Hovotovst vs peníze na účtě

Určitě se Vám to taky stalo. Šli jste do nějaké obchodu s tím, že zaplatíte účet s bezkontaktní kartou, ale nakonec jste za blbce, protože ten obchod nemá platební terminál (jednou se mi stalo, že pán za mnou mi 50korunový nákup zaplatil a nic za to nechtěl).

Je těžké říct, co je lepší, zda peníze na účtě nebo hotovost v peněžence, ale když to vezmeme kolem a kolem, tak pevně doufáte, že peníze na účtě tam opravdu jsou, že to není jenom chyba v Matrixu a opravdu Vám tolik peněz zbývá. Největší štěstí je to, že můžete čerpat do mínusu, takže trošku víc přešvihnout limit našich peněz nemusí být na škodu. Horší je, když potom nemáme ani na chleba. Potom nepohrdneme ani kořínkama z pole. Pro fanouška

 Kožená peněženka a v ní samé zelené bankovky a stovky stříbrných mincí, které cinkají. Neříkejte, že to není lahoda pohoda mít takovou kombinaci. Víte, že můžete utratit tolik a tolik peněz a pokud byste chtěli utratit víc, tak se Vám v obchodě někdo vysměje.  Horší potom je, když Vám peněženku ukradnou nebo si jí někde zapomenete. To následné obíhání úřadů kvůli občance, kartičce zdravotní pojišťovny bezkontaktní kartě je nekonečné.

 

A jak to mám já?

Když mám v peněžence několik stovek, tak i když nechci nic koupit, tak stejně si nějakou tu kravinu koupím, protože vím, že mám peníze v peněžence. A v tomto nakupování neskončím, dokud v peněžence žádnou zelenou bankovku  neuvidím nebo  drobák mi nezacinká.

Na druhou stranu, když platím účty přes internetové bankovnictví a nebo s teď už bezkontaktní kartou, tak sice můžu utrácet do aleluja, ale když si nedám bacha, tak můžu skončit v hlubokém mínusu a není daleko k nějaké exekuci.

 

Podle mě by nejlepší bylo, kdyby existovala nějaká „elektronická bankovka“, která by vypadala jako současná stokoruna, ale fungovala by jako kreditní karta. Zároveň by měly všechny obchody „terminál“, do kterého bychom tuto bankovku dávali a platili. To bychom spojili zelené peníze s penězmi na účtě.

A jak to máte vy? Upřednostňujete raději cinkání v kapce a nebo jistotu nějakých peněz na účtě?

 

Tady to nekončí!

Booktweet #4

Zjišťuji, že na twitteru je málo lidí, kteří píšou o knihách a zároveň nekopírují to, co píšou na fb nebo instagram. Ale i přesto jsem několik kreativných lidí našel. A máme tu Booktweet #4

 

Monika Havlasová

Tato maminka dvou dětí se v bloggerském světě schovává pod přezdívkou rozešívačka (její blog najdete na rozesivacka.cz).  A veřejně se přiznává, že miluje audioknihy. Jinak kromě recenzí u ní na twitterovém účtu můžete najít také dohadování s manželem.  

 

Verča

Kromě welness barů, cocktail barů a značky spodního prádla můžete  nalézt pod názvem Infinity také ve světě Twitteru také reálnou osobu.  Kromě fotek stránek knih a zajímavých úryvků ze své četby můžeme také zjistit, že je to fanoušek Harryho Pottera. Retweetne často nějakou buchnu (po které začínám mít hlad) a její blog je moje-iluze.blog.cz

 

Tereza Králová

A máme poslední twitterový účet. Zde nalezneme dalšího fanouška Harryho Pottera, ale překvapivě také rozhořčení nad některými věcmi z obyčejného života na sociálních sítí a nebo také filozofování  sám se sebou.

 

 

Tady to nekončí!

