Pavlovy Rozhovory - Rozhovor s Jenny Nowak, autorkou píšící o upírech

Málokdo z českých spisovatelů současnosti může říct, že napsalo již 19. knížek. A myslím si, že podobná situace je u zahraničních spisovatelů. A když někdo píše od roku 1994 o upírech hned po revoluci a následně dalších 18 knížek je o upírech, vampýrech, vlkodlacích atd., tak kdybych měl klobouk, tak bych smekl. Jenny Nowak právě dopsala svoji 19. knížku, a tak bylo na místě ji vyzpovídat.

 

1) Jak se z člověka stane spisovatel, když skoro celý život pracuje manuálně?

 

No rozhodně se to nestalo tak, že bych si jednoho dne řekla: „A já mám nápad. Budu spisovatelkou!“ Zvlášť když moje původní profese byla úplně jiná – po studiích jsem nastoupila jako módní návrhářka obuvi. Za „krásných“ časů socialismu se ale tak nějak přihodilo, že jsem místo u kreslicího stolu skončila v kravíně jednoho JZD v pohraničí. A protože jsem nevěřila, že někdy bude podstatně lépe a že se k nějaké práci bez vidlí budu moct vrátit, udělala jsem si dálkově školu, ze které jsem vyšla jako chovatel exotické zvěře. A právě v přípravně krmení vlčího pavilonu pražské ZOO začal o přestávkách vznikat můj první román.

 

 

2) První knížku jste tedy vydala v roce 1994. Kde jste čerpala inspiraci? Po revoluci už se sice mohlo psát cokoliv, ale tak brzo se jistě knížky nevydávaly jak na běžícím pásu.

 

 

On to hlavně napřed vůbec žádný román být neměl. Začalo to jako hromada poznámek o jednom neuvěřitelném zážitku, který mi posléze převrátil život naruby. Doslova. Pro zábavu jsem tenkrát podstoupila reinkarnační regresi, čili něco, při čem by člověk ve stavu lehké hypnózy měl nahlédnout do svých minulých životů. Nic jsem o tom nevěděla a nic nečekala. A ke svému naprostému ohromení jsem se náhle přípravy ocitla v úplně reálném prostředí Hollywoodu třicátých let! Byla jsem tam. Se všemi pocity, vjemy a detaily. Šílený zážitek. Začala jsem pak pátrat v archivech a hledat, co z toho, co jsem tam zažila, by mohla být pravda, a s naprostým ohromením zjišťovala, že skoro všechno. Zapisovala jsem to jako zběsilá, abych nic nezapomněla, a spojovala jsem jednotlivé situace do příběhu. Až měl nakonec tři sta stran. Nazvala jsem ho Nemrtvý, protože jeho hlavní postavou byl slavný filmový představitel Draculy Bela Lugosi, o kterém se už za jeho života vyprávěly hrůzostrašné zkazky naznačující, že svoji roli vlastně vůbec nemusí hrát... No a pak přišla další kniha a spolu s ní nápad, že by se mi literatura mohla stát profesí. A bylo.

 

3) Změnila jste si jméno na pseudonym Jenny Nowak, proč? Chtěla jste být anonymní, když se budete někde představovat vlastním jménem?

 

Ale to vůbec ne. První román, ten který vznikl z té hromady poznámek, mi ale vycházel v době, kdy se v nadšení z neomezeného přílivu překladové literatury docela dost utlumil zájem o tu domácí. A můj tehdejší nakladatel tvrdil – a nejspíš měl pravdu – že o prvotinu české autorky nebude zájem a že si mám tudíž vymyslet „kosmopolitně znějící pseudonym“, jak se vyjádřil. Nějaký bych si ale musela vymyslet i tak, protože v té době už poměrně známá autorka pod jménem Jana Moravcová publikovala a lidi by si nás pletli. Aby to bylo ještě zábavnější, tak ona se tak na rozdíl ode mě nejmenovala. V občance měla Jana Neumannová. Moc jsem to ale neřešila, protože v té době jsem byla přesvědčená, že první kniha bude i poslední, takže mi bylo dost jedno, jakým jménem ji podepíšu. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro upravenou verzi svého jména za svobodna. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za pár let mi ani mezi přáteli, ani v práci, ani doma v rodině a vůbec nikde nikdo neřekne jinak než Jenny a že těch knih bude každým rokem přibývat, tak bych si poklepala na čelo…

 

4) Zaměřujete se hlavně na upíry a magii, proč jste si vybrala zrovna tuto oblast zájmu?

 

Víte, ono se říká, že autor si nevybírá téma, ale každé téma si hledá svého vypravěče… Vím já, proč mě ten nápad s regresí zavedl zrovna do chvíle, kdy ve studiu Universal vznikal kultovní černobílý horor o nesmrtelném hraběti? Pátrala jsem pořád dál, chytlo mě to, pak už jsem hledala v rumunských archivech a po stopách dávných legend i historických událostí jsem šla stále hlouběji, do středověku, starověku… prehistorie. Téma nesmrtelnosti, krve, zločinu, trestu a vášně je přece věčné a fascinuje lidstvo už odnepaměti.

