Pavlovy rozhovory - rozhovor s Martinou Bechyňovou, modrohlavá holka, která vydala Minimalismus

V poslední době vznikají čím dál víc zajímavější knížky od českých autorů. A nejedná se vždy o beletrii. Ovšem díky špatnému marketingu, nezájmu Čechů o české autory a nebo vlivem jiných okolností se tyto knížky nečtou. A tak, když jsem se dozvěděl, že Martina Bechyňová vydává knížku o minimalismus, což je něco mezi motivační a „lifestylovou“ knížkou, tak jsem jí musel okamžitě oslovit a zeptat se na ni. A uznejte, její odpovědi mají hloubku.

1) Když jsem na tebe narazil poprvé, tak jsem si říkal, že jsem ještě modrohlavou holku neviděl, proč taková barva? Chceš mít hlavu v oblacích doslova? 

Přiznávám, že to modrý háro je docela úlet..Minulý léto jsem byla růžovka a dost mě to bavilo, tak jsem letos zkusila modrou. Navíc jsem v některých věcech dost perfekcionista, takže když jsem věděla, že budu vydávat knížku s modrými ilustracemi a modrou obálkou, chtěla jsem to podpořit ještě modrou hlavou. Pak je to všechno tak nějak celistvý a snadněji se to vryje lidem do paměti. Taky celkově miluju symboliku čehokoliv a tahle barva znamená harmonii, klid, mír, což jsem tak nějak potřebovala zakomponovat do svýho života. Předchozí roky byly dost hektický a náročný.

2) Napsala jsi knížku Minimalismus. Ještě předtím, než se dostanu k samotné knížce, mi vysvětli: Co to je minimalismus? Když vidím –ismus na konci, tak si myslím, že je to nějaký životní styl, který spočívá v tom, že máš co nejméně věcí, je to pravda?
Vtipný je, že ve chvíli, kdy jsem začala svou knížku psát, jsem vlastně ani pořádně nevěděla, co to ten minimalismus je. Měla jsem v hlavě určitý vzorec žití, který jsem si s tímhle slovíčkem spojila (a jak jsem později zjistila, naštěstí správně, ufff). Definice se v detailech různí, ale ta hlavní myšlenka zůstává stejná a já to vidím tak, že ze svýho života nekompromisně vyškrtáš všechno, co ti nepřináší tu správnou hodnotu. A netýká se to jen materiálních záležitostí, ale i vztahů, kariéry, úplně všeho, co tě napadne. Je to neustále běžící proces, který nikdy neskončí. Do života budou pořád přicházet noví lidé, nové věci, nové zážitky, prožitky, myšlenky... A na nás je to všechno vytřídit na to optimální množství (nebo chceme-li minimum), která nám vnese do dalších dní víc radosti než starostí.

3) O čem ta tvá knížka je?

První část je autobiografie, kde vysvětluju ten svůj vnitřní převrat z holky, co si nechala od ostatních přikazovat jak má žít, v někoho, kdo si bude dělat už vždycky jen to, co chce on sám. Taky tam popisuju, kde nastal ten zlom a proč jsem vyměnila konkurenční reklamní prostředí a spoustu značkových věcí zadarmo za prostý žití. Spousta čtenářek mě „zná“ z blogu, ale pravdou je, že mnoho věcí bylo ukryto pod pokličkou a nikdo nevěděl, co se zrovna v tu danou chvíli opravdu děje, uvnitř ani vně. Takže v knize je to dost otevřeně odhaleno. Potom navazují kapitoly o jednotlivých aspektech života a kdybych to měla shrnout jednou větou, Minimalismus je o tom, jak být šťastný s málem a dávat důraz jen na ty věci, na kterých v životě skutečně záleží. Míň se stresovat, víc si užívat a smát se. Ta knížka je ze života, motivační, možná lehce inspirativní (a doufám, že to nezní moc namyšleně), sem tam provázaná nějakou tou vtipnou historkou. Lehký oddechový čtení.

4) Máš nějaká očekávání spojená s touto knížkou nebo žádné nemáš ?

