Booktweet #2

Ještě předtím, než dám svůj pohled na Humbook, tu máme další várku knižních twitterových účtů (zatím českých). Na těchto účtech naleznete naleznete příběh ve 140 znacích. Takže pusťme se do toho.

 

Romana Bičíková

Tato slečna není jenom čtenář. Tato slečna je překladatelkou a kupříkladu na Humbooku jste si mohli koupit její přeložené knížky Řekni mi tři věci a Proč jsme se rozešli. A nefušuje jenom do knih, také dělá tiskové konference sportovním týmům. Pracuje totiž ve společnosti jinymislovy.cz, která sdružuje překladatele

 

Kristýna Froňková

Na jejím twitterovém účtu nenajdete jenom úryvky z knih nebo dojmy z nějaké přečtené knihy.  Autorka je pracovnicí v knihovně, takže o zábavu z prostředí knihovny je postaráno. A dle všeho velká fanynka Harryho Pottera

 Kristýna Vaňková

A do třetice všeho dobrého (a v tomto případě určitě nejlepšího). Politika, knihy, společnost nebo komentování seriálů? Této slečně nic z tohoto výčtu není cizí, dočkáme se tu erudovaných názorů na politiku, ale také úryvky z nějaké knížky nebo názory na ně

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Humbook jako paní Colombová

Již několik dní se po Facebooku šíří jak lavina, že se někdo zúčastní nějakého knižního veletrhu Humbook. Ale ti, co to vidí, se ptají : „To je zase nějaká fake událost?“ Pro někoho to působí jako paní Colombová – všichni o ní mluví, ale nikdo ji neviděl. A tak jsem napsal nakladatelství Fragment, které organizuje tuto akci, aby mi zodpovědělo několik otázek

1) Proč jste se rozhodli uspořádat společně s Cooboo Humbookfest? Nebyl jeden z důvodů absence knižního veletrhu pro mládež?

Ano, jedním z faktorů byla absence podobného festivalu pro mládež. Většinou je sekce pro young adults začleněná do akce pro dospělé, což nám přišlo škoda. Myslíme, že si žánr zaslouží větší pozornost a má dost „materiálu“ na to, aby mohl existovat samostatně.

 2)   Na co se můžou návštěvníci těšit?

Návštěvníci se mohou těšit na zahraniční autory (Ruta Sepetysová, Natalja Ščerba a Christopher Paolini), na české spisovatelky, překladatele, práci s redakcemi, workshopy a další věci. Kompletní program je k dispozici na www.humbookfest.cz

3)   Hlavním hostem veletrhu je Christopher Paolini, který napsal Odkaz dračích jezdců, jak dlouho trvá vyjednávání o příjezdu takto zajímavého spisovatele?

Dlouho. Autory je potřeba řešit alespoň s ročním předstihem, mají velmi plný diář. V tomto případě se to naštěstí podařilo. Ale komunikace přes oceán je mnohdy opravdu dlouhá.

4) Na stránkách humbookfest.cz jsem narazil na to, že na místě bude Reading chill out zóna. Mám to chápat tak, že tam bude nějaká odpočinková zóna, kde se čtenáři sejdou a nad šálkem čaje si budou povídat o svých nově koupených knihách?

Chápete to naprosto správně.

5) Všiml jsem si, že na veletrh jste pozvali několik „Youtuberů“. Je to Váš „marketingový tah“ jak přilákat na celou akci více lidí?

Na festival jsou jako special guests pozvaní tři – Johny Machette, Stylewithme a Molly v knize. Chtěli jsme, aby akce měla větší rozsah a nešlo jen o knížky a aby si každý přišel na své. Vzhledem k tomu, že světem mladých hýbe právě youtube a sociální sítě, chtěli jsme, aby měli možnost si o tom popovídat s někým, kdo je v jejich věku a kdo se v tom denně pohybuje.

6) Kromě základního vstupného 149,- je také VIP vstupné, proč jste se rozhodli takto dělit vstupné?

Na podobných akcích je to zcela normální a i z hlediska komfortu je lepší, když si sami návštěvníci určí, zdali jim stačí obyčejný vstup, nebo si jsou ochotní připlatit a dostat speciální balíček s věcmi navíc.

