Václav Kropáček, někdy přezdívaný jako rakovnický Mácha nebo rakovnický Wolker

 

Když se v Rakovníku vysloví jméno Zikmund Winter, tak hned si každý vzpomene na jeho zfilmovanou knížku Nezbedný Bakalář a možná si někdo vzpomene, že po něm je pojmenované gymnázium. (Pravdou je, že ZW  v Rakovníku jenom učil 10 let a pak zemřel v Německu). Ovšem v případě otázky, jaký spisovatel se narodil a zemřel v Rakovníku, to budou ostatní tápat a 90% dotázaných si nevzpomene. A proto jsem se rozhodl přiblížit rakovnické spisovatele, kteří nejsou mezi námi a napsali nějakou knížku. Dnes to bude Václav Kropáček

Přezdívá se mu Rakovnický Mácha, v mých očích by se mohl také nazývat Rakovnický Wolker kvůli jeho brzkému úmrtí. Narodil se 25. 12. 1841 a zemřel 8. července 1864. Bylo mu tedy 22 let a kousek.

Nejvíce vzpomínek na něho zachovávala jeho sestřenice paní Marie Rohlová, majitelka hostince Na Hrádku. Rodiče Václava pocházeli z venkova, ale hned po svatbě se mladí manželé ujali vlády nad hostincem U Raka na hlavním rakovnickém náměstí a v roce 1841 se jim narodil chlapec, jemuž dali na křtu jméno Václav. Netušili, že sudičky mu daly do vínku nadání básnické podpořené hlavně matčiným znamenitým vypravěčským uměním, které oceňoval i tehdejší ředitel rakovnické obecné a měšťanské školy chlapecké Topinka.

Václav pak našel později zálibu hlavně v historii a romantickém čtení, stále častěji se vydával k rakovnickým branám na zbytky hradeb a poslouchal v chrámovém šeru vyzvánění zvonu Žebrák. Lákaly ho uličky ghetta a vše živilo jeho fantazii stejně jako křivoklátské lesy a sedmiletýma očima dychtivě hltal atmosféru roku 1848 s hlučným bubnováním a troubením gardy.

V roce 1852 začal chodit s nevalným prospěchem na rakovnickou reálku, nejvíce se mu dařilo v přírodopise a češtině, četl pilně německy a učil se i italštině a polštině.V roce 1859 odchází na techniku do Prahy, ale více ho zasahuje ruch kolem generace almanachu Máj v čele s Nerudou a Hálkem, Václava však spíše okouzlila hlavně oprášená, znovuobjevená a doceněná Máchova poezie. Překládá z polštiny,píše do časopisu Lumír, stejně jako Mácha našel zálibu v divadle, vystupoval na ochotnickém jevišti v Kněževsi i v rakovnické Besedě. Máchu napodobil i krátkou životní poutí, když se vracel v roce 1864 z Prahy do Rakovníka, usedl na kozlí kke kočímu, promokl a po velikonočních svátcích se těžce roznemohl a po dvou měsících jeho mladý život ukončily rychlé souchotiny.

Kam by se ubíralo básnické dílo chlapce, kterému smrt navlékla podobně korálek nejen jako Máchovi, ale i Hlaváčkovi či Wolkerovi ? Na to můžeme hledat odpověď v jeho tvorbě, kterou po jeho smrti najdeme hlavně v Almanachu českého studentstva z roku 1869, kde bylo uveřejněno i osm básní rakovnického Máchy. Otištěné věci jsou vesměs lyrické a první z nich Noc připomíná svým názvem stejnojmennou báseň Máchovu. Na rozdíl od něj však na Kropáčka působí noc hlavně svým tichem a mírem, po denním shonu uklidňuje a utěšuje.

" Ticho-ticho! svatý mír se rozlil v širé krajině-dřímá země-nemluvňátko nebe v modrém klíně." Jiné básně jsou však reflexí autorova světobolného nitra, opuštěnosti a pesimismu, které ovlivňuje těžká nemoc, ale i touhy. Máchův " hluboký v srdci žal " si nese i on.

" Nezapláče žádný, žádný nad tím zvadlým srdcem mým,…sám si rány zaslzím. Hle, tam drtí skalin stěnu vody olověná tíž, vlna syčí, metá pěnu, klesá, klesá níž."