Agitace u Show Jana Krause

Zapřisáhl jsem se, že na tento blog nebudu dávat nic, co by mělo i vzdáleně něco společného s politikou. To jsem slíbil sobě, ale také Vám, mým čtenářům, již na začátku. Ale po poslední kauzu, která mě samotného urazila natolik, jsem se rozhodl, že se k tomu vyjádřím (minimálně proto, aby lidi nežili v nějaké iluzi).

Jaká „politická“ kauza mě naštvala? Jistě znáte pořad Show Jana Krause, kde si dotyčný zve do pořadu tři osobnosti, které se postupně na něco ptá. Kromě jiného na začátku má jakýsi prohlášení/úvod, ve kterém většinou shrnuje nejnovější (nejenom) politické události. Několik dní před 28.10., tedy svátkem československé státnosti, se měl vysílat pořad, který dle postupně zveřejněných záběrů byl velmi kritický vůči našemu prezidentovi Milošovi Zemanovi. Jelikož on byl na FTV Prima již pětkrát, tolikrát nebyl na žádné jiné televizi, tak se předpokládá, že je mu vedení televize nakloněno, a tak provedli cenzuru.

Ale dost od domněnek  a půjdeme k mému naštvání. Ve zveřejněných záběrech z pořadu se shromáždělo před publikem kolem 30 lidí a dle hlášení Jana Krause se mělo popřát vše nejlepší k svátku. Ale ono to nakonec vypadalo tak, že všichni si šli zanadávat do televize na Zemana. Ale co mi vadilo? Kromě toho, že to bylo jednostranně zaměřené a případný příznivec druhé strany nebyl žádný, tak jeden pán z těchto „celebrit“ řekl, že by se měli přesvědčit voliče, kteří volili Zemana, aby ho příště nevolili.

Tak se podívejte. Je rok  2013, čeká nás první druhé kolo prezidentských voleb v České republice. Na jedné straně Miloš Zeman, na druhé straně Karel Schwarzenberg. Je to těžká volba, protože na jedné straně stojí alkoholik a na druhé straně spáč. I kdyby ve všech předvolebních debatách byl pan Lihovník opilý, tak druhou stranu ve všech debatách naprosto rozsekal. Navíc jsem byl dvakrát v televizních debatách v publiku (v divadle Hybernia a v Kongresovém centru) a když nebyla řeč na knížete, tak regulérně spal. Z těchto důvodů jsem volil Zemana a za tu volbu jsem byl hrdý. A nepřijde mi normální, když elity mi „nadávají“, že jsem nějak „méněcenný“. To spíš ty takzvané celebrity. Podle mě napsal Kraus všem, o kterých věděl, že nemají rádi Miloše Zemana, aby si zanadávali.

Navíc mi přijde, že největší kritici „cenzury“  toho pořadu určitě žádný díl Show Jana Krause neviděli. Já viděl každý díl a kvalita se neustále snižuje. Minimálně tím, že ty všemožné dotazy na hosty mi přijdou dost divné. Minimálně tím, že úspěšný sportovec by měl být vzpovídán na sport a né na to, jak si dělá vlasy atd.  

A úplně nakonec. Na facebooku se objevují lidé, kteří nikdy nešli k volbám a najednou komentujou politiku (a úplně nejvíc Zemana). Přijde mi tedy značně pokrytecké, když nezvedli svůj zadek a nešli vhodit lístek do urny. Navíc cokoliv se jim nelíbí, tak nadávají u toho u piva, ale aby přiložili ruku k dílu a změnili to, to ne.  To je možná jeden z důvodů, kvůli kterému zaostáváme v občanském a spolkovém životě….

Tady to nekončí!

Knižní citáty

Mnohdy právě v citátech najdeme tu moudrost, kterou hledáme. Na poličce mé knihovny leží již 15 knih, ve kterých nalézám na tisíce různých citátů. A s desítkami z nich se ztotožním. A jelikož jsem tedy milovník citátů, tak jsem se rozhodl udělat jednou týdně pětici citátů na určité téma. A dneska začínáme na téma knihy

Tady to nekončí!

