13.01.17

Volební účast


Minulý článek byl o volebním právu aktivním a pasivním, kde jsme se dozvěděli, jaký je v těchto pojmech rozdíl a od kolika let člověk může volit a být zvolen a další téma, které považuju za jedno z těch nejdůležitější, je volební účast. Ještě předtím, než se pustím do definice  volebních účasti, se musím podívat v souvislosti s tímto tématem na často pletoucí se pojmy legitimita a legálnost. 

První pojem legitimita. Tento pojem se chápe v mnohých oborech jinak. Já si vezmu definici z politologie. Je to oprávnění panovníka, prezidenta nebo premiéra používat svoji funkci na základě zákonných pravidel, které splnil během volby a občané danou autoritu respektují.

A druhý pojem legálnost. Já si zde půjčím rozdělení moci u Maxe Webera, který rozděluje moci na tradiční, charismatické a legální (racionální). Legální moc u Webera znamená, že pravidla daného státu dají do funkce příslušnou osobu a snaží se omezit moc vládce tak, aby byla neomezená.

Když to shrnu, tak legálnost je soubor norem, díky kterým se člověk může stát třeba premiérem. A legitimita znamená, že normy byly dodrženy a dotyčný se může stát premiérem. 

A teď k samotné volební účasti. V České republice a na Slovensku se může k volební urně dostavit kdokoliv a pokud se nedostaví, tak není k tomu žádný postih. Ale ve všech zemích to není. Máme i země, kde jsou povinné volební účasti a pokud člověk nepřijde, tak je sankcionován. A i tam není 100% volební účast, protože tam lidé dávají bílé obálky. Mezi takové země v Evropě patří například Řecko, Belgie nebo Lucembursko, v Asii Singapur a na americkém kontinentě Mexiko, Bolívie či Panama. 

Alternativou k volbám jsou referenda. V těchto "volbách" se politici dané obce či města ptají, zda souhlasí nebo nesouhlasí s nějakou otázkou (většinou se jedná o rozhlednu, kanalizaci atd.). Jelikož se ví, že k referendům přichází málo lidí, tak se vždy spojí s nějakými volbami. Ale i tak přijde málo lidí. Například souběžně s posledními obecními volbami se konalo 8 referend a na nedostatečné volební účasti jich ztroskotalo 6. Ono se totiž musí zúčastnit 33% oprávněných voličů (a to si myslím, že je dost malé číslo. V těch 6 referendech dle mého nikdo neměl zájem (nebo o tom vůbec nevědě). 

Máme tři druhy referend - celostátní, krajská a obecní. Celostátní referendum bylo jedno jediné .A to o vstupu do Evropské unie. Tehdy přišlo 55% lidí. Krajské referendum bylo jedno jediné. Nějak si nedovedu představit, jak by přišli lidi, když to, co zajímá lidi v Berouně a Rakovníku, nezajímá lidi v Kolíně a Kutné Hoře. Nejčastěji používaná referenda jsou obecní. Zastupitelstva chtějí zjistit, zda lidé chtějí za vesnicí spalovnu, rozhlednu nebo něco podobného. 

Když se vrátíme do dob dávno minulých (a doufám, že se jen tak nevrátí), tak v době, která je označována jako komunistické období (1948 - 1989), byla povinná volební účast. V mnohhých dokumentech můžeme nalézt informace, že volební účast byla 99,99%. Ale vždycky to tak nebylo. U autorů Balíka a Kubáta jsem objevil porovnání  volební účasti od únorového převratu až po Sametovou revoluci. Nejnižší účast při volbách byla v roce 1986, kdy se volebních lístků v urnách našlo 99,36%. 