 

 

5) Čtete i nějakou jinou literaturu kromě upírů, vampýrů, vlkodlaků atd.?

 

Tenhle žánr vlastně paradoxně čtu velmi málo. Ono toho taky moc nevychází, když nepočítám svítící vegetariánské upíry pro teenagery. Čtu ale všechno, co mi přijde pod ruku – v zoologické terminologii bych asi byla literární všežravec. Baví mě historické romány, ale klidně i detektivky, životopisy zajímavých lidí, ale nemám problém si s chutí přečíst i otřesné slaďáky. Už přes dvacet let ale pracuju jako redaktorka pro jedno pražské nakladatelství, a protože nevím, jestli by to nebyla nedovolená reklama, tak jen prozradím, že my jsme ti, kteří poprvé vydali Šifru mistra Leonarda. Takže další spousty knih nespočtu témat a žánrů čtu ještě v počítači, zatímco rediguju jejich překlady do češtiny.

 

 

6) Jaká byla Vaše nejprodávanější knížka? A jaká měla nejvíce kladné hodnocení?

 

Největšího prodejního úspěchu se asi dočkala Čarodějka po česku, nevážný

„slabikář“ magie každodenního života pro ženské od patnácti do sto patnácti let.

A z beletrie Dračí krev, první část transylvánské série, ta v nakladatelství s příznačným názvem Netopejr vyšla už potřetí, ostatní se dočkaly zatím druhého dotisku. Nejvíc kontroverzních reakcí, a největší množství pochvalných i sprostých dopisů, vzbudila má zatím jediná publikace na politické téma, kniha o Karlu Schwarzenbergovi, očité svědectví o tom, co se dělo v zákulisí kolem volby prezidenta, nazvaná Neuhnu z cesty.

Jinak jsem ale zjistila, že co čtenářů, to oblíbených knih. Každý si najde tu svoji a o té tvrdí, že zrovna tahle je úplně nejlepší. A která je to pro mě? Vždycky ta, kterou právě píšu…

 

7) Chystáte se vydat svoji 19. knížku, o čem bude?

Právě dopsaná knížka je desátým, završujícím dílem románové řady, kterou mí čtenáři pojmenovali „transylvánská série“. To proto, že jejím hrdinou je právě proslulý transylvánský kníže Vlad, který vešel do legend jako Dracula. Jenže u mě je trochu, no dobře, tak tedy docela dost jiný, než jak ho znají čtenáři klasických hororů.

Na rozdíl od těch předešlých nebude ale tahle kniha, nazvaná V řetězech, prostě pokračováním jeho příběhů. Je to jakýsi most, který se místo aby zakončoval, obloukem klene daleko před začátek, napřed do časů dácko-římských válek. Krvavá historie začíná. Staletí běží a světem táhne pro změnu Bič Boží – Attila. Všechny nitky, všechny ty červené pramínky se zase stékají do Rumunska, kde už se píše rok 1431 po Kristu a vladař očekává narození dědice. 

 

8) Můžeme Vás potkat na nějakém knižním veletrhu nebo v nějakém knihkupectví na autorském čtení například?

 

Momentálně o žádném konkrétním setkání nad knihami nevím, ale na pražském veletrhu Svět knihy bývám každý rok. Autorská čtení a besedování v kavárnách nebo čajovnách jsou taky oblíbená a letos v listopadu budu už třetím rokem patronkou a hostem gothického, převážně hudebního festivalu s poetickým názvem Magická noc trubadúrů v Kralupech, kde by se měl pokřtít nový román. Hlavní křest ale proběhne už dřív v Praze, jen ještě bohužel není známo kdy. Právě teď mi ale vychází úplně jiná a úplně nejnovější knížka – zas jednou odskok do zcela jiného žánru, Ať žije pestrý svět. Jsou to příběhy o zvířatech, hlavně o mých bláznivých svěřencích ze zoologické, ale nejen o nich. Jmenuje se Jak mi zvířata mluvila do života.

 

9) A poslední otázka na závěr: Už jste nějakého upíra viděla? J

Taky otázka na závěr: Uvěřil byste mi, kdybych řekla, že ano? J

 

Tady to nekončí!

Povídka Srdcetep od Dominiky Vaňkové v DivergentCzech

Knížku DivergentCzech jsem dostal jako „dárek“ od autorky jedné z povídek Srdcetep Dominiky Vaňkové. A jako poděkování jsem jí slíbil, že se speciálně na její povídku podívám a napíšu na ni recenzi. Zpočátku jsem se bál,  že bych ji příliš zkritizoval, ale po začtení se se můj strach přeměnil na obdiv k tak mladé spisovatelce s tak pěkným psacím talentem. 

