Rozhovor s Markétou Hejkalovou, organizátorkou Podzimního knižního veletrhu se vstupem knižních blogerů zdarma

Asi každý, kdo se někdy zajímal trochu o knihy, se dozvěděl o Světu knih v Praze. Ale co takový Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě? Na ten si již vzpomene mnohem menší počet lidí. A tak proto ty, kdo se tam chystají a nebo také pro ty, kteří 14. a 15. Října mají čas, jsem vyzpovídal Markétu Hejkalovou, hlavní organizátorku tohoto veletrhu.

 

1) Říkají o vašem veletrhu, že jste taková béčková varianta Světu knih v Praze. Já se chci naopak zeptat, v čem jste lepší jak pražský veletrh?

Béčková varianta? Tak to asi říkají za mými zády, já jsem to neslyšela. :) Podzimní knižní veletrh je lepší hlavně v tom, že si účast na něm mohou dovolit i opravdu malí nakladatelé, autoři, vydávající vlastním nákladem, spolky, takže přináší ten nejširší možný obraz české knižní produkce.

 

2) Na co zajímavého se můžeme těšit při letošním ročníku?

Na tradiční "hvězdy veletrhu" jako je Zdeněk Svěrák, Jiří Grygar, Michal Viewegh, Ivan Kraus, Martin Hilský a další, letos poprvé také na "píšící celebrity", čímž myslím např. Halinu Pawlovskou nebo herečky a blogerřky Mariku Šoposkou (místní rodačku) a Bereniku Kohoutovou, a především na velké množství skvělých českých spisovatelek a spisovatellů, básníků a prozaiků. Opravdu jen namátkově: Radka Třeštíková, Irena Obermannová, Bianca Bellová, Eva Tvrdá, Michal Šanda, Martin Reiner, David Zábranský,  Jiří Hájíček, Dora Kaprálová a mnoho mnoho dalších. Novinkou bude také autorský prodej u stánku PEN klubu, kdy sami autoři budou prodávat podepsané knihy své a svých kolegů za jednotnou cenu 150 Kč. Program je opravdu bohatý a stále se mění a doplňuje, můžete ho sledovat na http://veletrh.hejkal.cz/doprovodny-program/.

 

3) Kdyby záleželo na Vás, tak na co byste se nejraději zašla podívat?

 Mám ráda poezii, tak bych ráda viděla a slyšela české básníky Tomáše Míku a Jakuba Fišera a jediného česky píšícího rumunského básníka Mirceu Dana Dutu.

 

4) Letos jste se rozhodli dát vstup zdarma bloggerům, co Vás k tomu vedlo? Chcete nějak po veletrhu s nimi spolupracovat?

Knižní recenze a vůbec psaní o knížkách a literatuře se z tištěných novin čím dál víc přesouvá na internetové blogy. Novináři vstup zdarma mají odjakživa, tak proč ne bloggeři? Navíc jako autorka i nakladatelka s bloggery spolupracuji a rozhodně v tom chci pokračovat.

 

5) Plánujete online tiskovou konferenci, co si pod tím mám představit? Že budete někde hovořit k novinářům a zároveň Vám přes nějaký web budou lidé z netu pokládat otázky?

Ani já si ji neumím úplně představit. O online tiskovce mě přesvědčili mladí novináři, spojení s Letní žurnalistickou školou, která v Havlíčkově Brodě každé léto probíhá. Tiskovka bude v pondělí 3. října v 10 hodin v salonku Staré radnice v Havlíčkově Brodě. Novináři a další zájemci mohou buď přijít, nebo mi poslat otázky předem na mail marketa@hejkal.cz. Ale jak říkám, sama si to neumím úplně představit, tak bych zájemce odkázala na Milana Pilaře, milan.pilarhb@centrum.cz.

 

6) Kolik je vstupné pro obyčejného návštěvníka?

Dvoudenní slosovatelná vstupenková knížečka, která opravňuje k libovolnému počtu vstupů na veletrh a navíc platí i do muzea a galerie, stojí 60 Kč.

 

7) Letošním heslem veletrhu je Kde domov můj, proč zrovna toto?