A teď můj názor ohledně vysoké nebo nízké volební účasti. Myslím si, že chodit volbám je každého občanská povinnost, kdy každý, na základě vhození lístku do urny, projeví svůj názor na danou problematiku a nebo na současnou vládu (třeba volením opozice). Každopádně ti, kteří nešli volit, ztrácejí „legitimní právo“ vůbec nadávat na povolební politickou situace, která nastane po volbách. Přijde mi to pokrytecké, že nezvedli svůj zadek a nešli do svého určeného místa zvolit svoji stranu. Argument, že není strana, kterou by volil, má dva důvody. První důvod je ten, že si nedal práci k tomu, aby se podíval na programy stran, a tak samozřejmě nemá nikoho, komu by ten lístek dal. A druhý důvod je ten, že všichni jsou špatní, tak proč bych je měl podpořit? 

Ale chyba je také na druhé straně. V případě voleb strany dostatečně nepřesvědčily ve svých kampaních lidi, že by měli volit zrovna je. Ačkoliv mám svoji stranu, kterou budu pořád volit (i když nikdy neříkej nikdy), tak musím říct, že jak ta „moje“strana, tak také ostatní, nejsou zrovna moc nápadití při nahánění potencionálních voličů k urnám. A to přitom dávají desítky milionů. Ale kam je dají, to je mi záhadou.

V plné nahotě se nízká volební účast ukazuje u referend. Jelikož platné referendum je jenom tehdy, když přijde 33% lidí (což je podle mě docela nízké číslo), tak by se měly obhájci i odpůrci dané otázky aspoň trošku snažit, aby přišlo dostatek lidí, Ale jak jsem psal výše, 6 z 8 bylo neplatných kvůli nízké účasti. Možná to byla známka toho, že to nikoho nezajímalo a autoři otázky nevysvětlili lidem, že je to stěžejní věc pro celou obec (město). 

A teď následující zmínku pochopí hlavně ti, kterých se to týká. Každý racionálně uvažující jedinec by se nikdy neoháněl v obci s 3500 obyvateli účasti 0,9%!! Já bych se za to styděl. Přímá demokracie je dobrá věc, jenom by se s ní někdo musel naučit pracovat. A podotýkám, že to je pouhé konstatování faktu, nic víc, nic míň. 



Musím hlavně upozornit, že na svém blogu v žádném případě nebudu dávat zdroje, to bych sem mohl dávat celé seminární práce. Ale pokud se mě někdo zeptá na nějakou konkrétní věc, tak mu dám odkaz, kde jsem danou informaci vzal. 


10.01.17

Volební právo aktivní a pasivní

Podle mého názoru je česká (a jelikož toto budou číst lidé i ze Slovenska, tak i slovenská) společnost nevzdělaná v oblasti základního povědomí v politice (nemyslím ovšem ty hospodské žvásty u piva, kdy je každý chytrej a chce hned zítra udělat revoluci), tak jsem se rozhodl, že jakožto student politologie, který se by se měl orientovat v dané oblasti, se bude snažit přiblížit nějaké pojmy obyčejnému lidskému povědomí a přidá k tomu i vlastní názor (Uf, jedna věta na pět řádků, jsem mistr světa :D )
A pro začátek jsem si vybral pojmy Volební právo aktivní a pasivní.
Volební právo pasivní Tento pojem znamená, že kandidujete za nějakou stranu na jejich kandidátce v celonárodních, krajských, evropských nebo obecních volbách. Jsou jisté odlišnosti při podávání kandidátek, ale to bude rozebírat zase někdy jindy. Aby člověk mohl být na kandidátce, musí mu být v den voleb aspoň 18 let. A zároveň pokud chce být zvolen do Parlamentu České republiky, tak mu musí být v den voleb 21 let.  V případě, že byste měli vyšší ambice a chtěli jste se stát prezidentem, tak Vám musí být v den voleb 40 let.
Pro představu. Do parlamentních voleb v roce 2013 kandidovalo 24 stran, v krajských volbách se zúčastnilo 89 stran a v obecních volbách kandidovalo 55 stran + další desítky místních sdruženích, které si každý může založit na základě podpisů v daném městě.
 
Volební právo aktivní Toto právo znamená, že pokud člověk dovršil 18 let (a pokud se nezplnoletnil), tak může volit koho se mu zlíbí. A volí ty, kteří využívají svoje volební právo pasivní.
 
