Pavlovy rozhovory - rozhovor s Veronikou Černuckou, autorkou detektivních příběhů

 

Vrahem je zahradník. Takto jednoduše by se dalo shrnout povědomí lidí o tom, co je nebo není detektivka. Každý si určitě vzpomene na zahraniční autory jako jsou Agatha Christie, Arthur Conan Doyle nebo například Ed McBain. Horší je to u českých autorů. Když bych se zeptal někoho v České republice, tak by málokdo věděl. A tak jsem trochu vyzpovídal Veroniku Černuckou, která píše knihy s detektivní tématikou a kdo ví, třeba v budoucnu se o ni bude říkat, že česká Agatha Christie.

 

 

1. V roce 2011 jsi vydala svoji první knihu Noc, kdy jsem měla zemřít. V roce 1997 byl vydán první Harry Potter. V té době bylo J. K. Rowlingové 32, tobě bylo také 32, myslíš si, že budeš postupem času stejně slavná jako autorka Harryho Pottera, když jste obě vydaly ve stejném věku první knihu?

Tak to fakt nebudu a ani bych to nechtěla. Samozřejmě, že si přeji, aby mé knížky četlo co nejvíc lidí a aby se jim líbily, ale rozhodně bych nechtěla být nějakou celebritou, kterou by lidé poznávali na každém kroku. Mně naprosto vyhovuje, že u spisovatelů lidé neznají jejich obličeje. Nechtěla bych být ani slavná jako Viewegh. Já mám problém vylézt v plavkách na koupaliště, když hrozí, že by tam mohli být bývalí žáci nebo studenti. Proslavit se detektivkami by byl běh na dlouhou trať, to jsou takové stálice, které se budou psát a číst pořád, ale nikdy asi nebudou módní vlnou, jako se to stalo s fantasy nebo erotickými romány.

 

2. Píšeš hlavně detektivky, proč zrovna tento žánr? Nechtěla jsi být policistou a řešit složité případy?

Pokud bych měla dělat u policie, tak si umím představit práci s mládeží nebo tiskové oddělení. Bohužel jsem trochu skeptik a myslím, že práce u policie se stejně jako práce ve školství pomalu mění v samé papírování. Mám vystudovanou i speciální pedagogiku, a kdybych se chtěla věnovat složitým případům, tak bych i mohla, ale neláká mě to. Víc by mě tyhle kauzy bavily jako novinářku. A proč detektivky? Protože je hltám a miluji. Je to žánr, kde musíte vtáhnout čtenáře do děje, šokovat ho a nepřipustit, aby cokoliv vyřešil. Baví mě předkládat falešné stopy a mám radost, když jsou čtenáři vedle jak ta jedle. Začala jsem psát povídky, abych se naučila řemeslo, a od nich jsem přešla ke klasickým detektivkám – křížovkám, tedy k žánru, jaký psala Agatha Christie.  

 

 

3. Napsala jsi celkem 7 knih, která knížka měla největší pozitivní ohlas? A kolik se jich prodalo?

Náklad a prodejnost většinou nakladatelé úzkostlivě tají. Já mám představu o tom, kolik kusů se vydalo, a na konci roku dostávám informace, kolik se prodalo jednotlivých titulů. Mé knížky nejsou bomby s masovou reklamou, takže nečekám, že by se náklad vyprodal během jednoho roku, což by asi bylo ideální pro nakladatele a distribuci. Moje knihy se prodávají průběžně několik let. A která kniha je nejúspěšnější? Povídky „Noc, kdy jsem měla zemřít“ přihlásila Moba do soutěže o nejlepší knihu roku, ale reakce čtenářů byly rozporuplné. Tipovala jsem, že z povídkových knih se bude lidem líbit „Chuť na hřích“, ale kupodivu víc ohlasů má „Právo na vraždu“, kde je několik duchařských povídek. Z románů má nejlepší recenze „Poslední modlitba“, protože tam je několik propletených zápletek a asi deset vražd.

