Booktweet #4

Zjišťuji, že na twitteru je málo lidí, kteří píšou o knihách a zároveň nekopírují to, co píšou na fb nebo instagram. Ale i přesto jsem několik kreativných lidí našel. A máme tu Booktweet #4

 

Monika Havlasová

Tato maminka dvou dětí se v bloggerském světě schovává pod přezdívkou rozešívačka (její blog najdete na rozesivacka.cz).  A veřejně se přiznává, že miluje audioknihy. Jinak kromě recenzí u ní na twitterovém účtu můžete najít také dohadování s manželem.  

 

Verča

Kromě welness barů, cocktail barů a značky spodního prádla můžete  nalézt pod názvem Infinity také ve světě Twitteru také reálnou osobu.  Kromě fotek stránek knih a zajímavých úryvků ze své četby můžeme také zjistit, že je to fanoušek Harryho Pottera. Retweetne často nějakou buchnu (po které začínám mít hlad) a její blog je moje-iluze.blog.cz

 

Tereza Králová

A máme poslední twitterový účet. Zde nalezneme dalšího fanouška Harryho Pottera, ale překvapivě také rozhořčení nad některými věcmi z obyčejného života na sociálních sítí a nebo také filozofování  sám se sebou.

 

 

Tady to nekončí!

Agitace u Show Jana Krause

Zapřisáhl jsem se, že na tento blog nebudu dávat nic, co by mělo i vzdáleně něco společného s politikou. To jsem slíbil sobě, ale také Vám, mým čtenářům, již na začátku. Ale po poslední kauzu, která mě samotného urazila natolik, jsem se rozhodl, že se k tomu vyjádřím (minimálně proto, aby lidi nežili v nějaké iluzi).

Jaká „politická“ kauza mě naštvala? Jistě znáte pořad Show Jana Krause, kde si dotyčný zve do pořadu tři osobnosti, které se postupně na něco ptá. Kromě jiného na začátku má jakýsi prohlášení/úvod, ve kterém většinou shrnuje nejnovější (nejenom) politické události. Několik dní před 28.10., tedy svátkem československé státnosti, se měl vysílat pořad, který dle postupně zveřejněných záběrů byl velmi kritický vůči našemu prezidentovi Milošovi Zemanovi. Jelikož on byl na FTV Prima již pětkrát, tolikrát nebyl na žádné jiné televizi, tak se předpokládá, že je mu vedení televize nakloněno, a tak provedli cenzuru.

Ale dost od domněnek  a půjdeme k mému naštvání. Ve zveřejněných záběrech z pořadu se shromáždělo před publikem kolem 30 lidí a dle hlášení Jana Krause se mělo popřát vše nejlepší k svátku. Ale ono to nakonec vypadalo tak, že všichni si šli zanadávat do televize na Zemana. Ale co mi vadilo? Kromě toho, že to bylo jednostranně zaměřené a případný příznivec druhé strany nebyl žádný, tak jeden pán z těchto „celebrit“ řekl, že by se měli přesvědčit voliče, kteří volili Zemana, aby ho příště nevolili.

Tak se podívejte. Je rok  2013, čeká nás první druhé kolo prezidentských voleb v České republice. Na jedné straně Miloš Zeman, na druhé straně Karel Schwarzenberg. Je to těžká volba, protože na jedné straně stojí alkoholik a na druhé straně spáč. I kdyby ve všech předvolebních debatách byl pan Lihovník opilý, tak druhou stranu ve všech debatách naprosto rozsekal. Navíc jsem byl dvakrát v televizních debatách v publiku (v divadle Hybernia a v Kongresovém centru) a když nebyla řeč na knížete, tak regulérně spal. Z těchto důvodů jsem volil Zemana a za tu volbu jsem byl hrdý. A nepřijde mi normální, když elity mi „nadávají“, že jsem nějak „méněcenný“. To spíš ty takzvané celebrity. Podle mě napsal Kraus všem, o kterých věděl, že nemají rádi Miloše Zemana, aby si zanadávali.