Protože je to hodně frekventované téma. Mluví se o národní identitě, kořenech, strachu z migrační krize... Překvapivě mnoho programů s tím tématem rezonuje. Na veletrhu bude představeno několik knih z naší moderní historie: Krvavé léto Jiřího Padevěta (o prvním poválečném létě), Ratajský les Aleše Palána (detektivka podle skutečného případu z 50. let), Krok do tmavé noci Miloše Doležala (druhá kniha o umučeném faráři Josefu Toufarovi) a ještě spousta dalších, takže je vidět, že to téma je opravdu živé. Ale na tu otázku existuje i kratší odpověď: Domov je tam, kde jsou knihy.

 

8) Na stránkách veletrh.hejkal.cz uvádíte, že mezi vystavovateli bude kromě jiného také Institut Václava Klause. Nebojíte se, že Vás někdo osočí, že jste celý veletrh zpolitizovala?

Na veletrhu bude nejen Institut Václava Klause (stejně jako třeba Knihovna Václava Havla) ale i Václav Klaus osobně. Nebude tam ovšem jako politik (byť o politice zřejmě hovořit bude), nýbrž jako spisovatel, autor řady knih. To chci zdůraznit. Na veletrh nikdo nejezdí jako politik (ale nejenom politik, ani jako třeba herec), ale vždy jako autor (nebo ilustrátor či překladatel) nějaké knihy. Navíc základem slova veletrh je trh, otevřený vystavovatelům i autorům, které ti vystavovatelé přivážejí, já nikoho (kdo se včas přihlásí) neodmítám. Ale že mě někdo obviní ze zpolitizování veletrhu nebo z něčeho jiného, to je klidně možné, nic s tím nenadělám a ani si z toho nic moc nedělám, nikdo se nemůže zavděčit všem. Ale to neznamená, že bych odmítala kritiku, za všechny kritické připomínky k veletrhu jsem naopak velmi vděčná.

 

Snad jsem tímto rozhovorem někoho zlákal na návštěvu veletrhu a v říjnu v Havlíčkově Brodě

 

Tady to nekončí!

Těžký výběr knihovny

Zítra mi začíná škola!! Po 3 měsících a 5 dnech, kdy jsem měl volno a četl jsem, co jsem mohl, bude dost obtížné číst to, co musím. Ale než za 16 hodin budu vstávat do školy, tak jsem na internetu hledal knihovny, které by se mi líbily do mého bytu. Vybral jsem si 8 knihoven z různých obchodů a teď mě čeká těžký výběr. Kterou si mám koupit domů? Zde dávám moje favority a chtěl bych se Vás zeptat: jaký máte na tyto kousky názor?

Abych řekl pravdu, měl bych psát bakalářskou práci, ale prokrastinace je svině...

 Závěsná knihovna

 

 

Pro milovníky USA

 Pacman

 Nemusím sahat daleko :)

Tady to nekončí!

Jak se také může dělat rozhovor

 

Již dva roky píšu do jednoho studentského časopisu, kde mojí hlavní náplní je dělat rozhovory s osobnostmi. Preferuji raději „rozhovory“ přes meil, ale již se mi také povedlo, že jsem dělal interview hodinu a půl z očí do očí (to přepisování do psané podoby mi trvalo dobře 4 hodiny). A jelikož si myslím, že mám nějaké zkušenosti, které můžu předat dále, tak chci představit, jak se také může dělat rozhovor po meilu.

 

1) Interview nesmí být dlouhý

Stává se mi to docela často. Chci vědět co nejvíce věcí o dotyčném, ale zapomenu na množství položených otázek a nakonec to dopadne takovým způsobem., že musím zkracovat a nadávat si „Pavle, proč jsi tak zvědavý?“ Každopádně pro mě je taková  „přirozená hranice“, kdy čtenář dočte až do konce nějaký rozhovor, 10 otázek (a taky záleží, kdo je zpovídaný a jak odpovídá).   

 

2) Zjistit si dostatek informací o zpovídaném

Je hezké udělat rozhovor, ale aby měl nějakou vypovídající hodnotu, tak je třeba trochu googlit a zjistit si dostatek informací o daném člověku, kterého chci zpovídat. Rozhovory s otázkami „Jak se máte?“, „Co děláte?“ a „Co budete dělat“ mi přijdou naprosto zbytečné. Nejlepší je před sháněním informací si vytvořit osnovu toho, co já chci vědět a pak se ponořit do světa internetu. A neskončit hned na prvním zádrhelu.