 

4.  Vystudovala jsi na UJEP učitelství pro střední školy, obor český jazyk a společenské vědy, politologii a filosofii a speciální pedagogiku. Jak se učitelka dostane k psaní nějaké knihy?

Učit literaturu na střední škole a k tomu dělat novináře je podle mě ideální průprava na to stát se spisovatelem. Když milujete knihy, baví vás psát, tak co jiného studovat než bohemistiku? S psaním jsem koketovala odjakživa, ale chtěla jsem získat zkušenosti a naučit se formulovat své myšlenky. Pokud chce někdo psát knížky, ať nejdřív zkusí publicistiku. Navíc jsem zjistila, co mi jde a co ne. Šly mi reportáže, fejetony a od nich jsem přešla na povídky. Literární vědci budou tvrdit, že napsat román je jednodušší než povídky, ale u mě to neplatí. Já potřebuji pointy, šokující závěry a dialogy. Kdybych měla celé stránky něco popisovat, umřela bych nudou a čtenář taky.

 

5.  Čteš kromě detektivek také jiné žánry?

Studium bohemistiky mělo výhodu, že vás učitelé donutili přečíst celou klasiku a ještě navrch odbornou literaturu. Měli jsme semináře literární kritiky, psali jsme recenze, zkoumali texty ze stylistického a syntaktického hlediska. Pořád mě baví číst (a psát recenze), eseje o literatuře, úvahy o literatuře atd. Čtu literaturu faktu, čtu i odborné práce, přečetla jsem i „učebnice“ psaní. V beletrii na plné čáře vyhrávají detektivky, ty tvoří kolem 70% všeho, co jsem přečetla. Nevyhýbám se žádnému žánru, ale pokud by po mně někdo chtěl recenzi na sc-fi, odmítla bych z prostého důvodu, že bych nedokázala styl autora přirovnat k jiným autorům sc-fi, neměla bych načteno ani 50% současné produkce sci-fi atd. Proto píši hlavně recenze a kritiky na detektivky. Znám kontext, znám české a zahraniční autory a poznám, kdo co od koho opsal. Také uvažuji o tom, že o české detektivce napíši dizertační práci anebo nějaké zábavné eseje včetně rad, jak psát detektivky, a na co si dát při psaní pozor. 

 

6. Co bys poradila těm, kteří přemýšlí, že by napsali a vydali knihu, ale zatím nemají odvahu to zkusit?

Vydat knihu dneska není problém. Zaplatíte několik tisíc a máte e-book. Investujete desítky tisíc a dostanete tisíc výtisků vázané knihy a ještě se vám postarají o distribuci. Problém ale je prosadit se. Ne dostat knihu ke čtenáři, ale postarat se o to, aby se čtenář těšil na vaši pátou nebo šestou knížku. Bohužel i tady funguje trh a řeší se především prodejnost. Texty jsou až další v řadě. Znám autory jedné nebo dvou knih a znám spoustu lidí, kteří si vydávají své knížky sami. Mít nakladatele a okruh čtenářů je velké štěstí. Bohužel na druhou stranu platí, že pokud máte peníze nebo jste někdo slavný, knihu vám vydají a nikoho nezajímá, jak píšete. Mně vyšlo sedm knih a myslím si, že za vodou budu tak u desátého titulu. Pokud mi někdo vydá desátou knihu, potom si řeknu: Povedlo jsem, jsem spisovatelka.

 

7. Co říkáš na současné české spisovatele? Myslíš si, že v některém z nich se skrývá spisovatelský talent?

Opět jsme u toho, že prodejnost a talent nemusí jít ruku v ruce. Znám českou produkci a jsem jedna z mála, kdo opravdu čte všechno, co čeští nakladatelé vydají. Čtu i knihy vydané vlastním nákladem, a když zůstanu u detektivek, skutečný talent má tak deset patnáct lidí. Četla jsem úžasné prvotiny a těšila jsem se na další knihy, ale bohužel vydání vázne, protože dotyčný nebo dotyčná se nedokázali s první nebo druhou knihou prosadit. Mám své favority, u kterých je jistota, že mi jejich psaní sedne a že mě nezklamou. V žánru detektivky jde hodně o to, aby knížka nebyla jen skvěle napsaná, ale aby v ní byl i příběh, který má hlavu a patu. U detektivky předpokládám, že ji nevyřeším a že na konci zůstanu s pusou dokořán. Někomu sedí psychologické thrillery, někdo umí vymýšlet zápletky a někdo by udělal lépe, kdyby se na detektivky vykašlal. Výhoda tohoto žánru je, že rychle ukáže, jaký je kdo vypravěč.