Navíc mi přijde, že největší kritici „cenzury“  toho pořadu určitě žádný díl Show Jana Krause neviděli. Já viděl každý díl a kvalita se neustále snižuje. Minimálně tím, že ty všemožné dotazy na hosty mi přijdou dost divné. Minimálně tím, že úspěšný sportovec by měl být vzpovídán na sport a né na to, jak si dělá vlasy atd.  

A úplně nakonec. Na facebooku se objevují lidé, kteří nikdy nešli k volbám a najednou komentujou politiku (a úplně nejvíc Zemana). Přijde mi tedy značně pokrytecké, když nezvedli svůj zadek a nešli vhodit lístek do urny. Navíc cokoliv se jim nelíbí, tak nadávají u toho u piva, ale aby přiložili ruku k dílu a změnili to, to ne.  To je možná jeden z důvodů, kvůli kterému zaostáváme v občanském a spolkovém životě….

Tady to nekončí!

Knižní citáty

Mnohdy právě v citátech najdeme tu moudrost, kterou hledáme. Na poličce mé knihovny leží již 15 knih, ve kterých nalézám na tisíce různých citátů. A s desítkami z nich se ztotožním. A jelikož jsem tedy milovník citátů, tak jsem se rozhodl udělat jednou týdně pětici citátů na určité téma. A dneska začínáme na téma knihy

Tady to nekončí!

Moje zelená lahoda

 

 Jak by se mohlo dle nadpisu zdát, tak nevyžívám se v žádných plísních a ani dokonce je nepěstuju. To jenom jsem si vypěstoval závislost na japonském zeleném čaji v prášku, který se nazývá Matchatea. A v čem je tak báječný?

Pouze elitní japonští farmáři znají know-how na výrobu čaje Matcha. Výroba tohoto čaje je bezpochyby jednou z nejnáročnějších metod produkce čajů na světě.

Matcha pochází z čajovníku, který se pěstuje speciální zastiňovací technikou. Čtyři týdny před sklizní se pole úplně zastíní. Speciální stínící technika zabrání až 90% slunečního světla. Rostlina, která je v té chvíli téměř v úplné tmě kompenzuje nedostatek světla intenzivní produkcí chlorofylu. To činí listy bohatší na aminokyseliny a typická je pro ně smaragdově zelená barva. Kvalitní Matcha poznáte nejen podle sytě zelené barvy, ale také podle nasládlé a jemné chuti. (Zdroj: matchatea.cz)

Piju tento čaj 3 roky a předtím, než jsem ho začal pít, tak jsem každé ráno po požití „obyčejného čaje z pytlíku“ byl sotva poloviční. Byl jsem neustále ospalý, do 12 hodin jsem nebyl schopný se soustředit. Ale jakmile jsem začal pít tento nápoj, tak po snídani se mi vlila energie do žil takovým způsobem, že jsem chtěl skákat dva metry vysoko, kromě jiného jsem „ztratil“ 2 kg na váze a dokázal jsem se jak ve škole, tak také později v práci soustředit daleko víc než předtím. Ačkoliv je poněkud dražší (30 pytlíků v krabičce stojí kolem 320,-), ale jak se říká: Za kvalitu si člověk musí připlatit. A já si klidně připlatím.

Navíc 4x do týdně sportuji (běhám a jezdím na kole),takže vydržím delší vzdálenosti a doma padnu do postele (samozřejmě po vysprchování) příjemně unavený.

Když moji známí viděli, co to piju, tak mi říkali, že je to nějaký zelený zkažený pivo. Ale když jsem jim popsal účinky, tak ho začali pít taky.

Příprava samotného čaje je jednoduchá – roztrhnu pytlík, dám do sklenky, zaliju teplou/studenou vodou a je to. Žádná dlouhá složitá příprava. Může se také s matchou vařit, ale když vidím cokoliv zeleného k jídlu, tak k tomu mám zatím odpor, ale kdo ví, třeba tuto nechuť postupně překonám

Každopádně díky tomuto zelenému čaji jsem přišel chuť na čaj jako takový a piju už jen čaj, když   přicházím do pivnice, tak si dávám čaj. Sice se na mě divně koukají, ale co, když mi to chutná, proč si to nedávat všude.

