Najít kamaráda/y, kterým bych mohl důvěřovat a zároveň by si ze mě nedělali vyloženě srandu, je skoro až nadlidský úkol. A co se mi stalo v tomto týdnu, to jenom dosvědčuje.
Představte si mou situaci. Když jsem pozván na nějakou oslavu narozenin, tak většinou se dostavím a nebo, když se z nějakého důvodu dostavit nemůžu, tak dám s dostatečným předstihem vědět, že se nezúčastním. Avšak na druhou stranu, když chci něco pořádat já, tak prakticky nikomu nestojím ani omluvu. Uvedu aktuální situaci. Pořádám příští týden narozeniny a pozval jsem určitý počet lidí. Většina z těch lidí, které jsem pozval, mi daly košem a nepřijdou. Ok, ale proč aspoň jeden neuvede důvod, proč nepřijde? Mohlo by se zdát, že si stěžuju jenom proto, že se mi jedna oslava prostě nepovedla (nikdo nepřišel). Ale ono se mi to stalo již druhý rok po sobě a to nemluvím ani o případné oslavě mých svátků, kde nastává každý rok stejná situace.
Podstatě od začátku mého života, kdy jsem začal racionálně vnímat celý svět, se mi tak nějak přátelství obrátilo proti mně. Kamarád po mě chtěl udělat práci do školy, ale když jsem chtěl, aby mě doučil trošku matematiky, tak to ne, mám práci, mám slečnu, prostě mnoho výmluv, já jsem dobrý pro ostatní, ale ostatní nejsou dobrý pro mě.
Ale pojem „přátelství“ nebo „kamarádství“ ztratil původní smysl. Dnes máme přítele, když klikneme „Přidat do přátel“ a čím víc přátel, tím větší jsem já Přítel. Pak dochází k tomu, že jednou za čas probíhá čistka kvůli tomu, že někoho otravují časté statusy. Ale dřív nebyly žádné sociální sítě, žádný telefon, tehdy se kamarád poznal okamžitě. Kamarádi si hráli na pískovišti, šli se courat společně po městě a nekoukali se na mobil, aby zjistili, co jim kdo na messenger napsal. Matky okamžitě poznaly, že jejich dítě si šlo hrát ven s někým, protože mělo roztržené kalhoty.
Dnešní přátelství vypadá například tak, že člověk si chce odpočinout od celodenního stresu do kavárny a kamarád, se kterým jdeš, se věčně kouká na mobil a říká „Já tě poslouchám“ a když se ho zeptáš, co jsem teď říkal, tak řekne naprostý nesmysl. Navíc mi vzápětí napíše jakousi omluvu do messengeru. Tak sakra, kamarádí se mnou nebo s tím mobilem?
Poslední dobou jsem háklivý na to, když mě někdo z mých „přátel“ i lehce urazí. Možná jsem přecitlivělý, ale u kamarádů by měla být pokud možno vzájemná úcta, respekt a také by si měli navzájem důvěřovat a né, že jeden druhého navzájem uráží, pomlouvá a nebo nějakým způsobem dokonce podrazí (což se mi všechno už stalo).
Podle mého je lepší svěřit se s nějakým svým problémem nebo „tajností“ někomu, koho až tak neznám, ten může působit trošku jako vrba, která mě vyslechne a poradí. A tímto děkuji Martinovi za vyslechnutí (ty víš za co) a doufám, že se náš kamarádský vztah prohloubí….. Sakra, doufám, že celé tohle moje prohlášení nepochopí jiným způsobem, než to mělo být zamýšleno, každopádně je to tak sentimentálně napsáno, asi budu brečet….nebo někdy příště J