Zach je člověk, který sportuje, pije hodně cukru kvůli energii a dalo by se říct, že si užívá život každou minutou. A za toto ho okolí nenávidí. Lidstvo totiž vypočítalo, jak dlouho může žít podle úderů srdce a také vymyslelo lék, díky kterému můžou žít lidé déle, jenom se musí dodržovat určité zásady. Takový způsob života, který spočívá bez pohybu a chození na meditace, žije Stephanie, která jednoho dne potká Zacha a díky němu se její život převrátí naruby. A nakonec zjistí, že žít dle předpisů není to pravé ořechové pro ní, protože v ní dřímal ďábel.

Autorka píše velmi čtivě, její povídku jsem zhltnul jako malinu a klidně bych chtěl nášup. Podle mého chtěla poukázat na to, že přílišný fanatismus v čemkoliv je špatný (v tomto případě to byla jistě narážka na zdravý životní styl a také to, že pokud chce člověk něco zažít, musí se pohnout ze své zóny pohodlnosti a zažít nějaké dobrodružství, na které je potřeba nějaká námaha).

Tato povídka vyhrála druhé místo v historicky první literární soutěži nakladatelství Cooboo, ve které se zúčastnilo hned 64 povídek na téma Divergence jako taková A kdo je to vůbec Dominika Vaňková, že skončila na druhém místě? Rozhovor s ní si můžete přečíst zdehttp://raci-svet.blogspot.cz/2016/07/pavlovy-rozhovory-rozhovor-s-dominikou.html

Tady to nekončí!

Sam Eastland - Oko rudého cara

V životě knihomola přijde v jednu chvíli okamžik, když zpanikaří, začne brečet, zavře se v pokoji a nějakou dobu nebude vycházet ven. Tím momentem, o kterém mluvím, jsou přečtené všechny knížky, které doma má a žádné peníze, za které by si další koupil. Já jsem se naštěstí dostal jenom do chvíle, kdy jsem přečetl všechny knížky. Naštěstí jsem si zachoval chladnou hlavu a uvědomil si, že existuje taková budova na osm písmen. A tou je K-N-I-H-O-V-N-A. Tak jsem tam šel a pořád jsem si říkal, že si vezmu dvě knížky a jdu domů…. Řekněme, že se mi to poněkud nepovedlo a skončil jsem doma s pěti. A jedna z nich byla od Sama Eastlanda Oko rudého cara.

Po přečtení anotace: Inspektor Pekkala, známý jako Smaragdové oko, býval kdysi nejslavnějším detektivem celé Rusi a spřízněnou duší cara. Teď ho vězní ten, koho kdysi stíhal. Jako miliony dalších skončil na Sibiři v gulagu a v sovětském Rusku po něm zůstala jen legenda. Stalin ho ale po letech dočasně omilostní... Je totiž jediný, kdo by mohl vypátrat skutečného vraha carské rodiny a najít carův poklad. Pokud se mu to podaří, má být jeho odměnou svoboda a naděje na shledání se ženou, kterou mu vzala revoluce. Neuspěje-li, čeká ho smrt….  Člověk nabyde dojmu, že se bude příběh odehrávat jednou v carském Rusku, kde Pekkala bude vzpomínat na své případy a pak zpátky v Sovětském svazu, kde bude vyšetřovat vraždu Romanovců. A taky tomu tak je. Čtenář pozná historii první poloviny dvacátého století.

Inspektora Pekkalu dostal díky bolševické revoluci do gulagu Stalin, ale po 9devíti letech v něm ho Stalin potřebuje, aby vyšetřil vraždu Romanovců, protože je jediný, kdo to zvládne. Dostane na pomoc mladého Kirova, který je ve službě teprve měsíc.

Vyslýchá všechny, kteří si pamatují události z doby zmizemí cara a jeho rodiny, ale postupně nabývá dojmu, že se ho vrah chce pokusit zneškodit, protože otevřel případ. Nakonec se ukáže, že tím vrahem byl člověk, kterého poslal na doživotní za mříže a který chtěl jenom carský poklad.

Mám rád thrillery ze Sovětského svazu, avšak tenhle mi přišel málo propracovaný, děj až na zvrat na konci byl takřka předvídatelný. Hlavní hrdina mi nepřišel jako nějak velký detektiv, žádný finský Sherlock Holmes to nebyl. Kromě toho si myslím, že si autor až moc idealizoval chování Stalina.

Abych celou knížku jenom nehanil, líbilo se mi, jak tam autor spojil fikci v podobě Inspektora s fakty (zavraždění carské rodiny). Přečetl jsem tuto útlou knížku za chvilku. Navíc při přečtení dalších knih od něj si neustále protiřečí a to, co píše v jedné, píše úplně jinak v jiné knížce.