8.  Máš nějakého autora, kterého ráda čteš?

Samozřejmě. Opravdu čtu hodně a snažím se dočítat i to, co je taktně řečeno mdlé a bez života. I nudný příběh dokáže zachránit úžasný autorský styl. Mám své oblíbence, mám své stálice a jsou autoři, na jejichž další knížky se těším jako dítě na Ježíška. Jsou mezi nimi čeští autoři, jsou mezi nimi zahraniční autoři. Schopnost psát nesouvisí s národností a děsí mě lidé, kteří jsou schopní štítivě pronést, že české autory by nikdy nečetli. V zahraničí i u nás jsou lepší a horší autoři a já už dávno nedám na nějakou reklamu, literární ceny nebo oslavné komentáře. Čtu slavná jména, čtu méně známá jména a u nás i neznámá jména. Pokud knížky milujete, pak se těšíte na každou novou knížku a nadšeně se po ní vrháte.

 

9. Plánuješ v současné době nějakou novou knihu či povídku?

Jsem na mateřské dovolené, mám hodné dítě, proto můžu psát, co hrdlo ráčí. Vymýšlím další romány s Tarou a snažím se, aby každé její další dobrodružství trumflo to předcházející. Laťku vidím v „Poslední modlitbě“, proto piluji hotové texty. Povídky do časopisů a novin píši průběžně, proto odpovím na knihy. S šéfredaktorem Moby, panem Kratochvílem, jsme se bavili o dalším rukopise už ve chvíli, kdy vycházela „Poslední modlitba“. Kniha tedy je v plánu, je to román a já v něm zcela záměrně použiji něco, co proslavilo Agathu Christie. Je to upravené tak, aby z toho byla parádní stopa, což by mělo (doufám) zmást i profíky v žánru detektivky. Název ještě neprozradím, kniha by měla vyjít na jaře příštího roku a nyní řeším fotografii na obálce. Fotit bude Ladislav Pejchar, který už fotil například obálku „Tajemství sedmi ještěrek“. Je to fotograf amatér, studuje na UJEP a kdysi byl mým žákem na gymnáziu.

 

Děkuji Veronice za rozhovor a při nějakém dalším rozhovoru zase někdy čau

Rakům zdar!!

Tady to nekončí!

Moje první recenze - Ken Follet - Třetí dvojče

Zdravím všechny ráčata a ráčátka,

Moje první recenze, buďte shovívaví, můj je poněkud rozevlátější :)

Když člověk jede vlakem čtyři hodiny a nechce se mu civět celou dobu z okna na okolní přírodu (neříkám, že to není pěkné, ale mě to po hodině omrzelo), tak se potřebuje něčím zabavit. Horší je, když se jede v brzkých ranních hodinách,  s žádným spolucestujícím se nedá pokecat (celý vlak jenom pro sebe, asi jsem si měl zahrát na schovávanou sám se sebou) a v poličce žádná nepřečtená knížka. Co udělám? Jdu zadumaně do kuchyně si připravit pití na cestu, když v tom mi do očí padne knížka na stolku před televizí (táta má vždycky zapnutou televizi, k tomu si čte, ale vydrží mu to tak 30 minut, protože usne). Kouknu se na název.  Třetí dvojce – Ken Follet. Hmm, to jsem nečetl, to by mi mohlo vydržet na cestu.