.  
 
Také člověk může být zbaven obou práv na základě „zbavení nesvéprávnosti“.
U nás se volby konají dva dny, nejčastěji v pátek a sobotu. Výjimku tvoří  senátní volby, které se konají na dvě kola. Zde volíme 4 dny. Vtipné je to, že následujících 10 let budou  minimálně jedny volby. Takže použít své volební právo bude mít každý dosytosti.  
 
 
Pokud byste chtěli vysvětlit nějaké téma, které Vás trápí a nerozumíte tomu, tak mi napište do komentáře a já se Vám to pokusím v následujícím článku vysvětli.  
 
 
 
 

04.01.17

Jak jsem zabránil teroristickému útoku



Předem podotýkám, že se tohle nikdy nestalo, všechno jsem si čistě vymyslel, takže prosím všechny, aby nepropadali panice.
 


Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Mám narozeniny 23. prosince, ale slavíme je vždycky týden předem, protože nikdo těsně před Vánoci nemá čas. Vždycky dostanu od příbuzných peníze, takže i tentokrát jsem se vypravil do Prahy, abych nakoupil za peníze, které jsem dostal, dárky. Nebudu Vás nudit popisem mé hodinové cesty do stověžatého města a už vůbec Vás nechci usoužit k smrti vyprávěním, jak jsem byl vypleskaný z metra.


K jádru věci. Šel jsem zrovna Rytířskou ulicí, když slyším, jak lidi všude kolem mě utíkají všemi směry a křičí jak na lesy (nějaká hollywoodská hvězda přijela?).  Než si uvědomím, co se vůbec děje, tak to sám uslyším. Náraz kovu o kov, rozbitá skla a pach spálených pneumatik.  Po chodníku jel kamion. Chvíli jsem si myslel, že řidič chce získat ztracenou vládu nad vozidlem, avšak takřka vzápětí jsem si to nemyslel, protože kamion se přiblížil natolik, že jsem viděl v kabině nějakého vousatého chlápka, v jehož očích byla přímo vidět nenávist.

Ale najednou jsem měl problém já sám. Moje myšlenky o kamionu na chodníku trvaly delší dobu, než jsem si myslel a nákladní vůz se přiblížil tak blízko, že jsem nemohl utéct, protože by mě zajel. A co teď? Viděl jsem tři možnosti – buď se dám doleva a pokusím se přeskočit zaparkovaný auta, nebo skočím pod auto a budu doufat, že mě nepřejede a nebo nakonec uskočím vpravo, kde byla zeď domů. Nakonec se to vyřešilo samo. Řidič chtěl přejet nějakou paní, která  zrovna utíkala těsně po mé levici, a tak jsem mohl uskočil doprava. Když mě kamion míjel, tak jsem se radoval, že jsem přežil. Ale bohužel jsem se radoval předčasně.


