Vševidoucí kalhoty

Jsem člověk, který má rád netradiční sportovní věci. Již mám mikinu, která má rukávy jako rukavice a nebo žlutý komplet, abych byl vidět (tříčtvrťáky, tričko s dlouhým rukávem a kulicha). Ale když jsem viděl tyto běžecké legíny, tak jsem si řekl, že je prostě musím mít. Jelikož jsem nemohl najít pánské, tak jsem napsal na mailový kontakt na stránkách Nessi, zda nemají pánské a odpovědí mi bylo, že vyloženě pánské ne, avšak podobné nosí běžecký guru Škorpil, a tak jsem si objednal modročerné s modrým tričkem. A jako první běh, kdy si je vyzkouším, bude pražský půlmaratón (průběh půlmaratonu jsem popsal zde)

Trošku jsem si myslel, že když si je vezmu na sebe už při cestě ke startu, tak si mě minimálně v tramvaji/buse někdo všimne a bude na mě ukazovat, ale nakonec mi přišlo, že si mě nikdo prakticky nevšiml a ani na mě nikdo neukazoval, to samé pří závodě a také po závodě. Ale o tom jsem nechtěl psát, vrátíme se k tomu, jak se mi nosí „vševidoucí kalhoty“  a jak se v nich běhá.

Když jsem tyto běžecké legíny měl poprvé na sobě, tak jsem si připadal jako nahatý. Ne, nechci tím říct, že i když bych na ostro, tak by mi bylo vidět všechno, ale přišlo mi, že mám na sobě druhou kůži. Jako kdybych měl na sobě nějakou přioperovanou kůži. A nevím jak vy, ale když sportujete, tak potřebujete mít na sobě pokud možno co nejméně věcí (váhy), abyste se mohli zvolna pohybovat.

Když jsem běžel těch 21kilometrů, tak jsem si připadal, že ty legíny mi dodávají energii, běželo se mi v nich naprosto krásně. Musím říct, že jedinou negativní stránkou těchto legín, kterou můžu subjektivně hodnotit, je to, že když jsem měl krizi a zkameněly mi nohy, tak mi přišlo, že mám další kusy kamene na sobě, takže jsem nemohl zvednout vůbec nohy, natož udělat nějaký krok.

Ještě se vrátím k modrému tričku. Musím říct, že stejné funkce platí také o triku. Nijak mě neomezovalo v pohybu, odvzdušňovalo mi tělo a přišlo mi, že i hřeje. 

Na závěr se vrátím k těm očím. S vtipem neustále říkám, že když někdo běžící za mnou, tak se lekne těch očích a zpomalí a tím pádem bych mohl být na "bedně" J a nebo je také můžu namotivovat tak, že mě předběhnou rychleji. Těmito „vševidoucíma kalhotama“ vidím všechno a všechny, takže nikdo mému pohledu neunikne.

Tady to nekončí!

(nejen) Twitterový svět je o jednoho člověka chudší

Když umře celebrita, o které celý svět (nebo jeho země) ví první poslední díky médiím, tak se mnohdy stává, že jeho fanoušci pojmenují po něm své vlastní děti. Ale co když umře celebrita, kterou lidé znají pod přezdívkou, neznají jeho tvář a ani jméno a má také tisíce fanoušků?

Takovou otázku si pokládám od doby, kdy umřel @cvrliky. Kdo to vůbec je? Z facebooku ho zná málokdo, ale na twitteru byl „Bůh dobroty“, snažíl se motivovat lidi k lepším zítřkům, vedl blog toleranceplno.blogspot.cz, na který uveřejňoval leckdy neuvěřitelné příběhy lidí se svými problémy.        Tuto zprávu napsal jeho bratr, když jeho bratr měl zapnutý twitter

Avšak i přesto, že lidé ho znali jenom v online světě, tak se zvedla neskutečná vlna solidarity. Hodně se volalo potom, aby jeho odkaz zvedl jako padlý prapor nějaké vojenské jednotky někdo další a vedl i nadále hrdinný boj. Ale nejvíce mě

  

překvapil Ondřej Synčák. Tento twitterový (jeho fb jsem nenašel) uživatel se rozhodl, že uspořádá sbírku na věnec pro milého Cvrlikyho. Dopadlo to tak, že se vybralo tolik, že by to stačilo na několik věnců, a tak se rozhodlo, že půlka půjde na věnec a půlka na charitu. Jak to nakonec dopadlo? Vybralo se 30 tisíc od 500 lidí.