Knížka měla nějakých 175 stránek, a tak jsem si ve vlaku sedl do prázdného vagónu a četl jsem anotaci:  Jeannie Ferramiová, krásná, mladá a ctižádostivá genetička, se snaží odhalit, nakolik jsou dědičné zločinecké sklony a agresivita. Při výzkumu narazí na překvapivé skutečnosti. Pomocí speciálního vyhledávacího programu najde v databankách jedné zdravotní pojišťovny a FBI dva mladé muže, kteří mají všechny znaky jednovaječných dvojčat, ale narodili se v různé době, nikdy se neviděli, žijí stovky kilometrů od sebe a každý má jinou matku. Jeannie se rozhodne, že záhadě přijde na kloub, a najednou zjistí, že se kolem ní začínají dít zvláštní věci.… (zdroj: databazeknih.cz)

To znělo zajímavě, a tak jsem se pustil do čtení. Celý příběh začínám tím, když Jeannie musí dát matku do nejlevnějšího domova důchodců, který najde, protože na to nemá peníze. Štve jí to, a tak se snaží ve své práci „genového inženýra“ pracovat co nejvíc, aby mohla matku dostat do lepšího domova. Pracuje na projektu, ve kterém se snaží dokázat, že chování dvojčat je ovlivněno výchovou.

Prostřednictvím tohoto výzkumu dojde k tomu, že narazí na skutečnost, že existují dvojčata, která mají jiné matky, ale vypadají naprosto stejně. Nakonec zjistí, že takovýchto „sourozenců“ je 8. Vznikli před 20 lety na základě experimentu prezidenta Nixona, který chtěl dokonalé vojáky, protože dostal informace, že Sověti plánují něco podobného.

Jeannie zahájí patrání, které ji zavede k autorovi projektu, který stojí za tímto pokusem udělat dokonalé vojáky. I když jí všichni kolem obviňují z mnoha trestných činů a házejí ji klacky (a nejenom ty) pod nohy, nakonec odhalí toto spiknutí na veřejnosti a dostane matku do lepšího domova důchodce.

Ale kdo je to vůbec Ken Follet, autor této knihy? 

                                             Jsou si podobní? :) 
Hrozil mu bankrot, a tak začal psát. A ze situace, kdy měl velmi málo peněz, se dostal do situace, kdy nevěděl, co si s těmi penězi počít. V roce 1978 napsal román Oko jehly, které se stalo bestsellerem, byl zfilmován. Od tohoto úspěchu se všechny knihy, které napsal, staly celosvětově známé a on se stal vyhledávaným autorem. Píše hlavně o špionážních a válečných tématech. Ale také napsal Pilíře země, která je o stavění katedrály, protože se pro tyto stavby nadchl (zdroj: cesky-jazyk.cz)

Jelikož jsem vychován na Robertu Ludlumovi, autorovi špionážních thrillerů a spiknutích, tak tato knížka mi přišla jako slabý odvar jeho, avšak na cestování vlakem je to dobrá kniha, která zažene dlouho chvíli, když se člověk nechce dívat z okna na louky a lesy, prostě taková jednohubka. 

Zdar rakům!! 

Tady to nekončí!

Představuji se

Zdravím všechny raky,
nečekal jsem takovou odezvu na mou kritiku recenzních výtisků, a tak mě napadlo, že musím napsat, co jsem vůbec zač :)
Ještě, než Vám řeknu něco o mé maličkosti, musím vysvětlit, proč vůbec se celý blog jmenuje Račí svět. Společně s +Tess Englická  jsme z Rakovníka, který dle pověsti vznikl díky tomu, že se lidé dozvěděli, že rak je dobrá pochoutka k jídlu. A tak se lidé stěhovali k potoku a lovili raky ve velkém. Od té doby jsme Rakovničané, ale také Ráčata, takže žijeme v Račím světě :)
Ale zpět ke mně. +Tess Englická  se Vám představí v jiném z článků. Jmenuji se Pavel Růžička , jsem už starý kmet, je mi 25let a studuji politologii v Plzni (nebojte se, o žádné politice nebudu psát, tu vidím v televizi a to mi bohatě stačí). a mám za sebou zdárně druhý ročník bakalářské studia. Příští rok mě čekají státnice a hlavně psaní bakalářské práce, to bude dobrodrůžo. Chci začít v létě, ale vidím to spíše tak, že budu číst cokoliv jenom né to, co mám :D
Mezi mé další záliby patří běh. Zaběhl jsem již půlmaraton (21km) a letos se chystám pokořit další. Na vyvětrání hlavy běh slouží skvěle, ale lépe slouží knížka, díky poznám tisíce světů a tisíce lidí s různým charakterem. Kromě běhání také jezdím na kole, ale dalo by se říct, že se nevyhýbám žádnému sportu, rád zkouším nové věci.
Kromě toho mám rád sociální sítě a myslím si, že prostřednictvím takového facebooku můžu komunikovat s lidmi, kteří mají stejný názor nebo četli stejnou knížku a to je bezva.
Nerad píšu nebo hovořím o sobě, jsem raději, když se mě lidi ptají, takže když bude mít někdo potřebu se mě na něco, tak ať napíše :)


