Je libo inspiraci ? 2

Po prvním Je libo inspiraci? jsem se rozhodl uskutečnit druhý fotočlánek s motivačními fotkami. Po světě běhá spousty lidí, kteří prostřednictvím běhu a následného upravování jídelníčku zhubli. Tady je další pětice odvážných, kteří překonali lenost a rozhodli se se svým tělem něco dělat.

 

 

 1) Vladimír Kádner - 2013 – 93kg -> 2016 – 73kg

2) Marek Jiskra – rozdíl 65kg

3) Iva Cabalková – 96 kg -> 66kg, výška 164 cm

 

 

 

4) Zuzana Zámečníková – rozdíl 29kg

 

 

 

5) Barbora Blahutová – rozdíl 15kg za rok a půl

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Bloggerské Vánoce

Blíží se nám čas Vánoce. Pro mě toto období znamená setkávání se s rodinou, bilancování roku, co se mi povedlo nebo nepovedlo a také rozbalování dárků (já vím, jsem malé dítě). V tuto dobu se stává, že se setkají přátelé, kteří se třeba přes celý rok neviděli a musí si říct všechno, co se stalo za tu dobu, co se neviděli. Ale nechci psát o nějakých tradicích a teorií z Vánoc.

Nás bloggerů je hodně. Píšeme o fashion, beauty, knihách, o svých zájmech, motivacích a nebo prostě o věcech, které nás zrovna napadnou. Střetáváme se virtuálně, píšeme si navzájem pochvalné nebo někdy také urážlivé komentáře, ale málokdy se sejdeme, což je dle mého chyba, a tak bych chtěl formou tohoto článku a zároveň výzvy udělat Bloggerské Vánoce. Jak by probíhaly? Jednoduše. Napište mi na můj email Pavlikruza@seznam.cz svoji adresu, já tu adresu vezmu a pošlu ji druhému a ten pošle malý dáreček s přáním. 

Já si myslím, že když někdo dostane dárek od „neznámého“ člověka s přáním všeho nejlepšího atd., tak ho to určitě potěší. Mnozí z nás budou sami doma a tímhle by se mohla do domova osamělých lidí přivést aspoň trochu vánoční atmosféry.

Tak co lidi, zapojíte se? J

Tady to nekončí!

Nejde mi internet už měsíc

Před několika dny nastal pro některé konec světa díky nefunkčnosti Googlu. Když jsem viděl mapu, podle které to nešlo, tak tato odstávka byla hlavně v oblasti střední Evropy, takže hlavně křič

 

 

eli naštváním Češi  (a ze všeho nejvíc Youtubeři).  Ale co by bylo pro tytéž lidi, kdyby jim nešel měsíc internet doma? Apokalypsa? Armagedon? Invaze mimozemšťanů? Kdo ví, avšak všechno zlé je pro něco dobré. Díky těm šesti čárkám, které ukazují funkčnost nebo nefunkčnost internetu, se každodenně přesouvám do kaváren a univerzitních prostor v Plzni a přišel jsem na několik výhod, které lze najít u chození do kaváren, univerzitních prostor  nebo pobytu venku místo pobývání na internetu doma.

1) Jsi ve společnosti

2) Získání nových kontaktů

V Plzni jsem objevil místo, kde se scházejí studentské spolky (a někdy i podnikatelé), s několika jsem se už zapovídal a začal jsem spolupracovat na několika projektech.

3) Poznání nových prostor (s internetem)

V případě, že se mi nastartuje internet a po nějaké době zase zkolabuje, tak aspoň vím, kam opět zajít. A pokud budu chtít s dalšími lidmi ze školy dělat na nějakém projektu, tak aspoň víme, kam můžeme zajít.

4)Ochutnání nových pochutin

Tento bod sice leze dost do peněz, ale člověk má chut´na ty lákavé dortíky, muffiny a mnohé jiné sladkosti, tak to by byl čert, aby neodolal

5) Jsem na čerstvém vzduchu

Když zrovna nebudu v kavárně, tak se rád procházím u vody, jsem na čerstvém vzduchu a říkám si, jak je na tom světě tak krásně.

Tady to nekončí!

Zemanovy průšvihy

Určitě jste zaznamenali, že skupina poslanců se rozhodla, že toho nadávání na prezidenta bylo dost, a tak se vytvoří Zákon proti hanobení prezidenta, za který lze dostat až rok vězení.
Jelikož se prezident prakticky hanobí sám, tak jsem se rozhodl uvést několik příkladů ze Zemanových průšvihů. Jelikož je těch průšvihů docela dost, tak to docela vidím,že udělám článek na pokračování.

