EET aneb jak jsem se stal bonzákem

Tento článek vznikl hlavně proto, že po Facebooku se šíří jako lavina nenávist vůči Elektronické evidenci tržeb (dále EET) a také kvůli kontrole tohoto systému ve formě formuláře na udávání těch provozovatelů restaurací, kaváren atd., kteří nevydali účtenky. Ale hezky od začátku.

Nedávno byla s velkou slávou spuštěna EET.  Neptejte se mě, k čemu to vůbec slouží, nepodnikám a z pohledu z vnějšíku mi přijde, že to je jenom další buzerování malých a středních podnikatelů. Současně s EET ministerstvo financí dalo na stránkách Finanční správy České republiky jakýsi formulář, který má navádět lidi, aby nahlašovali ty provozovatele podnikání, kde jim nebyla dána účtenka. Toto mi přijde, že se vracíme do dob dávno minulých a návrat udávání sousedů, příbuzných nebo prostě úspěšnějších lidí. A to mi nedalo a šel jsem brouzdat po netu, abych tu stránku, kde mám nahlašovat nevydané účtenky, vyzkoušel.

Po několika minutovém hledání jsem objevil to, co jsem hledal – formulář Finanční správy České republiky o Nahlašování nevydané účtenky.  Zde jsem měl napsat DIČ, Popis poplatníka/provozovny, druh tržby,  Datum a čas přijetí tržby, Celková částka tržby v KČ, typ provozovny, umístění provozovny a následné ověření, zda nejsem nějaký robot. Po shlédnutí všech kolonek si říkám, komu to všechno stojí za tu námahu, aby si našel všechny potřebné údaje a zadal je do systému (jelikož minulý týden byla zpráva, že se již našla nějakých 1000 udavačů, kteří nahlásili nevydanou účtenku, tak to asi někomu za to námahu stojí).

Já jsem si dal tu námahu a našel jsem si „provozovnu“, kde mi nevydali účtenku. Na příloženém obrázku je vidět, že je prakticky nemožné od nich dostat cokoliv, protože dělají rekonstrukci. Čekal jsem, že se mi ve formuláři objeví seznam těch lokálů, které jsou v systému EET a žádný jiný nemůžu dát a ono nic. Pokud tedy někdo udává stejným způsobem jako já, tak to mají úředníci na finančních úřadech a na ministerstvu financí velkou radost.

Když bych tento pokus shrnul, tak chci vidět překvapené úředníky, kteří kontrolují EET, jak vyrazí do vesnice, kterou jsem zmínil, tak budou dost překvapeni, když v dané provozovně probíhá zrovna rekonstrukce. Na druhou stranu se celý tento proces dá náramně zneužít. Ať už v rámci nějakého konkurenčního boje a nebo ze msty vůči nějakému člověku. Já jsem optimista a věřím, že se takových lidí najde co nejméně a že máme ve společnost dostatečně férové lidi.   
 

Tady to nekončí!

Přátelství? Co to je?

 

Najít kamaráda/y, kterým bych mohl důvěřovat a zároveň by si ze mě nedělali vyloženě srandu, je skoro až nadlidský úkol. A co se mi stalo v tomto týdnu, to jenom dosvědčuje.

 Představte si mou situaci. Když jsem pozván na nějakou oslavu narozenin, tak většinou se dostavím a nebo, když se z nějakého důvodu dostavit nemůžu, tak dám s dostatečným předstihem vědět, že se nezúčastním. Avšak na druhou stranu, když chci něco pořádat já, tak prakticky nikomu nestojím ani omluvu. Uvedu aktuální situaci. Pořádám příští týden narozeniny a pozval jsem určitý počet lidí. Většina z těch lidí, které jsem pozval, mi daly košem a nepřijdou. Ok, ale proč aspoň jeden neuvede důvod, proč nepřijde? Mohlo by se zdát, že si stěžuju jenom proto, že se mi jedna oslava prostě nepovedla (nikdo nepřišel). Ale ono se mi to stalo již druhý rok po sobě a to nemluvím ani o případné oslavě mých svátků, kde nastává každý rok stejná situace.

