Chybí tu výchova k občanské angažovanosti? CHYBÍ

 

 

 

On: „Ten starosta dělá tak hrozný věci. Je určitě zkorumpovaný

Já: „Dostal od voličů mandát“

On: „Měli by zrušit volby a lidi by rozhodoval, co je správné“

Já: „Kdo by vybíral ten lid?“

On: bez odpovědi odchází

Já: usmívám se a pod vousy si říkám:„další zbytečná diskuze“

Asi takto vypadají moje rozhovory s jedním příbuzným, který prožil notnou dávku životu v komunismu a nějak se nemůže spokojit s tím, že si může vybrat z více možnosti. Když byla jedna strana , tak to bylo jasné, koho člověk mohl volit, ale teď se člověk musí zamyslet. Navíc není povinná účast a volební účast nepřesahuje 100%.

Ale nechci psát o strastech komunismu nebo nedostatku spolkové angažovanosti. K napsání tohoto článku mě dovedl stav, který vídám na internetových diskuzích (tam to je jedna velká žumpa) a nebo při rozhovorech s lidmi (v hospodách, v rodině a nebo když pokecám s lidma, když jedu vlakem). Ve společnosti chybí něco, čemu se obecně říká výchova k občanství.  Vysvětlím to (snad) v následujících řádkách. A navážu hned na výše zmíněný rozhovor. Když k volbám přijde malý počet lidí, tak může vyhrát kdokoliv a pak může machrovat, že zvítězil, i když přišla jenom desetina potencionálních voličů. A pokud získá nadpoloviční  většinu, tak může dělat všechno, co se mu líbí. Pán nahoře raději začne nadávat, ale kdyby napsal dotyčnému starostovi, co se mu líbí nebo nelíbí, tak může být vyveden nakonec z omylu, že je to jinak.

Nedá to ani trochu námahy a stačí jenom pár kliků. O čem to mluvím? O založení fb/twitter stránky, která může sloužit ke kritizování současného stavu (a leckdy i anonymně). Vidí to dostatečné množství lidí a když upozorníte na nějaký problém, které většina neviděla, tak Vám můžou za upozornění i poděkovat. Nicméně já sám toto nemám rád, protože Facebook je jenom taková možnost používat vulgární výrazy a nebýt za to stíhán. Žádná zodpovědnost.

Nemáme tu však jenom email nějakého veřejného činitele, na který stačí napsat a máme hotovo. Pokud jsme trošku aktivnější a chceme usilovat o změnu, tak si můžeme založit spolek a poukazovat na nějaký problém a nabízet alternativy. Může se taky stát, že z davu vyleze člověk, který problematice rozumí natolik, že si ho nějaké vedení města vezme jako odborníka na danou problematiku a může zlepšovat svět ke svému obrazu.

Ještě bych nesměl zapomenout na přednášku. Nemusí být přednášky na vysokých školách, ale často se dají najít i v muzeích nebo v sídlech spolků, kteří se zabývají veřejnosti, demokracií a občanskou společností. Stačí trošku hledat na googlu a najdete jich spousty a spousty, kteří dělají tuto záslužnou činnosti.

Ti z nás, kteří mají za sebou základní a střední školu, si zažili určitě občanskou nauku (nebo něco, co mělo podobný název). A mohla by být teoretická šance, že všichni mají základní povědomí o politice (jak se sestavuje vláda, kdy je většina-menšina, kdo vyhrál volby atd.), ale přijde mi, že každý z nás chodil na školu v jiné galaxii, protože ty fakta, kteří mnozí prezentují, vzali z jiného galaktického prostru nebo já sám nevím, kde to berou.

V tomto článku jsem se nechtěl zabývat politickou stránkou věci. To znamená, že jsem se chtěl vyhnout vstupování do politických stran nebo zakládání nových. Každý nemá ambice hned být starostou, ale spíše by chtěl být šedá eminence.

 Jinak při dání do vyhledávače „výchova k občanství“ jsem našel tento portál, který nabízí zajímavé přednášky, které by Vám mohli dát právě to "základní" povědomí o složité situaci v politice/občanské společnosti i jinde. Kdybych o tom věděl dřív, tak bych na ně určitě šel. Podívejte se sami.

