Jak jsem zaběhl půlmaraton v Praze v roce 2018

„Bydlím v Praze, takže proč si jednou nevyzkoušet nějaký masový závod?“ To jsem si takhle jednou filozofoval a pak jsem si řekl, že od slov přejdu k činům. Věděl jsem, že se lidé hromadně zbavují registrací týden před závodem, tak jsem si počkal na tu nejlevnější, co jsem viděl a v pátek (den před závodem, tedy 6.4.) jsem si od slečny Moniky (tímto jí děkuji) koupil registraci.

Delší dobu hlásili, že bude pěkné počasí, ale já jsem se rozhodl pro dlouhé bežecké legíny (menší recenzi udělám zítra nebo v průběhu příštího týdne), protože se mi neuvěřitelně líbily a taky bych mohl někoho dovést do cíle, kdyby se mi koukal do očí J

A přišla sobota a já jsem hned ráno, když jsem vstal, řešil první problém. Co si dám k snídani, abych nemusel při závodě do Toi Toi. Nakonec Bobík s rohlíkem a pak jeden banán. Na místo jsem přišel raději o hodinu a půl dříve a bylo to dobré rozhodnutí, protože než jsem se dostal do úschovny věcí, tak jsem musel obejít 2 bloky baráků a zároveň obejít celou úschovnu věcí, abych došel do správného vchodu.

Nebudu vás zatěžovat tím, jak jsem se producíroval po okolí. Přeskočím skoro hodinu času stráveného couráním po okolí a přejdu na start. Čekal jsem, že když poběžím skoro až od Právnické fakulty UK, tak budu od výstřelu ze startovní pistole na startu tak za 15 minut, ale mýlil jsem se. 5 minut procházky a šel jsem na to. Začátek byl úžasný (až moc). Běželo se mi lehce, ale když jsem slyšel pány přede mnou hovořit „Ty máš poslední kilometr za 5:15? Ty jsi blázen.“, tak jsem  si uvědomil, že na startu jsem předběhl dokonce vodiče, který měl dovést lidi na 2 hodiny. Ale tato radost netrvala dlouho. Přesně na kótě 14.km. Už předtím jsem zpomaloval (což můžete vidět na tabulce) a na 14km mě dostihl vodič. A taky od této doby začla moje krize. Zpomalil jsem a spíš jsem šel, než běžel.

Ale nejzajímavější okamžik nastal asi 200metrů před cílem. To se běželo přes most a pak už jenom krátká rovinka s levotočivou zatáčkou do cíle. Organizátoři udělali dost úzkou cestičku a díky tomu každý nabyl dojmu, že všude je neskutečný chumel lidí, který fandí (a on fandil). Já jsem si v tu chvíli připadal jako jezdec na Tour de France, který jede do kopce, všude jsou samí lidi a je plácán od obecenstva do zad, aby přidal (já jsem začátek mostu šel, takže to plácání do zad se mi i líbilo). Když jsem dobíhal do cíle, tak jsem si usmyslel takovou menší šílenost. Udělám kotoul. Tak jsem zrychlil, udělal jsem skok dopředu a místo, abych dopadl na červený koberec, který tam byl, tak jsem skončil zády  na retardéru a musím říct, že jsem byl rád, že jsem se vůbec zvedl. A to nemluvím ani o tom, jak jsem, při procházce „zákulisím“, kde všichni odpočívali, vypadal jako opilý, protože jsem se motal zprava doleva. Naštěstí jsem to ustál.

Když se vrátím ještě k atmosféře závodu, tak ta byla úžasná. První půlku jsem si plácnul snad s každým, kdo o to stál, v druhé půlce těch lidí, kdo si chtěl plácnout, přibývalo, ale já jsem byl rád, že mi jdou nohy, ruce odumřely už na 10.km. Ale i mezi závodníky vs diváky byly slyšet vtipy. Skupinka Španělů, která neustále vyřvávala „Espaňa“ a za mnou bylo slyšet „Chile, Chile“.