Měl jsem na sobě zimní bundu s kapucí a v momentě, když jsem uskakoval před předním kolem, se mi kapuce zahákla o otevřený poklop, kam se dává návěs a já jsem byl v podstatě vržen na kamion  a měl jsem štěstí, že jsem si nezlomil vaz a díky své duchapřítomnosti jsem se chytil  o nějaký výstupek u kabiny a nespadl jsem pod kola. Když jsem se rozkoukal, kde to vlastně jsem, musel jsem zanalyzovat své možnosti, jak postupovat dál. Skočit nemůžu, to bych se zabil v rychlosti kolem 70km/h, ale můžu zastavit řidiče. Druhou možnost jsem vyhodnotil, že je lepší, a tak jsem se opatrně sunul ke dveřím kamionu. V průsvitném skle jsem viděl zlostí cenícího se zuby teroristu (a s vědomím, že nedaleko je Václavské náměstí, to by byl teprve masakr, jsem musel co nejrychleji jednat). Bez nějakého většího přemýšlení jsem otevřel dveře od kabiny a snažil jsem se vyhodit z kabiny  překvapeného vousáče. Zápasili jsme o „povolení“ užívat kamion a k mému překvapení vytáhl z kapsy revolver a snažil se hlaveň zbraně nasměřovat na mé tělo. On měl větší sílu, než jsem měl já, a proto jsem měl čím dál častěji blízko u hlavy hlaveň zbraně. V poslední možné chvíli mě napadla  oufalá věc, která nakonec byla úspěšná. Dostal jsem se až k řadicí páce, zapřel jsem se o sedadlo spolujezdce a kopnul jsem vší silou toho chlapíka do hlavy a do boku takovým způsobem, že vyletěl do té doby otevřených dveří jak kometa  Ještě jsem viděl, jak se rozmázl o zeď nějaké pobočky Ministerstva práce a sociálních věcí. Teď jsem musel vyřešit poslední problém – jak zastavit nákladní auto. Nikdy jsem v takovém typu auta neseděl, ale pochopil jsem, že každé vozidlo na čtyřech a více kolech má řadicí páku, tak jsem vzal za nějakou nespecifikovatelnou věc vedle sedadla řidiče a zatáhl jsem ji k sobě. Nebyl jsem připoutaný, takže jsem byl vržen dopředu na volant a také následné přetížení 4G jsem nemohl očekávat a  díky tomu jsem málem vyhodil svoji snídani. Po uklidnění žaludku jsem vylezl ven a  zjistil jsem, že jsem dojel až k Uhelnému trhu, který je pod Rytířskou ulicí a …….

 Jak se Vám líbil tento příběh?


Toto byla snaha o příběh na pokračování, což znamená, že budu přidávat další příběhy, které navážu na tento, příjemné čtení







01.01.17

Co kdybych.....


Stalo se to zrovna dnes na Nový rok. Ležím si takhle v posteli, koukám se do stropu a říkám si: „Už jsem udělal spousty věcí během svých 26let“. Postupně jsem si začal vybavovat, co se mi všechno povedlo udělat za tu dobu čtvrtstoletí a jednoho roku a samozřejmě jsem smutně vzpomínal na ty věci, které se mi vůbec nepovedly. A jelikož se mi zrovna nechtělo vylézat z postele, tak jsem začal fantazírovat co by se stalo, kdyby ty věci, které se mi nepovedly, se udály trošku jinak (fantazii se meze nekladou). A zde je výčet několika mých okamžiků, u kterých jsem si vytvořil „alternativní historii“

 

1) Kdybych řekl slečně to, co jsem původně chtěl.

Stalo se to přesně na můj maturitní ples. Měl jsem již nějakou dobu zájem o jednu slečnu, se kterou jsem byl na „večeři“ . Věděl jsem, že přijde na můj maturák, a tak jsem měl i připravenou řeč (teď vím, že nic takového příště dělat nebudu). V momentě, kdy jsem měl zrovna volnou chvíli, jsem si ji odchytil a zatáhl jsem ji na místo, kde nebylo moc lidí a chtěl jsem ji vyznat lásku. Ale místo toho vznikla jedna trapná chvíle ticha, kdy jsem to proložil konverzací o počasí, nakonec mě vysvobodil známý, který si ji odvedl na bar si dát tequilu.
Moje „alternativní historie“ by vypadala tak, že bych jí vyznal lásku a celý večer bych s ní protančil. Po dokončení našich maturit bychom šli do stejného města studovat. Navíc ona byla charakterově stejný blázen jako já, takže bychom vyváděli samé kraviny a mohli spolu sportovat. A nebo by se stalo to, že by ke mně nic necítila a já bych zůstal na ocet stále.