Jedna kapitola v knížce se jmenuje Žádný očekávání – dobrý očekávání. Podle mě bychom se neměli příliš upínat na to, co by se mohlo anebo nemohlo dít. Jako každej autor si samozřejmě přeju, aby ta knížka dělala lidem radost, pomohla někomu najít směr anebo alespoň vnuknout kapku inspirace, ale stejně tak vím, že za rok už o ní nikdo už nemusí vůbec mluvit. Takže si během mých ostatních aktivit tak nějak tiše vyčkávám a pozoruju, co se bude dít.

5) Mohou Tě tví obdivovatelé potkat na nějakých autorských čteních, besedách případně někde v nakladatelstvích?  A pokud ano, tak kde a kdy?

V nakladatelství se asi nic dít nebude, knížku jsem si vydávala vlastním nákladem a chtěla bych u toho zůstat pokud možno co nejdéle. Zatím máme naplánovaný piknik, který se bude konat v sobotu 20. srpna v Havlíčkových sadech v Praze a o týden později pojedeme do Brna. Nebude to nic oficiálního, spíš příjemný posezení, povídání u vínka, tančení swingu a menší autogramiáda. Ale spíš mi jde o to, poznat ty lidi, co mě (a třeba i mou knížku) čtou, než abych někde seděla a podepisovala jeden výtisk za druhým. Když to klapne, určitě bude takových setkání víc. Těším se na to!

6) Máš nějaké další spisovatelské ambice nebo plány?

Jsem asi dost blázen v tom, že mám plány jen na hodně krátkou dobu dopředu. Protože nevím, čím budu chtít být za měsíc. Asi bych ještě ráda vydala další knížku, tentokrát povídkovou. Bezprostřední, otevřenou, oddechovou, vtipnou, ironickou i sarkastickou zároveň. Všechny historky budou podložený na skutečných událostech a přemýšlím, že dám dohromady několik příběhů od různých lidí. Když všechno půjde, jak má, tak v srpnu začnu psát a na podzim vydáváme! Ale nic neslibuju:)

7) Co děláš, když zrovna nepíšeš knížku?

Já už vlastně nepíšu knížku, takže dělám to všechno okolo. :)) Zrovna nedávno jsem dala výpověď v práci a pomaličku se stavím na vlastní nohy. Kóduju si weby, připravuju podklady pro další vydání, vyřizuju objednávky a posílám knížky, píšu blog, přijímám zakázky jak na psaní článků a copywriting, tak třeba i na ilustrace, se kterými mi pomáhá můj přítel. V mezičase navrhuji lidem tetování, plánuji organizaci zajímavých přednášek, navrhuji pár budoucích produktů a šetřím na tatérský kurz, abych ty svý tetovačky mohla rovnou realizovat. Je to drsný, zvládat tohle všechno s každodenním docházením do práce a ještě se stíhat věnovat rodině, partnerovi a kamarádům, ale už brzy budu stoprocentní freelancer a neskutečně se na tohle nový období těším. Dělám toho dost, ale o to víc mě to baví a každý den je jiný. Někdy mě baví psát, jindy kreslit a navrhovat. A někdy se chci na všechno vyprdnout, zaklapnout noťas, vypnout telefon a celý den si číst knížku. Líbí se mi ta představa, že si pracovní dobu přizpůsobím přesně podle svý potřeby. Tak jen doufám, že se nebudu celý dny válet.

8) Zajímavě píšeš svůj blog (http://www.theblondieverse.com/) , kde se v tobě objevila taková písařská zkušenost? A kdy jsi jí objevila ty sama?

Moc děkuju. Už od malička jsem chtěla být spisovatelka, na základce jsem milovala slohy a pořád jsem psala všemožný povídky, básničky, romány. Píšu celý život, ale vůbec si nemyslím, že by to bylo něco světobornýho. Píšu tak nějak... jak to říct, selsky? Nejsem žádný profík, jsem nespisovná, sem tam mi ujede nějaký sprostý slovo, občas vyměním mě a mně, čárkám vůbec nerozumím a kdejaký literární odborník ze mě musí mít zježený vlasy. Takže jsem v sobě to písařství neobjevila. Prostě si jen tak píšu a lidi to asi baví. Talent je podle mě půlka úspěchu – ta druhá je schopnost prodat se.