A jaké byly jeho průšvihy?

Shapiro ne/byl na hradě

• Andrew Shapiro, americký velvyslanec v České republice, byl přítomen na předávání vyznamenání 28.10. Dokonce byla zveřejněna fotka, na které byl, ovšem Miloš Zeman tvrdil, že tam nebyl přítomen
   

Špatný dopis Trumpovi

• Miloš Zeman blahopřál anglicky nově zvolenému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, ovšem zveřejněný dopis měl několik desítek chyb.
   

Peroutka

• Tuhle kauzu zná  snad celá republika, tak to zjednoduším. Miloš Zeman řekl, že novinář Peroutka z První republiky byl fascinován Hitlerem, prý četl článek, ve skutečnosti článek napsal někdo jiný, má se omluvit rodině Peroutkových, avšak doteď to neudělal a vypadá to ,že ani neudělá
   

Možná opilost u korunovačních klenotů

• Při kontrolování korunovačních klenotů s ostatními ústavními činiteli a majiteli klíčů v přímém přenosu vypadal, že něco požil, protože vrávoral. Později se ukázalo, že den předtím pobýval na ruské ambasádě. Sám to svedl na virózu.
   

Kunda sem, kunda tam

• V Radiožurnálu v přímém přenosu prohlásil tyto krásná slova.
   

Konvička na stejném pódiu při 17. 11.

• Sebral studentům Albertov, kde se každoročně  slavil 17. listopad a navíc byl přítomen na pódiu s „islamistou“ Martinem Konvičkou, o kterém prohlásil později, že ho nezná.

 

 

Tady to nekončí!

Rozhovor s motivující blondýnou Veronikou Tázlerovou

Motivace. To je slovo, které má někdy magický význam. Slovo, které snad každý z nás jednou v životě už hledal. Ať už kvůli práci, navazování vztahů a nebo kvůli škole. Existují na to stovky knih, které radí lidem, jak žít lépe a jinak. A máme tu také lidi, kteří píšou motivační články. Jednou z nich je Veronika Tázlerová, kterou můžeme nalézt na svém blogu stylishcoffee.cz, na jejíž stránkách můžeme nalézt kupu motivace. A (nejenom) na toto jsme se šli zeptat.

1) Co bylo tím tvým impulsem, že jsi se rozhodla založit blog a psát o svých zážitcích?

Má motivace je pořád stejná - chci čtenáře inspirovat, dělat jim svými články hezčí dny a ukazovat, kolik krásných a zajímavých věcí je všude kolem nás.

 

2) O čem jsi psala na začátku své bloggerské kariéry?

Nejprve jsem psala hlavně o kavárnách a cestování, později je ještě doplnily články o štěstí, osobním rozvoji a obrázky z mého života.

 

3) Co vůbec děláš ve svém „mimobloggerském“ životě?

Největší část mého života zabírá škola, což se doufám po jarní maturitě konečně změní. Pak několikrát týdně chodím do fitka, na jógu, navštěvuji kurzy francouzštiny a dějin výtvarného umění. A v tom málu, co mi ještě zbývá, se snažím vídat se svými blízkými a užívat si život plnými doušky.

 

4) Často píšeš o motivačních radách pro ostatní, tak by mě zajímalo, zda sis na to přečetla nějaké knížky a nebo to píšeš sama od sebe (jak se říká od srdce)? 

Na tohle téma se snažím neustále vzdělávat, čtu zajímavé knihy, články, blogy… Ale jak říkáš, všechno nakonec vychází z mého srdce. Chci čtenáře motivovat a předat jim vše, co vím.

 

5) Co ti dal nebo naopak vzal tvůj blog?

Blog mi dal a neustále dava mnoho příležitostí, ke kterým bych se jinak těžko dostala. Je to pro mě velká výzva i milovaný koníček. Každá zpráva od čtenářů, pozdrav nebo komentář mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. 

Na druhou stranu blogování zabere takřka veškerý volný čas, kterého mi už tak díky škole moc nezbývá… Ale jsem si jstá, že se to s koncem gymnázia změní a budu se moct blogu věnovat naplno!

 

6) Máš nějaké oblíbené bloggery ? 

Mám jich spoustu. Z těch českých je to třeba Terezka z blogu TerezaInOslo, Barbora Šťastná ze Šťastného Blogu nebo Vivi.cz

 

7) Pokud sleduješ českou bloggerskou scénu, tak co si o ni myslíš? Jaká vidíš největší negativa/pozitiva v našem malém bloggerském rybníčku 

Těší mě, že v Česku začíná být blogování bráno seriózněji a lidé konečně začínají chápat, kolik práce vlastně obnáší. Musím říct, že u nás máme skvělé blogerky a doufám, že to bude jen a jen lepší!