 

2) Kdybych se slečny udržel v běhu

Jsem vášnivý běžec. Jednou jsem běžel závod na 21km. Na 9. km jsem doběhl jednu slečnu. Čekal jsem, že poběžím s ní po boku a pak jí někde uběhnu. Stalo se však to, že jsme  se spolu začali bavit, já jsem zjistil, že je to Romana a že běží poprvé. Do 12. km jsme běželi spolu ,bavili se o všem možném i nemožném (aspoň tak, jak nám naše plíce povolily) a vypadalo to, že mezi námi přeskočila jiskra během těch 3km, ale pak za námi dosupěl nějaký další běžec, začal se s ní bavit a na 14. km mi oba utekli. Marně jsem se jich držel kilometr. V cíli jsem ji hledal, ale bohužel jsem ji nenašel a ani následné internetové hledání  nepřineslo úspěch. (fotka: Run magazine)                 

Moje „alternativní historie“ vypadala tak, že bych je doběhl a následně utekl se slečnou Romanou do cíle a pak se s ní plně seznámil. Měl bych blízkou osobu, se kterou bych sdílel svůj zájem a mohl s ní proběhnout celý vztah. Nevím jak vy, ale sdílet se svou milovanou nějaký zájem je to nejhezčí, co může být.

 

3) Kdybych posiloval koleno, tak bych nešel do nemocnice

Táta si v mládí udělal něco s kolenem takovým způsobem, že přestal s fotbalem a jako správně geneticky vybavený jedinec jsem dostal do vínku něco podobného. Jakýkoliv prudší pohyb způsobil to, že mi křuplo v koleni a já jsem několik vteřin (ale spíše minut) ležel na zemi a skučel bolestí. Máma mi radila, abych chodil do posilovny a posiloval koleno (paradoxní je, že jsem jezdil aktivně na kole, ale nepomohlo to), ale já jsem neposlechl. Až jednou mi křuplo v koleni tak, že jsem musel na operaci kolena a sport musel jít na nějakou dobu stranou.

Moje „alternativní historie“ by vypadala (logicky) tak, že bych šel do posilovny a nebo k někomu, kdo by se mi podíval na koleno a řekl, co s ním mám. A pokud bych posiloval koleno a nic by se mi s ním nestávalo, tak bych i dále chodil na svůj pozemní hokej, karate a judo. Zároveň bych mohl lépe a snadněji běhat za holkama.

 

 

 

A co vy? Zamysleli jste se někdy nad nějakou situací, jak by vypadala, kdybyste se rozhodli jinak?

 

 
 


27.12.16

Mám tě rád vs Miluji tě

Tento článek píšu na základě mých vztahů (často neslavných) a také při pohledu na mé okolí, které je leckdy dost zajímavé.

Položím si otázku sám sobě: jak může někdo někoho milovat, když s ním chodí týden? Často vídáme na Facebooku, jak 15leté holky a kluci píšou, jak někoho příšerně "Lovískují" po týdnu vztahu. Většinou to stejně dotáhnou na 2 týdny vztahu, pak s tím šlehnou a po týdnu se chodí s někým jiným. Navíc rozchod probíhá většinou formou smsky ve stylu "Rozcházím se s tebou". Za sebe doufám, že se mi nikdy nic takového nestane.

Tento příklad s týdnem byl jenom úvod do této problematiky. Další řádky budou čistě z mého pohledu a nechci říkat, že je to takhle a není to jinak, klidně následující text s Vámi proberu a prodiskutuju. Tak tedy -jakýkoliv partnerský vztah, který začne, je o poznáváním jeden druhého, kdy se oba sice znají, ale neví pořádně, co mají od toho druhého čekat. Možná jsou do sebe zamilovaní, avšak nějaké "Miluji tě" působí stejně, jako kdybych šel do bordelu, kde bych si užíval nějakou postelovou aférku s podnikatelkou ve službách. Musí se stát něco naprosto zásadního, aby se vztah prohloubil a z pokryteckého "Miluji tě" jsme se mohli dostat k opravdovému Miluji tě. Nemusí jít vůbec o první společnou soulož, taky můžou dva souložit jak králíci týden v kuse dvakrát denně.