Podstatě od začátku mého života, kdy jsem začal racionálně vnímat celý svět, se mi tak nějak přátelství obrátilo proti mně. Kamarád po mě chtěl udělat práci do školy, ale když jsem chtěl, aby mě doučil trošku matematiky, tak to ne, mám práci, mám slečnu, prostě mnoho výmluv, já jsem dobrý pro ostatní, ale ostatní nejsou dobrý pro mě.

Ale pojem „přátelství“ nebo „kamarádství“  ztratil původní smysl. Dnes máme přítele, když klikneme „Přidat do přátel“ a čím víc přátel, tím větší jsem já Přítel. Pak dochází k tomu, že jednou za čas probíhá čistka kvůli tomu, že někoho otravují časté statusy. Ale dřív nebyly žádné sociální sítě, žádný telefon, tehdy se kamarád poznal  okamžitě. Kamarádi si hráli na pískovišti, šli se courat společně po městě a nekoukali se na mobil, aby zjistili, co jim kdo na messenger napsal. Matky okamžitě poznaly, že jejich dítě si šlo hrát ven s někým, protože mělo roztržené kalhoty.

Dnešní přátelství vypadá například tak, že člověk si chce odpočinout od celodenního stresu do kavárny a kamarád, se kterým jdeš, se věčně kouká na mobil a říká „Já tě poslouchám“ a když se ho zeptáš, co jsem teď říkal, tak řekne naprostý nesmysl. Navíc mi vzápětí napíše jakousi omluvu do messengeru. Tak sakra, kamarádí se mnou nebo s tím mobilem?

 Poslední dobou jsem háklivý na to, když mě někdo z mých „přátel“ i lehce urazí. Možná jsem přecitlivělý, ale u kamarádů by měla být pokud možno vzájemná úcta, respekt a také by si měli navzájem důvěřovat a né, že jeden druhého navzájem uráží, pomlouvá a nebo nějakým způsobem dokonce podrazí (což se mi všechno už stalo).

Podle mého je lepší svěřit se s nějakým svým problémem nebo „tajností“ někomu, koho až tak neznám, ten může působit trošku jako vrba, která mě vyslechne a poradí. A tímto děkuji Martinovi za vyslechnutí (ty víš za co) a doufám, že se náš kamarádský vztah prohloubí….. Sakra, doufám, že celé tohle moje prohlášení nepochopí jiným způsobem, než to mělo být zamýšleno, každopádně je to tak sentimentálně napsáno, asi budu brečet….nebo někdy příště J  

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Jsem "IN" nebo "OUT"?

Tenhle článek mě napadl během nakupování s babičkou, která mi chtěla koupit něco k Vánocům a narozeninám (úděl vnuků, kteří mají 23. prosince narozeniny). Chvíli mi přišlo, že nenakupuju si pro sebe dárek, ale že babička se koukla do nějakého módního časopisu a rozhodla se, že mi nakoupí bundu a kalhoty v podobném střihu, který viděla v tom časopisu. Marně jsem se jí snažil přesvědčit, že ta bunda a tyhle kalhoty se mi nelíbí a že dneska "módní" jsou roztržené kalhoty.  Přišel jsem si trošku, jak když se hádám s manželkou po 20 letech – žena má vždy pravdu.

Ale nepíšu tento „článek“ proto, abych si stěžoval, že nákupy s někým jsou hrozné. Každý má jiný náhled na to, co se zrovna nosí a je to módní a nebo jaký životní styl je dnes „IN“.

Když to vezmu za sebe,  jsem „IN“ nebo „OUT“, když prakticky nepiju alkohol, nikdy jsem nekouřil a sportuju (běhám)?
Jsem „IN“ nebo “OUT“, když nečtu současnou literaturu (knížky vydané v roce 2016) a raději se spokojím s literaturou desítky let starou?