Podle jeho sestřenice nechodil po zábavách a netancoval, ale leckterým dívčím zrakům se student Kropáček se svýma modrýma a snivýma očima líbil, zamilovaná psaníčka dostával od Františky Staňkové, dcery rakovnického lékaře, ale Kropáček si myslel na jinou.Kdo byla ta dívka, jejíž pohled nazývá " tichounkým jezerem s celým nebem lásky " , dnes už nevíme. Václav však píše i o lásce oklamané a zrazené.

" Třeba strom jak mrtvola je, z jara přece pučí, duše sirá, oklamaná, ta se nerozzvučí!"

Ve verších, ve kterých věří v sílu národa, jako by se ozývala i ozvěna známých Nerudových slov o člověku z křemene a národu z kvádrů z Písní kosmických.

" Naše vůle ze železa, naše rámě ze žuly, v srdce strach nám nezalézá, třeba lebnám rozpůlí."

Snad právě proto zařadila podobné básně do svého almanachu i básnická generac ekolem Svatopluka Čecha a Kropáček se tak dostává do blízkosti jmen jako Sládek, Quis a Šolc. Stejně jako u Máchy pozorujeme v jeho básních znaky byronovské poezie, světobol a subjektivismus, lásku k nespoutané přírodě a odpor proti útlaku. Vyniká hudebností formy, zní melodicky, a tak by se snad, nebýt jeho tragické smrti, vyslovovalo jeho jméno v jedné řadě s našimi předními básníky z poloviny 19. století. V roce 1871 zřídili Boleslav a Lidumil Trojanové, Jan Herold, Josef Čipera a knihkupec Fiala rakovnickému Máchovi na hřbitově pomník z výtěžku divadelního představení. Pomník, dílo sochaře V. Vašírovského, má podobu čtyřbokého jehlanu se zlatou lyrou a břečťanovým věncem na přední straně s údaji o autorovi.

Dnes je Václavův hrob plně opraven nějakým dobrodincem, který jeho náhrobek koupil a na vlastní náklady opravil. Je „svítit“ široko daleko a když přijdete na rakovnický hřbitov a dáte se doleva, tak ho uvidíte z velké dálky.

Zdroj: Rakovnický deník

 

 

 

Tady to nekončí!

Rozhovor s mluvčí LITRu Olomouc, Nelou Klajbanovou

Když se řekne Veletrh knih, tak si snad každý vzpomene na květen a na Svět knihy, který se odehrává v pražském Veletržním paláci a při pohledu na tu spoustu knih zachrochtá blahem. Pokud mu to ve třech dnech nestačí, tak si už menší část z nás vzpomene na Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě. Ale co dál? Další alternativou by se mohl stát LITR (knižní veletrh autorských a uměleckých publikací)  v Olomouci. O čem je tento festival a v čem je „jiný“ jak ostatní podobné veletrhy jsem se zeptal Nely Klajbanové, která je mluvčí.  

1) Pořádáte již druhý ročník knižního veletrhu autorských a  uměleckých publikací, ale co stálo vůbec za vznikem tohoto veletrhu?

Prvotní nápad vznikl na semináři Management kultury na Katedře filmových a divadelním studií v Olomouci. Jako studenti jsme dostali za úkol vymyslet projekt, který nás zajímá a šel by potenciálně  zrealizovat. V semináři jsme pak zkoumali možnosti financování a učili se, jak psát grant. Zkusila jsem si loňský rok podat žádost na grantovou podporu a dostala ji. Zároveň projekt finančně i organizačně podpořil PAF – Přehlídka filmové animace a současného umění, který je od začátku spolupořadatelem LITRu. Tak vznikl podnět k realizaci. Velmi důležité bylo také nadšení a úsilí lidí, kteří pracují na LITRu ve svém volném čase.

2) V čem je tento veletrh odlišný od akcí jako jsou například Svět knihy v Praze a nebo Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě?