9) Máš nějaké životní motto?

Když se tak nad tím zamyslím, už asi neexistuje motto, který by dokázalo shrnout můj život jednou větou. A kdyby bylo (a ono jich v minulosti bylo!), určitě by se měnilo s tím, jak se postupem času měním já. Každopádně napadla mě věta, kterou rád říká můj kluk: „Otevři se světu a svět se otevře tobě.“ To v sobě skrývá spoustu poselství.




Rakům zdar!!!

Tady to nekončí!

Simon Scarrow - Gladiátor

Dříve, než jsem začal hlouběji přemýšlet o nějakém smyslu knížek a jak jsou napsané, jsem měl rád takové čtivo, které je napsáno tak jednoduchým jazykem, že by ho pochopilo i 13leté dítě. A tak není překvapením, když jsem po nějaké době zase vzal do ruky podobnou knížku. Nebýt toho, že příběh byl přímo parádní, tak jsem knihu neodložil. Ale hezky od začátku.

V knihovně jsem od autora Simona Scarrowa nalezl knížku Gladiátor. Už dle anotace to vypadalo jako zajímavý příběh.

Centurioni Macro a Cato se po vyčerpávajícím tažení proti Parthům vracejí do Říma, ale cestou zasáhne jejich loď ničivé zemětřesení a následná přílivová vlna. Po dramatickém boji o život přistávají s poničeným plavidlem v krétském přístavu Matale a zjišťují, že přírodní živel změnil tamní města v trosky a připravil o život tisíce lidí. Chaotické situace využívají otroci, kteří se mstí svým pánům za všechna příkoří, a místní bandité, jejichž cílem je svržení nadvlády Říma. Římské jednotky na ostrově jsou po živelní katastrofě ochromené a nedokážou udržet pořádek. Macro s Catonem proto musejí chtě nechtě zasáhnout, než se situace zcela vymkne kontrole. Ani jeden z nich ovšem netuší, že jejich nepřátele vede muž, který jim přísahal pomstu a je odhodlaný dodržet svůj slib za jakoukoliv cenu

Oba Centurioni se vrací z tažení proti Parthům, když je zasáhne zemětřesení a následně vlna tsunami. Jen tak tak přežijí, ale díky škodám na lodi musí zastavit u pobřeží Kréty, aby mohli opravit loď a dostat se do Říma. Ovšem přírodní živly zpustošili ostrov a také pomohli oslovit otroky, kteří si hned udělali armádu a útočili na oba Římany. Navíc jejich vůdce nenávidí Řím už jenom proto, že byl jím uvržen do otroctví. Už to skoro vypadá, že vyhraje a celá Kréta bude jeho, avšak nečekaný vojenský tah celému střetnutí dá jiný rozměr.

Když by celá kniha byla bez dialogů, tak bych si jí klidně přečetl ještě jednou, ale rozhovory mezi postavami celému příběhu přímo škodí. Dát na každou stránku slovo „do prdele“, to mi přišlo dost divné.  Autor si navíc udělal z obou centurionů tak nadřazené postavy, že to skoro vypadalo, že to jsou nesmrtelné postavy. Kamkoliv přišli, chtěli okamžitě velení a neohlíželi se na stav věcí, to mi přišlo poněkud neuvěřitelné s ohledem na situaci

A kdo je to vůbec Simon Scarrow?

Tento autor historický románů se narodil v roce 1962 v Nigérii, ale po několika letech se s rodiči přestěoval do Velké Británii. Začal studovat a posléze i učit historii na univerzitě. A jednoho krásného léta se rozhodl, že svoje vědomosti zúročí a bude psát o římských dějinách, ve kterých vystupují vojáci Macro a Neto. V současné době žije v Norfolku a má dvě děti

Tady to nekončí!

