomí čisté...já jsem to nikdy nedělala a myslím, že ani dělat nebudu. Z recenzních výtisků si vybírám to, co mám ráda a baví mě. Dokážu si pouze představit situaci, kdy je mi 80 let, mám přecpanou knihovnu a chci některé z knih předat dál, jdu do antikvariátu a tam je nechám.... Ale teď a tady...ehm...to dělat nebudu :) Myslím, že každý ať dělá podle svého...

 

 

Markéta

Markéta byla úžasná a věnovala mi na svém youtube kanálu 7,5 minuty J

Video: https://www.youtube.com/watch?v=w1dEJ_NYJCM

Naďa

1) Myslím si, ze to záleží na jedinci, z jakého důvodu si knžní blogu založí. Žijeme ve světě, kdy osobni blog je něco jako profil na facebooku, a kazdy do toho vkládá vlastni myšlenku. Pokud je pro někoho motivaci si založit blog, aby dostával recenzní výtisky, tak jen do toho. Pořád ta myslenka knižniho blogu – vést lidi ke čtení, zůstává, a to je základ. Zas na druhou stranu umelěc, ktery piše blog, musi být dost dobrý, aby svoji knihovnu doplňoval "jen" recenzáky. To, že některé recenze vypadaji odfláknuté a některé nemají s recenzi ani nic společneho je věc druhá, ale myslim si, že je to jen nedostatkem znalosti v tomto oboru a nezkušeností v tom, jak se recenze píší. Ale na každý blog se najde svúj čtenář, stejně tak jako i na každou knihu

2) Co se týká mě osobně a recenzních výtisků, tak jsem dost vybíravá jak v knihách, tak i v nakladatelstvích a obchodech, které mi můžou nějaký výtisk poskytnout. Nemám zájem recenzovat vše, co mi kdo nabidne. Většinou si recenzni vytisky vybirám sama, potom je jedině radost na ne dělat recenzi. Ale samozrejmně, pokud se mi kniha nelíbí, tak nemám problém to v recenzi řict nebo napsat.

 

A jak to vidíte vy?

 

Ahoooooooj

 

Tady to nekončí!

Jamie McGuire - Prozřetelnost, knížka, která je dobrá tak akorát na podpal

Když jsem takhle jednou zase zavítal do knihovny, tak mi do oka padla knížka Prozřetelnost od Jamie McGuire. Se slovem Prozřetelnost mám vždycky spojeného nějakého Áďu Hitlera, protože ten při každém svém projevu pronesl slovo „prozřetelnost“, a tak jsem si myslel, že to bude povídání o něm nebo minimálně o druhé světové válce. Nebylo to, ale sama anotace slibovala také zajímavý příběh.
A co bylo psáno v anotaci?

„V městečku Providence se studentka Nina Greyová dostane do ohniska války mezi nebem a peklem. – to zní slibně – Dívka, otřesená náhlou smrtí svého milovaného otce, se s Jaredem Ryelem seznámí úplnou náhodou…nebo si to aspoň myslí. Přestože ji ten pohledný a trochu tajuplný mladík přítahuje, Nina je vůči němu podezřívavá. A když se začnou rojit otázky bez odpovědí, Jared riskuje všechno, aby si udržel ženu, nad kterou má bdít – a prozradit jí tajemství, o němž přísahal, že je bude chránit.. Jenže láska mezi potomkem padlého anděla a lidskou dívkou se nezamlouvá skoro nikomu: ani Ninině matce, která se bojí, že Jared vtuhne její dceru do věčného boje, ani odmrštěnému nápadníkovi Ryanovi, ani Jaredově mladší sestře Claire a nakonec ani pekelným démonů, kteří mají vlastní plány a cíle…

Když si přečtete takhle napsanou anotaci, tak si hned myslíte, že ty dva budou bojovat neustále proti přesile vetřelcům a v poslední možné chvíli někdo nečekaný zachrání celý svět a všichni potom budou žít v míru. Opak je pravdou. Celá knížka by se dala zhodnotit tak, že on se do ní zakouká, ale nechce jí, pak se do něj zakouká ona, ale pořád on ji nechce, objeví se Ryan a máme tu milostný trojúhelník, pak se oba začnou milovat a i on ji chce a nakonec máme mafiánskou vyřizovačku, která působí dost nepatřičně v celém příběhu.