7) Co si myslíte o čtení náctiletých „dětí“? Myslíte, že čtou hodně nebo málo? 

Není to tak zlé, jak se všude traduje. Online svět bude knihám konkurovat vždy, ale kdo je tak veden odmalička, čas na knížky si vždycky najde.

8) Máte ambice udělat i další ročník veletrhu a nebo tohle je první a zároveň poslední ročník?

S Humbookem máme velké plány! Rádi bychom akci dělali každý rok a rozšířili ji mezi další nakladatelské značky, které na českém trhu působí v rámci sekce young adult.

Tady to nekončí!

Musíme si pomáhat

Když jsem začínal běhat, tak mi trvalo nejméně 3 měsíce, než jsem zaběhl první kilometrů v kuse. Do té doby jsem „trpěl“ pod návaly tuberáckého kašle, který byl slyšet široko daleko, jenž jsem prováděl v hlubokém předklonu. Do pátého kilometru mi pomohl kamarád Honza a postupně mě navedl, jak se má běhat dále. Tímto článkem (a budu doufat, že si to přečte) mu děkuji.  V současné době uběhnu půlmaratón (můj první jsem uběhl za 2:11, což je dle mého na první pokus docela slušné) a chystám se příští rok na maratón. I kdybych měl umřít, tak ho uběhnu.

Jak napovídá nadpis, když mi pomohl Honza, tak je mou povinností pomoct i ostatním. Na vysoké škole jsem narazil na předmět, který se jmenuje Jogging a rekreační běh (nehledejte za tím nějakou velkou vědu, prostě běháme v Plzni po Borském parku), a tak jsem váhal jenom minutu a zapsal jsem si to. V mé skupině je celkem 8 lidí. Já patřím k těm rychlejším, ale najdou se tu i tací, kteří neběhají prakticky vůbec.

Mezi naší osmičlennou skupinou je i Markéta. V mládí chodila na gymnastiku a na balet, ale přišla maturita, 3 měsíce volno a její kondice šla do končin, které jsou plné dortů, bonbónů a jiných sladkostí. Ve čtvrtek máme 2 hodinovou „přednášku“, kterou trávíme běháním venku. Když jsem byl asi 10 metrů od skupiny a cválal si to s kolegyní, která byla stejně rychlejší (no dobře, byla rychlejší jak já), jsem si všimnul, že nějaká slečna nestíhá a je asi 20 metrů za zbylou skupinou. Jakmile jsem ji zahlídl, běžel jsem zpátky a zahákl se u Markéty. Dle jejich slov je bez kondice.

Skupina byla daleko před námi, viděl jsem maximálně vlálající bundu našeho učitele, ale já jsem svým pěším během pomáhal s tím, že si ze své pomalosti nemá nic dělat, Řím taky nepostavili stavitelé za den. Naše hodina měla vypadat, že 4 minuty běhu a 2 minuty chůze. My jsme to měli obráceně, I když chůze byla poněkud delší. Během našeho běžmo-chůzo-povídání jsem zjistil, že je neuvěřitelně rychlá na sprinty. Vždycky na rovince zkoušela Markéta sprinty a byla ďábelsky rychlá. Tak jsem ji poradil, ať zkouší intervaly, nemusí být dlouhé, ale pravidelné. Pořád jsem do ní hučel „Nevzdávej se“, „Dáš to“, „Když nemůžeš, přidej“ atd.

Abych tady nekecal ještě sáhodlouhé odstavce. Zítra spolu jdeme běhat, věřím tomu, že dáme aspoň 500 metrů v kuse a snad to bude začátek sparingování, přátelství……

P.S. v ten den, kdy jsem s ní poprvé běhat, pršelo. Já blbec se málo oblékl, takže jsem se nachladil, ale co myslíte, stála ta pomoc za to?

Musíme si pomáhat!!

Tady to nekončí!