 

8) Máš nějaké doporučení pro ty, kteří chtějí s bloggem začít, ale neví jak? 

Just do it!

 

Tady to nekončí!

Nechápu to 5: Buď kreativní

Když jsem si začátkem července založil blog, tak jsem měl po ruce nepřečtené knížky, a tak bylo jasné, o čem budu psát. Ale koncem srpna jsem si začínal uvědomovat, že je můj blog zaměřený pouze na jedno téma a přitom bych mohl psát například o tom, jak se mi schyluje ke státnicím, ke strastem při psaní seminární či bakalářské práci a nebo mé výlety po krásách naší České republiky. A nelituju toho, že jsem „dezertoval“ z knih na psaní o čemkoliv možném, poznal jsem díky tomu Timku, Neko, Žabáka,  Patrika a mnohé další..

Ale dost o mně. Nechci psát o mé změně. Chci se vrátit k jádru celého tohoto článku. Asi každému jde o to, aby měl daný článek nebo samotný blog co nejvíce čtenářů. Když pominu dávání nějakého článku i do skupin, které s tématem článku nemají vůbec nic společného (viděl jsem, jak jeden blogger dal článek do skupiny Brigády a ten článek o brigádách rozhodně nebyl), tak je podle mě důležité napsat text pokud možno bez chyby a zároveň by se měly témata článků měnit. Kreativita, různorodost, pestrost článků. To je hlavní věc, co mě samotného na nějakém blogu zajímá.

Nezajímá mě, že autorka módního blogu má zrovna nějaký nový outfit, boty (ale jako naprostý neznalec rtěnek se podívám těsně před narozeninami mé slečny,kterou mám koupit) a nebo kalhoty.

Nezajímá mě, že autor knižních blogů píše pořád dokola nějaké měsíční chvástaly knih, ze kterých stejně udělá/udělal následně recenzi.

Nezajímá mě, že autoři cestovatelských blogů se jeden den nacházejí v Barmě a druhý den zase v Austrálii a říkají, že je tam krásně a dávají každou druhou fotku z nějaké restaurace.

Nezajímá mě, že autor žije v nějaké daleké zemi (nejčastěji ve Spojených státech amerických) a popisuje, jak jeho dítě studuje ve škole jazyk dané země a říká, že se do České republiky/Slovenska už nevrátí.  

Nezajímá mě jednotvárnost blogu -> blog jednoho tématu.

Pro mě je důležité, když dotyčný píše o sobě a svých zážitcích ze svého života. To se týká hlavně o tom posledním druhu blogu. Zajímala by mě třeba kultura dané země, chování domorodých obyvatel. A také by mě zajímalo, kdy a jak se tam dostala.

Teď to bude znít trošku divně, ale u těch ostatních „druhů“ mě hlavně zajímá, kde na to vzali. Prostě jednoduše kde získávají peníze na danou činnost, kde pracují. Nepočítám recenzní výtisky nebo modely od návrhářů. Přece si nepíšeme blog jenom proto, abychom dělali, že nás nějaké oblečení či knížka zajímají jenom proto, že to dostáváme zadarmo. Já si pořád naivně myslím, že blog vedenou se snahou se podělit o naše zážitky.

Já nejraději čtu názorové články. A vůbec nejraději čtu takové, se kterými nesouhlasím, u kterých můžu s autorem diskutovat. Nebudu psát články jenom proto, abych měl velkou čtenost a abych se všem zalíbil. Zas takový řiťolezec nejsem (ono by stačilo dát obrázky s kotátkama, nějaký motivační popis k tomu a tisíc shlédnutí jen to fikne). A díky diskuzi si můžeme třeba zlepšit naše argumentační schopnosti.

Abyste si nemysleli, že mám nějakou averzi vůči těm čtyřem druhů blogu, které mě nezajímají. Před několika dny mě jedna módní bloggerka, kterou jsem měl zafixovanou jenom na módu, překvapila. Napsala jeden názorový text na jedno téma. Tím článkem jsem trošku roztál ohledně toho, že módní blogy neumějí psát o ničem jiném než o kožešině z norka. Díky Radko!!  

Na závěr bych chtěl jenom říct : KREATIVITĚ SE MEZE NEKLADOU, tak se nebojte a buďte kreativní.

Tady to nekončí!