Já vzpomínám s láskou na @Cvrliky hlavně proto, že uveřejnil mé dva příběhy o strastech mého dětství. A když k tomu připočtu i ty reakce od ostatních, které byly veskrze soucitné, tak musím říct, že tento člověk objevil a sjednotil lidi „dobré vůle“.  Snad se objeví další Cvrliky, který bude šířit dobrou dál.

O úmrtí této „twitterové celebrity“  informoval Český rozhlas, Lidovky, Ihned.cz a mnozí další, takže tato informace přesáhla twitterou českou kotlinu. Také mě překvapilo, jak lidi, kteří ho osobně neznali, chtěli jet na pohřeb člověk, koho osobně vůbec neznali. Evidentně těmto lidem hodně pomohl.

Jinak jsem chtěl zjistil, jak internet zareagoval na jeho smrt. A když jsem zjistil, že docela s velkým zájmem (na googlu), tak musím říct, že takovou popularitu v podstatě anonymní osoba dlouho neměla v České republice.

Co říct na závěr? Měj se nahoře hezky a přej nám, abychom zvedli tvůj praporec do dalších bojů.

Amen

Tady to nekončí!

Jak jsem zaběhl půlmaraton v Praze v roce 2018

„Bydlím v Praze, takže proč si jednou nevyzkoušet nějaký masový závod?“ To jsem si takhle jednou filozofoval a pak jsem si řekl, že od slov přejdu k činům. Věděl jsem, že se lidé hromadně zbavují registrací týden před závodem, tak jsem si počkal na tu nejlevnější, co jsem viděl a v pátek (den před závodem, tedy 6.4.) jsem si od slečny Moniky (tímto jí děkuji) koupil registraci.

Delší dobu hlásili, že bude pěkné počasí, ale já jsem se rozhodl pro dlouhé bežecké legíny (menší recenzi udělám zítra nebo v průběhu příštího týdne), protože se mi neuvěřitelně líbily a taky bych mohl někoho dovést do cíle, kdyby se mi koukal do očí J

A přišla sobota a já jsem hned ráno, když jsem vstal, řešil první problém. Co si dám k snídani, abych nemusel při závodě do Toi Toi. Nakonec Bobík s rohlíkem a pak jeden banán. Na místo jsem přišel raději o hodinu a půl dříve a bylo to dobré rozhodnutí, protože než jsem se dostal do úschovny věcí, tak jsem musel obejít 2 bloky baráků a zároveň obejít celou úschovnu věcí, abych došel do správného vchodu.

Nebudu vás zatěžovat tím, jak jsem se producíroval po okolí. Přeskočím skoro hodinu času stráveného couráním po okolí a přejdu na start. Čekal jsem, že když poběžím skoro až od Právnické fakulty UK, tak budu od výstřelu ze startovní pistole na startu tak za 15 minut, ale mýlil jsem se. 5 minut procházky a šel jsem na to. Začátek byl úžasný (až moc). Běželo se mi lehce, ale když jsem slyšel pány přede mnou hovořit „Ty máš poslední kilometr za 5:15? Ty jsi blázen.“, tak jsem  si uvědomil, že na startu jsem předběhl dokonce vodiče, který měl dovést lidi na 2 hodiny. Ale tato radost netrvala dlouho. Přesně na kótě 14.km. Už předtím jsem zpomaloval (což můžete vidět na tabulce) a na 14km mě dostihl vodič. A taky od této doby začla moje krize. Zpomalil jsem a spíš jsem šel, než běžel.