 

3) Otázky by měly jít plynule za sebou

Když se člověk na něco ptá, tak by měl nejdříve představit zpovídanou osobnost a postupně rozebírat její úspěchy, život a ambice. Nemělo by to vypadat tak, že začnu s tím, že se někdo někde narodil a hned v následující otázce se zeptal „Za dva měsíce umřete…“ Život plyne postupně, tak i otázky by měly být pokládány podle nějaké logické posloupnosti.

 

4) Rozhovor by neměl být krátký

A máme tu pravý opak bodu číslo 1  a taky navázání na bod číslo 2. Tento bod je spíše otázkou v kusu, ale když se člověk zeptá na aktuální situaci spisovatele a  co bude dělat v následujících měsících, tak to také není zrovna ono. Navíc to bude ukázka toho, že si s tím rozhovorem dotyčný blogger moc práci nedal a odflákl to.  

 

5) Podívat se, zda otázky nepokládal někdo před tebou

Tohle je také důležité. Už jsem viděl tři blogy, které se během 14 dnů ptali jednoho autora nově napsané knížky podstatě na ty samé otázky.  Já to dělám tak, že si přečtu všechny rozhovory, které kdy s ním byli a podle jeho odpovědí na  otázky si vytvořím vlastní otázku. Určitě nejsem první, kdo se dotyčného na něco ptal, a tak předem spoléhám na to, že někdo byl první s nějakými otázkami.

 

A co vy, jak vy děláte rozhovor?

Tady to nekončí!

Václav Kropáček, někdy přezdívaný jako rakovnický Mácha nebo rakovnický Wolker

 

Když se v Rakovníku vysloví jméno Zikmund Winter, tak hned si každý vzpomene na jeho zfilmovanou knížku Nezbedný Bakalář a možná si někdo vzpomene, že po něm je pojmenované gymnázium. (Pravdou je, že ZW  v Rakovníku jenom učil 10 let a pak zemřel v Německu). Ovšem v případě otázky, jaký spisovatel se narodil a zemřel v Rakovníku, to budou ostatní tápat a 90% dotázaných si nevzpomene. A proto jsem se rozhodl přiblížit rakovnické spisovatele, kteří nejsou mezi námi a napsali nějakou knížku. Dnes to bude Václav Kropáček

Přezdívá se mu Rakovnický Mácha, v mých očích by se mohl také nazývat Rakovnický Wolker kvůli jeho brzkému úmrtí. Narodil se 25. 12. 1841 a zemřel 8. července 1864. Bylo mu tedy 22 let a kousek.

Nejvíce vzpomínek na něho zachovávala jeho sestřenice paní Marie Rohlová, majitelka hostince Na Hrádku. Rodiče Václava pocházeli z venkova, ale hned po svatbě se mladí manželé ujali vlády nad hostincem U Raka na hlavním rakovnickém náměstí a v roce 1841 se jim narodil chlapec, jemuž dali na křtu jméno Václav. Netušili, že sudičky mu daly do vínku nadání básnické podpořené hlavně matčiným znamenitým vypravěčským uměním, které oceňoval i tehdejší ředitel rakovnické obecné a měšťanské školy chlapecké Topinka.

Václav pak našel později zálibu hlavně v historii a romantickém čtení, stále častěji se vydával k rakovnickým branám na zbytky hradeb a poslouchal v chrámovém šeru vyzvánění zvonu Žebrák. Lákaly ho uličky ghetta a vše živilo jeho fantazii stejně jako křivoklátské lesy a sedmiletýma očima dychtivě hltal atmosféru roku 1848 s hlučným bubnováním a troubením gardy.

V roce 1852 začal chodit s nevalným prospěchem na rakovnickou reálku, nejvíce se mu dařilo v přírodopise a češtině, četl pilně německy a učil se i italštině a polštině.V roce 1859 odchází na techniku do Prahy, ale více ho zasahuje ruch kolem generace almanachu Máj v čele s Nerudou a Hálkem, Václava však spíše okouzlila hlavně oprášená, znovuobjevená a doceněná Máchova poezie. Překládá z polštiny,píše do časopisu Lumír, stejně jako Mácha našel zálibu v divadle, vystupoval na ochotnickém jevišti v Kněževsi i v rakovnické Besedě. Máchu napodobil i krátkou životní poutí, když se vracel v roce 1864 z Prahy do Rakovníka, usedl na kozlí kke kočímu, promokl a po velikonočních svátcích se těžce roznemohl a po dvou měsících jeho mladý život ukončily rychlé souchotiny.