Stáří má své výhody

 

 

Teď si nemyslete, že mi je nějakých 40 let, mám dvě děti, manželku, dvě vysoké školy, pivní pupek a dělám nějakého vrcholného manažera. To ani náhodou. Bude mi před Vánoci 26, jsem student vysoké školy, děcka nebudou v dohledné době, protože nejsou s kým a já jsem vůbec rád, abych uživil sám sebe, natož někoho dalšího. Ale smyslem tohoto článku je však zavzpomínat na moje bezstarostné dětství, ve kterém jsem zažil to, co dnešní generace mladistvých kolem 18 let nepozná ani z rychlíku. Bylo plné mateřské něhy a otcovské lásky….. No dobře, to přeháním :D

Co dnešní mládež určitě nezažije a co jsme zažili my?

 

1) Kanál Animax

Dnes dávají za japonský anime Naruta  a bůhví jaké další animáky na mnoha kanálech?  To za našich mladých let byl jenom kanál Animax, na který jsem se pravidelně koukal pokaždé, když jsem se vrátil ze školy. Takový Yu-Gi-Oh, který ovládal karty  s monstrama a kouzlama, se kterýma bojoval proti soupeři a mohl vyhrát nějakou trofej. A nebo Inuyasha, napůl člověk, napůl „vlk“, který se smrtelnicí Kagome bojoval na návracení malé růžové kouličky. A nebo Dragon Ball, kde stáli většinou lidští protivníci a většinou se rozsekali na kousky.

 

2) Beyblady

Předchozí generace měla káči na hraní, my jsme měli „kovové“ káči na bojování proti sobě. Dokázali jsme se zabavit na desítky hodin, nikdo o nás nevěděl  a většinou jsme skončili tak, že součástky z těchto beybladů byly rozmetány po celé místnosti. Nikdy jsme nenašli všechny. Já jsem třeba skončil hrát hned po první hře, protože mi ulítla jedna součástka, která byla důležitá pro držení stability

 

3) Pokemoni a Digimoni

Sice se teď rozšířila hra Pokemon Go, dokonce se vydala na to knížka jako manuál na hraní, avšak k tomu je potřeba mobil. My jsme hráli s KARTAMA. Co je to vůbec karta pro ty, co nehrají třeba Prší? To je kus papír, na kterém je namalovaný nějaký symbol, který má nějakou váhu. A to samé s Digimony. Všichni jsme chtěli Pikachu, Charmandera a stovky dalších. Chtěl jsem vlastnit Pokeball nebo mít osobního Digimona, který by mi zneškodnil všechny nepřátelé

 

4) Tlačítkové mobily

Dnes má každý v ruce Smartphony, Iphony, Sphony, Zphony a nebo rovnou XXXXXsmartpcphony, ale aby fungovali, musí jít internet. V případě, že nejde, jsou naprosto zbyteční, navíc žerou data. To u tlačítkových mobilů nebylo potřeba, protože s nimi jsi mohl jenom psát (a jak mi to šlo) sms, volat a nebo hrát Snake. Hráli jsme na mobilu turnaj Snaka a byl jsem nejlepší!!!! A mobil mi navíc vydržel 5 dnů bez nabití

5) Tužka, papír a milostná psaníčka

Můj brat, když chce něco napsat, tak to musíme povolat grafologa s lupou, aby rozluštil, co vůbec napsal. Jelikož jsem konzervativní povahy, tak stále věřím na tužku a papír. Všichni kolem tablety, notebooky, velké mobily, ale já jsem věrný výmyslu z čísly a tím je papír. A když člověk takhle napíše slečně ručně psaný dopis, že je krásná, tak  chlapec má napůl vyhráno. Nebo dávání anonymních psaníček do kapes u bundy. Jeeeje J

 

6) Nabíhání počítačových her

Dnes, pokud jde plně internet, tak stačí kliknout na ikonku počítačové hry a už to jede. Ale před 15 lety? To jste museli čekat dobrou hodinu, než v těch hromadách pixlů jste mohli nalézt třeba nějaké Super Maria a nebo Tetris. Tetris byl vždy rychlejší, tak jsme hráli většinou jeho. A to bylo bitek s kamarády o to, kdo bude první hrát.

 

 

A teď mimo mě ještě napadá, že se nepsaly messengerem holkám, které seděli vedle, něco jako „Miluji tě“, „Mám tě rád“, „Jsi pro mě všechno“. Ani náhodou, to se říkalo hezky na férovku z očí do očí.

Nebylo to naše období před 10 až 15 lety přece jenom šťastnější?

 

 A na co si vzpomínáte ze svého mládí vy?

 

Tady to nekončí!