Když to shrnu, tak atmosféra půlmaratónské trati byla úžasná už jenom díky fandícím dítkům, kteří chtěli plácnutí, místy nebyla ani noha, ale to se vykompenzovalo místy, kde lidí zase bylo přehršel. Jelikož chci zaběhnout příště lépe, tak uvažuji, že se přihlásím opět.

Tady to nekončí!

Nenáviděné otázky na pohovoru

Měsíc leden byl ve znamení hledání nové práce. Nakonec dopadl úspěšně, nicméně jsem zažil spousty pohovorů, které se mi z různých důvodů nelíbily, a tak jsem se rozhodl, že v nějakém budoucím životě se stanu personalistou  a už jsem dokonce začal přemýšlet, jak bude vypadat nějaký budoucí přijímací pohovor. Ale o mé budoucí vysněné práci tento „článek“ není.

Jelikož jsem absolvoval nespočet pohovorů, tak jsem si vytipoval několik otázek, na které se mě personalisté zeptali, já jsem jim na to nějakým způsobem odpověděl, nicméně vím, že bych za tuto otázku zabíjel, protože se buď daná otázka nedá zodpovědět a nebo nemá patřit do pohovoru. Zde je můj seznam „Nenáviděných otázek při pohovoru“.

 

1) Kde se vidíte za …(doplň číslo) let?

Když jsem tuto otázku uslyšel poprvé, tak jsem paní z personálního oddělení řekl všechny svoje ambice a cíle, které chci dosáhnout (a to možná byla chyba :D ). Příště však vím, že moje odpověď bude:“ Na Vašem místě“.

Ono se taky může stát, že když odpovím, že se vidím tam a tam, tak hned druhý den se tyto mé plány můžou změnit a já budu mít jiný plán.

 

2) Jaké máte silné a slabé stránky?

Již tolikrát mě napadlo, že moje odpověď by byla „Nemám žádné slabé stránky, jenom silné“, ale být za každou cenu vtipný u pohovoru není zrovna moc dobrý nápad.  V této chvíli je na každém z nás, zda si pamatuje, co všechno bylo  v popisovaném inzerátu a podle toho odpovědět.  A pokud je někdo sklerotik jako já, tak musí doufat, že se zrovna trefí do těch stránek, které chtějí slyšet.

 

3) Řekněte mi něco o sobě?

Tahle otázka mi přijde, že druhá strana můj životopis/motivační dopis vůbec nečetl, a tak se nechce zatěžovat čtením, a tak odpověď na tuhle „otevřenou“ otázka může být jenom špatná, protože ty nevíš, zda chce pracovní zkušenosti a nebo to, co děláš ve svém volném čase.

 

Základem každé přípravy na přijímací pohovor je dozvědět se něco o dané firmě (nejčastěji z jejich stránek), protože to je většinou jejich první otázka, aby se dozvěděli, zda jste se obtěžovali něco zjistit o  firmě.

V současné době nastupuji na Krajské státní zastupitelství v Praze jako justiční pracovník.


A jaké otázky máte vy, které nenávidíte?

Tady to nekončí!

Prezidentské volby dopadly dobře

Uběhly prezidentské volby a my víme, kdo se na příštích 5 let stane naším českým prezidentem. Bude to Miloš Zeman. Ačkoliv jsem nedoštudovaný politolog (neudělané státnice), tak si myslím, že veškerá politická kampaň byla vedena tak, že ukázaly mnohé věci, o kterých bych si myslel, že se v České republice vůbec objeví.

Jak jste možná z úvodního odstavce pochopily, nebudu mluvit, že Miloš Zeman je dobrá volba pro naši zem, volil jsem pana profesora Drahoše, ale jenom proto, že jsem si myslel, že Drahoš byl lepší (a střízlivější a zdravější) varianta, když ho porovnám se znovuzvoleným Milošem Zemanem.