A kdo to je vůbec Sam Eastland? Původním jménem Paul Waitkins, který se narodil v roce 1964 v Londýně. Svá díla začal psát také proto, že jeho dědeček byl londýnský policejní detektiv. V současné době žije v USA.

  

Tady to nekončí!

Správná kavárna pro kavárenského povaleče

Zdravím všechny kavárenské povaleče, 


jsem ten typ člověka, který nevydrží číst na jednom místě a potřebuje taky chvíli vytáhnout ven (samozřejmě pokračovat ve čtení).  Někdo míří s dekou do parku a kromě toho, že si musí dávat bacha na psí extrementy, tak se občas najdou existence, které Vás považují za podivnou existenci, že si čtete a všemožně Vás otravují.

Přesně z takového důvodu nečtu venku (navíc se u nás najdou i nějací feťáci a injekční stříkačky), a tak lezu do kaváren. Mám štěstí, že se v současné době nacházím v Plzni, kde za poslední dobu vyrostlo tolik kaváren, že kdyby bylo víc financí, tak bych si udělal Cestu za milkshakem (ten přímo miluju a ten si vždycky dávám v každé kavárny, kde jsem poprvé, škoda jen, že je všude tak hnusný). Takže mám možnost výběru. Ale smyslem tohoto článku nebude to, co si dávám v kavárně a jak dlouho tam jdu, ale jak by pro mě, jako kavárenského povaleče, měla taková kavárna vypadat.

Takže ti, co plánuju otevřít kavárnu v Plzni nebo v Praze (udělám si výlet), čtěte dál a zanedlouho mě budete mít za štamgasta J

Židle

Nemusí to být židle, může to být i gauč. Musí být tak pohodlná, abych se uvelebil tolika způsoby, jako kolik má poloh Kámasutra. Abych si kdyžtak mohl zdřímnout nebo se mohl opřít a nesklouzával ze židle.Když o tom tak přemýšlím, tak gauč by mohl být lepší.

Obsluha

Jsem host, tak by mě měl obsloužit jako anglického krále. Což znamená, že si nemám k baru jít pro můj milshake, ale že mi bude donešen, servírka mi dá najevo, že jsem pro ní celý život,donese mi můj vanilkový milshake, možná přihodí své telefonní číslo a já ve své skromnosti budu spokojený. J

Prostředí

Samozřejmě nesmí chybět knihovna., kam lidé dávají své knížky a berou si jiné. Když zapomenu třeba svou knihu doma, tak si vezmu a po dvou hodinách, kdy jí dočtu, ji vrátím na své místo. Kavárna by neměla být přeplněná stoly pro zákazníky, měla by působit takovou přátelskou atmosférou, kdy lidé leží nebo sedí a mají náladu bavit se i s neznámými lidmi, žádné odměřené chování.
Bude tam také počítač, který bude připojen k mobilu, se kterým se bude moct fotit selfie, aby každý měl zážitek z kavárny.

 

Nápojový lístek

Jelikož já jsem spokojen vždycky, když dostanu svůj milshake Každopádně by stačilo, kdyby tam vařily tousty, když bych přišel hladový J Nějaké to víno a taková klasika jako je cola,fanta, různé druhy kávy, mošt a cider.

Tak to by byla má představa mé vysněné kavárny, takže ti, kdo se chystají otevřít nějakou kavárnu, dejte vědět a já budu Váš věrný štamgast J

 

A jak si vy představujte vysněnou kavárnu?

 

Zdravím všechny raky

 

 

Tady to nekončí!

Pavlovy rozhovory - rozhovor s Dominikou Vaňkovou, začínající autorkou fantasy povídek (a nejen jich)

Když J. K. Rowlingová napsala Harryho Pottera a kámen mudrců, nikdo nemohl tušit, kam se její popularita a čtenost dostane za pár let. Nikdo ji předtím neznal jako spisovatelku, a tak bylo překvapení, když za pár let vznikla Potterománie. Kdo ví, kolik se mezi námi skrývá podobných Rowlingů, kteří za pár let budou knižními celebritami. Na jednu možnou budoucí hvězdu jsem narazil při brouzdání na internetu. Jmenuje se Dominika Vaňková, je jí 24 let, vydala knihu a má velké plány do budoucna. A také to může být ten impuls, který Vás dokope začít psát nebo dopisovat Vaši knížku J

 

1? Co bylo tím impulsem, že jsi začala psát?