První soutěž

Nemožné se stalo možným. Před necelými třemi týdny jsem si založil blog a od té doby se vyšplhal počet liků na facebokové stránce Račí svět na 100. Sto věrných, kteří mě sledují, hodnotí mě a konstruktivně hodnotí mé výtvory. A nebyl bych to  správný autor, kdybych v tomto „výročí“ neudělal soutěž. S posvěcením jedné z autorek DivergentCzech Dominiky Vaňkové jsem se rozhodl, že si můžete o tuto knížku zasoutěžit. Je to sbírka povídek od nakladatelství Cooboo, které byly na téma Divergentní svět (nejptejte se mě, co to je, já sám to nevím J ).
A v čem spočívá ta soutěž? Napište mi na Pavlikruza@seznam.cz krátkou esej/povídku na téma : Co se Vám nejzajímavějšího/nejvtipnějšího stalo při čtení. Fantazii se meze nekladou. Chvíli jsem přemýšlel, že minimální počet znaků bude 100, ale to by byla taková kratší zpráva, a tak minimální počet znaků bude 1000. Vítěze vyhlásím 29.7. a pokud příběh (nebo pokud se někdo odhodlá na povídku) nebo video  udělá opravdu dobrou, uveřejním ho na svém blogu. Tak jenom s chutí do toho a knížka bude Vaše

Tady to nekončí!

Jaké by mohly být knižní projekty

Ačkoliv jsem člověk, který nejdřív jedná a potom přemýšlí, tak jsem tentokráte udělal přesný opak a zastavil jsem se a trošku jsem si sám pro sebe zafilosofoval nad nesmrtelností brouka. A postupně jsem se od nesmrtelnosti brouka dostal až k tomu, co by bylo dobré udělat za projekty pro to, aby ti, co čtou, nebyli považování za podivíny (jsem občas označován za toho, co nevyleze ven, jenom čte a mnohé další horší věci), zároveň by byla zpopularizována literatura jako taková a v neposlední řadě by se vyřešil problém nás knihomolů, když řešíme v otázce nadbytku knih nerudovskou otázku KAM S NÍM.  A přišel jsem na těchto 5 nápadů. Jestli už existují v nějaké omezené míře, tak mi napište do komentářů, rád se na ně podívám.

Veřejná skříň

Nemyslete si, že by to byla nějaká skříň na ulici. Představoval bych si to, že by to bylo v nějakém bytě/obchodě/místnosti, kde by ti lidé, kteří měli přebytek knih a chtěli se jich zbavit, tak by je dali tam a mohli si odnést nějakou jinou, kterou tam dal nějaký jiný čtenář. A zároveň by vedle byla skříň, kde by byly nově vydané knížky, které by tam dávala nakladatelství  a za nějakou nižší cenu by si je lidé mohli koupit.

Čtenářský klub neorganizovaný nakladatelstvími

Moje představa je taková, že by se tyto čtenářské kluby domluvily, že v určitý den by se na nějakém místě sešli lidé a diskutovali nad nějakou knížkou, kterou by si předem domluvili. Už jsem viděl několik čtenářských klubů, které zorganizovali jednorázově samotná nakladatelství, aby sami čtenáři řekli, jaká ta knížka je.

Více literárních kaváren

Tahle věc podstatě souvisí s tím předchozím projektem. Literární kavárny by poskytovaly prostory pro (nejenom) knižní akce a kde by se pořádala autorská čtení a kde by čtenářské kluby mohli diskutovat nad svoji zrovna vybranou knížkou. A druhá věc by byla, že by ta literární kavárna musela mít tu správnou „atmosféru“ na to, aby se tam pořádaly nějaké takové čtenářské akce. Vím o jedné literární kavárně v Plzni a přijde mi, že kdykoliv tam vstoupím, tak si připadám jak v márnici. Už se jenom bojím, kdy najdu nějakou mrtvolu.