Nečekal jsem, že se budou tak aktivně vyvracet lži. Hlavně ze strany „podporovatelů“ Miloše Zemana, kteří založili hned dvě stránky, které se věnovali vyvracení fake news na Jiřího Drahoše. Jedna byla manipulátoři.cz a druhá popravde.cz. Zde OBYČEJNÍ LIDÉ vzali jakýkoliv argument, který mohl neoprávněně poškodit Jiřího Drahoše a přišli se správnou interpretací pomocí hledání informací na netu. Nutno ale říct, že obě strany to nějakým způsobem přeháněly.

Druhá věc, která se mi líbila, bylo podpora ostatních protikandidátů. Když Jiří Drahoš postoupil do dalšího kola, tak Pavel Fischer, Marek Hilšer a Michal Horáček (ten hlavně, když si vezmu, že hned po své porážce nabídl všechny své bilboardy JD) prakticky v ten samý den podpořily JD a ještě mu šli pogratulovat osobně do jeho štábu. Navíc první kolo 8 kandidátů (bez Miloše Zemana) byla taková poklidná přestřelka, kdežto ty dva další duely před druhým kolem byly o dost jiné. Ten v České televizi byl naprosto profesionální, ale ten na Primě byl slovy Jindřicha Šídla „koncert skupiny Ramstein“.

Na druhou stranu tyto prezidentské volby ukázaly fakt, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. A to, že v České republice chybí něco, co bych nazval politickou gramotností. Co tím mám na mysli? Bylo vidět, že se lidé aktivně zajímají o to, kdo bude naším příštím prezidentem. Ale jenom 14 dní před volbami a možná ještě takový zájem bude trvat 14 dní po nich. Ale dlouhodobé sledování politiky tu nevidím. Kdyby se lidé dlouhodobě a kriticky dívali na politiku, tak by volby mohly dopadnout jinak , protože by lidé věděli, jaké skandály/průšvihy má za sebou Miloš Zeman.

Na závěr chci říct, že teď doufám, že se občanská společnost probudí a začne veškeré kroky prezidenta (a také Babiše) kontrolovat a pokaždé, když udělají chybu, se ozvou. Navíc tato činnost se může projevit hned za 9 měsíců, protože jsou na podzim komunální volby.

Takto vypadalo moje volební studio :) Česká televize a twitter s Český rozhlasem a Hospodářskými novinami

 

 

 

 

Nejvýraznější rozdíl byl mezi kandidáty v Praze

 

Tady to nekončí!

#metoo jako hon na čarodějnice

 Ze začátku jsem celé této akci fandil, dokonce jsem ji podpořil jedním článkem. Zde je odkaz. Když jsem viděl na twitteru hashtag #metoo a jak velké množství lidí pod tímto hashtagem píše své příběhy, tak jsem si říkal, co jsme to za hnusné mužské pokolení a kdokoliv, kdo na internetu zlehčoval tento problém, který se ze začátku zdál okrajový, ale nakonec se ukázalo, že až tak okrajový není.

Ale co se z toho teď, to se mi absolutně nelíbí. Někdo si po 30letech vzpomene,  že někdo někoho obtěžoval, a tak ho veřejně obviní a to naprosto bez důkazů. A celá společnost je natolik omezená, že na to skočí a v podstatě obviněného vymažou z filmu, z knih, zostudí ho před jeho známými a napíšou tisíc článků o tom, jaký je to sadista, pedofil nebo něco horšího. Takhle fungovaly čarodějnické procesy ve 14. století v dobách inkvizice, tak snad doufám, že se celá situace zklidní.