Moje zelená lahoda

 

 Jak by se mohlo dle nadpisu zdát, tak nevyžívám se v žádných plísních a ani dokonce je nepěstuju. To jenom jsem si vypěstoval závislost na japonském zeleném čaji v prášku, který se nazývá Matchatea. A v čem je tak báječný?

Pouze elitní japonští farmáři znají know-how na výrobu čaje Matcha. Výroba tohoto čaje je bezpochyby jednou z nejnáročnějších metod produkce čajů na světě.

Matcha pochází z čajovníku, který se pěstuje speciální zastiňovací technikou. Čtyři týdny před sklizní se pole úplně zastíní. Speciální stínící technika zabrání až 90% slunečního světla. Rostlina, která je v té chvíli téměř v úplné tmě kompenzuje nedostatek světla intenzivní produkcí chlorofylu. To činí listy bohatší na aminokyseliny a typická je pro ně smaragdově zelená barva. Kvalitní Matcha poznáte nejen podle sytě zelené barvy, ale také podle nasládlé a jemné chuti. (Zdroj: matchatea.cz)

Piju tento čaj 3 roky a předtím, než jsem ho začal pít, tak jsem každé ráno po požití „obyčejného čaje z pytlíku“ byl sotva poloviční. Byl jsem neustále ospalý, do 12 hodin jsem nebyl schopný se soustředit. Ale jakmile jsem začal pít tento nápoj, tak po snídani se mi vlila energie do žil takovým způsobem, že jsem chtěl skákat dva metry vysoko, kromě jiného jsem „ztratil“ 2 kg na váze a dokázal jsem se jak ve škole, tak také později v práci soustředit daleko víc než předtím. Ačkoliv je poněkud dražší (30 pytlíků v krabičce stojí kolem 320,-), ale jak se říká: Za kvalitu si člověk musí připlatit. A já si klidně připlatím.

Navíc 4x do týdně sportuji (běhám a jezdím na kole),takže vydržím delší vzdálenosti a doma padnu do postele (samozřejmě po vysprchování) příjemně unavený.

Když moji známí viděli, co to piju, tak mi říkali, že je to nějaký zelený zkažený pivo. Ale když jsem jim popsal účinky, tak ho začali pít taky.

Příprava samotného čaje je jednoduchá – roztrhnu pytlík, dám do sklenky, zaliju teplou/studenou vodou a je to. Žádná dlouhá složitá příprava. Může se také s matchou vařit, ale když vidím cokoliv zeleného k jídlu, tak k tomu mám zatím odpor, ale kdo ví, třeba tuto nechuť postupně překonám

Každopádně díky tomuto zelenému čaji jsem přišel chuť na čaj jako takový a piju už jen čaj, když   přicházím do pivnice, tak si dávám čaj. Sice se na mě divně koukají, ale co, když mi to chutná, proč si to nedávat všude.

Sice toto vypadá jako reklama, ale když člověk má tento čaj vyzkoušený, tak proč se s ním nemá pochlubit? J

A víte, co je hrozné? Tento můj zázračný mi právě dneska došel, co budu dělat? :D

Tady to nekončí!

Booktweet #3

A máme tu další týdenní souhrn nejzajímavějších knižních twitterových účtů. Myslím si, že tentokráte jsem objevil dost zajímavé, tak hleďte a čtěte

 

 

Vojtěch Hamerský

Tento pán, který má také blog Eclectic Guy, nedává na twitter jenom to, co napsal na blog, ale také to, co zažil ve svém životě. Kromě jiného dělá v knihovně, takže se můžeme leckdy dočíst dost šukující informace z těchto míst. A může se Vám zdát, že jeho knihovna je tajemná jako ta Bradavická.

 

Tereza Pecáková

Že Vám toto jméno něco říká? Aby ne, tato slečna pracuje v nakladatelství Cooboo, kde dělá šéfredaktorku, podílela se na organizaci literární festivalu Humbook, takže za poslední dobu můžeme najít tweety hlavně o Humbooku. Když pomineme Humbook, tak se můžeme číst, že paní má blog teresinha.cz, kde prezentuje recenze knih, které přečetla.