Rakům zdar!!

Tady to nekončí!

Nechápu to

Ještě předtím, než se pořádně dostanu k recenzím jednotlivých knížek, tak se musím trošku vyjádřit k jedné záležitosti, která mě v poslední době docela vadí u knižních blogů. Když mě napadla myšlenka, že si založím blog, který se bude hlavně specializovat na knihy, tak jsem se tetelil blahem z toho, že si budu pamatovat knížky, které jsem přečetl před několika lety. Podle mě čtu docela dost jako správný knihomol, ale když bych si měl vybavit obsah nějaké knihy, kterou jsem četl před deseti lety, tak je to v háji, protože si nepamatuju vůbec nic. Jenom si matně vzpomínám, že je to fantasy, scifi, román atd. Moje představa byla, že budu číst to, co mě baví a pak si dojmy a zážitky z knihy přenesu do svého blogu a třeba někoho inspiruju k tomu, že si tu danou literaturu přečte také. 

Od mé první myšlenky k založení blogu uplynul týden, začal jsem projíždět různé blogy ostatních autorů, abych se podíval, jak to dělají ostatní a třeba různé prvky převzal a upravil si je dle mých potřeb. A v této době mě zarazila věc, která mi přijde poněkud absurdní. Když si člověk založí blog z jakéhokoliv důvodu, tak by pravděpodobně měl psát o tom, co ho zajímá, co ho baví a měl by to dělat kvůli zábavě, vyplnění volného času a nedělat to z povinnosti (aspoň takhle jsem si to naivně myslel). Ale stále více knižních blogů jde proti mé představě.

Říkáte si, na co narážím, co mám na mysli? Tak já to řeknu jednoduše -> recenzní výtisky. Neřeknu, když někdo si jednou za čas zažádá o výtisk u nějakého nakladatelství. Ale když celý blog plný recenzí z recenzních výtisků a žádná „vlastní četba“, tak to už není blog pro zábavu, ale byznys (taky si myslím, že tito lidé nikdy do knihovny nepáchli).  Navíc když člověk dostane nějakou knížku, která právě byla přeložena, tak se mnohdy stane, že jsou tam gramatické chyby, překlepy, nesmyslné překlady a bůhví co ještě, že jsem zastánce starších knih – miluju Židovku z Toleda, Quo Vadis (když pominu výňatky z bible), protože jsou kvalitně přeloženy a taky jsou historicky kvalitní.
A v poslední době jsem viděl ještě dva extrémy. „Tuto knížku jsem dostala od nakladatelství, ale nebavila mě, napsal jsem jenom  recenzi“ . Začínám uvažovat, že tyhle blogy dám do nějakého „black listu“ a nebudu se na ně koukat. A druhý extrém. „Je mi 13 let a dostala jsem recenzní výtisk“. Sakra, copak dostat recenzní výtisk je nějaký výsada nebo co?

Mohl bych pokračovat dál, ale jako první článek tohle bohatě stačí a chci, aby to někdo dočetl do konce. Mohl bych třeba psát ještě o mém postoji k prodeji recenzních výtisků, ale třeba v dalších článcích.

Rakům zdar!

Tady to nekončí!