Byla to kniha jednoho známého spisovatele, co ve mně probudila potřebu psát. Jeho příběh mě okouzlil a úplně pohltil, doslova jsem jím žila, ale časem mi už nestačilo jen to, co napsal, chtěla jsem víc zážitků s postavami, víc dobrodružství ve světě, který stvořil, a tak jsem začala úplně poprvé psát. Byla to vlastně taková fanfikce, kterou jsem neměla v žádném případě v úmyslu někomu ukazovat, a dodnes leží na dně krabice. Psaní pro mě ale představovalo něco nového, pořád neprobádaného a fascinujícího a bylo nevyhnutelné, že časem začnu psát své vlastní příběhy. Když se tak stalo, a netrvalo to dlouho, s vervou a nadšením jsem se pustila do psaní a od té doby jsem vlastně psát a vymýšlet nepřestala.

 

 

2. jsi knížku Ddravčí oko – kniha první, máš nějaký přehled o tom, kolik se prodalo výtisků a jaké jsou ohlasy na tvoji knížku?

Tohle je příběh, s kterým jsem strávila asi nejvíc času a je to tím, že to je má úplně první kniha. Do té doby jsem měla zkušenosti jen s krátkými příběhy a nic, co by mělo víc, jak dvacet stran, jsem nepsala. Najednou to bylo zase něco nového, s čím jsem neměla zkušenosti, musela jsem promýšlet děj, budovat zápletku, stvořit spoustu postav a hlavně si udržet pozornost. Postupně jsem příběh vkládala na internet volně k přečtení, v průběhu text přepisovala a upravovala, brala si k srdci postřehy čtenářů a rady zkušenějších autorů. Tak se stalo, že příběh Meonik a jejích kamarádů četla opravdu velká spousta lidí, ale kolik jich bylo nebo kolik si stáhlo první část, opravdu nevím. Ohlasy na knihu mě těší, předpokládám, že když se jedná o fantasy, budou ji číst zejména fanoušci tohoto žánru, ale osobně ji nepovažuji za to nejlepší, co jsem napsala, i když má pro mě největší citový význam.

 

3. Máš svoji povídku v DevergentCzech, kde jsi vedle dalších 8 zkušených kolegyň spisovatelek, jak jsi se k tomu dostala? A o čem je tvá povídka?

DivergentCzech je pro mě malý splněný sen a řada šťastných náhod. Tenhle soubor povídek vznikl na základě vyhlášení literární soutěže nakladatelstvím CooBoo, které stanovilo téma a rozsah. Nejen, že jsem tuto soutěž málem přehlédla, ale když už jsem na ni konečně narazila, do uzávěrky zbýval měsíc a mě nenapadalo nic, o čem bych psala. Nakonec ke mně ten správný příběh přišel sám, sice na poslední chvíli, musela jsem hodně škrtat, abych se vešla do rozsahu, a závěrečné úpravy textu jsem dělala do noci před vypršením termínu, ale povedlo se, všechno jsem stihla a zbývalo už jen čekat. Když jsem se dozvěděla, že moje povídka je mezi třemi nejlepšími a poté na vyhlášení kromě toho, že jsem skončila druhá, šéfredaktorka oznámila, že vítězných devět povídek vydají knižně, nemohla jsem být šťastnější. Myslím ale, že radost jsme měly všechny autorky, o to větší, že kromě jedné se jednalo o více či méně zkušené amatérky :)

Moje povídka Srdcetep představuje svět, ve kterém věda našla způsob, jak vypočítat délku života člověka podle úderů srdce. Každý má totiž předem daný počet. Lidé se ale s takovým zjištěním neumí smířit a tak se snaží svůj život uměle prodloužit všemožnými způsoby. Jedním z takových lidí je Steph, která je zajatcem své tepové frekvence, která ale potká Zacha, jenž si život navzdory všemu užívá plnými doušky a nehledí na to, jak rychle mu tluče srdce. Povídka ve své podstatě pojednává o strachu z nevyhnutelného v kontrastu s touhou doopravdy žít a ne jen přežívat.

 

4. Vyděláváš si jenom psaním nebo děláš i jiné věci?

Bylo by opravu úžasné, kdyby mě jednoho dne živilo to, co miluju, ale bohužel tomu tak teď není a netroufám si říct, jestli kdy bude. Není pro mě důležité, jestli za to, co napíšu, někdo zaplatí, nedělám to kvůli tomu, podstatné pro mě je, jestli lidé čtou mé příběhy a líbí se jim, nějakým způsobem jim zpříjemní den a něco v nich třeba i zanechají. Pokud jsou spokojení čtenáři, tak já také :) Tvůrčí myšlení mě ale neopouští ani v mé práci, kterou podstatně ovlivnila má láska ke knihám a psaní. Vyrábím zápisníky pro čtenáře, blogery i spisovatele, v nichž vytvářím jedinečný obsah a vycházím přitom ze svých vlastních zkušeností a potřeb. Snažím se svým produktem lidi potěšit, podpořit je v jejich koníčcích a zálibách a udělat něco hezkého a užitečného. Témata svých ZAZA zápisníků postupně rozšiřuji podle toho, co nového jsem poznala a kde podle mě takový malý zápisníček ještě chybí a přitom by se rozhodně hodilo ho mít v kapse :) (www.zaza-zapisniky.cz)