 

Stanislava

Tato slečna je tajemná jak hrad v Karpatech, chtěl jsem se o ní dozvědět více, googlil jsem jak zběsilý, dokonce jsem paní Tajemné psal, aby mi řekla celé jméno, ale ne, zatvrzele mlčí. A tak se tedy o této osobě můžete z tweetů dozvědět to, že má blog stannika.cz (nechápu, proč mám automatické opravy na statika.cz), kde hlavně píše filozofické statě o svém životě, ale knížek se také nebojí.

 

 

Tady to nekončí!

Rozhovor - Emma Riedová, spisovatelka z nastupující generace spisovatelů

Pochází z nastupující generace spisovatelů, kteří naplno nezažili komunistický režim. Před několika týdny vydala svou novou knížku Pařížské rekviem. To je Emma Riedová. A z těchto důvodů vzniknul tento rozhovor

1) Poslední dobou se začínají objevovat spisovatelé, kteří mají vystudovanou právnickou fakultu a místo paragrafů se pouští do psaní knih. Čím to je, že právníci jsou tak dobří na napsání smysluplné knihy?

U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. Disciplína se hodí i ve chvíli, kdy máte skutečně dotáhnout do konce něco jiného. Například knihu.

Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.

A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…

2) Vydala jsi knížku Pařížské rekviem, která se odehrává v 19. století. Inspirovala ses skutečnými událostmi nebo je to celé jenom fikce?

Politické pozadí je skutečné a příběhem se mihne i několik reálných osobností francouzského společenského života, ale naprostá většina příběhu je smyšlená. Mám ráda co největší vypravěčskou volnost a napětí, které je s ní spojené.

3) Máš nějaké ohlasy na svou první knížku? A kolik jich bylo prodáno?

Ke mně se dostávají jen samé pozitivní ohlasy a rozhodně mi dělá velkou radost, když mi lidé píší a říkají, jak je Královské intriky bavily. Nejvíc mě potěšila jedna paní, která říkala, že v Královských intrikách je všechno – napětí, humor i láska, že se u nich smála i plakala. To bylo přesně to, co jsem chtěla, když jsem Královské intriky psala. Nemám úplně přesné a aktuální zprávy, kolik výtisků se prodalo, ale v létě to byly necelé čtyři tisíce.

4) Všiml jsem si, že jsi dávala obálku knížky na facebook, aby ti jí ostatní posoudili. Jak dlouho jsi jí (nebo lidé kolem tebe) dohromady? Mně to trošku přišlo, jako kdyby tam stál Jack Rozparovač, který čeká na ženu,  kterou zavraždí J

Obálka je dílem zkušené grafičky Knižního klubu Soni Šedivé. Je ale pravda, že na koncepci obálky jsem trošku vliv měla, protože jsem dodala grafičce podklady, které směřovaly právě k tomuto vyznění. Příběh Pařížského rekviem je příběhem z podsvětí. Vztah mezi hlavními hrdiny je velmi vyostřený a při jejich setkáních jde nejednou o život, takže tvůj dojem z obálky je poměrně přesný.

5) Bude nějaká autogramiáda nebo případně autorské čtení?

Ano! Už v listopadu chystám besedu a autorské čtení. Bude to 22.11. večer ve velmi příjemné kavárně Alchymista na Letné v Praze a doufám, že dorazí co nejvíc milovníků knih, ať už ode mě něco četli, nebo ne.

6) Máš už v mysli námět na další knížku a nebo si dáš od psaní pokoj ?

Námětů má vymyšleno několik, i když nevím, kdy je zvládnu zpracovat. Ráda bych se ještě vrátila do středověku, ale pracuju i na osobnějším příběhu ze současnosti.

7) Jsi ročník 1989, takže se dá říct, že jsi nastupující generace spisovatelů, myslíš si, že po tobě přijde další generace, která se bude inspirovat tvým stylem psaní?  