Ale nejzajímavější okamžik nastal asi 200metrů před cílem. To se běželo přes most a pak už jenom krátká rovinka s levotočivou zatáčkou do cíle. Organizátoři udělali dost úzkou cestičku a díky tomu každý nabyl dojmu, že všude je neskutečný chumel lidí, který fandí (a on fandil). Já jsem si v tu chvíli připadal jako jezdec na Tour de France, který jede do kopce, všude jsou samí lidi a je plácán od obecenstva do zad, aby přidal (já jsem začátek mostu šel, takže to plácání do zad se mi i líbilo). Když jsem dobíhal do cíle, tak jsem si usmyslel takovou menší šílenost. Udělám kotoul. Tak jsem zrychlil, udělal jsem skok dopředu a místo, abych dopadl na červený koberec, který tam byl, tak jsem skončil zády  na retardéru a musím říct, že jsem byl rád, že jsem se vůbec zvedl. A to nemluvím ani o tom, jak jsem, při procházce „zákulisím“, kde všichni odpočívali, vypadal jako opilý, protože jsem se motal zprava doleva. Naštěstí jsem to ustál.

Když se vrátím ještě k atmosféře závodu, tak ta byla úžasná. První půlku jsem si plácnul snad s každým, kdo o to stál, v druhé půlce těch lidí, kdo si chtěl plácnout, přibývalo, ale já jsem byl rád, že mi jdou nohy, ruce odumřely už na 10.km. Ale i mezi závodníky vs diváky byly slyšet vtipy. Skupinka Španělů, která neustále vyřvávala „Espaňa“ a za mnou bylo slyšet „Chile, Chile“.

Když to shrnu, tak atmosféra půlmaratónské trati byla úžasná už jenom díky fandícím dítkům, kteří chtěli plácnutí, místy nebyla ani noha, ale to se vykompenzovalo místy, kde lidí zase bylo přehršel. Jelikož chci zaběhnout příště lépe, tak uvažuji, že se přihlásím opět.

Tady to nekončí!

Nenáviděné otázky na pohovoru

Měsíc leden byl ve znamení hledání nové práce. Nakonec dopadl úspěšně, nicméně jsem zažil spousty pohovorů, které se mi z různých důvodů nelíbily, a tak jsem se rozhodl, že v nějakém budoucím životě se stanu personalistou  a už jsem dokonce začal přemýšlet, jak bude vypadat nějaký budoucí přijímací pohovor. Ale o mé budoucí vysněné práci tento „článek“ není.

Jelikož jsem absolvoval nespočet pohovorů, tak jsem si vytipoval několik otázek, na které se mě personalisté zeptali, já jsem jim na to nějakým způsobem odpověděl, nicméně vím, že bych za tuto otázku zabíjel, protože se buď daná otázka nedá zodpovědět a nebo nemá patřit do pohovoru. Zde je můj seznam „Nenáviděných otázek při pohovoru“.

 

1) Kde se vidíte za …(doplň číslo) let?

Když jsem tuto otázku uslyšel poprvé, tak jsem paní z personálního oddělení řekl všechny svoje ambice a cíle, které chci dosáhnout (a to možná byla chyba :D ). Příště však vím, že moje odpověď bude:“ Na Vašem místě“.

Ono se taky může stát, že když odpovím, že se vidím tam a tam, tak hned druhý den se tyto mé plány můžou změnit a já budu mít jiný plán.

 

2) Jaké máte silné a slabé stránky?

Již tolikrát mě napadlo, že moje odpověď by byla „Nemám žádné slabé stránky, jenom silné“, ale být za každou cenu vtipný u pohovoru není zrovna moc dobrý nápad.  V této chvíli je na každém z nás, zda si pamatuje, co všechno bylo  v popisovaném inzerátu a podle toho odpovědět.  A pokud je někdo sklerotik jako já, tak musí doufat, že se zrovna trefí do těch stránek, které chtějí slyšet.

 

3) Řekněte mi něco o sobě?

Tahle otázka mi přijde, že druhá strana můj životopis/motivační dopis vůbec nečetl, a tak se nechce zatěžovat čtením, a tak odpověď na tuhle „otevřenou“ otázka může být jenom špatná, protože ty nevíš, zda chce pracovní zkušenosti a nebo to, co děláš ve svém volném čase.

 

Základem každé přípravy na přijímací pohovor je dozvědět se něco o dané firmě (nejčastěji z jejich stránek), protože to je většinou jejich první otázka, aby se dozvěděli, zda jste se obtěžovali něco zjistit o  firmě.

