02.10.16

Nechápu to 4 a Posedlost být In


Harry Potter a Prokleté dítě, Jiskra v popelu, Ódinovo dítě, Naslouchač, Stínová královna nebo Všude kolem černý les, Nedej se a Jak udělat revoluci. Zejména to druhé nebudu číst už jenom z toho důvodu, že vím, kdo je autorem. Autorka byla členkou skupiny Pussy Riot a znesvětila ruský pravoslavný kostel. Normálně mi žádný autor nevadí, ale tohle číst nemíním v žádném případě.   To je jenom krátký výpis těch knih, které zrovna vyšly a které jsem viděl zrecenzované minimálně pěti knižními bloggery. A já se ptám proč?

Je mi jasné, že pro mnoho čtenářů je „starší“ literatura připomínkou povinné četby ze školy, která se Vám bytostně hnusí, ale když jsem si připomněl nedávno od Otčenáška Romeo, Julie a tma, tak ta čeština z roku 1956 byla přímo vynikající, žádné překlepy. Ale lidi, proberte se, copak je špatného na knihách, které byly vydány před rokem 2010? Já je mám rád, protože jsem zjistil, že nikdo žádné takové nerecenzuje a když už, tak je to výjimka.

Jsem trošku češtinářský hnidopich, a tak kromě samotné četby hledám i chyby. A těch v novějších knihách najdu požehnaně. A kdyby to byly pravopisné chyby a překlepy, dalo by se to přežít, ale když celá věta nedává vůbec smysl, tak jak mám z té knížky mít radost?  Když člověk čte knihy, které byly vydány před 10, 20 nebo 30 lety, tak podobné chyby ani nezaznamená (stalo se mi to vlastně jenom jednou u Ivanhoe z 80. let, kdy to vypadalo, že první část knihy překládal jiný jak tu druhou část. Druhá část byla překládána doslovně a často tam byla zmínka o „dělnících lidu“).

Koukám se na několik blogů, kde jejich autoři jsou vyloženě posedlí novinkami. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby si mysleli, že si koupili novinku a ono to byla knížka rok stará. Nastal by pro ně konec světa? Přestali by číst?  Já sám čtu knížky převážně ze „second handu“ - > z knihovny, antikvariátu nebo výměnou s kamarády. Díky tomu, že tyto knížky jsou ohmatané, tak vím, že nějakou kvalitu už mají. U nových, když mi je někdo doporučí, tak mě můžou takovým způsobem zklamat, že je dám na půdu do toho nejzapadlejšího kouta a zapomenu na ně.

Přijde mi, že všichni jsme ovce a vede nás nějaký pastýřský pes, který nám říká, že ta ta kniha je špatná a ta ta je dobrá. Já to dělám tak, že přijdu do knihkupectví nebo knihy, tak se procházím mezi regály a čekám, kdy mě nějaká knížka padne do oka (a musí mít pěknou obálku). Já věřím na osud, a proto si mě musí knížka najít a né, že ji mám hledat já cíleně. Navíc od června jsem již přečetl 20 knih a když jsem projížděl internet, tak jenom dvě knížky byly někým zrecenzované (a „překvapiv“ě ty z roku 2014 a 2014).

Odpověď na otázku „Proč čtete hlavně novinky a klasickou/starší literaturu ne“? je tak složitá, že bych se možná dočkal Godota. A že ty starší knihy nemají takovou reklamu jak ty nové? To je sice možné, ale my (blogeři) čteme snad knížky kvůli tomu, že jsou dobře propagované a budeme mít hodně shlédnutí na blogu? A nebo čteme takové knížky, které nás baví a které jsme si sami vybrali?  Já volím možnost číslo 2.