Sice toto vypadá jako reklama, ale když člověk má tento čaj vyzkoušený, tak proč se s ním nemá pochlubit? J

A víte, co je hrozné? Tento můj zázračný mi právě dneska došel, co budu dělat? :D

Tady to nekončí!

Booktweet #3

A máme tu další týdenní souhrn nejzajímavějších knižních twitterových účtů. Myslím si, že tentokráte jsem objevil dost zajímavé, tak hleďte a čtěte

 

 

Vojtěch Hamerský

Tento pán, který má také blog Eclectic Guy, nedává na twitter jenom to, co napsal na blog, ale také to, co zažil ve svém životě. Kromě jiného dělá v knihovně, takže se můžeme leckdy dočíst dost šukující informace z těchto míst. A může se Vám zdát, že jeho knihovna je tajemná jako ta Bradavická.

 

Tereza Pecáková

Že Vám toto jméno něco říká? Aby ne, tato slečna pracuje v nakladatelství Cooboo, kde dělá šéfredaktorku, podílela se na organizaci literární festivalu Humbook, takže za poslední dobu můžeme najít tweety hlavně o Humbooku. Když pomineme Humbook, tak se můžeme číst, že paní má blog teresinha.cz, kde prezentuje recenze knih, které přečetla.

 

Stanislava

Tato slečna je tajemná jak hrad v Karpatech, chtěl jsem se o ní dozvědět více, googlil jsem jak zběsilý, dokonce jsem paní Tajemné psal, aby mi řekla celé jméno, ale ne, zatvrzele mlčí. A tak se tedy o této osobě můžete z tweetů dozvědět to, že má blog stannika.cz (nechápu, proč mám automatické opravy na statika.cz), kde hlavně píše filozofické statě o svém životě, ale knížek se také nebojí.

 

 

Tady to nekončí!

Rozhovor - Emma Riedová, spisovatelka z nastupující generace spisovatelů

Pochází z nastupující generace spisovatelů, kteří naplno nezažili komunistický režim. Před několika týdny vydala svou novou knížku Pařížské rekviem. To je Emma Riedová. A z těchto důvodů vzniknul tento rozhovor

1) Poslední dobou se začínají objevovat spisovatelé, kteří mají vystudovanou právnickou fakultu a místo paragrafů se pouští do psaní knih. Čím to je, že právníci jsou tak dobří na napsání smysluplné knihy?

U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. Disciplína se hodí i ve chvíli, kdy máte skutečně dotáhnout do konce něco jiného. Například knihu.

Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.

A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…

2) Vydala jsi knížku Pařížské rekviem, která se odehrává v 19. století. Inspirovala ses skutečnými událostmi nebo je to celé jenom fikce?

Politické pozadí je skutečné a příběhem se mihne i několik reálných osobností francouzského společenského života, ale naprostá většina příběhu je smyšlená. Mám ráda co největší vypravěčskou volnost a napětí, které je s ní spojené.

3) Máš nějaké ohlasy na svou první knížku? A kolik jich bylo prodáno?

Ke mně se dostávají jen samé pozitivní ohlasy a rozhodně mi dělá velkou radost, když mi lidé píší a říkají, jak je Královské intriky bavily. Nejvíc mě potěšila jedna paní, která říkala, že v Královských intrikách je všechno – napětí, humor i láska, že se u nich smála i plakala. To bylo přesně to, co jsem chtěla, když jsem Královské intriky psala. Nemám úplně přesné a aktuální zprávy, kolik výtisků se prodalo, ale v létě to byly necelé čtyři tisíce.