Chodil jsem takhle se slečnou dva měsíce. Předtím jsem s ní byl v Českém Krumlově, kde jsme strávili romantický víkend a to byl pro mě takový impuls, který měl být symbolem nové fáze vztahu.  Jelikož v té době to byl můj nejdelší vztah a zároveň , tak jsem si vymyslel na den našeho výročí něco speciálního. Objevil jsem náramek, který jsem dostal ve svých 15letech, ale odmítl jsem ho nosit, protože nejsem na zlato a všemožné šperky. Byl pěkný a nechtěl jsem, aby se válel pořád v mé skříni, tak jsem se rozhodl,  že jí ho dám. Navíc byl v krabičce, která vypadala jak pro zásnubní prsten, tak jsem byl zvědavý na její výraz. Když nastal den D a já byl zrovna s ní sám, tak jsem před ní poklekl a řekl jsem něco takového : „Dnes jsme spolu dva měsíce, prožili jsme spolu víkend v Českém Krumlově a i jiné příhody, tak bych se tě chtěl zeptat …(teď přišla mezera a koukl jsem se do jejích až vystrašených očí).., zda bych i nadále mohl s tebou chodit? Miluji tě“. Řekla ano a vrhla se mi do náruče (vtipné bylo to, že tenhle můj proslov byl začátek konce, ale o tom někdy jindy). A tím začala další fáze našeho vztahu.
A taky je důležité, kdo za „Miluji tě“ stojí. Mám známou, která  několik měsíců podváděla svého přítele, až nakonec odešla od něho a přestěhovala se ke svému milenci. A hlavně v začátcích vztahu se oba milovaní až k zbláznění. Ale může mi někdo vysvětlit, jak někomu, kdo svého bývalého partnera mnoho týdnů podváděl, se může věřit „Miluji tě“. Kromě toho si myslím, že ten nový vztah krachne na tom, že jedna nebo druhá strana bude podvádět, ale to je jenom má spekulace.

Abych to shrnul, Mám tě rád vs Miluji tě je dnes užíváno naprosto jinak, než by mělo být. Je užíváno u teenagerů, kteří se znají sotva týden a nebo u těch, kde je vztah založen jenom a pouze na sexu, což dle mého není vztah (ano, jsem moralista).
 Každopádně bych řekl, že Mám tě rád se má používat hlavně mezi kamarády, v rodině a nebo prostě v začátcích vztahů, než se stane něco natolik zásadního, aby se mohlo říct, že jedna strana druhou miluje.
 Já jsem svým založením romantik, který chce poznat tu pravou lásku, a proto slovama jako Miluji tě šetřím (strýček Skrblík). Vztahům typu kamarádky s výhodama  nevěřím, to není vztah, který bych vyhledával, raději pořádný.
A jak vy vnímáte tento rozdíl? Nebo ho nevnímáte vůbec? 




22.12.16

5 blogerských témat, které jsou tabu


Je to již 6 měsíců, které znamenaly zlom v mém životě. Stal jsem se bloggerem. Během této doby jsem se různě inspiroval na mnoha blozích a našel jsem si své oblíbené, které čtu pravidelně. Avšak postupem času jsem zjistil, že o určitých tématech jsou buď přehlížena a nebo, když náhodou o nich někdo napíše, tak ten dotyčný je zkritizován za to, že něco takového vůbec napsal.

A tak jsem vybral 5 témat,  které podle mě v bloggerském světě chybí a o kterých by se mělo mluvit daleko víc, protože tvoří společnost, ve které žijeme a které by mě osobně by náramně zajímaly.

 

1) Těhotenství z pohledu chlapa

Když žena čeká dítě, tak je to zásluhou chlapa. A chlap musí sdílet její nálady, zdravotní obtíže a nakupování věcí pro budoucí dítě. A kdo je důležitější v těhotenství než chlap? J Chlap v podstatě opečovává ženu, aby se jí něco nestalo. A tak by mě zajímal jakýsi 9 měsíční deníček budoucího otce o tom, co dělá a jak vypomáhá manželce/přítelkyni.