Popravdě si svůj styl ještě trochu hledám a také myslím, že zatím nepatřím k inovátorům stylu, to je podle mě silná stránka spíš jiných autorů. Pokud bych pro někoho měla být inspirací, chtěla bych asi inspirovat spíše svou chutí vyprávět, tvořit a zkoušet různé postupy než svým konkrétním stylem. Inspirace je navíc velmi složitá věc – lidé se často inspirují vzdálenějšími generacemi nebo v rámci své vlastní generace, ale napříč národy; proti předcházející generaci má člověk asi spíš chuť se vymezovat.

8) Kde se s tebou můžou čtenáři v následujících měsících potkat?

Rozhodně na zmíněném autorském čtení, kde se můžou těšit na napínavou ukázku z Pařížského rekviem a na možnost zeptat se na vše, co je zajímá. Virtuálně pak na mém webu, kde pravidelně publikuji články související s dějem mých knih a odpovídám na komentáře, a samozřejmě na mém facebooku. To jsou také místa, kde se člověk nejrychleji dozví o všech mých dalších akcích. 

Tady to nekončí!

Humbook ve znamení psacích strojů

To mi takhle jednou Terezu z novinářského deníčku řekla :“ Jedeme na Humbook!“  Než jsem si vůbec zjistil, na co se tam můžu těšit, tak jsem začal přemýšlet, že to bude moje první setkání na nějakém knižním festivalu jako bloger s ostatními knižními blogery. A tak jsem neváhal a řekl jsem ANO.  A když se k tomu přidalo to, že jsem díky časopisu Ink vyhrál zadarmo lístky, tak to už byla povinnost vyrazit do Prahy.

Jelikož jsme byli oba z jiné části republiky, tak jsme se domluvili, že mi ráno napíše, v kolik vyrazí a domluvíme se operativně na čase a místu schůzky. Napsala mi v půl šesté, že se sejdeme v 9:30 na Hlaváku. Já, který nikdy nevstávám před 8 hodinou, jsem musel vstávat v 7 hodin, abych včas vyrazil do Prahy. Na Hlavák jsem dorazil půl hodiny před naší plánovanou schůzkou. Do té doby mi dělaly společnost podivné existence, které se potulovaly u nádraží. Přišlo mi, že tancují nějaký exotický tanec, při kterém je důležité nejít rovně a pokud možno „tancovat“ zprava doleva.

Když slečna přišla, tak naše cesta směřovala kam? No samozřejmě do Luxoru, který byl asi 10 minut pěšky. Než jsme došli do kavárny, která se nachází nahoře, uplynulo nejméně půl hodiny (správný knihomol by zůstal dole). Jelikož ten den měla svátek Tereza, tak jsem ji pozval na kafe.



To jsme s Terezou hledali knížku, která by odpovídala našemu horoskopu. Já jsem Kozoroh a objevil jsem jenom tohle

Po osvěžení jsme si to nasměrovali konečně na Humbook. Trošku jsme se ztratili u kostela, protože jsme nevěděli, jestli se dát doprava nebo doleva, ale i přes tuhle komplikaci jsme dorazili na místo určení. Tam nás čekalo překvapení v podobě fronty dobré stovky lidí, ale čekání jsme si zpříjemnili pokecem s lidmi ve frontě, kteří sdíleli stejné utrpení.



Když jsem se dostal do budovy, tak jsem si v mysli řekl „Cože? Tak malý prostor?“ (To bylo ještě předtím, než jsem zjistil, že tam jsou schody, které vedou dolů). Když jsme v novém prostoru, tak jsem si ho musel celý projít. Celou dobu mi dělala společnost slečna, která mi nabízela čaj Loyd (hmm, mátový). Ale jak se prostor začal zaplňovat, tak se mi špatně dýchalo a trochu se mi zamotala hlava, tak jsem raději šel nahoru, ale ještě předtím jsem si dal sušenku u stánku s občerstvením.