Rozhovor - Jitka Ludvíková, která bude prezentovat své nové knihy na Podzimním knižním veletrhu

Když se podíváme po těch, kteří napsali a vydali knížku, tak lze najít muže a ženy jakékoliv věku, můžeme nalézt také studenty, kteří ve chvílích volna napsali knížku, ale matky s dětmi? Takovou otázku si dávají dost často mnohé matky s dítětem. A myslím si, že zrovna Jitka Ludvíková, která má dvě děti, může jejich nerozhodnost rozseknout.

 

1) Vystudovala jsi Právnickou fakultu v Plzni, poté jste se věnovala právničině, kde nastal ten zlom, že od hledání paragrafů ses rozhodla psát vlastní odstavce, věty, souvětí, písmenka?

Už Tvým položením otázky jsi na to kápnul. Hlavní rozdíl je v tom, že v právu jenom hledáš a aplikuješ. A já potřebovala tvořit. A ne jen tak něco... Chtěla jsem tvořit to, co má hlubší smysl. Něco, co potěší nejenom mě, ale i lidi kolem mě. A doufám, že se mi to mými knihami daří. Píši ten styl knih, které nenudí a rozesmějí. Radost je v životě to nejdůležitější.

2) Jak se dá spojit psaní knih a vychovávání dětí? Neztratíš myšlenku, když máš něco rozepsáno,  ale odejdeš od napsané věty a jdeš se věnovat dětem?

Jde to poměrně dobře dohromady. Psaní je činnost, která se neodehrává jenom před monitorem počítače, ale především v hlavě. Což znamená, že nad knihou musím i hodně přemýšlet, což při hraní s dětmi hravě zvládám. Pravda je, že se snažím psát v době, kdy jsou děti ve škole či spí a mám prostor pracovat chvilku bez přerušení. Když se mi narodila první dcera, po roce jsme zjistila, že neumím pracovat bez toho, aniž bych za zády měla její hlasovou kulisu. Ale my ženy to tak máme nastavené.

3) Když si přečtu názvy tvých knížek, tak všechny se nějakým způsobem týkají druhé polovičky (manžela). Píšeš z vlastní zkušenosti ? A jak se na to dívá tvůj manžel?

Ve svých knihách se neustále dotýkám konfrontace mužského a ženského pohledu na svět. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou to pohledy velmi protichůdné a při jejich střetu dochází k řadě vtipných situací. Některé jsou skutečně z mé osobní zkušenosti, jiné z vyprávění mých přátel. Byla by škoda, nechat si je jenom pro sebe. Přečtěte si mé knihy a uvidíte, kolik je u nás doma srandy!

4) Jaké máte reakce na Vaše vydané knížky? A převažují více pozitivní nebo negativní?

Každá reakce na knihu mě potěší. Obzvlášť ty kladné, samozřejmě. Ty převažují. Já píši, abych potěšila ostatní a ta zpětná vazba je pro mě velmi důležitá. Nesmírně si cením okamžiků, kdy mi někdo cizí napíše na facebooku zprávu, že strávil s mou knihou pěkné chvilky. Stejné je to na besedách, když za mnou někdo přijde a popíše mi, co zažíval při četbě mé knihy, potěší to. Pochvalu potřebuje každý autor, je to to, co ho nakopne, aby psal dál, i tehdy, když náhodou přijde malá krize. Poslední dobou se mi stává, že za mnou lidé chodí s nápady a vlastními historkami a říkají, že bych to určitě měla napsat. I to je pro mě signál, že na mé psaní dobře reagují. Takže kdo máte zajímavou historku či příběh, klidně mi napiště!

5) Poznávají Vás na ulici a chtějí s Vámi si vyfotit selfie?

Snad ne. Asi nechci, aby mě na ulici poznávali. Když tak řeknu, že ta spisovatelka je moje hezčí sestra. Jednou jsem byla v restauraci s Michalem Vieweghem a bylo až nepříjemné, jak na něj lidé ukazovali a neustále si šuškali: To je on!. Po tom neprahnu. Samozřejmě, že už se mi stalo, že mě někdo poznal, ale byla to spíš náhoda, než každodenní chleba. Přece jenom, v civilu (s nákupními taškami a dětmi za krkem) tak dobře nevypadám, jako na fotkách J

6) Nebudu se ptát, jaké máte ráda knihy, ale máte nějakého oblíbeného autora, na kterého nenecháte dopustit?  Nebo čtete to, co Vám přijde zrovna do ruky?