4) Všiml jsem si, že jsi dávala obálku knížky na facebook, aby ti jí ostatní posoudili. Jak dlouho jsi jí (nebo lidé kolem tebe) dohromady? Mně to trošku přišlo, jako kdyby tam stál Jack Rozparovač, který čeká na ženu,  kterou zavraždí J

Obálka je dílem zkušené grafičky Knižního klubu Soni Šedivé. Je ale pravda, že na koncepci obálky jsem trošku vliv měla, protože jsem dodala grafičce podklady, které směřovaly právě k tomuto vyznění. Příběh Pařížského rekviem je příběhem z podsvětí. Vztah mezi hlavními hrdiny je velmi vyostřený a při jejich setkáních jde nejednou o život, takže tvůj dojem z obálky je poměrně přesný.

5) Bude nějaká autogramiáda nebo případně autorské čtení?

Ano! Už v listopadu chystám besedu a autorské čtení. Bude to 22.11. večer ve velmi příjemné kavárně Alchymista na Letné v Praze a doufám, že dorazí co nejvíc milovníků knih, ať už ode mě něco četli, nebo ne.

6) Máš už v mysli námět na další knížku a nebo si dáš od psaní pokoj ?

Námětů má vymyšleno několik, i když nevím, kdy je zvládnu zpracovat. Ráda bych se ještě vrátila do středověku, ale pracuju i na osobnějším příběhu ze současnosti.

7) Jsi ročník 1989, takže se dá říct, že jsi nastupující generace spisovatelů, myslíš si, že po tobě přijde další generace, která se bude inspirovat tvým stylem psaní?  

Popravdě si svůj styl ještě trochu hledám a také myslím, že zatím nepatřím k inovátorům stylu, to je podle mě silná stránka spíš jiných autorů. Pokud bych pro někoho měla být inspirací, chtěla bych asi inspirovat spíše svou chutí vyprávět, tvořit a zkoušet různé postupy než svým konkrétním stylem. Inspirace je navíc velmi složitá věc – lidé se často inspirují vzdálenějšími generacemi nebo v rámci své vlastní generace, ale napříč národy; proti předcházející generaci má člověk asi spíš chuť se vymezovat.

8) Kde se s tebou můžou čtenáři v následujících měsících potkat?

Rozhodně na zmíněném autorském čtení, kde se můžou těšit na napínavou ukázku z Pařížského rekviem a na možnost zeptat se na vše, co je zajímá. Virtuálně pak na mém webu, kde pravidelně publikuji články související s dějem mých knih a odpovídám na komentáře, a samozřejmě na mém facebooku. To jsou také místa, kde se člověk nejrychleji dozví o všech mých dalších akcích. 

Tady to nekončí!

Humbook ve znamení psacích strojů

To mi takhle jednou Terezu z novinářského deníčku řekla :“ Jedeme na Humbook!“  Než jsem si vůbec zjistil, na co se tam můžu těšit, tak jsem začal přemýšlet, že to bude moje první setkání na nějakém knižním festivalu jako bloger s ostatními knižními blogery. A tak jsem neváhal a řekl jsem ANO.  A když se k tomu přidalo to, že jsem díky časopisu Ink vyhrál zadarmo lístky, tak to už byla povinnost vyrazit do Prahy.

Jelikož jsme byli oba z jiné části republiky, tak jsme se domluvili, že mi ráno napíše, v kolik vyrazí a domluvíme se operativně na čase a místu schůzky. Napsala mi v půl šesté, že se sejdeme v 9:30 na Hlaváku. Já, který nikdy nevstávám před 8 hodinou, jsem musel vstávat v 7 hodin, abych včas vyrazil do Prahy. Na Hlavák jsem dorazil půl hodiny před naší plánovanou schůzkou. Do té doby mi dělaly společnost podivné existence, které se potulovaly u nádraží. Přišlo mi, že tancují nějaký exotický tanec, při kterém je důležité nejít rovně a pokud možno „tancovat“ zprava doleva.

Když slečna přišla, tak naše cesta směřovala kam? No samozřejmě do Luxoru, který byl asi 10 minut pěšky. Než jsme došli do kavárny, která se nachází nahoře, uplynulo nejméně půl hodiny (správný knihomol by zůstal dole). Jelikož ten den měla svátek Tereza, tak jsem ji pozval na kafe.