Jsem „IN“ nebo „OUT“, když jsem věrný partner a samotná nevěra se mi přímo hnusí?

Jsem „IN“ nebo „OUT“, když zrovna nosím tenhle model plavek, kalhot nebo bundy?

Nechci tu házet nějaké soudy o tom, co je pro někoho být „IN“ a co je pro někoho být „OUT“, spíš bych se chtěl zeptat Vás, přímo Vás,  co v současné společnosti znamená být „IN“ , co se zrovna nosí a honosí se nálepkou „módní“ . Co myslíte?

 

Tady to nekončí!

Vztah, který zabil jeden akt

Musel to být osud, jinak si to nedokážu vysvětlit. Potkal jsem ji jednou u banánů v Lidlu. Taková malá brunetka, vypadalo to, že sportuje. Jelikož jsem ukecaný, tak mě popadla velká chuť se s ní seznámit.  Ale z úst jsem vypustil tu nejhorší větu, že bych si tehdy nafackoval „Tak co slečno, jak velké máte ráda banány?“ V tu chvíli bych nejraději odešel studem, ale puberťácky jsem se na ni usmál (spíš to byl škleb), ale k mému překvapení zareagovala náramně pohotově „Raději si hraju s koulema“ řekla a vzala do ruky velký pomeranč. Oba jsme se tomu zasmáli a šli jsme každý svou cestou – já k mléku, ona k limonádám. U pokladen jsme se setkali opět. Tentokráte nepadla řeč na banány a pomeranče, ale tentokrát jsem ji pochválil její pohotovost, ona se zasmála a když jsme zaplatili oba nákup, dali jsme se do řeči, až jsme skončili v nedaleké kavárně. Z kavárny se přešlo na výměnu kontaktů a z výměny kontaktů a několika dalších schůzek se přešlo pozvolně na vztah. Ten den, kdy jsme „oficiálně“  začali spolu chodit, si pamatuju ještě teď.

Jmenoval se Kristýna a byla o 3 roky starší. Náramně jsme si rozumněli po sportovní stránce, protože byla vášnivý běžec jako já, také se orientovala v dění kolem ní a zároveň náš sex vypadal, jako kdybychom chtěli vytvořit novou kamasútru, tolik všemožných pozic, aaaach…

Po půl roce vztahu jsme si řekli, že se k ní přestěhuju (jakožto student jsem bydlel v bytě s dalšími 4 lidmi). A to byl kámen úrazu. Za 2 měsíce přišla s věcí, kterou jsem musel sakra rozdýchat. Bylo mi řečeno, že předtím, než se mnou začala chodit, tak chodila na swingers akce, prý se ráda miluje s více partnery za večer (buď jsem byl naivní zamilovaný blázen a nebo jsem byl slepý jak patrona, že jsem to nepoznal) a že chce jít na jednu takovou akci za dva měsíce. Jsem tolerantní, ale všechno má své meze. Naštval jsem se na ni, že nedovolím, aby na ni někdo sahal  a spousty dalších výčitek… Podstatě jsme se hádali 14 dní, ale nakonec jsme došli ke kompromisu, že na akci může jít, ale musí jít se mnou.

Byl jsem nervózní  ze všeho možného i nemožného, co mě tam může čekat. Naštěstí nervozita ustoupila v okamžiku, kdy jsem tam potkal jakýsi pár, který se přišel jenom inspirovat a dívat se. Původně jsem to chtěl dělat taky a sledovat svoji Týnku, ale to mi nebylo dopřáno. V určitou hodinu, kterou si již nepamatuju, zazněl gong a v ten moment všichni se svlékli a jako velká kupa mravenců vběhli polonazí do takové velké místnosti plné postelí a bůhví čeho ještě. Jak jsem napsal výše, chtěl jsem svoji Týnu mít „pod dozorem“ a jenom se dívat, avšak najednou se ke mně přitočila nějaká blondýnka se škraboškou (ta byla povinná pro všechny účastníky) a  ani nemusíte hádat, co chtěla. Já jsem řekl ne, ale když mi zašeptala do ucha, že ten chlap, který se támhle rochní v klíně mé přítelkyně, je její manžel, jsem byl nakonec přesvědčen, ale i když jsem s ní zkoušel všechno myslitelné, tak stejně jsem po očku sledoval svoji Kristýnu. Co jsem tak počítal, tak vystřídala za tu dobu 10 chlapů, já jenom tu svoji blondýnu,  u které jsem si představoval ji.