Zde se ukazuje četnost vyhledávání #metoo NA GOOGLU

Na tomto případu se jasně ukazuje, jak velkou moc mají sociální sítě a když se to přežene, tak to příliš hezké není. Ale samy sociální sítě nestojí za tímto „honem na čarodějnice“ , ale lidé, kteří datlují do svých klávesnic. Podle mého se tahle kampaň dostala do slepé uličky v momentu, kdy přišlo první obvinění po 20 letech bez pádného důkazu. Tehdy měly „zakladatelky“ tohoto hashtagu přijít s nějakým prohlášením o tom, že o tomto tahle kampaň není a říct, že cíl kampaně byl splněn (ukázat lidem, že obtěžování žen (a mužů) není jenom okrajové téma).

Přijde Vám, že současné #metoo je přehnané a nebo je zatím v pořádku?

Celá tato kampaň začala někdy v půlce října a od té doby bylo bez důkazů obviněno spoustu  lidí. Namátkou jsem vybral  několik titulků známých osobností .

 

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Jak jsem si zmrzvil život

Včera to byly dva měsíce od doby, co jsem napsal svůj poslední článek. A jelikož se za poslední půlroku stalo spousty věcí, tak jsem si řekl, že udělám takovou rekapitulaci mého života, jelikož se mi trošku převrátil naruby.

Kde bych asi začal? Ha, už vím. Měl to být vydařený konec mého působení na vysoké škole. Sám jsem si vypsal státnicové otázky a už jsem se těšil, jak na první pokus rozsekám státnicovou komisi a dají mi štempl „Vyhověno“. Nicméně osud tomu chtěl, když jsem dostal otázku, kterou jsem měl špatně napsanou a už se to vezlo. A místo „Vyhověno“ přišlo na řadu „Nevyhověno“.  Štvalo mě, protože jsem zklamal sebe, zklamal jsem ostatní, kteří mi nějakým způsobem věřili.  SELHAL JSEM.

Naštěstí na Západočeské univerzitě jsou tři pokusy skoro na všechno, takže i já jsem mohl jít na další pokusy. Jenomže při dalších pokusech jsem si vytáhl otázky, které mi nevoněly, ba přímo smrděly, a tak jsem teď v lednu skončil svoji misi na vysoké škole bez titulu, nicméně s obhájenou bakalářskou prací a udělané všechny zkoušky maximálně na druhý pokus.

Po prvním pokusu jsem si našel práci a přestěhoval jsem se do Prahy. Byl to trošku můj sen, protože Praha je pro mě symbolem socializace a realizace mé osoby. Stal jsem se dobrovolníkem v Národním muzeu a nebo chodím na všechny půlmaratóny a maratony v Praze jako dobrovolník. Ačkoliv jsem neúspěšně skončil školu, tak chodím na pražské univerzity, kde pořádají studentské spolky různé zajímavé přednášky. Informovanost je důležitá.

Vysoká škola nevyšla, a tak po přestěhování do Prahy jsem musel přijít na další životní cíl, který chci dosáhnout (a snad s lepším výsledkem). Další cíl, který chci dosáhnout, je do dvou let zaběhnout maraton nebo si stanovit termín do svých 30 (no fuj, třetí dekáda se blíží). A také se zdokonalit v cizích jazycích, jelikož se chci dostat do Japonska, tak se chci naučit aspoň základky japonštiny, abych se tam domluvil. Přece jenom každý národ je nacionalista, co se týká svého jazyka.

Závěrem bych chtěl podotknout, že jsem blbec, zklamal jsem svoji rodinu, své kamarády a prostě všechny, důvěra se navrací těžko, ale snad ji půjde navrátit.

Tady to nekončí!

Jaké je to být vazačem knih v Neoluxoru?

Brouzdám si takhle po facebooku a najednou se mi u sponzorovaného příspěvku Neoluxoru objeví – pojďte si přivydělat na Vánoce do e-shopu. Jelikož jsem knihomol (nebo si to aspoň myslím), tak jsem okamžitě napsal, že mám zájem. A co se nestalo. Hledali 4 lidi a já jsem se mezi toto kvarteto dostal. Oujé. Měl jsem v pondělí nastoupit a já jsem nemohl dospat, protože jsem pořád přemýšlel. Jaký to bude? Budu komunikovat s lidmi a nebo dávat knížky k expedici podle objednávek? Usnul jsem dost pozdě, takže se mi povedlo vstávat o 30 minut dřív, než jsem měl původně v úmyslu. Ale stihl jsem to!