Veletrh je odlišný především svým zaměřením, ale také svou lokací a pojetím. Obdobná událost v Olomouci chyběla, snažíme se dát proto prostor také lokálním tvůrcům a nakladatelům. LITR se zaměřuje na autorské a umělecké publikace vydávané malými nezávislými nakladateli nebo vlastním nákladem. Soustředí zejména na tuzemskou tvorbu, chce představit publikace často vydávané v nízkém nákladu s omezenou distribucí. Zájmem LITR jsou autorské publikace, magazíny, ilustrované knihy, komiksy, originální kancelářské a výtvarné potřeby či jiné experimentální formy.

3) Na co se můžou návštěvníci v září těšit? Bude celá akce tématicky zaměřená?

Těšit se mohou na téměř tři desítky nakladatelů, výtvarníků a umělců, jejichž tvorbu si budou moci návštěvníci prohlédnout či zakoupit. Důležitý je také osobní kontakt, všichni nakladatelé budou na LITRu přítomni a sami budou své publikace prezentovat či prodávat. Na LITRu bude také bohatý doprovodný program, který bude obsahovat workshopy pro děti i dospělé, tvůrčí dílny, prezentace, přednášky, koncerty a výstavy. V rámci LITRu proběhne také olomoucká Pecha Kucha, která se zaměří na jednotlivá výtvarná řemesla, která souvisí s výrobou knihy – ilustrace, design, typografie atd.

4) Jako blogger by mě zajímalo: Bude nějaká část celého veletrhu věnována také knižním bloggerům?

Zabýváme se především knihou jako fyzickým artefaktem, soustředíme se na výtvarné techniky a řemesla spojená s procesem výroby knihy. Odvětví literatury a knih je obrovská spousta, bohužel se těm virtuálním a elektronickým zatím příliš nevěnujeme. Do budoucna bychom však pole svého záběru rádi rozšířili i o tato odvětví, možná dojde i na fenomém bloggerství.

5) Kde se veletrh koná? A jak se tam dostanu, když bych přijel na vlakové nádraží v Olomouci?

Veletrh se koná v historické barokní budově na adrese Wurmova 7 v kulturním a komunitním prostoru W7. Místo konání je cca 50 metrů od tramvajové zastávky U Dómu, kde z vlakového nádraží jezdí tramvaje 2, 3, 4 a 6.

6) Jaké je vstupné?

Vstupné na LITRu je zdarma, včetně veškerého doprovodného programu.

Tady to nekončí!

Linda Laffertyová - Lazebníkova dcera, Američanka píše českou historii

Anotace: Píše se rok 1606. Starobylé hlavní město Praha ukrývá tajemství, o němž si nikdo netroufá mluvit. Císařův nemanželský syn don Julius trpí těžkou duševní chorobou, která ho nutí páchat nepopsatelné zvrhlosti. Je vykázán do Českého Krumlova, kde o něj pečuje lazebník Pichler a snaží se vyčistit jeho zkaženou krev přikládáním pijavic. Mladý princ se seznámí s lazebníkovou dcerou Markétou a jeho šílenství opět propuká naplno. Získá utkvělou představu, že Markéta vystoupila z Šifrované knihy divů, nerozluštitelného a nesmírně vzácného manuskriptu z císařské knihovny, později známého jako Voynichův rukopis. Princ se začíná uchylovat ke stále zoufalejším činům. Ty Markétu děsí k smrti a zároveň fascinují. Kola osudu se neúprosně otáčejí a mladá dívka nemůže zůstat stát stranou.
Lazebníkova dcera vychází ze skutečné události, jež ve své době otřásla habsburskou monarchií.

Don Julius, nemanželský syn Rudolfa II., dělal v Praze taková zvěrstva, že byl raději v tichosti uklizen na zámek do Českého Krumlova. Tak mu mělo být pouštěno žilou, protože se domnívalo, že má špatné šťávy, které mu ovlivňují chování. Ještě předtím, než mu bylo poprvé dělán již zmíněný lékařský zákrok, uviděl z okna Markétu, dceru doktora, který mu bude pouštět žilou a umínil si, že bez ní nebude nikdo na něj sahat.
Když se Markéta poprvé na něj podívala, viděla šílence, ale postupně don Julius ji očaroval natolik, že se jednou vydala na zámek v naději, že se zlepšil. Ovšem udělala chybu a on ji znásilní a vyhodí z okna, protože žluč v něm stále přetrvávala. Ona přežije a je schovávána ve městě ním samotným. Nakonec celé město vymyslí plán, jak se královského bastarda zbaví.