 

5. Máš něco rozepsaného a nebo hledáš inspiraci?

U mě se to má tak, že inspirace mám rozhodně víc než času na psaní. V současné době mám napsané tři knihy (Dravčí oko, Duše –  jejíž rukopis je v současné době u nakladatele a Vlčí máky), jednu rozepsanou, v hlavě nosím námět na čtyřdílnou sérii zároveň s dalším samostatným románem a ve frontě na realizaci čeká také nespočet povídek a krátkých příběhů. Občas se nemůžu rozhodnout, co psát dřív, ale ze zkušeností vím, že pustit se do všeho naráz je velká chyba a tak se snažím postupovat systematicky podle toho, který příběh v mojí hlavě křičí nejhlasitěji a u těch ostatních si alespoň v průběhu dělat poznámky. Inspirace je všude kolem, ale náměty na příběhy ke mně chodí sami, jakoby se rozhodli, že právě ode mě chtějí být převedeny na papír. Když píšu, nejsem jako autor ten, kdo má hlavní slovo ohledně toho, kam příběh bude směřovat. Ten si žije svým vlastním životem a já jsem spíše ten pozorovatel, který vše zaznamenává a tok dění ovlivňuje minimálně. Vždycky, když to takhle vnímám, cítím, že to je dobrý příběh, který měl být napsán.

 

6. Máš nějaký vzor mezi autory?

Skvělých autorů jsou celé zástupy, spousta lidí má úžasný a neuvěřitelný talent, vypravěčské schopnosti a geniální nápady a já bych nerada někoho vynechala. Pár spisovatelů ale musím vyzdvihnout, protože mě inspirovali a ovlivnili zásadním způsobem. Zejména v počátcích mého psaní to byl Christopher Paolini, ke komu jsem vzhlížela. V mých očích stvořil promyšlený kus země, úžasné hlavní hrdiny a odvyprávěl velmi silný příběh. Později jsem narazila na Brenta Weekse, kterého do dnešní doby obdivuji za to, jak neuvěřitelně komplexní jsou jeho světy, kolik postav a soukromých osudů do něj dokáže nacpat a jak vede své hlavní postavy a nechává je hloupě, čili reálně jednat a rozhodovat. Ale člověk, který na mě má asi nejzásadnější vliv je Maggie Stiefvater. Její knihy nesou v každém řádku podtón její osobnosti, nejsou vždy zcela originální a jedinečné, ale bez výjimky ve mně zanechají stopu, mají tajemný námět a zajímavé hrdiny, kteří nezachraňují svět, nýbrž sami sebe. Kromě toho je Maggie úžasná kreslířka, hudební skladatelka a milovnice rychlých aut, stejně jako já. Nemám prostor, abych zmínila všechny inspirativní spisovatele, ale jsou to lidé z celého světa a mezi nimi i čeští autoři.

 

7) Na své stránce dominika-vankova8.webnode.cz píšeš „internetovou knížku Vlčí máky, proč ji píšeš takto?

První myšlenka Vlčích máků vznikla pro jednu literární soutěž. Jednalo se o krátkou povídku, ale já v námětu cítila potenciál a rozhodně jsem se s příběhem nechtěla tak snadno loučit. Měla jsem toho spoustu, co jsem k tomu chtěla napsat a jelikož díky soutěži četlo povídku poměrně dost lidí, bylo komu nabídnout pokračování. V té době jsem neměla děj nijak zvlášť promyšlený, věděla jsem jen, co bude několik kapitol dopředu, ale celkový směr příběhu a nějaké závěrečné rozuzlení mi bylo skryto. A tak jsem začala psát, já tomu říkám „příběh na pokračování“, pravidelně jsem zveřejňovala novou část a vnímala to jako takový online seriál. Přišlo mi to zajímavé, bavilo mě na tom právě to, že mě samotnou překvapovalo, jakým směrem se příběh vyvíjel a podle reakcí to bavilo i čtenáře, kteří se snažili uhodnout, co bude dál a jak se jaká postava zachová. Jak šel ale čas a Vlčí máky měly za sebou odvyprávěno už sto stran, začala jsem o příběhu přemýšlet jinak, jako o knize. Zastavila jsem „seriál“, rozebrala to, co už bylo napsáno a dala tomu nový kabátek a o něco konkrétnější směr. Trvalo to dlouho, ale letos v březnu jsem knihu dopsala a mám z ní dobrý pocit. Jsem ráda, že díky čtenářům, kteří moje texty čtou a reagují na ně, vznikl tento příběh a v budoucnu plánuji znovu rozeběhnout nějaký ten „příběh na pokračování“, i když tentokrát k němu už budu přistupovat asi trochu jinak :)

 