Kam by se ubíralo básnické dílo chlapce, kterému smrt navlékla podobně korálek nejen jako Máchovi, ale i Hlaváčkovi či Wolkerovi ? Na to můžeme hledat odpověď v jeho tvorbě, kterou po jeho smrti najdeme hlavně v Almanachu českého studentstva z roku 1869, kde bylo uveřejněno i osm básní rakovnického Máchy. Otištěné věci jsou vesměs lyrické a první z nich Noc připomíná svým názvem stejnojmennou báseň Máchovu. Na rozdíl od něj však na Kropáčka působí noc hlavně svým tichem a mírem, po denním shonu uklidňuje a utěšuje.

" Ticho-ticho! svatý mír se rozlil v širé krajině-dřímá země-nemluvňátko nebe v modrém klíně." Jiné básně jsou však reflexí autorova světobolného nitra, opuštěnosti a pesimismu, které ovlivňuje těžká nemoc, ale i touhy. Máchův " hluboký v srdci žal " si nese i on.

" Nezapláče žádný, žádný nad tím zvadlým srdcem mým,…sám si rány zaslzím. Hle, tam drtí skalin stěnu vody olověná tíž, vlna syčí, metá pěnu, klesá, klesá níž."

Podle jeho sestřenice nechodil po zábavách a netancoval, ale leckterým dívčím zrakům se student Kropáček se svýma modrýma a snivýma očima líbil, zamilovaná psaníčka dostával od Františky Staňkové, dcery rakovnického lékaře, ale Kropáček si myslel na jinou.Kdo byla ta dívka, jejíž pohled nazývá " tichounkým jezerem s celým nebem lásky " , dnes už nevíme. Václav však píše i o lásce oklamané a zrazené.

" Třeba strom jak mrtvola je, z jara přece pučí, duše sirá, oklamaná, ta se nerozzvučí!"

Ve verších, ve kterých věří v sílu národa, jako by se ozývala i ozvěna známých Nerudových slov o člověku z křemene a národu z kvádrů z Písní kosmických.

" Naše vůle ze železa, naše rámě ze žuly, v srdce strach nám nezalézá, třeba lebnám rozpůlí."

Snad právě proto zařadila podobné básně do svého almanachu i básnická generac ekolem Svatopluka Čecha a Kropáček se tak dostává do blízkosti jmen jako Sládek, Quis a Šolc. Stejně jako u Máchy pozorujeme v jeho básních znaky byronovské poezie, světobol a subjektivismus, lásku k nespoutané přírodě a odpor proti útlaku. Vyniká hudebností formy, zní melodicky, a tak by se snad, nebýt jeho tragické smrti, vyslovovalo jeho jméno v jedné řadě s našimi předními básníky z poloviny 19. století. V roce 1871 zřídili Boleslav a Lidumil Trojanové, Jan Herold, Josef Čipera a knihkupec Fiala rakovnickému Máchovi na hřbitově pomník z výtěžku divadelního představení. Pomník, dílo sochaře V. Vašírovského, má podobu čtyřbokého jehlanu se zlatou lyrou a břečťanovým věncem na přední straně s údaji o autorovi.

Dnes je Václavův hrob plně opraven nějakým dobrodincem, který jeho náhrobek koupil a na vlastní náklady opravil. Je „svítit“ široko daleko a když přijdete na rakovnický hřbitov a dáte se doleva, tak ho uvidíte z velké dálky.

Zdroj: Rakovnický deník

 

 

 

Tady to nekončí!