V současné době nastupuji na Krajské státní zastupitelství v Praze jako justiční pracovník.


A jaké otázky máte vy, které nenávidíte?

Tady to nekončí!

Prezidentské volby dopadly dobře

Uběhly prezidentské volby a my víme, kdo se na příštích 5 let stane naším českým prezidentem. Bude to Miloš Zeman. Ačkoliv jsem nedoštudovaný politolog (neudělané státnice), tak si myslím, že veškerá politická kampaň byla vedena tak, že ukázaly mnohé věci, o kterých bych si myslel, že se v České republice vůbec objeví.

Jak jste možná z úvodního odstavce pochopily, nebudu mluvit, že Miloš Zeman je dobrá volba pro naši zem, volil jsem pana profesora Drahoše, ale jenom proto, že jsem si myslel, že Drahoš byl lepší (a střízlivější a zdravější) varianta, když ho porovnám se znovuzvoleným Milošem Zemanem.

Nečekal jsem, že se budou tak aktivně vyvracet lži. Hlavně ze strany „podporovatelů“ Miloše Zemana, kteří založili hned dvě stránky, které se věnovali vyvracení fake news na Jiřího Drahoše. Jedna byla manipulátoři.cz a druhá popravde.cz. Zde OBYČEJNÍ LIDÉ vzali jakýkoliv argument, který mohl neoprávněně poškodit Jiřího Drahoše a přišli se správnou interpretací pomocí hledání informací na netu. Nutno ale říct, že obě strany to nějakým způsobem přeháněly.

Druhá věc, která se mi líbila, bylo podpora ostatních protikandidátů. Když Jiří Drahoš postoupil do dalšího kola, tak Pavel Fischer, Marek Hilšer a Michal Horáček (ten hlavně, když si vezmu, že hned po své porážce nabídl všechny své bilboardy JD) prakticky v ten samý den podpořily JD a ještě mu šli pogratulovat osobně do jeho štábu. Navíc první kolo 8 kandidátů (bez Miloše Zemana) byla taková poklidná přestřelka, kdežto ty dva další duely před druhým kolem byly o dost jiné. Ten v České televizi byl naprosto profesionální, ale ten na Primě byl slovy Jindřicha Šídla „koncert skupiny Ramstein“.

Na druhou stranu tyto prezidentské volby ukázaly fakt, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. A to, že v České republice chybí něco, co bych nazval politickou gramotností. Co tím mám na mysli? Bylo vidět, že se lidé aktivně zajímají o to, kdo bude naším příštím prezidentem. Ale jenom 14 dní před volbami a možná ještě takový zájem bude trvat 14 dní po nich. Ale dlouhodobé sledování politiky tu nevidím. Kdyby se lidé dlouhodobě a kriticky dívali na politiku, tak by volby mohly dopadnout jinak , protože by lidé věděli, jaké skandály/průšvihy má za sebou Miloš Zeman.

Na závěr chci říct, že teď doufám, že se občanská společnost probudí a začne veškeré kroky prezidenta (a také Babiše) kontrolovat a pokaždé, když udělají chybu, se ozvou. Navíc tato činnost se může projevit hned za 9 měsíců, protože jsou na podzim komunální volby.

Takto vypadalo moje volební studio :) Česká televize a twitter s Český rozhlasem a Hospodářskými novinami

 

 

 

 

Nejvýraznější rozdíl byl mezi kandidáty v Praze

 

Tady to nekončí!

#metoo jako hon na čarodějnice

 Ze začátku jsem celé této akci fandil, dokonce jsem ji podpořil jedním článkem. Zde je odkaz. Když jsem viděl na twitteru hashtag #metoo a jak velké množství lidí pod tímto hashtagem píše své příběhy, tak jsem si říkal, co jsme to za hnusné mužské pokolení a kdokoliv, kdo na internetu zlehčoval tento problém, který se ze začátku zdál okrajový, ale nakonec se ukázalo, že až tak okrajový není.