Setkej se se svým KNIŽNÍM blogerem

Nelekejte se, tohle by nebyla žádná seznamka (i když by se to dalo pojmout jako speed dating knižních blogerů :D ). Vím, že existuje  Youtubering, kde se představují samotní youtubeři, ale na můj vkus je to moc velkolepá akce. Stačilo by, kdyby se v nějaké knihovně/kavárně sešly knižní blogeři a booktubeři a představili se, co dělají, co zamýšlejí a kam chtějí směřovat. Takhle by se blogeři poznali i naživo a né přes písmenka či videa. Taková prezentace sebe sama. Případně formou pikniku někde venku, neříká se snad, že Láska prochází žaludkem? I když v tomto případě bych to upravil na Přátelství přichází přes jídlo J

 

Spolky zaměřené na osvětu literatury do škol

Setkávám se často s maturanty (a nejenom jimi), kteří nadávají, že maturitní povinná literatura je hnus, který nechtějí číst a proto jsou odrazování od četby samotné. A proto bych založil spolky, které by hravou formou (Komenský říkával škola hrou) ukázaly nějakou knížku v divadelním podání (si pamatuju, jak jeden takový spolek přišel s Válkou s mloky).  A zároveň vysvětloval i na základních školách, proč je dobré nebo špatné číst.

 

 

Co myslíte, mělo by něco takového budoucnost? Napište mi, zda Vás také něco podobného chybí nebo Vás toto zaujalo a nebo také, jestli něco podobného už někde existuje

 

Rakům Zdar

 

Tady to nekončí!

Pavlovy Rozhovory - Rozhovor s Jenny Nowak, autorkou píšící o upírech

Málokdo z českých spisovatelů současnosti může říct, že napsalo již 19. knížek. A myslím si, že podobná situace je u zahraničních spisovatelů. A když někdo píše od roku 1994 o upírech hned po revoluci a následně dalších 18 knížek je o upírech, vampýrech, vlkodlacích atd., tak kdybych měl klobouk, tak bych smekl. Jenny Nowak právě dopsala svoji 19. knížku, a tak bylo na místě ji vyzpovídat.

 

1) Jak se z člověka stane spisovatel, když skoro celý život pracuje manuálně?

 

No rozhodně se to nestalo tak, že bych si jednoho dne řekla: „A já mám nápad. Budu spisovatelkou!“ Zvlášť když moje původní profese byla úplně jiná – po studiích jsem nastoupila jako módní návrhářka obuvi. Za „krásných“ časů socialismu se ale tak nějak přihodilo, že jsem místo u kreslicího stolu skončila v kravíně jednoho JZD v pohraničí. A protože jsem nevěřila, že někdy bude podstatně lépe a že se k nějaké práci bez vidlí budu moct vrátit, udělala jsem si dálkově školu, ze které jsem vyšla jako chovatel exotické zvěře. A právě v přípravně krmení vlčího pavilonu pražské ZOO začal o přestávkách vznikat můj první román.

 

 

2) První knížku jste tedy vydala v roce 1994. Kde jste čerpala inspiraci? Po revoluci už se sice mohlo psát cokoliv, ale tak brzo se jistě knížky nevydávaly jak na běžícím pásu.

 

 

On to hlavně napřed vůbec žádný román být neměl. Začalo to jako hromada poznámek o jednom neuvěřitelném zážitku, který mi posléze převrátil život naruby. Doslova. Pro zábavu jsem tenkrát podstoupila reinkarnační regresi, čili něco, při čem by člověk ve stavu lehké hypnózy měl nahlédnout do svých minulých životů. Nic jsem o tom nevěděla a nic nečekala. A ke svému naprostému ohromení jsem se náhle přípravy ocitla v úplně reálném prostředí Hollywoodu třicátých let! Byla jsem tam. Se všemi pocity, vjemy a detaily. Šílený zážitek. Začala jsem pak pátrat v archivech a hledat, co z toho, co jsem tam zažila, by mohla být pravda, a s naprostým ohromením zjišťovala, že skoro všechno. Zapisovala jsem to jako zběsilá, abych nic nezapomněla, a spojovala jsem jednotlivé situace do příběhu. Až měl nakonec tři sta stran. Nazvala jsem ho Nemrtvý, protože jeho hlavní postavou byl slavný filmový představitel Draculy Bela Lugosi, o kterém se už za jeho života vyprávěly hrůzostrašné zkazky naznačující, že svoji roli vlastně vůbec nemusí hrát... No a pak přišla další kniha a spolu s ní nápad, že by se mi literatura mohla stát profesí. A bylo.