 

 

A co vy, jak, zlepšujete společnost ve svém okolí ?  A chybí nám výchova k občanství?

Tady to nekončí!

Je libo inspiraci? 3

„Je zima, ulehnu k zimnímu spánku a na jaře zase budu shazovat“. Takové řeči poslouchám po celou dobu zimního období. Nebudu se chvástat, že jsem si šel vyběhnout v -9 nějakých 5 km, ale dnes není o mně řeč (přiznám se, studěl mi neskutečně zadek a po vysprchování jsem byl červený jak rajče). Ale existují mezi námi jedinci (nebojte se, žádní mimozemšťani), kterým nevadí, že je zima nebo teplo, vítr, déšť nebo tornádo a snaží svoji postavu pilovat dnem i nocí. A proto jsem vybral následující proměny, aby se mohli mnozí inspirovat a třeba jít zrovna ven si vyběhnout nebo vzít hůlky a udělat si svižnou procházku.

 

Karolína Brokešová – 174cm, předtím 64kg, teď 58kg

 

 

Andrea Červinková – 164cm, předtím 115kg, teď 73kg

 

 

 

Radka Čopanová – 170cm, předtím 74kg, teď 53kg

 

 

Zdeňka Dvořáková – 174cm, předtím 125kg, teď 80kg

 

Ivana Kováčová – 168cm, předtím 146kg, teď 120kg

 

Martina Ryszavá   - 163 cm, předtím i potom 60-64kg

 

 Lukáš Szilagyi – 180cm, předtím 60kg, teď 88kg

 

 

 

 

 

 

Marie Štěpánková – 160cm, předtím i potom 55kg

 

 

Michal Vojček – 181cm, předtím 153kg, teď 105kg

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Jak jsem zorganizoval Den půlmaratonu

 

Na sociálních sítích je dobrá jedna věc – můžete zorganizovat akci a nemusíte za ni vydávat ani korunu (si vzpomenu na tu Mexičanku, která si na svou oslavu 18. narozenin pozvala 20 tisíc lidí  s tím, aby každý přinesl nějaké jídlo sebou. A oni fakt přišli a vážně přinesli nějaké jídlo a pití, takže ona, její rodina a městečko o 3 tisících obyvatelích z toho žilo ještě týden).

Podobným způsobem jsem zorganizoval akci Den půlmaratón. O co šlo? Nedávno se na facebooku objevila hádka o to, že půlmaratóny a maratony v Praze, Ostravě, Brně a v jiných velkých městech jsou drahé a že si každý tu trasu zaběhne sám. Druhá strana kontrovala, že kde je nabídka, je i poptávka a že cena bude stoupat tak dlouho, dokud budou lidi za to ochotni platit (Já bych podotknul, že týden před závodem se toho lidi zbavují takže kdo pečlivě sleduje fb událost, tak si závod koupí bez problémů). Já jsem tento spor sledoval a přišel jsem s nápadem, jak by se toto mohlo vyřešit. Uděláme fb událost v určitý den na určitou vzdálenost a ten, kdo bude chtít, se toho dobrovolně zúčastní, sám si vybere místo a čas (v ten určený den) a nebude nic platit.

A od myšlenek se přešlo k činům. Stanovil jsem půlmaratón (tedy 21km a kousek) a den 4.2., což byla sobota. Když o tom teď přemýšlím, tak Valentýn je za dveřma, měl jsem to spíš udělat na 14.2., třeba by si dva řekli, že si spolu půjdou zaběhnout půlku a nakonec budou běžet společně celým životem.  Ze začátku jsem se bál, že je to velká kravina, které se nikdo nezúčastní, ale pak jsem si postupně říkal: „20 lidí se zúčastní? To jsou nějací týpkové, kteří dávají „Zúčastním se“ každé události. 40 lidí? Sakra, to už nebude náhoda.“ Nakonec na fb události dalo „Zúčastním se“ 64 lidí a „Mám zájem“ dalo 82 lidí.