Ale co se z toho teď, to se mi absolutně nelíbí. Někdo si po 30letech vzpomene,  že někdo někoho obtěžoval, a tak ho veřejně obviní a to naprosto bez důkazů. A celá společnost je natolik omezená, že na to skočí a v podstatě obviněného vymažou z filmu, z knih, zostudí ho před jeho známými a napíšou tisíc článků o tom, jaký je to sadista, pedofil nebo něco horšího. Takhle fungovaly čarodějnické procesy ve 14. století v dobách inkvizice, tak snad doufám, že se celá situace zklidní.

Zde se ukazuje četnost vyhledávání #metoo NA GOOGLU

Na tomto případu se jasně ukazuje, jak velkou moc mají sociální sítě a když se to přežene, tak to příliš hezké není. Ale samy sociální sítě nestojí za tímto „honem na čarodějnice“ , ale lidé, kteří datlují do svých klávesnic. Podle mého se tahle kampaň dostala do slepé uličky v momentu, kdy přišlo první obvinění po 20 letech bez pádného důkazu. Tehdy měly „zakladatelky“ tohoto hashtagu přijít s nějakým prohlášením o tom, že o tomto tahle kampaň není a říct, že cíl kampaně byl splněn (ukázat lidem, že obtěžování žen (a mužů) není jenom okrajové téma).

Přijde Vám, že současné #metoo je přehnané a nebo je zatím v pořádku?

Celá tato kampaň začala někdy v půlce října a od té doby bylo bez důkazů obviněno spoustu  lidí. Namátkou jsem vybral  několik titulků známých osobností .

 

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Jak jsem si zmrzvil život

Včera to byly dva měsíce od doby, co jsem napsal svůj poslední článek. A jelikož se za poslední půlroku stalo spousty věcí, tak jsem si řekl, že udělám takovou rekapitulaci mého života, jelikož se mi trošku převrátil naruby.

Kde bych asi začal? Ha, už vím. Měl to být vydařený konec mého působení na vysoké škole. Sám jsem si vypsal státnicové otázky a už jsem se těšil, jak na první pokus rozsekám státnicovou komisi a dají mi štempl „Vyhověno“. Nicméně osud tomu chtěl, když jsem dostal otázku, kterou jsem měl špatně napsanou a už se to vezlo. A místo „Vyhověno“ přišlo na řadu „Nevyhověno“.  Štvalo mě, protože jsem zklamal sebe, zklamal jsem ostatní, kteří mi nějakým způsobem věřili.  SELHAL JSEM.

Naštěstí na Západočeské univerzitě jsou tři pokusy skoro na všechno, takže i já jsem mohl jít na další pokusy. Jenomže při dalších pokusech jsem si vytáhl otázky, které mi nevoněly, ba přímo smrděly, a tak jsem teď v lednu skončil svoji misi na vysoké škole bez titulu, nicméně s obhájenou bakalářskou prací a udělané všechny zkoušky maximálně na druhý pokus.

Po prvním pokusu jsem si našel práci a přestěhoval jsem se do Prahy. Byl to trošku můj sen, protože Praha je pro mě symbolem socializace a realizace mé osoby. Stal jsem se dobrovolníkem v Národním muzeu a nebo chodím na všechny půlmaratóny a maratony v Praze jako dobrovolník. Ačkoliv jsem neúspěšně skončil školu, tak chodím na pražské univerzity, kde pořádají studentské spolky různé zajímavé přednášky. Informovanost je důležitá.

Vysoká škola nevyšla, a tak po přestěhování do Prahy jsem musel přijít na další životní cíl, který chci dosáhnout (a snad s lepším výsledkem). Další cíl, který chci dosáhnout, je do dvou let zaběhnout maraton nebo si stanovit termín do svých 30 (no fuj, třetí dekáda se blíží). A také se zdokonalit v cizích jazycích, jelikož se chci dostat do Japonska, tak se chci naučit aspoň základky japonštiny, abych se tam domluvil. Přece jenom každý národ je nacionalista, co se týká svého jazyka.

Závěrem bych chtěl podotknout, že jsem blbec, zklamal jsem svoji rodinu, své kamarády a prostě všechny, důvěra se navrací těžko, ale snad ji půjde navrátit.

Tady to nekončí!