Na ten den si vzpomenu vždycky,
když někdo nepřijde včas. Domluvili jsme se s kamarádem, že u něj budu v 8
hodin večer. Dorazil jsem k němu 5 minut před 8 hodinou, zazvonil jsem, on
vykoukl z okna a řekl :“Chvilku“. A z té „chvilky“ bylo rázem 10
minut, 15 minut, 20 minut a skončilo to u 45 minut (sám se divím, že jsem na
něj tak dlouho čekal). A když na něj čekáte v zimě, v mínus 30, tak byste
ho nejraději zabili. A on nakonec ani nepřišel. Jeho matka vykoukla a řekla, že
on nakonec nepůjde.
A nebo druhý příklad
dochvilnosti. Jdu na pohovor. Domluvíme se na druhou hodinu odpolední. Přijdu
těsně před druhou hodinu, otevře mi ve firmě sekretářka s tím, že šéf šel
právě na oběd, že si mám zatím sednout. 5 nebo 10 minut bych pochopil, ale půl
hodiny? „Naštěstí “ jsem se do té firmy nedostal.
To byly dva příklady z nedávné
minulosti, když jsem musel počkat na druhou stranu. Pochopím to, když druhá
strana napíše, že se z nějakého důvodu opozdí, abych počkal chvilku,
nepochopím však to, když mám čekat dlouhou dobu bez nějaké kloudné informace.
V případě, že se mám sejít s nějakou
slečnou (a je jedno, jestli je to rande nebo pracovní schůzka), tak jako
správný gentleman bych počkal klidně hodinu bez odpovědi (ale to se mi ještě naštěstí
nestalo). U holek je polehčující okolnost,
že jsou holky, a tak mám trpělivost, abych na ně počkal – to mi asi udělala výchova
rodičů.
,Jsem schopen jít na nějaký
předmět do školy i hodinu předem a poslušně čekat na začátek vyučování. Na
druhou stranu mě nebaví tak dlouho čekat, trošku paradox, že jo? Ale člověk nikdy neví, co se může během té
hodiny naskytnout, třeba potkám někoho, s kým se zaklám a ta hodina uplyne
snadněji
Na schůzky venku chodím vždy tak
půl hodiny dopředu. Je to hlavně proto, že když se s někým scházím na
místě, kde jsem nebyl, tak si obhlédnu terén, co kdybych musel rychle zmizet,
tak abych měl nějakou únikovou trasu a nebo se kouknout po nějaké kavárně, kam
bychom zapadli.
Když přijdu pozdě, i když
oznámím, že přijdu pozdě, tak je mi vnitřně špatně. Nevím proč, ale je mi
samotného hrozně, když musím někoho nechat čekat. Navíc se může stát, že
dotyčný/dotyčná bude mít zamračený výraz, a tak se hned od začátku budu muset
snažit o zlepšení nálady.
A jak jste na tom vy s dochvilností?