Už když jsem četl anotaci, tak jsem se trochu bál, že o české historii bude autorka psát s hodně zkreslenými údaji, když byla sama jenom na zámku, uslyšela nějakou legendu a přepsala ji do knihy. Navíc je všeobecně známo, že zeměpis pro kohokoliv v zahraničí je španělská vesnice. Ale moje obava byla zažehnána hned na prvních 20 stránkách, kde popsala přesně Habsburskou Prahu na přelomu 16. a 17. století. Možná mi přišlo trošku divné, proč jezdili na hrad Rožmberk dva dny, když je to jenom necelých 30km, ale tehdy asi neměli tak dobře pevné cesty.

Celý děj se odehrává v takovém poklidném duchu, kdy se nic neděje, ale vše se vynahradí na konci knížky, kde je najednou akce a napětí požehnaně. Když však vezmu uvěřitelnost děje, tak celý konec na mě působí jako kdyby si autorka nechávala prostor pro nějaké volné pokračování. Kromě toho mi chybělo pořádné vysvětlení toho závěru, kde je všude krev a v epilogu ona žije.  Navíc uvěřit, že se celé město spojilo, aby chránilo jednu osobu, to si nedokážu představit.

Několikrát se ocitáme také v Praze 17. století, kde chce autorka ukázat, že Praha byla středobodem Evropy v oblasti vědy. Objevují se tu postavy jako Johannes Kepler, Galileo Galilei a mnohé další. Tyto významné historické postavy ukazují svoji vědeckou práci a jak k ní dospěli.  

Při pohledu na obálku je hned jasné, že je to příběh ze středověku, protože na ni je červená pečeť. V té pečeti je nějaká paní/slečna, která gestem naznačuje, abychom mlčeli (aspoň takto na mě to působí). A v pozadí této pečetě je pravděpodobně zámek Český Krumlov

Jelikož mám rád knížky o české historii, které vypráví o českých pověstech, tak po přečtení anotace jsem jí bez rozmýšlení vzal domů z knihovny. A nelituju toho. O jižních Čechách vím pramálo, takže další střípek vědomosti o našich českých luzích a hájích jsem se dozvěděl.

A jelikož miluju cítáty, tak myslím, že zrovna tento citát vystihuje nejvýstižněji tuto knížku.

Osud míchá karty, hrajeme však my  - Arthur Schopenhauer

A kdo je to autorka Linda Laffertyová?

Dcera amerického námořního důstojníka Linda Laffertyová navštěvovala v mládí celkem čtrnáct různých škol. Nakonec absolvovala Coloradskou státní univerzitu s diplomem magistry pedagogiky a titulem PhD. Díky kočovnému dětství celý život ráda cestuje, a tak není divu, že studovala i v Anglii, Francii, Mexiku a Španělsku. Už v deseti letech ji strýc zasvětil do póla, které hraje dodnes. Na Lancasterské univerzitě soutěžila v jezdeckém týmu v parkurovém skákání, terénním ježdění a drezuře. Žije v Coloradu, kde působí jako učitelka na škole pro válečné veterány a věnuje se výcviku koní.

 

Tady to nekončí!

Nechápu to 3 a Knižní kauzy

A máme tu další díl ze série Nechápu to. A tentokráte slibuji, že to opravdu nebude o recenzních výtiscích a mé kritice na ně. Dnes se zaměřím na trochu jinou oblast zájmu. V posledních dvou týdnech se objevily  po celém „knižním facebooku“ takové dva spory, které se posléze šířily po celém internetu jako lavina.  Ani u jedné z těchto hádek jsem nebyl aktivní účastník, abych se připojil k jedné nebo druhé straně, jenom jsem sledoval, jak dopadnou, a tak s odstupem času vyjádřím můj pohled na obě tyto kauzy

Lucka a možný další copyright

Tuhle aféru, která se objevila, se dala těžko ignorovat na facebooku, protože jí snad každý sdílel na svém blogu či profilu a přidával k tomu nějaká svá stanoviska. O co šlo? Objevilo se podezření, že Lucka z Knižního nebe (je to ten její blog?) kopíruje různé recenze od jiných blogerů a vydává je za své vlastní. Když jí bylo psáno, co to znamená, tak si je ona zablokovala (možná to bylo takové přiznání viny) a prakticky nereagovala.  Pak přišly desítky statusů a rozhořčení nad jejím chováním.