01.10.16

Robert Harris - Důstojník a špeh, románové zpracování Dreyfusovy aféry

Jdu si takhle Plzní, když najednou vidím na druhé straně ulice vidím obchod knihkupectví Ševčík a na něm napsáno „40 % sleva na knihy“. Tak jsem neváhal a musel jsem tam jít. Musím říct, že tam měly spousty zajímavých knih, ale jenom jedna mi padla do oka. Byla to knížka Důstojník a špeh, která pojednává o Dreyfusově aféře z přelomu 19. a 20. století. O čem je anotace?
Anotace: Leden 1895. Armádní důstojník Georges Picquart je za mrazivého rána v centru Paříže svědkem veřejného ponížení usvědčeného špiona - kapitána Alfreda Dreyfuse. Důstojník je odměněn povýšením; Dreyfus poslán nadosmrti na Ďáblův ostrov. Jeho případ se zdá uzavřený navždy... Román Důstojník a špeh vyprávěný Picquartem je strhující přetlumočení skandálu, který se stal nejproslulejším justičním omylem v dějinách. Působivé jsou i ozvěny zaznívající v našem moderním světě: spravedlnost korumpovaná ve jménu národní bezpečnosti a prastarý instinkt, který vede mocné k tomu, aby skrývali své zločiny
Toto románové zpracování nejproslulejšího justičního omylu (já bych řekl spíše justiční vražda a přirovnal bych to k vraždě Milady Horákové, kde komunisté taky chtěli nějakého viníka za každou cenu) bylo psáno jako taková detektivka ze soudních síní, kde člověk bojuje proti systému a ne a ne vyhrát. Ale náhoda tomu byla, že nakonec vše skončí happy endem, i když až po 10 letech.
Zdálo se, že případ kapitána Dreyfuse je jasný. Donášel tajné informace Německu, byly na něj usvědčující důkazy, a tak byl odsouzen. Avšak  kapitán Picquart, který stál za kapitánovým zatčením, postupně zjišťuje, že vše bylo jinak. Nachází důkazy, které byly proti Dreyfusovi zfalšovány a objevil skutečného německého špeha. Ze začátku francouzské vedení armády je nakloněno jeho vyšetřování, ale postupem času mu hází klacky pod nohy až ho převelí do Afriky, ale i z velké dálky se snaží zjistit pravdu. Tento příběh je ukázkový příběh boje člověka proti celému systému.
Autor se prakticky nezajímá o fyzický vzhled jednotlivých postav, ale nakonec popisuje velmi barvitě chování, zejména skvěle v soudní síní. Samotné dialogy mi jsou leckdy přitažené za vlasy, zejména, když Picquart mluví se svým zástupcem Henrym, přijde mi, že jako nadřízený je až moc hodný a někdy zase až moc sprostý.
Celá knížka se odehrává tak, jak si myslí, že se odehrávalo dění u soudu a mimo něj, ale celé to podle mě zkazil závěrem, kde je podstatě jenom takový dějinný výpis, žádný děj, jenom vypsání holých faktů.
Samotného mě překvapila atmosféra ve Francii na přelomu století. Očekával jsem, že kanalizace bude už na vysoké úrovni a taková Paříž nebude zavánět. Navíc jsem čekal spíše, že v Německu bude růst antisemitismus a né ve Francii.
Po přečtení celé knížky jsem ležel na posteli, civěl jsem na strop a říkal jsem: „Je tohle možné? Jak můžou odsoudit evidentně nevinného člověka? To se nemohli přiznat, že udělali chybu?“ Na tomto příběhu je ukázáno v plné nahotě neschopnost francouzského armádního velení pružně reagovat na změny situaci, proto asi v celém 20. Století byla jenom pro smích (2. světová válka, Indočína, Suez).
A kdo je to vůbec Robert Harris?
Vystudoval anglickou literaturu na univerzitě v Cambridge a jako novinář a oceňovaný sloupkař pracoval mimo jiné pro BBC a list Sunday Times. Spisovatelskou dráhu zahájil v oblasti literatury faktu, kde se jeho knihy mimo jiné věnovaly dějinám chemických a biologických zbraní a kauze údajných Hitlerových deníků (Obchod s Hitlerem). Český čtenář se už mohl seznámit s velkou částí jeho románové tvorby, mimo jiné s knižními předlohami úspěšných filmů Enigma a Muž ve stínu
Má 4 děti a žije s manželkou v současné době na faře blízko Newsbury
 
 
 
 
 

27.09.16

Booktweet aneb jak se dá příběh říct ve 140 znacích


Twitter je jedna z mála sociálních sítí (A které používám já),  kde jste omezeni počtem znaků. Ale na druhou stranu 140 písmenek, mezer a čárek vás vybízí být stručný a údernější, což je výhoda oproti Facebooku, kde si můžete psát sáhodlouhé slohy.

