Harry Potter a Prokleté dítě,
Jiskra v popelu, Ódinovo dítě, Naslouchač, Stínová královna nebo Všude
kolem černý les, Nedej se a Jak udělat revoluci. Zejména to druhé nebudu číst
už jenom z toho důvodu, že vím, kdo je autorem. Autorka byla členkou
skupiny Pussy Riot a znesvětila ruský pravoslavný kostel. Normálně mi žádný
autor nevadí, ale tohle číst nemíním v žádném případě. To je
jenom krátký výpis těch knih, které zrovna vyšly a které jsem viděl
zrecenzované minimálně pěti knižními bloggery. A já se ptám proč?
Je mi jasné, že pro mnoho čtenářů
je „starší“ literatura připomínkou povinné četby ze školy, která se Vám
bytostně hnusí, ale když jsem si připomněl nedávno od Otčenáška Romeo, Julie a
tma, tak ta čeština z roku 1956 byla přímo vynikající, žádné překlepy. Ale
lidi, proberte se, copak je špatného na knihách, které byly vydány před rokem
2010? Já je mám rád, protože jsem zjistil, že nikdo žádné takové nerecenzuje a
když už, tak je to výjimka.
Jsem trošku češtinářský
hnidopich, a tak kromě samotné četby hledám i chyby. A těch v novějších
knihách najdu požehnaně. A kdyby to byly pravopisné chyby a překlepy, dalo by
se to přežít, ale když celá věta nedává vůbec smysl, tak jak mám z té
knížky mít radost? Když člověk čte
knihy, které byly vydány před 10, 20 nebo 30 lety, tak podobné chyby ani nezaznamená
(stalo se mi to vlastně jenom jednou u Ivanhoe z 80. let, kdy to vypadalo,
že první část knihy překládal jiný jak tu druhou část. Druhá část byla
překládána doslovně a často tam byla zmínka o „dělnících lidu“).
Koukám se na několik blogů, kde
jejich autoři jsou vyloženě posedlí novinkami. Zajímalo by mě, co by se stalo,
kdyby si mysleli, že si koupili novinku a ono to byla knížka rok stará. Nastal
by pro ně konec světa? Přestali by číst?
Já sám čtu knížky převážně ze „second handu“ - > z knihovny,
antikvariátu nebo výměnou s kamarády. Díky tomu, že tyto knížky jsou
ohmatané, tak vím, že nějakou kvalitu už mají. U nových, když mi je někdo
doporučí, tak mě můžou takovým způsobem zklamat, že je dám na půdu do toho
nejzapadlejšího kouta a zapomenu na ně.
Přijde mi, že všichni jsme ovce a
vede nás nějaký pastýřský pes, který nám říká, že ta ta kniha je špatná a ta ta
je dobrá. Já to dělám tak, že přijdu do knihkupectví nebo knihy, tak se
procházím mezi regály a čekám, kdy mě nějaká knížka padne do oka (a musí mít
pěknou obálku). Já věřím na osud, a proto si mě musí knížka najít a né, že ji
mám hledat já cíleně. Navíc od června jsem již přečetl 20 knih a když jsem
projížděl internet, tak jenom dvě knížky byly někým zrecenzované (a
„překvapiv“ě ty z roku 2014 a 2014).
Odpověď na otázku „Proč čtete
hlavně novinky a klasickou/starší literaturu ne“? je tak složitá, že bych se
možná dočkal Godota. A že ty starší knihy nemají takovou reklamu jak ty nové?
To je sice možné, ale my (blogeři) čteme snad knížky kvůli tomu, že jsou dobře
propagované a budeme mít hodně shlédnutí na blogu? A nebo čteme takové knížky,
které nás baví a které jsme si sami vybrali?
Já volím možnost číslo 2.