Sám si myslím, že pokud existuje jenom podezření, tak pořád to může být jenom náhoda, že někde jsou věty, které jsou podobné mé recenzi. V případě, že se ona sama nepřizná nebo se jí někdo nenabourá do počítače, aby se podíval, co tam všechno má, tak s tím nikdo nic nenadělá. Máme snad pořád presumpci neviny, nebo snad ne?

Nejlepším řešení by bylo vytvoření jakéhosi Black listu, kde by byli všichni, kteří nějakým způsobem poškozují jméno knižním blogerům jako celku. A do té doby, dokud se neomluví nebo to neuvede na pravou míru, tak to vůbec bylo.

Každopádně si myslím, že v těch desítkách komentářích, kteří se rozčilovali nad chováním Lucky,  se jistě najdou i tací, kteří CTRL C – CTRL V dělají taky a podle mě patří mezi největší křiklouny.  Ale ať se každý podívá do svého svědomí.

Ano, možná bych mluvil jinak, kdyby někdo kopíroval ode mě, ale takhle to vidím já.

 Martina, Lucka, Naďa a knížka, která stojí za houby

Tato druhá kauze je teprve dva dny stará a už vyvolalo tolik vášně, osobních útoků a napadání, že to od obou stranou je dost ubohé. V pondělí udělali LiveYoutube (říká se tomu tak?) (https://www.youtube.com/watch?v=Uegj1zs6Co0) Z. s Nadiya S., kde se kromě jiného kolem 50. minuty vyjádřily v tom smyslu, že knížka Minimalismus, kterou vydala Martina z The Blondieverse, je na h…o bez nějakého pádného argumentu. Další den se vše začlo hádat.

Knížka jsem v ruce ještě neměl, ale po této „recenzi“ si jí přečtu o to raději, protože jsem na ní zvědavý. A i kdyby knížka byla plná gramatických chyb, interpunkce tam, kde by neměly být, samé překlepy a slovosled věty jak po požití několika alkoholických nápojů, tak tento styl někoho může oslovit. Neříká se pro nic za nic, že každá knížka si svého čtenáře najde.

Také bych chtěl připomenout, že Martina sebe samu nestylizuje do role nějakého spisovatelky, ale jenom člověka, který měl sen. A tím snem bylo vydat knížku. Copak světoznámí autoři byli známí díky své první knížce?

Tak se mějte a u dalšího Nechápu to zase někdy.

 

 

Tady to nekončí!

Sebastian Fitzek - Šílená hra, čekej nečekané

Anotace:

Měl to být její poslední den. Renomovaná kriminální psycholožka Ira Saminová si svou sebevraždu pečlivě naplánovala, neboť na ni těžce doléhá smrt nejstarší dcery. Než však stačí svůj záměr provést, je povolána do vysílacího studia, kde se odehrává brutální drama s rukojmími. Psychopat, který je drží, hraje morbidní hru: při živém vysílání volá zcela náhodně vybraným lidem. Když se volaný do telefonu ohlásí určitým heslem, propustí jedno rukojmí, když ne, jedno zastřelí. Muž tvrdí, že bude hrát tak dlouho, dokud do studia nepřijde jeho snoubenka, která je ale už měsíce mrtvá. Ira zahajuje bezvýchodné vyjednávání, kterému naslouchají miliony posluchačů…

Fiktivní únos, nevyrovnaná vyjednavačka a telefonáty přes rozhlasové rádio. I takto by se dala shrnout celá tato knížka. Nemůžeme však zapomenout také na mafii, spiknutí ve vládních strukturách a nevyjasněná sebevražda. Ale jestli očekáváte dialogy, ve kterých dvě hlasy mluví mezi sebou, tak to raději ani nečtete. Autor se zabývá hlavně psychologií jednotlivých postav, jak se cítí, když zrovna chtějí spáchat sebevraždu  a nebo také, když přemýšlí nad tím, zda jejich následující chvilka bude jejich poslední.