Byl jsem realista, nevěřil jsem, že víc jak 10 lidí se tohoto nápadu zúčastní, ale nakonec jsem byl překvapen. Zúčastnilo se 13 lidí, Kateřina Albrechtová a Elis Valis si dali 38km, asi nějaký jejich kamarád nemohl, tak chtěli dát za něj.  Když to vezmu na vzdálenost, tak ony dvě jsou královnami dne co do počtu kilometrů. Ale půlmaratonskými vítězi jsou Michal Zoubek, který byl nejrychlejší v mužské kategorii za 1:40 (nedal však čas s aplikací) a Nikola Kružberská, která byla nejlepší půlmaratonskou běhnou s časem 2:05.

A jak jsem půlku dal já? Jsem hambář. Nějak jsem se v ten den ocitl na vesnici, kde byla naprostá ledovka a nějak se mi těch 21km nechtělo dát (lenost je silná věc), tak jsem si dal 4,91km. Dalo by se říct, že jsem byl takový tichý pozorovatel

Nevím, kdy bude další Den, ale vím jistě, že nějaký další bude. V mých představách se teď odehrává myšlenka, že bude Den dvanáctek (ne, nebude se pít pivo a ne, nebudeme si hrát na pedofily). Půlmaraton byla pro mnohé velká štreka, ale dvanáctka taková dosažitelnější pro všechny z nás.

 

Takže se mějte a RUN RUN RUN ….a zase RUN

Tady to nekončí!

Regulace politických stran

Nad tímto článkem jsem si lámal hlavu delší dobu, protože různých možností, jak omezovat nějakou politickou stranu, je mnoho. Ale nakonec jsem se rozhodl, že celá tato stať/článek/odborný článek (můžete to pojmenovat tisíci způsoby) bude pojata tak, že ze zákona o politických stranách z roku 1991 vypíšu všechny náležitosti, které jsou potřeba, aby vznikla politická strana. To je její vznik a dále se podívám na uzavírací klauzule, které brání stranám dostat se do parlamentu daného státu + můj názor na ně.

Takže abyste mohli založit nějakou svoji stranu, tak Vám musí být 18 let (a také všem členům) a musíte být občany České republiky. Kromě toho, že Vám musí být více jak 18 let, tak musíte mít minimálně další dva kamarády, se kterýma vytvoříte přípravný výbor. Tento výbor je potom oprávněn zmocnit zmocněnce, který bude jednat ve jménu vaší strany. Důležitá věc – nesmíte být členem v jiné politické straně.

Když výše zmíněné podmínky splňujete, tak můžete vyslat zmocněnce na ministerstvo vnitra, který na podatelně předá písemný návrh o registraci strany spolu s celým jménem, adresou, rodným číslem a datum narození. A teď přijde ta nejdůležitější věc. Udělat petici, kde se musí nasbírat tisíc podpisů, kteří souhlasí, že strana může vzniknout. U každého jména musí být celé jméno, rodné číslo, bydliště a podpis. A nakonec stanovy ve dvou vyhotoveních (Je toho hodně, co má být ve stanovách, tak dávám odkaz dolů).

Žádný vzorový formulář na registraci strany neexistuje, takže si můžete podstatě napsat, co chcete.

A to je všechno, co musíte udělat proto, aby vznikla další politická strana. Ještě existují lhůty, do kdy musí ministerstvo vyřídit Vaši žádost a nebo existuje také několik důvodů, proč Vaše žádost může být zamítnuta (jsou sice předepsány důvody, proč se tak může stát, nicméně se určitě můžou objevit i jiné důvody), ale to jsem již nepovažoval za tolik důležité, abych všechno vypisoval.

Když už máte politickou stranu a přečkáte veškeré útoky konkurentů, kteří Vás chtějí zničit nebo diskreditovat, tak se plnohodnotně můžete zúčastnit volebního klání. Ale i když po volbách zjistíte, že máte 3% volebního zisku, tak to ještě neznamená, že zasedáte v parlamentě daného státu. Záleží, v jaké zemi se ucházíte o přízeň voličů. Existuje takové opatření proti tomu, aby vytvářelo zákony příliš mnoho subjektů. Jmenuje se to uzavírací klauzule. Tyto dvě slovíčka znamenají to, že politická strana musí získat tolik procent hlasů + jeden hlas, aby mohla říkat, že tyto volby byly úspěšné.