 

3) Změnila jste si jméno na pseudonym Jenny Nowak, proč? Chtěla jste být anonymní, když se budete někde představovat vlastním jménem?

 

Ale to vůbec ne. První román, ten který vznikl z té hromady poznámek, mi ale vycházel v době, kdy se v nadšení z neomezeného přílivu překladové literatury docela dost utlumil zájem o tu domácí. A můj tehdejší nakladatel tvrdil – a nejspíš měl pravdu – že o prvotinu české autorky nebude zájem a že si mám tudíž vymyslet „kosmopolitně znějící pseudonym“, jak se vyjádřil. Nějaký bych si ale musela vymyslet i tak, protože v té době už poměrně známá autorka pod jménem Jana Moravcová publikovala a lidi by si nás pletli. Aby to bylo ještě zábavnější, tak ona se tak na rozdíl ode mě nejmenovala. V občance měla Jana Neumannová. Moc jsem to ale neřešila, protože v té době jsem byla přesvědčená, že první kniha bude i poslední, takže mi bylo dost jedno, jakým jménem ji podepíšu. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro upravenou verzi svého jména za svobodna. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za pár let mi ani mezi přáteli, ani v práci, ani doma v rodině a vůbec nikde nikdo neřekne jinak než Jenny a že těch knih bude každým rokem přibývat, tak bych si poklepala na čelo…

 

4) Zaměřujete se hlavně na upíry a magii, proč jste si vybrala zrovna tuto oblast zájmu?

 

Víte, ono se říká, že autor si nevybírá téma, ale každé téma si hledá svého vypravěče… Vím já, proč mě ten nápad s regresí zavedl zrovna do chvíle, kdy ve studiu Universal vznikal kultovní černobílý horor o nesmrtelném hraběti? Pátrala jsem pořád dál, chytlo mě to, pak už jsem hledala v rumunských archivech a po stopách dávných legend i historických událostí jsem šla stále hlouběji, do středověku, starověku… prehistorie. Téma nesmrtelnosti, krve, zločinu, trestu a vášně je přece věčné a fascinuje lidstvo už odnepaměti.

 

 

5) Čtete i nějakou jinou literaturu kromě upírů, vampýrů, vlkodlaků atd.?

 

Tenhle žánr vlastně paradoxně čtu velmi málo. Ono toho taky moc nevychází, když nepočítám svítící vegetariánské upíry pro teenagery. Čtu ale všechno, co mi přijde pod ruku – v zoologické terminologii bych asi byla literární všežravec. Baví mě historické romány, ale klidně i detektivky, životopisy zajímavých lidí, ale nemám problém si s chutí přečíst i otřesné slaďáky. Už přes dvacet let ale pracuju jako redaktorka pro jedno pražské nakladatelství, a protože nevím, jestli by to nebyla nedovolená reklama, tak jen prozradím, že my jsme ti, kteří poprvé vydali Šifru mistra Leonarda. Takže další spousty knih nespočtu témat a žánrů čtu ještě v počítači, zatímco rediguju jejich překlady do češtiny.

 

 

6) Jaká byla Vaše nejprodávanější knížka? A jaká měla nejvíce kladné hodnocení?

 

Největšího prodejního úspěchu se asi dočkala Čarodějka po česku, nevážný

„slabikář“ magie každodenního života pro ženské od patnácti do sto patnácti let.

A z beletrie Dračí krev, první část transylvánské série, ta v nakladatelství s příznačným názvem Netopejr vyšla už potřetí, ostatní se dočkaly zatím druhého dotisku. Nejvíc kontroverzních reakcí, a největší množství pochvalných i sprostých dopisů, vzbudila má zatím jediná publikace na politické téma, kniha o Karlu Schwarzenbergovi, očité svědectví o tom, co se dělo v zákulisí kolem volby prezidenta, nazvaná Neuhnu z cesty.