Snad v každé knížce máme dobro a zlo, klaďasy a záporáky, ale tady ne, tady nikdo není ani černý, ani bílý, nalezneme zde pouze hustou šeď. Snad každá postava udělala v minulosti nebo během příběhu něco tak morálně pokřiveného, že byste jí odsoudili jedna dvě.

Na Šílenou hru můžeme nahlížet také jako v přímém přenosu se odehrávající  šachovou partii mezi vyjednavačem (která potom zjistí, že tam má svoji dlouho neviděnou dceru) a člověkem, který drží rukojmí a má takřka nesplnitelné požadavky.  Navíc se zde člověk podívá na zákulisí takového vyjednávání.

Vrahem je zahradník! Ano, i takto mnoho lidí, kteří otevřou knížku, která by měla být detektivkou, přemýšlejí. Ale když do toho smícháte prvky thrilleru, tak se Vám stane, že vrahem je někdo, kdo se od začátku snaží, aby vrahem byl právě zahradník. A proto bych tuto knížku nedoporučoval lidem, kteří ztrácejí rychle trpělivost a přeskakují stránky, aby zjistily, zda je to ten zahradník a nebo jeho žena. Tato kniha je plná zvratů, na které by ani Agatha Christie, mistr detektivních záplatek, nepřišla. V jedné chvíli je daná postava princ a podruhé je masovým vrahem.

Když jsem poprvé viděl obálku, tak mi přišla, že se natáčí film a nějaká producentka (aspoň ta silueta postavy vypadá, že je to žena) rozhazuje rukama a je naštvaná. A díky té naštvanosti někoho ze štábu zabije a nějakým způsobem se vytvoří zápletka. Takový tip příběhu jsem nečetl, a tak jsem si jí vzal z knihovny. Po následném přečtení anotace jsem byl trošku zklamán, ale mé rozčarování bylo nahrazeno nadšením díky přečtení m knížky.

A kdo je to vůbec Sebastian Fitzek?

Narodil se v Berlíně. Na žebříček bestsellerů se vyhoupl hned svým prvním psychothrillerem Die Therapie a byl nominován na Cenu Friedricha Glausera za nejlepší debut. Nadchl kritiky i čtenáře. Následujícími thrillery upevnil svou pověst nové hvězdy německého psychothrilleru. Jeho knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků. Fitzekovi jako jednomu z mála německy píšících autorů thrillerů vycházejí knihy i v USA a Velké Británii, pravlasti detektivek a hororů.

Tady to nekončí!

Jaké jsou funkce blogu a kdo je to blogger?

Každý má blog, proč bych ho neměl mít já? Takovouto otázku jsem si položil před 4 lety, kdy jsem začal sledovat knižní blogerskou scénu a netrvalo dlouho a založil jsem si blog, na který jsem psal knižní „recenze“, i když to vypadalo, že si píšu čtenářský deník. Po měsíci a půl jsem skončil. Možná proto, že jsem si říkal, že jenom číst a psát recenze je jenom ztráta času a hlavně mě opustilo počáteční nadšení z toho, že mám blog. Až teď si uvědomuji, kde se stala chyba.

Teď (4.7.) jsem si vytvořil znovu blog a tentokráte neudělám tu samou chybu, kterou jsem udělal posledně. Chybou bylo to, že jsem si myslel, že můj blog se má soustředit JENOM na jedno téma, nemám se odchylovat od jednoho tématu a musím mít jenom jeden zájem, o kterém budu psát. A oproti prvnímu pokusu, tak se mi v současné době vyrojilo tolik úžasných nápadů, že se už těším na to, až je uskutečním.

Tolik úvod a teď k podstatě věci, proč píšu tento článek.  Poslední dobou se zamýšlím opět nad smyslem blogu. Ale tentokráte né mého, ale obecně. K čemu slouží blog?
Dle wikipedie slovo blog vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením slova „weblog“, předchůdcem blogu byl deník.

Má být na blogu to, co chtějí lidé a vydělávat tím peníze (marketing), má být nějak prospěšný pro společnost (společenský význam) a nebo si psát „sám pro sebe“ , neohlížet se na ostatní a věnovat se svému zájmu (volnočasová aktivita)?