Ale opravdu záleží, v jaké zemi se nacházíte, protože uzavírací klauzule je všude jiná. Když se podíváme na Česko a Slovensko, tak tu máme 5%, ale v takovém Turecku máme dokonce 10 % (je to opatření proti menšině Kurdů, kteří bojují proti státu, ale je nutné říct, že si vláda začala). Nicméně existují i státy, kde není žádná uzavírací klauzule. Můžeme mluvit například o Nizozemsku.  Díky tomu, že se do parlamentu může dostat kdokoliv, tak v současné sněmovně sedí na 10 politických stran (a jedna ze stran se jmenuje Strana pro zvířata).

Podle mě je nějaká forma uzavírací klauzule potřeba, protože zamezí extremistickým stranám, aby díky volebnímu úspěchu nalákaly další stoupence do svých řad. Ale né vždy to pomůže. Stačí se podívat na našeho východního souseda, kterému se dostali do Národní rady prvotřídní náckové (proč náckové? Popírají například holocaust atd.). Myslím si, že optimální počet politických stran v parlamentu je 5. Přičemž jsou 2 velké strany, které bojují proti sobě a mají po boku nějakou menší stranu, která je jim ideologicky blízká. A ta pátá strana je do počtu.

Myslím si, že pod „Regulací politických stran“ si leckdo představí něco naprosto jiného, ale jak jsem napsal v úvodu, tento článek měl ukázat, co všechno omezuje nějakou politickou stranu, aby vznikla a mohla fungovat ve společnosti a také jsem chtěl poukázat na fakt, že i když strana vznikne, tak i když vstoupí do politického boje, tak ani 4% u nás nebo 9% v Turecku nemusí stačit k tomu, aby se dostala do parlamentu.

Začali jste uvažovat, že si založíte nějakou politickou stranu nebo se stanete jenom voliči či členy? A chodíte vůbec volit nebo si říkáte, že to nemá žádnou cenu?

 

P.S. Abych nezapomněl, tak mezi politickou stranou a hnutím není žádný rozdíl. Takže když Babiš říká, že jsou hnutí, tak to má jediný účel – oni nejsou ty tradiční politické strany, oni jsou jiní a jsou lepší.

P.P.S. Příště se pokusím zanalyzovat peníze, které dává stát za hlasy v jednotlivých volbách. A musím Vám říct, že to jsou zatraceně velké částky.

Zdroj: Občan.ecn.cz - http://obcan.ecn.cz/index.shtml?apc=uz--1--&s=z&x=-&f=133757#4, Parties and elections.com

Tady to nekončí!

Homosexualita je nemoc

Ač by se mohlo zdát, že výše uvedené řádky jsou moje názory, tak tomu není tak. Jsem si zkusil zaexperimentovat s něčím, čemu jsem dal „pracovní“ název „antinázor“. To znamená, že se s daným názorem absolutně neztotožňuju, nicméně chci se formou celého tohoto článku vžít do kůže toho člověka, který má tento názor. Našel jsem si proto na internetu několik argumentů, které potvrzují, že Homosexualita je nemoc a esejistickým způsobem jsem podal tento článek.


Po Sametové revoluci v roce 1989 se na světlo světla dostaly desítky zvracených věcí, které komunismus potlačoval (dle mého to dělal dobře) a prováděl vůči nim časté zátahy. Jednoduše řečeno – režim se snažil, aby lidé nevěděli, že něco takového vůbec existuje. Škoda, že v tom nový kapitalistický režim nepokračoval. Za tu úplně nezvrácenější považuju homosexualitu a její přenášení. Komu by se líbili dva líbající se chlapi nebo dvě líbající se ženské? Mně teda ne.  Říká se, že to postihlo 4% obyvatelstva na planetě, takže je to rozšířená psychická nemoc. A v následujících řádkách popíšu, jak se takový typický homosexuál normálně chová.    