Čtu, co mi přijde do ruky, ale také vybírám. Čtu napříč žánry, snad jen scifi jsem nepropadla. Mám ráda dobře udělané dětské knihy. Svých oblíbených autorů mám samozřejmě víc, ale můj srdcový autor je stoprocentně Roald Dahl.

7) Máte blog jitkaludvikova.blog.idnes.cz, a tak mě napadá otázka – sledujete nějaké knížní blogery?

Blogy čtu namátkově. To spíš sáhnu po novinách. Miluji fejetony a novinové sloupky. Dobře napsaný fejeton považuji za mistrovství novinářského řemesla.

8) Chystáte se na Podzimní knižní veletrh do Havlíčkova Brodu. Budete tam jako ten, kdo bude představovat svoji knížku a nebo jako obyčejný divák?

Budu představovat své dvě podzimní novinky. První je kniha pro dospělé čtenáře, titul Devět let natvrdo, kde se právě nádherně střetává ten ženský a mužský pohled na svět. Je to humoristická kniha a jedna z mých nejvíc autobiografických knih. Počala jsem ji psát, když má starší dcera začala chodit do první třídy. Napsala jsem takový deníček matky prvňáka. K tomu přidala pohled muže a samozřejmě i dítěte. Děj této knihy je sice zasazený do školních lavic, ale je to kniha pro všechny, kteří se rádi zasmějí právě tomu odlišnému pohledu na svět, který má muž, žena a malé dítě. Je to jedna z těch knih, u kterých si budete říkat: jo, to sedí, všude je to stejný, ten chlap v té knize je jak ten můj a při tom se budete strašně smát – to slibuji.

Druhá novinka, kterou budu na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě představovat je kniha dětská. Jmenuje se Julinka a Rek, vyprávění o velkém psím přátelství s hravými úkoly pro předškoláky. Touto knihou jsem si splnila sen napsat knihu pro děti. Je to typ knihy, kterou bych jako matka sama chtěla pro své děti, vedle pohádkových příběhů obsahuje tematické úkoly, při kterých se děti naučí něco nového. Tato kniha je takový malý dárek, který jsem mohla dát i vlastním holčičkám. A mé malé kritičky jej přijaly velmi kladně.

9) Co byste doporučila těm matkám, které mají děti, ale chtěly by začít psát knížky?

Všechno jde, když se chce. U mě to byla dost dlouhou dobu práce po nocích, když děti spaly. Psaní ale není ani tak o tom chtění začít, je to o potřebě. Ta kniha už je ve vás dávno napsaná a ťuká, že chce ven, je jen na vás, zda ji dáte ten prostor a umožníte, aby se dostala na papír. Psaní určitě není odříkání, ale radost. Pokud někdo touží psát, ten čas si najde, i kdyby měl dětí pět. Psaní nevyčerpává, ale nabíjí.

 

 

 

Tady to nekončí!

Týden knihoven v knihovnách

Celý tento týden (tedy od 3. do 9. října) probíhá Týden knihoven ve všech knihovnách v České republice. Když vyrazíte do jakékoliv knihovny, tak Vás můžou čekat různé koncerty, soutěže nebo přednášky se zajímavými hosty.

Historie vzniku Týdnu knihoven spadá až do roku 1994, kdy se rozhodla uspořádat knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově neoficiální první ročník Týdnu knihoven. Když bychom chtěli hledat oficiální začátek této akce, tak se musíme dostat o dva roky později, do roku 1996, kdy Zlata Houšková (tajemnice Svazu knihovníků a informačních pracovníků) a Vladislav Raška (ředitel knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově) společně vytvořili Týden knihoven.

Letošní jubilejní 20. ročník nese název Braňme knihu! A jaké akce budou v jednotlivých knihovnách?

Rakovník (čokoláda ke knížce) 

Písek

 

Lanškroun

 

Kunovice

 

Hořice

 

Tady to nekončí!