Rozhovor s mluvčí LITRu Olomouc, Nelou Klajbanovou

Když se řekne Veletrh knih, tak si snad každý vzpomene na květen a na Svět knihy, který se odehrává v pražském Veletržním paláci a při pohledu na tu spoustu knih zachrochtá blahem. Pokud mu to ve třech dnech nestačí, tak si už menší část z nás vzpomene na Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě. Ale co dál? Další alternativou by se mohl stát LITR (knižní veletrh autorských a uměleckých publikací)  v Olomouci. O čem je tento festival a v čem je „jiný“ jak ostatní podobné veletrhy jsem se zeptal Nely Klajbanové, která je mluvčí.  

1) Pořádáte již druhý ročník knižního veletrhu autorských a  uměleckých publikací, ale co stálo vůbec za vznikem tohoto veletrhu?

Prvotní nápad vznikl na semináři Management kultury na Katedře filmových a divadelním studií v Olomouci. Jako studenti jsme dostali za úkol vymyslet projekt, který nás zajímá a šel by potenciálně  zrealizovat. V semináři jsme pak zkoumali možnosti financování a učili se, jak psát grant. Zkusila jsem si loňský rok podat žádost na grantovou podporu a dostala ji. Zároveň projekt finančně i organizačně podpořil PAF – Přehlídka filmové animace a současného umění, který je od začátku spolupořadatelem LITRu. Tak vznikl podnět k realizaci. Velmi důležité bylo také nadšení a úsilí lidí, kteří pracují na LITRu ve svém volném čase.

2) V čem je tento veletrh odlišný od akcí jako jsou například Svět knihy v Praze a nebo Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě?

Veletrh je odlišný především svým zaměřením, ale také svou lokací a pojetím. Obdobná událost v Olomouci chyběla, snažíme se dát proto prostor také lokálním tvůrcům a nakladatelům. LITR se zaměřuje na autorské a umělecké publikace vydávané malými nezávislými nakladateli nebo vlastním nákladem. Soustředí zejména na tuzemskou tvorbu, chce představit publikace často vydávané v nízkém nákladu s omezenou distribucí. Zájmem LITR jsou autorské publikace, magazíny, ilustrované knihy, komiksy, originální kancelářské a výtvarné potřeby či jiné experimentální formy.

3) Na co se můžou návštěvníci v září těšit? Bude celá akce tématicky zaměřená?

Těšit se mohou na téměř tři desítky nakladatelů, výtvarníků a umělců, jejichž tvorbu si budou moci návštěvníci prohlédnout či zakoupit. Důležitý je také osobní kontakt, všichni nakladatelé budou na LITRu přítomni a sami budou své publikace prezentovat či prodávat. Na LITRu bude také bohatý doprovodný program, který bude obsahovat workshopy pro děti i dospělé, tvůrčí dílny, prezentace, přednášky, koncerty a výstavy. V rámci LITRu proběhne také olomoucká Pecha Kucha, která se zaměří na jednotlivá výtvarná řemesla, která souvisí s výrobou knihy – ilustrace, design, typografie atd.

4) Jako blogger by mě zajímalo: Bude nějaká část celého veletrhu věnována také knižním bloggerům?

Zabýváme se především knihou jako fyzickým artefaktem, soustředíme se na výtvarné techniky a řemesla spojená s procesem výroby knihy. Odvětví literatury a knih je obrovská spousta, bohužel se těm virtuálním a elektronickým zatím příliš nevěnujeme. Do budoucna bychom však pole svého záběru rádi rozšířili i o tato odvětví, možná dojde i na fenomém bloggerství.

5) Kde se veletrh koná? A jak se tam dostanu, když bych přijel na vlakové nádraží v Olomouci?

Veletrh se koná v historické barokní budově na adrese Wurmova 7 v kulturním a komunitním prostoru W7. Místo konání je cca 50 metrů od tramvajové zastávky U Dómu, kde z vlakového nádraží jezdí tramvaje 2, 3, 4 a 6.

6) Jaké je vstupné?

Vstupné na LITRu je zdarma, včetně veškerého doprovodného programu.

Tady to nekončí!