Celá knížka na mě působí, že autorka si při psaní knížky sedla zrovna v době, když její děti spaly a když zrovna nějaké dítě zabrečelo, tak šla za ním a mezitím zapomněla nit příběhu a začala psát tam, kde si myslela, že skončila. Navíc neustále opakovat, že se Jared „zachichotal“, to si nějak nedokážu představit, když sama autorka ho popisuje jako svalnatého, vysokého a který řeší všechno rázně.

Celá knížka je napsaná dost jednoduchým jazykem, opakují se tam tytéž slova a děj je naprosto předvídatelný. Na konci jsem si pokládal otázku : „Proč se to nestalo dřív?“

Celá tato knížka by dle mého měla patřit do rukou dívky, která sní o tom, že chce zažít nehynoucí lásku až do konce svých dní, tajně doufá ve svatbu a že její partner jí bude milovat přes všechno na světě. Sám se divím, že jsem těch 400 stránek dal.

 

A kdo je to vůbec Jamie McGuire?

Narodila ve v Tulse v USA a vystudovala University of Central Oklahoma a Autry Technology Center, kde promovala s oborem radiologie.

V současné době žije na statku se svým manželem kovbojem, mají tři děti a starají se spolu o svých 30 akrů pozemků, o své psy, kočky a kohouta.

 

Tady to nekončí!

Pavlovy rozhovory - Rozhovor s Petrou Kůtovou, šuplíkovou spisovatelkou

Snad každý si v mládí psal deník nebo psal povídky a tajně doufal, že jeho myšlenky vyjdou knižně (za moje „poznámky“ bych se tedy styděl J ). Ale tak 90% lidí zůstanou tyhle denní zážitky nebo příběhy v šuplíky. Já je označuju jako „šuplíkoví spisovatelé“. Mezi jednu takovou patří Petra Kůtová, která se podělila o své dojmy s psaním pro sebe.

 

1)    Co bylo tím impulsem, že jsi se rozhodla psát sama pro sebe povídky?

Psala jsem si takové hloupoučké příběhy s kamarádkou, které nikdy neviděly světlo světa a ani neuvidí. Protože jsme psaly dvě, nikdy jsem netušila, jaké pokračování příběhu se ke mně dostane. Bylo to jako jet naslepo bez navigace po rozcestí s milionem odboček. Jednoho dne ale chtěla skončit, přestalo ji to bavit, mě ne. A tak jsem se jednoho dne probrala s tím, že zvládnu něco dovést do finále sama. Tenhle „milník“ přišel zhruba před šesti lety.

2)    Neuvažuješ, že by sis je někdy vydala a nebyla „šuplíkovou spisovatelkou“? Třeba by se z tebe stala slavná spisovatelka J

Uvažovala jsem o tom a pořád uvažuji, ale neustále hledám nějaké společné vodítko všech povídek. Téma, detail, motiv… Moc se mi nelíbí, že by sbírka povídek byla tematicky i obsahově natolik rozličná. Proto neustále sepisuji povídky s tím, že bych jednoho dne nashromáždila dostatečné množství s podobným motivem. Možná nakonec bude ten tmelící prvek skutečnost, že se zaměřuji na minimum postav a obvykle hlavní protagonista něco hledá či se nechává řídit osudem.

 

3)    Zúčastnila jsi se soutěže Hledá se autor bestselleru 2014 od nakladatelství Fragment, kde jsi se zúčastnila se svou povídkou Druhá žena na 4. místě  z 429 zaslaných povídek, kde vybírali TOP5. To je úspěch podle mě. Namotivovalo tě tahle soutěž k zlepšování se a zúčastňování se v dalších soutěží?