Co mi přijde jako ten největší humusna světě je to, že mezi homosexuály se masovým způsobem šíří jedna z nejmasovějších nemocí na světě a to je AIDS. A jak možná víte, AIDS vznikl v roce 1981 od koho? Od HOMOSEXUÁLA!! Proto se této nemoci říká „nemoc homosexuálů“. Není tohle důkaz o zvrácenosti této komunity? A oni ještě chtějí vychovávat děti? Nikdy!! Každý se asi ptá, čím to je, že zrovna u této skupiny je největší výskyt této pohlavní nemoci. Všeobecně se ví, že mezi gayema a lesbama je nehorázně velká promiskuita. O homosexuálních orgiích se hovoří skoro jako o veřejném tajemství.

Zatím u nás není schválený zákon o adopci dětí homosexuály. Kde je sakra ta tradiční rodina – muž a žena. Ti jediní mají mít dítě a ti jediní mají vychovávat rodinu. Dovedete si představit, kdyby oba tatínkové nebo obě maminky tvrdily synovi či dceři, že jejich vztah je normální?  To by z toho mohlo mít dítě doživotní trauma. Navíc si myslím, že homosexuální nemoc lítá vzduchem, takže při dlouhodobějším kontaktu se svými „rodiči“ se může automaticky stát homosexuálem. No fuj. To si  ani nedokážu představit. A ještě k tomu je u homosexuálů prokázána veliká promiskuita…

Jedna z ukázek zvrácené současnosti je pochod těch zrůd, kteří si pojmenovali Prague Pride. A každý rok jim to pražský magistrát povoluje!! Myslím si, že na magistrátu sedí lidé, kteří s těmito nemocnými lidmi buď mají soucit a nebo jsou stejně psychicky narušení. A už vůbec nechápu, proč se musí procházet po městě. Je sice hezké, že si utvořili představu, že jsou utlačovaná menšina, ale proč tímto způsobem neukazují svoji jinakost i hinduisté, kterých je v Praze určitě méně a nebo abstinenti či dokonce milovníci hadů. Proč ti nemají nějaký Prague Snake? A když jsem viděl loňský program, ve kterém ukazovali nějakou jejich zkratku BDSM či nějaké kožené oblečky, no fuj, to bych do města nikdy nepustil, tohle má patřit do jejich zkruveného intimního soukromého života.

Každá psychická nemoc patří do zvláštního ústavu, kde se lečí, ale není stoprocentně jisté, zda se diagnóza vyléčí. Proto tento způsob řešení bych okamžitě zavrhnul a udělal to tak, jak se to dělalo u nás za časů (bohužel) dávno uplynulých. Například za komunismu se takový homosexuál sledoval STB a pokud se ukázalo,že se stýká s podobně smýšlejícími lidmi, tak byli vzati na policejní stanici, kde je mlátili dvě hodiny a pak je celé zbité pustili domů. A každých čtrnáct dnů se to opakovalo. Takhle na ně!!

Ale i v současnosti můžeme nalézt země, kde se chovají podobně. Například v Ugandě zákonem stanovili, že se budou pronásledovat gayové a lesby. V Rusku se k nim chovají jako v komunistickém Československu (takové státy mám rád). Nebo v sousedním Polsku jako v katolické zemi homosexuály netolerují. A v každé zemi, kde převládá islám, se s nimi nemazlí a raději by je hned zabili. Některé země jsou o kousek dál jak u nás.

Aby mě někdo nenařkl z toho, že celý článek je jenom výmysl, tak přidám i můj názor. Můj názor na homosexualita je ten, že sami homosexuálové mi nevadí, mám mezi nimi několik přátel, dá se s nimi báječně povídat v hospodě.

Tady to nekončí!

Volební účast

Minulý článek byl o volebním právu aktivním a pasivním, kde jsme se dozvěděli, jaký je v těchto pojmech rozdíl a od kolika let člověk může volit a být zvolen a další téma, které považuju za jedno z těch nejdůležitější, je volební účast. Ještě předtím, než se pustím do definice  volebních účasti, se musím podívat v souvislosti s tímto tématem na často pletoucí se pojmy legitimita a legálnost. 