Než jsem došel nahoru, uviděl Markétu ze Světu podle Marillee, tak jsem jí musel poděkovat za to, že mi věnovala 7 minut na své Diskutujme. V momentu, když jsem se octnul před ní, tak se tvářila takovým způsobem, který bych popsal jako „Co to je za blbce?“ Moje chyba byla, že jsem se nepředstavil, ale nakonec ji to došlo, odvětila, že nemám za co a já jsem ji dal Milku jako „odměnu“ – snad jsem se trefil do chuti.



To jsem takhle dělal Veronice společnost při čekání na autobus

Druhou osobu, kterou jsem uviděl, byla Veronika z Bichličin knižní blog moje kolegyně z chmelařské oblasti, tak byla povinnost ji pozdravit. A když k tomu byl volný stůl na Pukec, tak volna byla jasná. Jdeme hrát!! Sice mi to dalo trochu přesvědčování, ale nakonec se nalomila a šla. Kdybych ovšem věděl, že je Veronika tak dobrá, tak bych si našel jiného soupeře. Dvakrát mě porazila. Teď vím, že si Pukec koupím, budu trénovat, abych ji jednou poctil návštěvou a porazil ji nejméně třikrát.



 A v tom jsem to uviděl. PSACÍ STROJE!! A když jsem u nich uviděl Dorotu Noon, tak můj směr byl jasný. Tímto děkuji, že jsi mi věnovala čas a tvé svěží názory, které mi daly naději, že lidstvo není tak zkažené, jak jsem si myslel. Navíc jsem pozval Marka z Inka, který píše povídky na psacím stroji už půl roku a hodně ho to baví, jinak Ink je zajímavý studentský časopis, který je plný poezie a povídek.

Kromě zevlování na polštářích, které se nacházely u psacích strojů (a už mi scházel jenom stan, abych mohl kempovat), jsem se tři hodiny pokusil napsat povídku na téma Fantasy z ledničky. Za tu dobu si mě natočila Televize Óčko, vyfotil časopis Pevnost a mnozí další, na které si už nevzpomenu. Za tu dobu, kterou jsem tam strávil, jsem viděl malé děti, které vůbec nevěděly, co to psací stroj je.

 Když to shrnu, nikdy bych nečekal, že většinu času na knižním festivalu strávím u psacích strojů, kde budu psát nějaké zvrácené povídky než u knih. Než jsem odešel v půl páté, tak jsem měl 4  „lajky“ , takže evidentně někdo má stejně zvrácenou mysl jako já .

P.S. Nechci, aby celý tento článek byl shozen tímto dovětkem a už vůbec nechci, aby toto vypadalo jak nějaká seznamka, ale kdo mi pomůže, dostane milion….poděkování Na Humbooku natáčela a fotila nějaká slečna v červených šatech a já se ptám : Kdo to byl?  

 

 

Toto byla jediná knížka, kterou jsem si koupil.

Tady to nekončí!

Booktweet #2

Ještě předtím, než dám svůj pohled na Humbook, tu máme další várku knižních twitterových účtů (zatím českých). Na těchto účtech naleznete naleznete příběh ve 140 znacích. Takže pusťme se do toho.

 

Romana Bičíková

Tato slečna není jenom čtenář. Tato slečna je překladatelkou a kupříkladu na Humbooku jste si mohli koupit její přeložené knížky Řekni mi tři věci a Proč jsme se rozešli. A nefušuje jenom do knih, také dělá tiskové konference sportovním týmům. Pracuje totiž ve společnosti jinymislovy.cz, která sdružuje překladatele

 

Kristýna Froňková

Na jejím twitterovém účtu nenajdete jenom úryvky z knih nebo dojmy z nějaké přečtené knihy.  Autorka je pracovnicí v knihovně, takže o zábavu z prostředí knihovny je postaráno. A dle všeho velká fanynka Harryho Pottera

 Kristýna Vaňková

A do třetice všeho dobrého (a v tomto případě určitě nejlepšího). Politika, knihy, společnost nebo komentování seriálů? Této slečně nic z tohoto výčtu není cizí, dočkáme se tu erudovaných názorů na politiku, ale také úryvky z nějaké knížky nebo názory na ně

 

 

 

 

Tady to nekončí!