Nechápu to 4 a Posedlost být In

Harry Potter a Prokleté dítě, Jiskra v popelu, Ódinovo dítě, Naslouchač, Stínová královna nebo Všude kolem černý les, Nedej se a Jak udělat revoluci. Zejména to druhé nebudu číst už jenom z toho důvodu, že vím, kdo je autorem. Autorka byla členkou skupiny Pussy Riot a znesvětila ruský pravoslavný kostel. Normálně mi žádný autor nevadí, ale tohle číst nemíním v žádném případě.   To je jenom krátký výpis těch knih, které zrovna vyšly a které jsem viděl zrecenzované minimálně pěti knižními bloggery. A já se ptám proč?

Je mi jasné, že pro mnoho čtenářů je „starší“ literatura připomínkou povinné četby ze školy, která se Vám bytostně hnusí, ale když jsem si připomněl nedávno od Otčenáška Romeo, Julie a tma, tak ta čeština z roku 1956 byla přímo vynikající, žádné překlepy. Ale lidi, proberte se, copak je špatného na knihách, které byly vydány před rokem 2010? Já je mám rád, protože jsem zjistil, že nikdo žádné takové nerecenzuje a když už, tak je to výjimka.

Jsem trošku češtinářský hnidopich, a tak kromě samotné četby hledám i chyby. A těch v novějších knihách najdu požehnaně. A kdyby to byly pravopisné chyby a překlepy, dalo by se to přežít, ale když celá věta nedává vůbec smysl, tak jak mám z té knížky mít radost?  Když člověk čte knihy, které byly vydány před 10, 20 nebo 30 lety, tak podobné chyby ani nezaznamená (stalo se mi to vlastně jenom jednou u Ivanhoe z 80. let, kdy to vypadalo, že první část knihy překládal jiný jak tu druhou část. Druhá část byla překládána doslovně a často tam byla zmínka o „dělnících lidu“).

Koukám se na několik blogů, kde jejich autoři jsou vyloženě posedlí novinkami. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby si mysleli, že si koupili novinku a ono to byla knížka rok stará. Nastal by pro ně konec světa? Přestali by číst?  Já sám čtu knížky převážně ze „second handu“ - > z knihovny, antikvariátu nebo výměnou s kamarády. Díky tomu, že tyto knížky jsou ohmatané, tak vím, že nějakou kvalitu už mají. U nových, když mi je někdo doporučí, tak mě můžou takovým způsobem zklamat, že je dám na půdu do toho nejzapadlejšího kouta a zapomenu na ně.

Přijde mi, že všichni jsme ovce a vede nás nějaký pastýřský pes, který nám říká, že ta ta kniha je špatná a ta ta je dobrá. Já to dělám tak, že přijdu do knihkupectví nebo knihy, tak se procházím mezi regály a čekám, kdy mě nějaká knížka padne do oka (a musí mít pěknou obálku). Já věřím na osud, a proto si mě musí knížka najít a né, že ji mám hledat já cíleně. Navíc od června jsem již přečetl 20 knih a když jsem projížděl internet, tak jenom dvě knížky byly někým zrecenzované (a „překvapiv“ě ty z roku 2014 a 2014).

Odpověď na otázku „Proč čtete hlavně novinky a klasickou/starší literaturu ne“? je tak složitá, že bych se možná dočkal Godota. A že ty starší knihy nemají takovou reklamu jak ty nové? To je sice možné, ale my (blogeři) čteme snad knížky kvůli tomu, že jsou dobře propagované a budeme mít hodně shlédnutí na blogu? A nebo čteme takové knížky, které nás baví a které jsme si sami vybrali?  Já volím možnost číslo 2.

Tady to nekončí!

Robert Harris - Důstojník a špeh, románové zpracování Dreyfusovy aféry

Jdu si takhle Plzní, když najednou vidím na druhé straně ulice vidím obchod knihkupectví Ševčík a na něm napsáno „40 % sleva na knihy“. Tak jsem neváhal a musel jsem tam jít. Musím říct, že tam měly spousty zajímavých knih, ale jenom jedna mi padla do oka. Byla to knížka Důstojník a špeh, která pojednává o Dreyfusově aféře z přelomu 19. a 20. století. O čem je anotace?