8. Na svých stránkách se zmiňuješ, že se zúčastňuješ literárních soutěží, už jsi nějakou vyhrála?

Pro mě je výhra už jen to, že stihnu dodržet termín a rozsah, protože to jsou moji velcí protivníci a pokaždé, když se umístím, mám z toho velkou radost. Jedním z největších úspěchů bylo, jak už jsem psala, umístění povídky Srdcetep a její následné vydání. Ale každá soutěž, které se účastním, je pro mě důležitá. Vždycky je to pro mě výzva a mám pocit, že se naučím něco nového. Několikrát jsem se umístila v první trojici, ale asi nejcennější, co jsem si z jedné takové soutěže odnesla, byl právě námět pro knihu Vlčí máky, který by mě nejspíš nebýt zadání ani nenapadl.

 

 

 

Tady to nekončí!

Shrnující recenze Kroniky prokletých zaklínačů

Až mě zase někdy napadne věřit, že filmy se točí jenom a pouze dle knihy a liší se jenom v detailech, tak mi okamžitě dejte facku. Přesně takto jsem důvěřoval prvnímu dílu Kroniky prokletých zaklínačů – Nádherné bytosti.   Teď již vím, že nejdřív si mám přečíst knížku a pak teprve se kouknout na film.

Ale dost stesků a zpět k mnou připravované recenzi čtyř dílů (tří přečtených) Zaklínačů. K této sérii jsem se dostal přes již zmiňovaný film Nádherné bytosti. Tam jsem si zamiloval tu teenagerskou zamilovanost, magii a příběh. Hned poté, co jsem shlédnul film, tak jsem se podíval na internet, zda existuje nějaký druhý díl. K mému překvapení existovaly další tři. A tak přišly velké nákupy a v dnešní den (10. 7. 2016) jsem dočetl poslední část.

O čem tato série vůbec je? V prvním díle Nádherné bytosti Ethan neustále sní o nějaké černovlasé slečně. Neví, kdo to je. A ona černovláska se nečekaně objeví ve dveřích jeho třídy. Postupně zjišťuje, že ona o něm sní taky a mezi nimi vznikne láska, kterou nic nepřekoná. Avšak její matka Serafine chce získat Lenu na špatnou stranu a zkazit lásku. Jak to dopadne, dočtete se v závěru J

A máme tu druhý díl. Nádherná temnota. Když si člověk přečte anotaci druhého dílu, tak se nemůže dočkat, až si knížku přečte. To mě ještě držela nálada z filmu, ale ta mě rychle přešla po přečteních prvních 50 stran.  Ale popořádku.  Jak již napovídá název, pro pár Ethan s Lenou to bude sakra těžké. Po událostech v předchozím díle se Lena hněvá na Ethana a snaží se od něj dostat pokud možno co nejdál. Ale někdy zase chce k němu za každou cenu. Navíc se objeví další dívka – Olivia (Ze by milostní trojúhelník?). Takže o žárlivé scény a mnohdy až schizofrenní situace nebude nouze. V této části se ukáže pravá láska Ethana k Leně, kdy po ní pátrá až na Konec světa a vymaní ji ze spárů temnoty. Když je tato kniha pro „young adult – mladé dospělé“, tak by se dialogy „vedlejších“ postav měly odehrávat poněkud dospěleji. Například Linkovo „čéče“  mě několikrát nutilo tuto knihu zavřít.







A je tu třetí díl. Nádherný zmatek. Tato část je důležitá pro to, abyste pochopili čtvrtý díl. Po událostech na Konci světa se Gatlin, ve kterém žijí hlavní postavy, změnil. Tornáda, zemětřesení, kobylky. Všichni říkají, že nastane konec světa. Připravuje se na velké finále. A konec světa nenastane díky oběti, kterou všichni musí udělat, aby svět nebyl zničen.

Vrchol celé ságy, Nádherné vykoupení, čtvrtý díl, byl pro mě velké zklamání. Zde se Gatlin (skoro) dostane do starých kolejí, Ethan a Lena se konečně můžou normálně dotýkat a milovat a vše nakonec skončí happy endem (jak pro koho). Avšak čekal jsem Final battle mnohem napínavější a cesta k dobrému konci mnohem delší. Navíc se zde střetává antická mytologie v podobě Minotaura a labyrintu.

A kdo vůbec jsou Kami Garcia a Margaret Stohlová, které napsaly tohle obsáhlé dílo?

Kami Garcia



Nádherné bytosti byl její spisovatelský debut, který napsala v roce 2009. Žije v Los Angeles, je učitelka a vede čtenářské kroužky pro děti a mladistvé. Píše knihy pro děti a jsou klasifikovány jako „young adult fantasy novel”. Píše společně s Margaret Stohlovou.