Když bych já jako blogger psal to, co chtějí ostatní, tak bych byl za chvíli za hvězdu, válel se v posteli plné peněz a jezdil každý týden na dovolenou. Ale k čemu by to bylo? Neměl bych skutečné kamarády, jenom obdivovatele, kteří by mi v případě problémů nepomohly.

Kdybych byl prospěšný pro společnost, tak bych mohl vymyslet lék, který by odstranil všechny nemoci na světě, pár let bych byl slavný, také měl hodně peněz, ale za pár let by po mě neštěkl ani ten pes, kterému jsem dal kost.

Dle mého úsudku nejlepší možnost je ta třetí (může být více variant blogů, ale mě v tuto chvíli žádný nenapadá). Budu si psát o tom, co mě baví, objeví  mě ti, které to taky baví a začneme se spolu bavit a kdo ví, třeba z internetového psaní stane chození ven a následně vztah (pokud je to holka).  Člověk nikdy neví.

A ještě k samotné postavě bloggera. Sám blogger by mě pamatovat na to, že když o něčem píše, tak by mě mít podloženo, že to, co píše, je pravda. Může se stát, že článek autora může vzbudit vášně, nepokoje a možná i něco horšího, takže on sám se má řídit příslovím „dvakrát měř, jednou řež“ – rozmyslet si, co a jak píše.

Doufám, že jsem Vás neunudil mými vývody. Takhle problematiku blogů vidím já, ještě bych možná přidal účelové založení , ale to zase někdy jindy.

 

 

Jak vy vnímáte blog? K čemu podle Vás má sloužit blog? 

Tady to nekončí!

Nemám rád knihy

Možná by se mohlo dle nadpisu zdát, že kniha je v mém životě úhlavní nepřítel číslo jedna a jedinou knížku, kterou jsem kdy otevřel,  byl komiks o 10 stránkách, ve kterém byly jenom citoslovce. Ale tak to není. Kdybych neměl rád knihy, tak bych od 4.7. nepřečetl již 18 knížek. Jde o to, že nemám rád určité typy příběhy, které mě donutí zastavit a odložit knížku (nebo přeskočit ten daný úryvek, ale to přijdu zase o kus příběhu, to je špatné).

Můj problém je ten, že nejraději čtu fantasy knížky a jelikož díky tomuto žánru mám velkou fantazii, tak si živě představuju, co se zrovna v příběhu děje a z toho se mi zvedá kufr a zároveň mě to děsí

A jaké jsou ty typy příběhů?

Jakékoliv příběhy, které se primárně odehrávají v nemocnici

Sám mám hrůzu z injekcí, transfúzí a podobných nemocničních věcí. A když se dočtu, že někdo leží v nemocnici a je napojen na kapačky a zároveň je mu dávána injekce čehosi do břicha, tak knížka pro mě končí.

 

Podrobný popis vraždy

Nemyslím však to, když nějaký kriminalista přijde na místo činu, kde se odehrála vražda a popisuje, jak se stala. Myslím naopak to, že přijde vrah a zabíjí dotyčnou oběť. Nedávno jsem četl knížku, kde vrah zabil tak, že vzal tupý nůž a řezal hrdlo tak dlouho, až hlava odpadla. Navíc je to popisováno tak barvitě, že mi přijde, že autor to snad i zažil nebo chce zažít.  Se strachem v očích jsem tuto knížku dal někomu, kdo se toto líbí (kupodivu budoucí policistce).

Sebevraždy

Možná to bude znít morbidně, ale když se někdo oběsí, skočí do vody se závažím (nebo mu někdo pomůže) či sáhne do zásuvky, tak to mám rád. Ale když sebevrah vezme nůž a řezá si žíly a autor popisuje, jak je vidět maso a teče mu krev.... Fuj, už psát nebudu, už bych měl tu knížku odložit. Snad chápete, co mám tím na mysli.

Mám štěstí, že existuje tolik příběhů, které moji fóbii z výše uvedených příkladů překonávají.  Možná se s odstupem času k těm knížkách vrátím, ale v dohledné době to nebude. Musím prostě překonat svůj odpor a strach.

A máte také nějaké podobné zábrany vůči knihám?

Tady to nekončí!