Pokud znáte Neoluxor na Václavském náměstí, tak úplně dole je sklad, kde sedí e-shopaři a sledují každou zásilku a dávají Info, že chtějí tu a tu knížku. Když jsem se dostal do skladu, tak jsem dostal instrukce k činnosti, kterou budu dělat. Budu balit knihy, lepit na ně štítky těch, kterým patří a pak zadávat do systému České pošty (nebo pokud to jde jinými kanály), aby to šlo adresátům.

Jelikož to postupně byla monotónní práce, tak jsem hledal způsob, jak si celou práci zpříjemnit. A našel jsem. Do každého balíku musím dávat daňový doklad, a tak jsem se rozhodl psát malé (i miléJ ) komentáře v reakci na objednané knížky. Například jedna slečna měla motivační kalendář a 2 knížky o motivaci, tak jsem ji napsal: „Balič Pavel říká: jste motivací pro ostatní“. Dva dny na to jsem od ní skrz šéfa dostal pochvalu, že se takové komentáře jen tak nevidí a že děkuje (ještě předtím mi šéf tohle psaní "komentářů" povolil).

Nebo knížka o Madeiře jsem pánovi popsal, že „je tam teplo“ a nebo se dost často objevuje knížka o Kamasútře a mě nenapadlo nic jiného, než napsat „Tuhle knížku mám doma a nejlepší poloha je na straně 60“(knížku doma nemám J).

Také jsem viděl knížku o BDSM a poutání, tak jsem napsal komentář o tom, že „vím, že mám o zábavu po večerech postaráno“.  Jak jsem psal výše, zpříjemnit práci se musí.

Každému podobou práci doporučuji, protože moje láska ke knihám se jenom zvýšila. Jinak jsem udělal za směnu 100 zabalených knih a 4. den, kdy jsem se naučil balit, už jsem zabalil 180 knih. Pokud byste se ptali, jaké jsou nejčastěji objednávané knížky, tak je to Osm od Třeštíkové a nebo nějaká sbírka povídek Mléko a med jak v angličtině, tak i v češtině.
A to nejdůležitější. Pokud si objednáte na e-shopu nějakou knížku, tak další den to je ve skladu a do 2 dnů by to teoreticky mělo být u vás doma.

 

Tady to nekončí!

Téma do placu: Svatba a manželství

Když se v nějakém restauračním zařízení sejde pánské osazenstvo, tak se dříve či později dostanou k tématům, jako jsou: holky, chlast, sex a nebo politika. Ale když jsem se včera sešel s kamarády, tak notnou část večera jsme se bavili o manželství a svatbě (o té více). Zjistil jsem, že pro každého svatba a posléze manželství znamená naprosto něco jiného a dalo by se říct, že má tisíce podob (s nebo bez chlebíčků, předmanželská smlouva nebo jiné smlouvy, církevní obřad nebo „občanský“).

Když to vezmu obecně, tak znám pár, který spolu chodil 8 let a teprve poté se vzali, ale také znám dvojici lidí, kteří se vzali po půl roce. A zajímala by mě statistika, jak je to s tou rozvodovostí. Jestli se rozvádějí spíš vztahy, které před manželstvím žili víc jak 2 roky spolu a nebo ty, které žili méně jak dva roky.

Tento článek nechci psát jako můj názor na svatbu či manželství, protože nemám nějaký jednotný názor o tomto tématu, ale chci hodit téma do placu a chci se Vás zeptat: Jaký je Váš názor na svatbu, jak by měla vypadat (nebo vypadala) Vaše svatba? A jaký je dle Vás ideální představa manželství?

 

Tady to nekončí!