První pojem legitimita. Tento pojem se chápe v mnohých oborech jinak. Já si vezmu definici z politologie. Je to oprávnění panovníka, prezidenta nebo premiéra používat svoji funkci na základě zákonných pravidel, které splnil během volby a občané danou autoritu respektují.

A druhý pojem legálnost. Já si zde půjčím rozdělení moci u Maxe Webera, který rozděluje moci na tradiční, charismatické a legální (racionální). Legální moc u Webera znamená, že pravidla daného státu dají do funkce příslušnou osobu a snaží se omezit moc vládce tak, aby byla neomezená.

Když to shrnu, tak legálnost je soubor norem, díky kterým se člověk může stát třeba premiérem. A legitimita znamená, že normy byly dodrženy a dotyčný se může stát premiérem. 

A teď k samotné volební účasti. V České republice a na Slovensku se může k volební urně dostavit kdokoliv a pokud se nedostaví, tak není k tomu žádný postih. Ale ve všech zemích to není. Máme i země, kde jsou povinné volební účasti a pokud člověk nepřijde, tak je sankcionován. A i tam není 100% volební účast, protože tam lidé dávají bílé obálky. Mezi takové země v Evropě patří například Řecko, Belgie nebo Lucembursko, v Asii Singapur a na americkém kontinentě Mexiko, Bolívie či Panama. 

Alternativou k volbám jsou referenda. V těchto "volbách" se politici dané obce či města ptají, zda souhlasí nebo nesouhlasí s nějakou otázkou (většinou se jedná o rozhlednu, kanalizaci atd.). Jelikož se ví, že k referendům přichází málo lidí, tak se vždy spojí s nějakými volbami. Ale i tak přijde málo lidí. Například souběžně s posledními obecními volbami se konalo 8 referend a na nedostatečné volební účasti jich ztroskotalo 6. Ono se totiž musí zúčastnit 33% oprávněných voličů (a to si myslím, že je dost malé číslo. V těch 6 referendech dle mého nikdo neměl zájem (nebo o tom vůbec nevědě). 

Máme tři druhy referend - celostátní, krajská a obecní. Celostátní referendum bylo jedno jediné .A to o vstupu do Evropské unie. Tehdy přišlo 55% lidí. Krajské referendum bylo jedno jediné. Nějak si nedovedu představit, jak by přišli lidi, když to, co zajímá lidi v Berouně a Rakovníku, nezajímá lidi v Kolíně a Kutné Hoře. Nejčastěji používaná referenda jsou obecní. Zastupitelstva chtějí zjistit, zda lidé chtějí za vesnicí spalovnu, rozhlednu nebo něco podobného. 

Když se vrátíme do dob dávno minulých (a doufám, že se jen tak nevrátí), tak v době, která je označována jako komunistické období (1948 - 1989), byla povinná volební účast. V mnohhých dokumentech můžeme nalézt informace, že volební účast byla 99,99%. Ale vždycky to tak nebylo. U autorů Balíka a Kubáta jsem objevil porovnání  volební účasti od únorového převratu až po Sametovou revoluci. Nejnižší účast při volbách byla v roce 1986, kdy se volebních lístků v urnách našlo 99,36%. 

A teď můj názor ohledně vysoké nebo nízké volební účasti. Myslím si, že chodit volbám je každého občanská povinnost, kdy každý, na základě vhození lístku do urny, projeví svůj názor na danou problematiku a nebo na současnou vládu (třeba volením opozice). Každopádně ti, kteří nešli volit, ztrácejí „legitimní právo“ vůbec nadávat na povolební politickou situace, která nastane po volbách. Přijde mi to pokrytecké, že nezvedli svůj zadek a nešli do svého určeného místa zvolit svoji stranu. Argument, že není strana, kterou by volil, má dva důvody. První důvod je ten, že si nedal práci k tomu, aby se podíval na programy stran, a tak samozřejmě nemá nikoho, komu by ten lístek dal. A druhý důvod je ten, že všichni jsou špatní, tak proč bych je měl podpořit? 