To jsme s Terezou hledali knížku, která by odpovídala našemu horoskopu. Já jsem Kozoroh a objevil jsem jenom tohle

Po osvěžení jsme si to nasměrovali konečně na Humbook. Trošku jsme se ztratili u kostela, protože jsme nevěděli, jestli se dát doprava nebo doleva, ale i přes tuhle komplikaci jsme dorazili na místo určení. Tam nás čekalo překvapení v podobě fronty dobré stovky lidí, ale čekání jsme si zpříjemnili pokecem s lidmi ve frontě, kteří sdíleli stejné utrpení.



Když jsem se dostal do budovy, tak jsem si v mysli řekl „Cože? Tak malý prostor?“ (To bylo ještě předtím, než jsem zjistil, že tam jsou schody, které vedou dolů). Když jsme v novém prostoru, tak jsem si ho musel celý projít. Celou dobu mi dělala společnost slečna, která mi nabízela čaj Loyd (hmm, mátový). Ale jak se prostor začal zaplňovat, tak se mi špatně dýchalo a trochu se mi zamotala hlava, tak jsem raději šel nahoru, ale ještě předtím jsem si dal sušenku u stánku s občerstvením.



Než jsem došel nahoru, uviděl Markétu ze Světu podle Marillee, tak jsem jí musel poděkovat za to, že mi věnovala 7 minut na své Diskutujme. V momentu, když jsem se octnul před ní, tak se tvářila takovým způsobem, který bych popsal jako „Co to je za blbce?“ Moje chyba byla, že jsem se nepředstavil, ale nakonec ji to došlo, odvětila, že nemám za co a já jsem ji dal Milku jako „odměnu“ – snad jsem se trefil do chuti.



To jsem takhle dělal Veronice společnost při čekání na autobus

Druhou osobu, kterou jsem uviděl, byla Veronika z Bichličin knižní blog moje kolegyně z chmelařské oblasti, tak byla povinnost ji pozdravit. A když k tomu byl volný stůl na Pukec, tak volna byla jasná. Jdeme hrát!! Sice mi to dalo trochu přesvědčování, ale nakonec se nalomila a šla. Kdybych ovšem věděl, že je Veronika tak dobrá, tak bych si našel jiného soupeře. Dvakrát mě porazila. Teď vím, že si Pukec koupím, budu trénovat, abych ji jednou poctil návštěvou a porazil ji nejméně třikrát.



 A v tom jsem to uviděl. PSACÍ STROJE!! A když jsem u nich uviděl Dorotu Noon, tak můj směr byl jasný. Tímto děkuji, že jsi mi věnovala čas a tvé svěží názory, které mi daly naději, že lidstvo není tak zkažené, jak jsem si myslel. Navíc jsem pozval Marka z Inka, který píše povídky na psacím stroji už půl roku a hodně ho to baví, jinak Ink je zajímavý studentský časopis, který je plný poezie a povídek.

Kromě zevlování na polštářích, které se nacházely u psacích strojů (a už mi scházel jenom stan, abych mohl kempovat), jsem se tři hodiny pokusil napsat povídku na téma Fantasy z ledničky. Za tu dobu si mě natočila Televize Óčko, vyfotil časopis Pevnost a mnozí další, na které si už nevzpomenu. Za tu dobu, kterou jsem tam strávil, jsem viděl malé děti, které vůbec nevěděly, co to psací stroj je.

 Když to shrnu, nikdy bych nečekal, že většinu času na knižním festivalu strávím u psacích strojů, kde budu psát nějaké zvrácené povídky než u knih. Než jsem odešel v půl páté, tak jsem měl 4  „lajky“ , takže evidentně někdo má stejně zvrácenou mysl jako já .

P.S. Nechci, aby celý tento článek byl shozen tímto dovětkem a už vůbec nechci, aby toto vypadalo jak nějaká seznamka, ale kdo mi pomůže, dostane milion….poděkování Na Humbooku natáčela a fotila nějaká slečna v červených šatech a já se ptám : Kdo to byl?  

 

 

Toto byla jediná knížka, kterou jsem si koupil.

Tady to nekončí!