Když se podívám na twitteru z pohledu autorů knih, tak tam najdeme takové „celebrity“, jakými jsou Stephen King, E.L. James a nebo Dana Browna, ale aspoň já jsem žádné, ať už české nebo zahraniční nenašel (nebo jsem špatně hledal J ).  Když se kouknu na samotné blogery, tak když už na twitteru nějací jsou, tak buď postují ty samé věci ještě na Instagram a facebook a nebo píši jenom o tom, co zrovna čtou a jak jsou daleko. Ale existují i i nějaké výjimky, které pečlivě sleduji a skoro až nadrženě čekám, kdy zase napíšou nějaký skvost.

Postupně budu přidávat další. A možná budu vyhlašovat tweet týdne nebo měsíce, ještě uvidíme. Každopádně hlášky na twitteru jsou leckdy lepší jak na fb.

 

Adriena Hovězáková

 

Jako první zde máme tuto blonďatou kráska, která píše blog AdrisBooks, zásobuje twitter tweetama buď v angličtíně , kde odkazuje na autory a často se těší z jejich odezvy a nebo v češtině (překvapivě). Víš než tweety se můžete na jejím tweetovém účtu těšit z fotek knížek.

 

 

Hana Trsková


Za tímto jménem můžete najít bloggerku Wilindu z blogu wilinda-books.  Kromě toho, že píše o svém společenském životě (a dle tweetu i velmi bohatém) sděluje čtenářům také své dojmy z rozečtené nebo dočtené knížky. A nevěnuje se jenom knihám, můžete také občas narazit na nějaký ten tweet o filmu.

 

Jana Benešová

 

A do třetice všeho dobrého. Za touto slečnou se skrývá blogerka whatjaneread. Zde můžeme nalézt hlavně české tweety, které se věnují o knihách, ale můžeme zde objevit i diskuzi s Luckou Zelinkovou o nesmrtelnosti chrousta.

 

Nedávno se objevil článek od Lucky Štěpánkové na BookInsta.  Jelikož je to dost podobné a podobný článek jsem chtěl již nějakou dobu, tak jsem se jí nejdřív zeptal, zda by jí nevadilo, když udělám něco podobného. Prý neadilo, tak píšu.

Jestli máte sami twitterový účet, kde píšete něco jiného na twitter a něco jiného na fb, tak sem s ním, rád Vás začnu sledovat. Ale teď nerušte, přemýšlím o nějakém tweetu J
 
 
 

23.09.16

Seberealizace na vysoké škole



Nejlepší místo, kde se člověk může rozhodnout, co bude v budoucnu dělat, je vysoká škola. Nemá tolik předmětů jak na střední škole, takže v době, kdy nemá žádnou hodinu, se může seberealizovat v tom daném odvětví, které ho zajímá. A leckdy přímo na univerzitě se zrodí nápad, který potom může vydělat miliardy (stačí se podívat na zakladatele Facebook, ze začátku to byla jenom taková klasická garážní firma).

Tímto článkem nechci pět ódy na to, že vysoká škola je to nejúžasnější, co Vás může potkat, pokud se na ni dostanete, ale smyslem celé této „statě“ je ukázat, co všechno dělám (nebo jsem dělal) za aktivity při vysoké škole.

 

Sportovní redaktor

Již od svých 6 let jsem dělal nějaký sport. Do současnosti jsem aktivně dělal pozemní hokej, karate, judo, cyklistiku a teď jsem se dal na běhání. Zároveň se rád koukám na všechny možné i nemožné sporty, takže ve sportu obecně podle mě dost zorientuju. A díky této mé znalosti jsem se dostal do redakce isport365.cz, kde publikují mé články

 

Redaktor studentského časopisu

Když jsem nastoupil na vysokou školu, tak jsem nááhodou narazil na studentský časopis Dione, který spadá pod Západočeskou univerzitu a který primárně píše o dění na škole. Dá se říct, že děláme takové školní  PR.  Já sám jsem si vzal na starost interview s lidmi, kteří něco dokázali a nebo umí nějakou činnost lépe jak ostatní.