Jinak jsem ale zjistila, že co čtenářů, to oblíbených knih. Každý si najde tu svoji a o té tvrdí, že zrovna tahle je úplně nejlepší. A která je to pro mě? Vždycky ta, kterou právě píšu…

 

7) Chystáte se vydat svoji 19. knížku, o čem bude?

Právě dopsaná knížka je desátým, završujícím dílem románové řady, kterou mí čtenáři pojmenovali „transylvánská série“. To proto, že jejím hrdinou je právě proslulý transylvánský kníže Vlad, který vešel do legend jako Dracula. Jenže u mě je trochu, no dobře, tak tedy docela dost jiný, než jak ho znají čtenáři klasických hororů.

Na rozdíl od těch předešlých nebude ale tahle kniha, nazvaná V řetězech, prostě pokračováním jeho příběhů. Je to jakýsi most, který se místo aby zakončoval, obloukem klene daleko před začátek, napřed do časů dácko-římských válek. Krvavá historie začíná. Staletí běží a světem táhne pro změnu Bič Boží – Attila. Všechny nitky, všechny ty červené pramínky se zase stékají do Rumunska, kde už se píše rok 1431 po Kristu a vladař očekává narození dědice. 

 

8) Můžeme Vás potkat na nějakém knižním veletrhu nebo v nějakém knihkupectví na autorském čtení například?

 

Momentálně o žádném konkrétním setkání nad knihami nevím, ale na pražském veletrhu Svět knihy bývám každý rok. Autorská čtení a besedování v kavárnách nebo čajovnách jsou taky oblíbená a letos v listopadu budu už třetím rokem patronkou a hostem gothického, převážně hudebního festivalu s poetickým názvem Magická noc trubadúrů v Kralupech, kde by se měl pokřtít nový román. Hlavní křest ale proběhne už dřív v Praze, jen ještě bohužel není známo kdy. Právě teď mi ale vychází úplně jiná a úplně nejnovější knížka – zas jednou odskok do zcela jiného žánru, Ať žije pestrý svět. Jsou to příběhy o zvířatech, hlavně o mých bláznivých svěřencích ze zoologické, ale nejen o nich. Jmenuje se Jak mi zvířata mluvila do života.

 

9) A poslední otázka na závěr: Už jste nějakého upíra viděla? J

Taky otázka na závěr: Uvěřil byste mi, kdybych řekla, že ano? J

 

Tady to nekončí!

Povídka Srdcetep od Dominiky Vaňkové v DivergentCzech

Knížku DivergentCzech jsem dostal jako „dárek“ od autorky jedné z povídek Srdcetep Dominiky Vaňkové. A jako poděkování jsem jí slíbil, že se speciálně na její povídku podívám a napíšu na ni recenzi. Zpočátku jsem se bál,  že bych ji příliš zkritizoval, ale po začtení se se můj strach přeměnil na obdiv k tak mladé spisovatelce s tak pěkným psacím talentem. 

Zach je člověk, který sportuje, pije hodně cukru kvůli energii a dalo by se říct, že si užívá život každou minutou. A za toto ho okolí nenávidí. Lidstvo totiž vypočítalo, jak dlouho může žít podle úderů srdce a také vymyslelo lék, díky kterému můžou žít lidé déle, jenom se musí dodržovat určité zásady. Takový způsob života, který spočívá bez pohybu a chození na meditace, žije Stephanie, která jednoho dne potká Zacha a díky němu se její život převrátí naruby. A nakonec zjistí, že žít dle předpisů není to pravé ořechové pro ní, protože v ní dřímal ďábel.

Autorka píše velmi čtivě, její povídku jsem zhltnul jako malinu a klidně bych chtěl nášup. Podle mého chtěla poukázat na to, že přílišný fanatismus v čemkoliv je špatný (v tomto případě to byla jistě narážka na zdravý životní styl a také to, že pokud chce člověk něco zažít, musí se pohnout ze své zóny pohodlnosti a zažít nějaké dobrodružství, na které je potřeba nějaká námaha).