 

Margaret Stohlová

Žije v Pasadeně v Kalifornii. Promovala na Amherst College, kde vyhrála Knoxovu cenu za anglickou literaturu.  Pak se stala odborných asistentem Romantické poezie na Stanfordu a Filmových studií na Yale. Kromě Kroniky prokletých zaklínačů napsala také Black Widow – navždy červený. 

 

Z celé série bych vyndal Linka. Chápu, že je to nejlepší kamarád hlavního hrdina, ale mnohdy na mě působil dost rušivým dojmem. Zajímalo by mě, jak v anglickém překladu zní „čéče“. Jestli to překladatelka používá, tak by mě zajímalo, v jakém prostředí žije. Já toto slovo sice znám, ale málokdo v mém okolí toto slovo používá. Já sám bych použil „kámo“, to by mi přišlo snesitelnější.

Ač je tato kniha pro náctileté osoby, ale logika mi velí se zeptat. Jak může nějaká 50letá osoba (myslím Ammu) mluvit jak nějaký 18letý fakan? Pochopil bych, kdyby nosila puberťácké věci a pohybovala se jenom teenagerském prostředí, ale ona se  snažila chovat jako matka k Ethanovi. Ale slova jako „nikdá, dyby“ můžou působit jako překlepy autorky. V tom případě autorka si to po sobě nepřečetla a také nikdo po ní.

A v neposlední řadě mě zarazilo v posledním dílu to, co se často zmiňovalo v druhém i třetím dílu: vztah Smrtelníků a Zaklínačů. V druhém a třetím díle nemohl Ethan a Lena na sebe sáhnout, aniž by dostal Ethan elektrický šok. A po jeho smrti a jeho „znovuzrození“  se v Novém řádu, jak ho nazývali, mohli v pohodě dotknout. Vysvětlení, že je vše v pohodě, mi přišlo poněkud divné.

Když to shrnu, sám příběh se mi líbil, zvraty byly zajímavé a romantika byla tak vzrušující, že jsem trošku ukápnul slzu. Ale takové dialogy mezi postavami byly skoro předvídatelné. Až na rozhovory mezi Ethanem a Lenou u ostatních to bylo dost slabé. Doporučil bych tuto knihu těm, kteří mají rádi romantiku, magii a hlavně boj o lásku.

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Knižní Dušičky

Máme mnoho českých a ještě předtím československých spisovatelů, kteří se svými díly prosadili nejenom na našem území, ale také v zahraničí (bez přemýšlení si vzpomenu na Karla Čapka a jeho Válka s mloky).Mnohá z těchto děl se vryly do společnost hodně hluboko. Většina z těchto velikánů už sice nejsou mezi námi,ale můžeme je nalézt na mnoha českých, moravských a slezských hřbitovech. Mnou zmiňovaný Karel Čapek leží na Vyšehradském hřbitově v Praze. A z toho důvodu bych měl takový menší návrh -  proč si my, knihomolové (a nejen ti), nemohli udělat vlastní Den Velikánů nebo takové Knižní Dušičky, který by spočíval v tom, že by se v jeden určitý den šlo ke hřbitovu nějakého spisovatele, vzala se jeho knížka a část knihy by se předčítala přímo před jeho hrobem a poté by se na Instagramu nebo kdekoliv jinde udělat hashtag kniznidusicky nebo denvelikanu a samozřejmě fotku k tomu (a kdo by chtěl natočit video, tak jenom do toho). Co říkáte, šli byste do toho? J Nemusíme se před hroby scházet jenom na Dušičky nebo v den narození či smrti nějakého člověka. 23.4. je Světový den knihy a autorského práva, ten jsme sice prošvihli, ale můžeme si ho nahradit v druhé půlce roku.

                                             Karla Čapka považuju za velikána velikánů

Koneckonců, když jsem brouzdal na internetu, objevil jsem dost bizardní Dny. Tak třeba v únoru je Světový den léčby zvukem (asi se máme léčit pomocí sluchátek celý den), v dubnu je Mezinárodní den spodního prádla (honem všichni ven ve spodkách, bude sranda), v srpnu máme Den suchého zipu, v říjnu je Mezinárodní den úsměvu (usmívám se celý rok, tak to by nebyl problém J ) a nebo také Mezinárodní den proti McDonaldu (stejně tam nechodím, takže nějaký den mě nevytrhne) a úplně nejlepší je v listopadu Světový den toalet (nevím jak vy, ale já teda celý den na záchodě nechci strávit). Takže jak vidíte, myslím si, že ten náš den bude smysluplnější než výše uvedené.

Je jedno, jestli je to autor známý po celé republice nebo jenom na lokální úrovni, každý přispívá k obohacení české kultury a jazyka jiným způsobem. A proč neukázat autora, který napsal pro určitou oblast nějaké stěžejní dílo?

Pište mi do komentářů, zda se Vám tento nápad/návrh zamlouvá a klidně vytvořím facebookovou událost a domluvíme se společně na datu.

 

 

 

Tady to nekončí!