A nebo kdyby si těhotenství chlap představoval na vlastní kůži. Myslím to tak, že by se muž vcítil do kůže nastávající matky a psal jako „Těhotný muž“. Možná tímto způsobem by se odbouraly různé předsudky a mýty o těhotenství.  Někdo by rovnou mohl napsat „Mám ranní nevolnost. Vzpomínám si na ty léta, kdy jsem ráno také zvracel do mísy své oblíbené alkoholické nápoje. Cha, teď mě napadlo jméno budoucího dítěte. Bude se jmenovat VODKA.“

 

2) Kvalitní články

Tento bod jsem zařadil hlavně proto, že mnoho lidí volá po kvalitě, ale nikdo nedokáže říct, co to ta kvalita vůbec je. Podle mě „Kvalitní článek“ se dá najít stejně snadno jako najít příšeru Loch Ness nebo sněžného Yettiho – tedy můžete je najít, avšak musíte pořádně hledat. Takže kdo hledá, ten najde. Máme koneckonců tisíce blogů, kde si každý může vybrat, co hrdlo ráčí.

Každopádně jsem si vědom, že každý ve svých očích hodnotí kvalitu jinak. Ale jenom díky častému psaní a konstruktivním komentářům se člověk může zlepšovat a docílt té „kvality“. Hlavně si musíme uvědomit, že jenom díky diskuze (dle mého) můžeme docílit lepší diskuze. A není to žádné tabu!!

 

3) Život homosexuálů

Žijí mezi námi, ale o jejich životu se málo ví. Ne, nejsou to mimozemšťané, jsou to lidé, kteří mají rádi stejné pohlaví. Častokrát jsem ve městě slyšel, že ti homosexuálové jsou xyz a že nemají mít právo na dítě atd, ale přitom ti samí lidé viděli homosexuálů maximálně z výšky Mout Everestu a ještě si nejsou jistí, zda to byli oni. Ona celkově homosexuální tématika se v našem blogerském světě moc nevyskytuje (čest výjimkám).

Mě by samotného zajímalo, jak se odlišuje obyčejný pracovní život gaye ode mě, jako od heterosexuála.   

 

4) Články z pohledu věřícího (islám, křesťanství a jiné)

Jako ateisti (=nevěřící=, ale když jde do tuhého, tak se modlíme ke všem svatým) máme vůči jakémukoliv náboženství dost zkreslené představy a koluje mezi lidmi mnoho polopravd, mýtů a omylů. Tyto články od nějakého vyznavače islámu, hinduismu, křesťanství, judaismu a nebo jiným vyznavačům náboženství, by pomohly tyto předsudky odbourat.

5) Sexuální pomůcky (a sex obecněú

Objevují se články, které se týkají vztahu a sexuálních praktik, ale sexuální pomůcky, které by ženám/mužům pomohli být bez partnera a udělat si dobře, tu chybí. A když by ta recenze byla dobře podaná, tak bych si dokázal i představit, že by lidé se nahrnuli do sex shopů si to vyzkoušet.Nebudeme přece chodit kolem témat, které se týkají sexu, že je to něco odporného. A ony články, které se zabývají sexuální aktivitou, se vyskytují prakticky pomálu. Ale proč? Vždyť si každý z nás několikrát za život zasoulož a může někdo někoho inspirovat v sexuálních praktickách.

 

Dalo by se říci, že všechny tyto články by ze společnost dostaly jakési předsudky o výše zmíněných tématech. Tyto témata jsou v současné době dost tabuizovány, a tak si myslím, že by se mělo o nich více psát a více mluvit o nich. A raději psát o těchto tématech, o kterých nikdo nepíše, než o tématech, o kterých píše každý druh, žádnou informační hodnotu Vám to nedá a které by právě tabu měly být. Viz Článek u Veroniky Pět blogerských témat, které by měly být tabu

 

A víte také o nějakém tématu, o které se moc nebo vůbec nepíše a mělo by se psát?

 

Krásné a veselé Vánoce a málo Unboxingů J

 

 

 

 

 

 

 

 

20.12.16