Anotace: Leden 1895. Armádní důstojník Georges Picquart je za mrazivého rána v centru Paříže svědkem veřejného ponížení usvědčeného špiona - kapitána Alfreda Dreyfuse. Důstojník je odměněn povýšením; Dreyfus poslán nadosmrti na Ďáblův ostrov. Jeho případ se zdá uzavřený navždy... Román Důstojník a špeh vyprávěný Picquartem je strhující přetlumočení skandálu, který se stal nejproslulejším justičním omylem v dějinách. Působivé jsou i ozvěny zaznívající v našem moderním světě: spravedlnost korumpovaná ve jménu národní bezpečnosti a prastarý instinkt, který vede mocné k tomu, aby skrývali své zločiny

Toto románové zpracování nejproslulejšího justičního omylu (já bych řekl spíše justiční vražda a přirovnal bych to k vraždě Milady Horákové, kde komunisté taky chtěli nějakého viníka za každou cenu) bylo psáno jako taková detektivka ze soudních síní, kde člověk bojuje proti systému a ne a ne vyhrát. Ale náhoda tomu byla, že nakonec vše skončí happy endem, i když až po 10 letech.

Zdálo se, že případ kapitána Dreyfuse je jasný. Donášel tajné informace Německu, byly na něj usvědčující důkazy, a tak byl odsouzen. Avšak  kapitán Picquart, který stál za kapitánovým zatčením, postupně zjišťuje, že vše bylo jinak. Nachází důkazy, které byly proti Dreyfusovi zfalšovány a objevil skutečného německého špeha. Ze začátku francouzské vedení armády je nakloněno jeho vyšetřování, ale postupem času mu hází klacky pod nohy až ho převelí do Afriky, ale i z velké dálky se snaží zjistit pravdu. Tento příběh je ukázkový příběh boje člověka proti celému systému.

Autor se prakticky nezajímá o fyzický vzhled jednotlivých postav, ale nakonec popisuje velmi barvitě chování, zejména skvěle v soudní síní. Samotné dialogy mi jsou leckdy přitažené za vlasy, zejména, když Picquart mluví se svým zástupcem Henrym, přijde mi, že jako nadřízený je až moc hodný a někdy zase až moc sprostý.

Celá knížka se odehrává tak, jak si myslí, že se odehrávalo dění u soudu a mimo něj, ale celé to podle mě zkazil závěrem, kde je podstatě jenom takový dějinný výpis, žádný děj, jenom vypsání holých faktů.
Samotného mě překvapila atmosféra ve Francii na přelomu století. Očekával jsem, že kanalizace bude už na vysoké úrovni a taková Paříž nebude zavánět. Navíc jsem čekal spíše, že v Německu bude růst antisemitismus a né ve Francii.

Po přečtení celé knížky jsem ležel na posteli, civěl jsem na strop a říkal jsem: „Je tohle možné? Jak můžou odsoudit evidentně nevinného člověka? To se nemohli přiznat, že udělali chybu?“ Na tomto příběhu je ukázáno v plné nahotě neschopnost francouzského armádního velení pružně reagovat na změny situaci, proto asi v celém 20. Století byla jenom pro smích (2. světová válka, Indočína, Suez).

A kdo je to vůbec Robert Harris?

Vystudoval anglickou literaturu na univerzitě v Cambridge a jako novinář a oceňovaný sloupkař pracoval mimo jiné pro BBC a list Sunday Times. Spisovatelskou dráhu zahájil v oblasti literatury faktu, kde se jeho knihy mimo jiné věnovaly dějinám chemických a biologických zbraní a kauze údajných Hitlerových deníků (Obchod s Hitlerem). Český čtenář se už mohl seznámit s velkou částí jeho románové tvorby, mimo jiné s knižními předlohami úspěšných filmů Enigma a Muž ve stínu

Má 4 děti a žije s manželkou v současné době na faře blízko Newsbury

 

 

 

 

 

Tady to nekončí!