 

Fotograf a dotazovatel

Jsem ukecaný člověk  a zároveň svým foťákem ze starověku rád fotím. A díky těmto dvou vlasnostem jsem se dostal do „skupiny“ Humans of Pilsen / Lidé z Plzně, kteří fungují na konceptu Humans of New York. Fotí lidi v ulicích Plzně a ptají se jich na libovolnou otázku. Já jsem dostal na starost hlavně fotit lidi, kteří zrovna někde čtou.

 

Dobrovolník na sportovních akcích

Kromě dívání se a provozování nějakého sportu, se také rád zapojuju do organizace nějaké sportovní události. Zde poznám, jak funguje takovéto zákulisí závodu a co všechno stojí za přípravou celé události. Nejčastěji se zúčastňuji běžeckých závodů (půlmaratón a maraton) v Praze. Již jsem dělal vlajkonoše, stavěče tratě, předával jsem medaile doběhlým běžcům a hlídal jsem trať.

 
Organizátor přednášek
Jsem online 24 hodin na sociálních sítích a díky tomu narážím na spousty zajímavých lidí, kteří jsou něčím známí na Facebooku, Instagramu, Youtube nebo i Twitteru.  Zároveň často chodím do jedné kavárny, kde jsem se stal takovým „neformálním event managerem“, zároveň se tam dají dělat zadarmo přednášky. A když chci poznat tyto zajímavé lidi a zároveň si je poslechnout, tak je zvu do Plzně do té kavárny. Již jsem zorganizoval 3 přednášky (nejvíce přišlo 25 lidí).

Psaní blogu

Původně jsem si založil blog hlavně proto, abych si psal takový čtenářský deník, protože u těch knížek, které jsem přečetl ve svých 15 letech, si nepamatuju už obsah. A tak díky psaním o nich si je (snad) budu pamatovat ještě za 10 let. Ale kromě psaním o knihách chci taky formou písmenek prezentovat také nějaké své názory na nějaké téma, teď hlavně o škole. Podotýkám, ač studuju politologii, tak v žádném případě se nechci věnovat o politice, to půjde mimo mě. 
 
 
Zde jsem uvedl několik příkladů mé aktivity na vysoké škole a co vy a Váš volný čas na vysoké škole?
 

21.09.16

Rozhovor s Markétou Hejkalovou, organizátorkou Podzimního knižního veletrhu se vstupem knižních blogerů zdarma



Asi každý, kdo se někdy zajímal trochu o knihy, se dozvěděl o Světu knih v Praze. Ale co takový Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě? Na ten si již vzpomene mnohem menší počet lidí. A tak proto ty, kdo se tam chystají a nebo také pro ty, kteří 14. a 15. Října mají čas, jsem vyzpovídal Markétu Hejkalovou, hlavní organizátorku tohoto veletrhu.

 
1) Říkají o vašem veletrhu, že jste taková béčková varianta Světu knih v Praze. Já se chci naopak zeptat, v čem jste lepší jak pražský veletrh?

Béčková varianta? Tak to asi říkají za mými zády, já jsem to neslyšela. :) Podzimní knižní veletrh je lepší hlavně v tom, že si účast na něm mohou dovolit i opravdu malí nakladatelé, autoři, vydávající vlastním nákladem, spolky, takže přináší ten nejširší možný obraz české knižní produkce.

 

2) Na co zajímavého se můžeme těšit při letošním ročníku?
Na tradiční "hvězdy veletrhu" jako je Zdeněk Svěrák, Jiří Grygar, Michal Viewegh, Ivan Kraus, Martin Hilský a další, letos poprvé také na "píšící celebrity", čímž myslím např. Halinu Pawlovskou nebo herečky a blogerřky Mariku Šoposkou (místní rodačku) a Bereniku Kohoutovou, a především na velké množství skvělých českých spisovatelek a spisovatellů, básníků a prozaiků. Opravdu jen namátkově: Radka Třeštíková, Irena Obermannová, Bianca Bellová, Eva Tvrdá, Michal Šanda, Martin Reiner, David Zábranský,  Jiří Hájíček, Dora Kaprálová a mnoho mnoho dalších. Novinkou bude také autorský prodej u stánku PEN klubu, kdy sami autoři budou prodávat podepsané knihy své a svých kolegů za jednotnou cenu 150 Kč. Program je opravdu bohatý a stále se mění a doplňuje, můžete ho sledovat na http://veletrh.hejkal.cz/doprovodny-program/.
 