Ale chyba je také na druhé straně. V případě voleb strany dostatečně nepřesvědčily ve svých kampaních lidi, že by měli volit zrovna je. Ačkoliv mám svoji stranu, kterou budu pořád volit (i když nikdy neříkej nikdy), tak musím říct, že jak ta „moje“strana, tak také ostatní, nejsou zrovna moc nápadití při nahánění potencionálních voličů k urnám. A to přitom dávají desítky milionů. Ale kam je dají, to je mi záhadou.

V plné nahotě se nízká volební účast ukazuje u referend. Jelikož platné referendum je jenom tehdy, když přijde 33% lidí (což je podle mě docela nízké číslo), tak by se měly obhájci i odpůrci dané otázky aspoň trošku snažit, aby přišlo dostatek lidí, Ale jak jsem psal výše, 6 z 8 bylo neplatných kvůli nízké účasti. Možná to byla známka toho, že to nikoho nezajímalo a autoři otázky nevysvětlili lidem, že je to stěžejní věc pro celou obec (město). 

A teď následující zmínku pochopí hlavně ti, kterých se to týká. Každý racionálně uvažující jedinec by se nikdy neoháněl v obci s 3500 obyvateli účasti 0,9%!! Já bych se za to styděl. Přímá demokracie je dobrá věc, jenom by se s ní někdo musel naučit pracovat. A podotýkám, že to je pouhé konstatování faktu, nic víc, nic míň. 

Musím hlavně upozornit, že na svém blogu v žádném případě nebudu dávat zdroje, to bych sem mohl dávat celé seminární práce. Ale pokud se mě někdo zeptá na nějakou konkrétní věc, tak mu dám odkaz, kde jsem danou informaci vzal. 

Tady to nekončí!

Volební právo aktivní a pasivní

Podle mého názoru je česká (a jelikož toto budou číst lidé i ze Slovenska, tak i slovenská) společnost nevzdělaná v oblasti základního povědomí v politice (nemyslím ovšem ty hospodské žvásty u piva, kdy je každý chytrej a chce hned zítra udělat revoluci), tak jsem se rozhodl, že jakožto student politologie, který se by se měl orientovat v dané oblasti, se bude snažit přiblížit nějaké pojmy obyčejnému lidskému povědomí a přidá k tomu i vlastní názor (Uf, jedna věta na pět řádků, jsem mistr světa :D )
A pro začátek jsem si vybral pojmy Volební právo aktivní a pasivní.

Volební právo pasivní Tento pojem znamená, že kandidujete za nějakou stranu na jejich kandidátce v celonárodních, krajských, evropských nebo obecních volbách. Jsou jisté odlišnosti při podávání kandidátek, ale to bude rozebírat zase někdy jindy. Aby člověk mohl být na kandidátce, musí mu být v den voleb aspoň 18 let. A zároveň pokud chce být zvolen do Parlamentu České republiky, tak mu musí být v den voleb 21 let.  V případě, že byste měli vyšší ambice a chtěli jste se stát prezidentem, tak Vám musí být v den voleb 40 let.

Pro představu. Do parlamentních voleb v roce 2013 kandidovalo 24 stran, v krajských volbách se zúčastnilo 89 stran a v obecních volbách kandidovalo 55 stran + další desítky místních sdruženích, které si každý může založit na základě podpisů v daném městě.

 

Volební právo aktivní Toto právo znamená, že pokud člověk dovršil 18 let (a pokud se nezplnoletnil), tak může volit koho se mu zlíbí. A volí ty, kteří využívají svoje volební právo pasivní.

 

.  

 

Také člověk může být zbaven obou práv na základě „zbavení nesvéprávnosti“.

U nás se volby konají dva dny, nejčastěji v pátek a sobotu. Výjimku tvoří  senátní volby, které se konají na dvě kola. Zde volíme 4 dny. Vtipné je to, že následujících 10 let budou  minimálně jedny volby. Takže použít své volební právo bude mít každý dosytosti.  

 

 

Pokud byste chtěli vysvětlit nějaké téma, které Vás trápí a nerozumíte tomu, tak mi napište do komentáře a já se Vám to pokusím v následujícím článku vysvětli.  

 

 

 

 

Tady to nekončí!