Tato povídka vyhrála druhé místo v historicky první literární soutěži nakladatelství Cooboo, ve které se zúčastnilo hned 64 povídek na téma Divergence jako taková A kdo je to vůbec Dominika Vaňková, že skončila na druhém místě? Rozhovor s ní si můžete přečíst zdehttp://raci-svet.blogspot.cz/2016/07/pavlovy-rozhovory-rozhovor-s-dominikou.html

Tady to nekončí!

Sam Eastland - Oko rudého cara

V životě knihomola přijde v jednu chvíli okamžik, když zpanikaří, začne brečet, zavře se v pokoji a nějakou dobu nebude vycházet ven. Tím momentem, o kterém mluvím, jsou přečtené všechny knížky, které doma má a žádné peníze, za které by si další koupil. Já jsem se naštěstí dostal jenom do chvíle, kdy jsem přečetl všechny knížky. Naštěstí jsem si zachoval chladnou hlavu a uvědomil si, že existuje taková budova na osm písmen. A tou je K-N-I-H-O-V-N-A. Tak jsem tam šel a pořád jsem si říkal, že si vezmu dvě knížky a jdu domů…. Řekněme, že se mi to poněkud nepovedlo a skončil jsem doma s pěti. A jedna z nich byla od Sama Eastlanda Oko rudého cara.

Po přečtení anotace: Inspektor Pekkala, známý jako Smaragdové oko, býval kdysi nejslavnějším detektivem celé Rusi a spřízněnou duší cara. Teď ho vězní ten, koho kdysi stíhal. Jako miliony dalších skončil na Sibiři v gulagu a v sovětském Rusku po něm zůstala jen legenda. Stalin ho ale po letech dočasně omilostní... Je totiž jediný, kdo by mohl vypátrat skutečného vraha carské rodiny a najít carův poklad. Pokud se mu to podaří, má být jeho odměnou svoboda a naděje na shledání se ženou, kterou mu vzala revoluce. Neuspěje-li, čeká ho smrt….  Člověk nabyde dojmu, že se bude příběh odehrávat jednou v carském Rusku, kde Pekkala bude vzpomínat na své případy a pak zpátky v Sovětském svazu, kde bude vyšetřovat vraždu Romanovců. A taky tomu tak je. Čtenář pozná historii první poloviny dvacátého století.

Inspektora Pekkalu dostal díky bolševické revoluci do gulagu Stalin, ale po 9devíti letech v něm ho Stalin potřebuje, aby vyšetřil vraždu Romanovců, protože je jediný, kdo to zvládne. Dostane na pomoc mladého Kirova, který je ve službě teprve měsíc.

Vyslýchá všechny, kteří si pamatují události z doby zmizemí cara a jeho rodiny, ale postupně nabývá dojmu, že se ho vrah chce pokusit zneškodit, protože otevřel případ. Nakonec se ukáže, že tím vrahem byl člověk, kterého poslal na doživotní za mříže a který chtěl jenom carský poklad.

Mám rád thrillery ze Sovětského svazu, avšak tenhle mi přišel málo propracovaný, děj až na zvrat na konci byl takřka předvídatelný. Hlavní hrdina mi nepřišel jako nějak velký detektiv, žádný finský Sherlock Holmes to nebyl. Kromě toho si myslím, že si autor až moc idealizoval chování Stalina.

Abych celou knížku jenom nehanil, líbilo se mi, jak tam autor spojil fikci v podobě Inspektora s fakty (zavraždění carské rodiny). Přečetl jsem tuto útlou knížku za chvilku. Navíc při přečtení dalších knih od něj si neustále protiřečí a to, co píše v jedné, píše úplně jinak v jiné knížce.

A kdo to je vůbec Sam Eastland? Původním jménem Paul Waitkins, který se narodil v roce 1964 v Londýně. Svá díla začal psát také proto, že jeho dědeček byl londýnský policejní detektiv. V současné době žije v USA.

  

Tady to nekončí!