3) Kdyby záleželo na Vás, tak na co byste se nejraději zašla podívat?

 Mám ráda poezii, tak bych ráda viděla a slyšela české básníky Tomáše Míku a Jakuba Fišera a jediného česky píšícího rumunského básníka Mirceu Dana Dutu.

 

4) Letos jste se rozhodli dát vstup zdarma bloggerům, co Vás k tomu vedlo? Chcete nějak po veletrhu s nimi spolupracovat?

Knižní recenze a vůbec psaní o knížkách a literatuře se z tištěných novin čím dál víc přesouvá na internetové blogy. Novináři vstup zdarma mají odjakživa, tak proč ne bloggeři? Navíc jako autorka i nakladatelka s bloggery spolupracuji a rozhodně v tom chci pokračovat.
 
5) Plánujete online tiskovou konferenci, co si pod tím mám představit? Že budete někde hovořit k novinářům a zároveň Vám přes nějaký web budou lidé z netu pokládat otázky?

Ani já si ji neumím úplně představit. O online tiskovce mě přesvědčili mladí novináři, spojení s Letní žurnalistickou školou, která v Havlíčkově Brodě každé léto probíhá. Tiskovka bude v pondělí 3. října v 10 hodin v salonku Staré radnice v Havlíčkově Brodě. Novináři a další zájemci mohou buď přijít, nebo mi poslat otázky předem na mail marketa@hejkal.cz. Ale jak říkám, sama si to neumím úplně představit, tak bych zájemce odkázala na Milana Pilaře, milan.pilarhb@centrum.cz.
 
6) Kolik je vstupné pro obyčejného návštěvníka?
Dvoudenní slosovatelná vstupenková knížečka, která opravňuje k libovolnému počtu vstupů na veletrh a navíc platí i do muzea a galerie, stojí 60 Kč.

 

7) Letošním heslem veletrhu je Kde domov můj, proč zrovna toto?
Protože je to hodně frekventované téma. Mluví se o národní identitě, kořenech, strachu z migrační krize... Překvapivě mnoho programů s tím tématem rezonuje. Na veletrhu bude představeno několik knih z naší moderní historie: Krvavé léto Jiřího Padevěta (o prvním poválečném létě), Ratajský les Aleše Palána (detektivka podle skutečného případu z 50. let), Krok do tmavé noci Miloše Doležala (druhá kniha o umučeném faráři Josefu Toufarovi) a ještě spousta dalších, takže je vidět, že to téma je opravdu živé. Ale na tu otázku existuje i kratší odpověď: Domov je tam, kde jsou knihy.
 
8) Na stránkách veletrh.hejkal.cz uvádíte, že mezi vystavovateli bude kromě jiného také Institut Václava Klause. Nebojíte se, že Vás někdo osočí, že jste celý veletrh zpolitizovala?

Na veletrhu bude nejen Institut Václava Klause (stejně jako třeba Knihovna Václava Havla) ale i Václav Klaus osobně. Nebude tam ovšem jako politik (byť o politice zřejmě hovořit bude), nýbrž jako spisovatel, autor řady knih. To chci zdůraznit. Na veletrh nikdo nejezdí jako politik (ale nejenom politik, ani jako třeba herec), ale vždy jako autor (nebo ilustrátor či překladatel) nějaké knihy. Navíc základem slova veletrh je trh, otevřený vystavovatelům i autorům, které ti vystavovatelé přivážejí, já nikoho (kdo se včas přihlásí) neodmítám. Ale že mě někdo obviní ze zpolitizování veletrhu nebo z něčeho jiného, to je klidně možné, nic s tím nenadělám a ani si z toho nic moc nedělám, nikdo se nemůže zavděčit všem. Ale to neznamená, že bych odmítala kritiku, za všechny kritické připomínky k veletrhu jsem naopak velmi vděčná.
 