Linda Laffertyová - Lazebníkova dcera, Američanka píše českou historii

Anotace: Píše se rok 1606. Starobylé hlavní město Praha ukrývá tajemství, o němž si nikdo netroufá mluvit. Císařův nemanželský syn don Julius trpí těžkou duševní chorobou, která ho nutí páchat nepopsatelné zvrhlosti. Je vykázán do Českého Krumlova, kde o něj pečuje lazebník Pichler a snaží se vyčistit jeho zkaženou krev přikládáním pijavic. Mladý princ se seznámí s lazebníkovou dcerou Markétou a jeho šílenství opět propuká naplno. Získá utkvělou představu, že Markéta vystoupila z Šifrované knihy divů, nerozluštitelného a nesmírně vzácného manuskriptu z císařské knihovny, později známého jako Voynichův rukopis. Princ se začíná uchylovat ke stále zoufalejším činům. Ty Markétu děsí k smrti a zároveň fascinují. Kola osudu se neúprosně otáčejí a mladá dívka nemůže zůstat stát stranou.
Lazebníkova dcera vychází ze skutečné události, jež ve své době otřásla habsburskou monarchií.

Don Julius, nemanželský syn Rudolfa II., dělal v Praze taková zvěrstva, že byl raději v tichosti uklizen na zámek do Českého Krumlova. Tak mu mělo být pouštěno žilou, protože se domnívalo, že má špatné šťávy, které mu ovlivňují chování. Ještě předtím, než mu bylo poprvé dělán již zmíněný lékařský zákrok, uviděl z okna Markétu, dceru doktora, který mu bude pouštět žilou a umínil si, že bez ní nebude nikdo na něj sahat.
Když se Markéta poprvé na něj podívala, viděla šílence, ale postupně don Julius ji očaroval natolik, že se jednou vydala na zámek v naději, že se zlepšil. Ovšem udělala chybu a on ji znásilní a vyhodí z okna, protože žluč v něm stále přetrvávala. Ona přežije a je schovávána ve městě ním samotným. Nakonec celé město vymyslí plán, jak se královského bastarda zbaví.

Už když jsem četl anotaci, tak jsem se trochu bál, že o české historii bude autorka psát s hodně zkreslenými údaji, když byla sama jenom na zámku, uslyšela nějakou legendu a přepsala ji do knihy. Navíc je všeobecně známo, že zeměpis pro kohokoliv v zahraničí je španělská vesnice. Ale moje obava byla zažehnána hned na prvních 20 stránkách, kde popsala přesně Habsburskou Prahu na přelomu 16. a 17. století. Možná mi přišlo trošku divné, proč jezdili na hrad Rožmberk dva dny, když je to jenom necelých 30km, ale tehdy asi neměli tak dobře pevné cesty.

Celý děj se odehrává v takovém poklidném duchu, kdy se nic neděje, ale vše se vynahradí na konci knížky, kde je najednou akce a napětí požehnaně. Když však vezmu uvěřitelnost děje, tak celý konec na mě působí jako kdyby si autorka nechávala prostor pro nějaké volné pokračování. Kromě toho mi chybělo pořádné vysvětlení toho závěru, kde je všude krev a v epilogu ona žije.  Navíc uvěřit, že se celé město spojilo, aby chránilo jednu osobu, to si nedokážu představit.

Několikrát se ocitáme také v Praze 17. století, kde chce autorka ukázat, že Praha byla středobodem Evropy v oblasti vědy. Objevují se tu postavy jako Johannes Kepler, Galileo Galilei a mnohé další. Tyto významné historické postavy ukazují svoji vědeckou práci a jak k ní dospěli.  

Při pohledu na obálku je hned jasné, že je to příběh ze středověku, protože na ni je červená pečeť. V té pečeti je nějaká paní/slečna, která gestem naznačuje, abychom mlčeli (aspoň takto na mě to působí). A v pozadí této pečetě je pravděpodobně zámek Český Krumlov

Jelikož mám rád knížky o české historii, které vypráví o českých pověstech, tak po přečtení anotace jsem jí bez rozmýšlení vzal domů z knihovny. A nelituju toho. O jižních Čechách vím pramálo, takže další střípek vědomosti o našich českých luzích a hájích jsem se dozvěděl.

A jelikož miluju cítáty, tak myslím, že zrovna tento citát vystihuje nejvýstižněji tuto knížku.

Osud míchá karty, hrajeme však my  - Arthur Schopenhauer

A kdo je to autorka Linda Laffertyová?