Domů jsme přišli v 8 hodin ráno, já jsem byl zamlklý, ale snažil jsem se usmívat v okamžiku, když mi říkala, co všechno zažila. Byla přímo radostí bez sebe. Ten den jsme vstali tak ve 2 hodiny odpoledne, ona mi udělala snídani a oběd v jednom a přinesla ho do postele a poděkovala mi, že jsem ji to „povolil“. Ale ta pravá „zkouška“ přišla na den mého výročí. Již týden dopředu jsem oznámil, aby v 6 hodin večer byla doma, protože mám pro ni překvapení (lístky do divadla, ručně vyšívaný ručník s jejím jménem, výlet do Paříže a zásnubní prstýnek). Čekal jsem doma již od 5 hodin. Bylo 6 hodin, ona nikde. Tak jí volám, kde je. Nebere to. Vůbec netuším, kde je, tak sedím v křesle před dveřma.  Půlnoc, dvě hodiny, čtyři hodiny, až teprve v půl šesté přijde domů, já v křesle už pomalu spal, ale probudil mě rachot klíčů v zámku. Otevřou se dveře a její kámoška ji přidržuje, aby nespadla. Koukám se na ni, jak vrávorá, ona silou vůle vstane, podívá se na mě, vypline něco bílého (nechci domýšlet, co to bylo) a řekne „měla jsem milion č…. a všechny byly větší, jak ten tvůj“ a omdlela.

Převezmu si ji od té kámošky, která odejde. Uložím ji do postele a spolu s ní usnu asi na 4 hodiny. Poté jdu do kuchyně a udělám ji její oblíbenou snídani – volská voka a míchaná vajíčka. Ona mezitím také vstala, i když jí bolí hlava. Donesu jí to do postele a ptám se ji, co to mělo včera znamenat.  A to co mi odpověděla, mně vzalo dech. Když jsem se přistěhoval, tak si myslela, že to bude bezva. Avšak postupem času se ve společném bydlení dusila a náš vztah se ji hnusil, akorát neměla odvahu mi to říct. Včera se naštvala a šla na akci, kde se milovala s kde kým, jenom aby na mě chvíli zapomněla. Když jsem ji řekl, co jsem pro ni přichystal, tak se mi vysmála a řekla, že bych raději měl jít pryč, protože náš vztah už nemá cenu.

To mě ranilo, má romantická dušička dostala ránu z kanónu. Sliboval jsem, že na včerejšek a dnešek zapomenu, že můžeme začít znova, ale kdepak. Byla neústupná. A tak jsem si sebral všechny své věci a odešel jsem. Když jsem vyšel ze dveří na chodu, tak jsem se dal do pláče, který trval snad hodiny. Sám se divím, že moje zkouškové jsem udělal, když se mi to stalo 4 dny před mou první zkouškou.

Od odchodu z jejího bytu uplynul už měsíc (nebo desítky let?). Od té doby, už ve svém bytě, se utápím každý večer v drahé whisky, abych aspoň na jeden večer zapomněl, jak jsem potkal osudovou lásku  a jak jsem ji ztratil. Ale každé ráno si na ni vzpomenu a přemýšlím, co asi tak dělá. A mám takový dojem, že ve sklepě mám provaz, se kterým jsme si hráli v mládí na indiány a kovboje. 

Tady to nekončí!