Snad jsem tímto rozhovorem někoho zlákal na návštěvu veletrhu a v říjnu v Havlíčkově Brodě

 





18.09.16

Těžký výběr knihovny


Zítra mi začíná škola!! Po 3 měsících a 5 dnech, kdy jsem měl volno a četl jsem, co jsem mohl, bude dost obtížné číst to, co musím. Ale než za 16 hodin budu vstávat do školy, tak jsem na internetu hledal knihovny, které by se mi líbily do mého bytu. Vybral jsem si 8 knihoven z různých obchodů a teď mě čeká těžký výběr. Kterou si mám koupit domů? Zde dávám moje favority a chtěl bych se Vás zeptat: jaký máte na tyto kousky názor?
Abych řekl pravdu, měl bych psát bakalářskou práci, ale prokrastinace je svině...
 


 

Pro milovníky USA

 Pacman
 Nemusím sahat daleko :)


05.09.16

Jak se také může dělat rozhovor

 

Již dva roky píšu do jednoho studentského časopisu, kde mojí hlavní náplní je dělat rozhovory s osobnostmi. Preferuji raději „rozhovory“ přes meil, ale již se mi také povedlo, že jsem dělal interview hodinu a půl z očí do očí (to přepisování do psané podoby mi trvalo dobře 4 hodiny). A jelikož si myslím, že mám nějaké zkušenosti, které můžu předat dále, tak chci představit, jak se také může dělat rozhovor po meilu.
 
1) Interview nesmí být dlouhý
Stává se mi to docela často. Chci vědět co nejvíce věcí o dotyčném, ale zapomenu na množství položených otázek a nakonec to dopadne takovým způsobem., že musím zkracovat a nadávat si „Pavle, proč jsi tak zvědavý?“ Každopádně pro mě je taková  „přirozená hranice“, kdy čtenář dočte až do konce nějaký rozhovor, 10 otázek (a taky záleží, kdo je zpovídaný a jak odpovídá).   
 
2) Zjistit si dostatek informací o zpovídaném
Je hezké udělat rozhovor, ale aby měl nějakou vypovídající hodnotu, tak je třeba trochu googlit a zjistit si dostatek informací o daném člověku, kterého chci zpovídat. Rozhovory s otázkami „Jak se máte?“, „Co děláte?“ a „Co budete dělat“ mi přijdou naprosto zbytečné. Nejlepší je před sháněním informací si vytvořit osnovu toho, co já chci vědět a pak se ponořit do světa internetu. A neskončit hned na prvním zádrhelu.
 
3) Otázky by měly jít plynule za sebou
Když se člověk na něco ptá, tak by měl nejdříve představit zpovídanou osobnost a postupně rozebírat její úspěchy, život a ambice. Nemělo by to vypadat tak, že začnu s tím, že se někdo někde narodil a hned v následující otázce se zeptal „Za dva měsíce umřete…“ Život plyne postupně, tak i otázky by měly být pokládány podle nějaké logické posloupnosti.
 
4) Rozhovor by neměl být krátký
A máme tu pravý opak bodu číslo 1  a taky navázání na bod číslo 2. Tento bod je spíše otázkou v kusu, ale když se člověk zeptá na aktuální situaci spisovatele a  co bude dělat v následujících měsících, tak to také není zrovna ono. Navíc to bude ukázka toho, že si s tím rozhovorem dotyčný blogger moc práci nedal a odflákl to.  
 
5) Podívat se, zda otázky nepokládal někdo před tebou
Tohle je také důležité. Už jsem viděl tři blogy, které se během 14 dnů ptali jednoho autora nově napsané knížky podstatě na ty samé otázky.  Já to dělám tak, že si přečtu všechny rozhovory, které kdy s ním byli a podle jeho odpovědí na  otázky si vytvořím vlastní otázku. Určitě nejsem první, kdo se dotyčného na něco ptal, a tak předem spoléhám na to, že někdo byl první s nějakými otázkami.
 
A co vy, jak vy děláte rozhovor?