Dcera amerického námořního důstojníka Linda Laffertyová navštěvovala v mládí celkem čtrnáct různých škol. Nakonec absolvovala Coloradskou státní univerzitu s diplomem magistry pedagogiky a titulem PhD. Díky kočovnému dětství celý život ráda cestuje, a tak není divu, že studovala i v Anglii, Francii, Mexiku a Španělsku. Už v deseti letech ji strýc zasvětil do póla, které hraje dodnes. Na Lancasterské univerzitě soutěžila v jezdeckém týmu v parkurovém skákání, terénním ježdění a drezuře. Žije v Coloradu, kde působí jako učitelka na škole pro válečné veterány a věnuje se výcviku koní.

 

Tady to nekončí!

Nechápu to 3 a Knižní kauzy

A máme tu další díl ze série Nechápu to. A tentokráte slibuji, že to opravdu nebude o recenzních výtiscích a mé kritice na ně. Dnes se zaměřím na trochu jinou oblast zájmu. V posledních dvou týdnech se objevily  po celém „knižním facebooku“ takové dva spory, které se posléze šířily po celém internetu jako lavina.  Ani u jedné z těchto hádek jsem nebyl aktivní účastník, abych se připojil k jedné nebo druhé straně, jenom jsem sledoval, jak dopadnou, a tak s odstupem času vyjádřím můj pohled na obě tyto kauzy

Lucka a možný další copyright

Tuhle aféru, která se objevila, se dala těžko ignorovat na facebooku, protože jí snad každý sdílel na svém blogu či profilu a přidával k tomu nějaká svá stanoviska. O co šlo? Objevilo se podezření, že Lucka z Knižního nebe (je to ten její blog?) kopíruje různé recenze od jiných blogerů a vydává je za své vlastní. Když jí bylo psáno, co to znamená, tak si je ona zablokovala (možná to bylo takové přiznání viny) a prakticky nereagovala.  Pak přišly desítky statusů a rozhořčení nad jejím chováním.

Sám si myslím, že pokud existuje jenom podezření, tak pořád to může být jenom náhoda, že někde jsou věty, které jsou podobné mé recenzi. V případě, že se ona sama nepřizná nebo se jí někdo nenabourá do počítače, aby se podíval, co tam všechno má, tak s tím nikdo nic nenadělá. Máme snad pořád presumpci neviny, nebo snad ne?

Nejlepším řešení by bylo vytvoření jakéhosi Black listu, kde by byli všichni, kteří nějakým způsobem poškozují jméno knižním blogerům jako celku. A do té doby, dokud se neomluví nebo to neuvede na pravou míru, tak to vůbec bylo.

Každopádně si myslím, že v těch desítkách komentářích, kteří se rozčilovali nad chováním Lucky,  se jistě najdou i tací, kteří CTRL C – CTRL V dělají taky a podle mě patří mezi největší křiklouny.  Ale ať se každý podívá do svého svědomí.

Ano, možná bych mluvil jinak, kdyby někdo kopíroval ode mě, ale takhle to vidím já.

 Martina, Lucka, Naďa a knížka, která stojí za houby

Tato druhá kauze je teprve dva dny stará a už vyvolalo tolik vášně, osobních útoků a napadání, že to od obou stranou je dost ubohé. V pondělí udělali LiveYoutube (říká se tomu tak?) (https://www.youtube.com/watch?v=Uegj1zs6Co0) Z. s Nadiya S., kde se kromě jiného kolem 50. minuty vyjádřily v tom smyslu, že knížka Minimalismus, kterou vydala Martina z The Blondieverse, je na h…o bez nějakého pádného argumentu. Další den se vše začlo hádat.

Knížka jsem v ruce ještě neměl, ale po této „recenzi“ si jí přečtu o to raději, protože jsem na ní zvědavý. A i kdyby knížka byla plná gramatických chyb, interpunkce tam, kde by neměly být, samé překlepy a slovosled věty jak po požití několika alkoholických nápojů, tak tento styl někoho může oslovit. Neříká se pro nic za nic, že každá knížka si svého čtenáře najde.

Také bych chtěl připomenout, že Martina sebe samu nestylizuje do role nějakého spisovatelky, ale jenom člověka, který měl sen. A tím snem bylo vydat knížku. Copak světoznámí autoři byli známí díky své první knížce?

Tak se mějte a u dalšího Nechápu to zase někdy.

 

 

Tady to nekončí!