Je libo inspiraci ? 2

Po prvním Je libo inspiraci? jsem se rozhodl uskutečnit druhý fotočlánek s motivačními fotkami. Po světě běhá spousty lidí, kteří prostřednictvím běhu a následného upravování jídelníčku zhubli. Tady je další pětice odvážných, kteří překonali lenost a rozhodli se se svým tělem něco dělat.

 

 

 1) Vladimír Kádner - 2013 – 93kg -> 2016 – 73kg

2) Marek Jiskra – rozdíl 65kg

3) Iva Cabalková – 96 kg -> 66kg, výška 164 cm

 

 

 

4) Zuzana Zámečníková – rozdíl 29kg

 

 

 

5) Barbora Blahutová – rozdíl 15kg za rok a půl

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Bloggerské Vánoce

Blíží se nám čas Vánoce. Pro mě toto období znamená setkávání se s rodinou, bilancování roku, co se mi povedlo nebo nepovedlo a také rozbalování dárků (já vím, jsem malé dítě). V tuto dobu se stává, že se setkají přátelé, kteří se třeba přes celý rok neviděli a musí si říct všechno, co se stalo za tu dobu, co se neviděli. Ale nechci psát o nějakých tradicích a teorií z Vánoc.

Nás bloggerů je hodně. Píšeme o fashion, beauty, knihách, o svých zájmech, motivacích a nebo prostě o věcech, které nás zrovna napadnou. Střetáváme se virtuálně, píšeme si navzájem pochvalné nebo někdy také urážlivé komentáře, ale málokdy se sejdeme, což je dle mého chyba, a tak bych chtěl formou tohoto článku a zároveň výzvy udělat Bloggerské Vánoce. Jak by probíhaly? Jednoduše. Napište mi na můj email Pavlikruza@seznam.cz svoji adresu, já tu adresu vezmu a pošlu ji druhému a ten pošle malý dáreček s přáním. 

Já si myslím, že když někdo dostane dárek od „neznámého“ člověka s přáním všeho nejlepšího atd., tak ho to určitě potěší. Mnozí z nás budou sami doma a tímhle by se mohla do domova osamělých lidí přivést aspoň trochu vánoční atmosféry.

Tak co lidi, zapojíte se? J

Tady to nekončí!

Nejde mi internet už měsíc

Před několika dny nastal pro některé konec světa díky nefunkčnosti Googlu. Když jsem viděl mapu, podle které to nešlo, tak tato odstávka byla hlavně v oblasti střední Evropy, takže hlavně křič

 

 

eli naštváním Češi  (a ze všeho nejvíc Youtubeři).  Ale co by bylo pro tytéž lidi, kdyby jim nešel měsíc internet doma? Apokalypsa? Armagedon? Invaze mimozemšťanů? Kdo ví, avšak všechno zlé je pro něco dobré. Díky těm šesti čárkám, které ukazují funkčnost nebo nefunkčnost internetu, se každodenně přesouvám do kaváren a univerzitních prostor v Plzni a přišel jsem na několik výhod, které lze najít u chození do kaváren, univerzitních prostor  nebo pobytu venku místo pobývání na internetu doma.

1) Jsi ve společnosti

2) Získání nových kontaktů

V Plzni jsem objevil místo, kde se scházejí studentské spolky (a někdy i podnikatelé), s několika jsem se už zapovídal a začal jsem spolupracovat na několika projektech.

3) Poznání nových prostor (s internetem)

V případě, že se mi nastartuje internet a po nějaké době zase zkolabuje, tak aspoň vím, kam opět zajít. A pokud budu chtít s dalšími lidmi ze školy dělat na nějakém projektu, tak aspoň víme, kam můžeme zajít.

4)Ochutnání nových pochutin

Tento bod sice leze dost do peněz, ale člověk má chut´na ty lákavé dortíky, muffiny a mnohé jiné sladkosti, tak to by byl čert, aby neodolal

5) Jsem na čerstvém vzduchu

Když zrovna nebudu v kavárně, tak se rád procházím u vody, jsem na čerstvém vzduchu a říkám si, jak je na tom světě tak krásně.

Tady to nekončí!