Soutěže jsou dobré v tom, že se v nich člověk dokáže částečně zviditelnit, ale někdy se to pojí s jakýmsi uvazováním se a upisováním. Ale ano, je soutěž, které bych se ráda zúčastnila, ovšem pro tu musím napsat nějaký ucelený román, jen se musím trošku vybičovat k dokončení rozpracovaného projektu J Co se týká zlepšování… dalo mi to dost v tom, že jsem konečně našla svůj styl psaní a s každou další povídkou si ho vybrušuji.

 

4))    Také jsi vydala elektronickou knihu Smrt mezi řádky pod záštitou Freetimespublishing, o čem ta knížka je?

O novinářce Tamaře Fieldsové, která preferuje klasické dopisování, tak se přihlásí do agentury, která zprostředkovává podobně nadšené jedince. Vybere si ale pro dopisování vojáka na misi v Iráku – Jeremyho Shepparda. Oba dva řeší své osobní krize, přičemž se seznamují a svým způsobem si vytvoří na dálku platonický, přesto silný vztah, který dospěje jednoho dne do mrtvého bodu. Tamara nakonec do Iráku přijede jako reportér, se zájmem psát o místních záležitostech z pohledu civilisty. Jenže se tam objeví akorát v obě, kdy se konflikty v Iráku vyostřují.

 

5)    Na svém blogu petrakutova.blogspot.cz uveřejňuješ své povídky, máš jich tam celkem 15, vím, že jako autor budeš kritický sám k sobě, ale která je podle tebe nejvíc povedla?  

Obecně si víc fandím v těch historicky laděných, takže druhá světová válka a stalinismus. Sama doba do toho totiž vnáší něco zvláštního, co paradoxně nedokážu popsat, ale způsobuje to chladnokrevná samozřejmost děsivých hrůz a zvěrstev, kterých se člověk dopouští na jiném, nevinném člověku. Vzniká tam nádherný kontrast a rozpor mezi dobrem, zlem. Nejen v prostředí, ale i uvnitř postav. Příslušník tajné policie v Moskvě prozře skrze svou slepou naivitu, dojde mu, že páchá vše kromě spravedlnosti, v níž věří. Nacista, který se dovede zamilovat. Ve vší podstatě jsou to klišé a dost otřepané pohledy na věc.

Kdybych ale měla říct jeden název, který by si měl člověk přečíst, protože je nejlepší… asi řeknu „V horách“. Pokud by měla být čistě ze současnosti, pak odpovím „Na okraji.“ Jsou si vlastně motivem dost podobné, jen je tematicky odděluje asi 60 let a pár tisíc kilometrů.

6)    Inspiruje Tě někdo, kdo také píše povídky a nebo je to činnost, která tě baví a nikdo tě nijak neovlivňuje?

Inspirace si nevybírá, odkud přijde. Prostě je tady a jednoho se objeví. Mně osobně tedy stačí málo. Ale dá se říct, že mě teď tak trochu inspiroval Matěj Homola z Wohnoutů s knížkou Namasté Babá. Vypráví o cestování po Indii lidovým, příjemným způsobem a s humorem mně blízkým. Takže jsem trošku začala psát články, možná při troše dobré vůle fejetony, v podobném duchu.

 

7)    Máš v České republice vyhlédnutého nějakého blogera nebo blogery,  o kterých si myslíš, že to můžou dotáhnout daleko díky svým povídkám? Samozřejmě kromě tebe J

Děkuji :D, ale rozhodně se nepovažuji za někoho, kdo by to s blogem mohl dotáhnout daleko. Jsem sice bohém, ale v tomhle stojím nohama na zemi. Paradoxně moc povídky na cizích blozích nečtu, spíše vyhledávám články a různé fejetony. Líbí se mi třeba, co tvoří Honza Homola (bratr Matěje) na svých stránkách.

 

8)    Chceš se v budoucnu psaním živit a nebo je to jenom koníček pro volný čas?

Samozřejmě, že bych se tím živila ráda, je to vyloženě dream job – dělat, co vás baví a naplňuje. To chce každý. Zatím je to tedy jen koníček, protože aby někdo chtěl číst, co jsem stvořila a hodlal za to zaplatit, k tomu vede dlouhá a náročná cesta. Ale jsem optimista, není všem dnům konec J

Tady to nekončí!