Humbook jako paní Colombová

Již několik dní se po Facebooku šíří jak lavina, že se někdo zúčastní nějakého knižního veletrhu Humbook. Ale ti, co to vidí, se ptají : „To je zase nějaká fake událost?“ Pro někoho to působí jako paní Colombová – všichni o ní mluví, ale nikdo ji neviděl. A tak jsem napsal nakladatelství Fragment, které organizuje tuto akci, aby mi zodpovědělo několik otázek

1) Proč jste se rozhodli uspořádat společně s Cooboo Humbookfest? Nebyl jeden z důvodů absence knižního veletrhu pro mládež?

Ano, jedním z faktorů byla absence podobného festivalu pro mládež. Většinou je sekce pro young adults začleněná do akce pro dospělé, což nám přišlo škoda. Myslíme, že si žánr zaslouží větší pozornost a má dost „materiálu“ na to, aby mohl existovat samostatně.

 2)   Na co se můžou návštěvníci těšit?

Návštěvníci se mohou těšit na zahraniční autory (Ruta Sepetysová, Natalja Ščerba a Christopher Paolini), na české spisovatelky, překladatele, práci s redakcemi, workshopy a další věci. Kompletní program je k dispozici na www.humbookfest.cz

3)   Hlavním hostem veletrhu je Christopher Paolini, který napsal Odkaz dračích jezdců, jak dlouho trvá vyjednávání o příjezdu takto zajímavého spisovatele?

Dlouho. Autory je potřeba řešit alespoň s ročním předstihem, mají velmi plný diář. V tomto případě se to naštěstí podařilo. Ale komunikace přes oceán je mnohdy opravdu dlouhá.

4) Na stránkách humbookfest.cz jsem narazil na to, že na místě bude Reading chill out zóna. Mám to chápat tak, že tam bude nějaká odpočinková zóna, kde se čtenáři sejdou a nad šálkem čaje si budou povídat o svých nově koupených knihách?

Chápete to naprosto správně.

5) Všiml jsem si, že na veletrh jste pozvali několik „Youtuberů“. Je to Váš „marketingový tah“ jak přilákat na celou akci více lidí?

Na festival jsou jako special guests pozvaní tři – Johny Machette, Stylewithme a Molly v knize. Chtěli jsme, aby akce měla větší rozsah a nešlo jen o knížky a aby si každý přišel na své. Vzhledem k tomu, že světem mladých hýbe právě youtube a sociální sítě, chtěli jsme, aby měli možnost si o tom popovídat s někým, kdo je v jejich věku a kdo se v tom denně pohybuje.

6) Kromě základního vstupného 149,- je také VIP vstupné, proč jste se rozhodli takto dělit vstupné?

Na podobných akcích je to zcela normální a i z hlediska komfortu je lepší, když si sami návštěvníci určí, zdali jim stačí obyčejný vstup, nebo si jsou ochotní připlatit a dostat speciální balíček s věcmi navíc.

7) Co si myslíte o čtení náctiletých „dětí“? Myslíte, že čtou hodně nebo málo? 

Není to tak zlé, jak se všude traduje. Online svět bude knihám konkurovat vždy, ale kdo je tak veden odmalička, čas na knížky si vždycky najde.

8) Máte ambice udělat i další ročník veletrhu a nebo tohle je první a zároveň poslední ročník?

S Humbookem máme velké plány! Rádi bychom akci dělali každý rok a rozšířili ji mezi další nakladatelské značky, které na českém trhu působí v rámci sekce young adult.

Tady to nekončí!

Musíme si pomáhat

Když jsem začínal běhat, tak mi trvalo nejméně 3 měsíce, než jsem zaběhl první kilometrů v kuse. Do té doby jsem „trpěl“ pod návaly tuberáckého kašle, který byl slyšet široko daleko, jenž jsem prováděl v hlubokém předklonu. Do pátého kilometru mi pomohl kamarád Honza a postupně mě navedl, jak se má běhat dále. Tímto článkem (a budu doufat, že si to přečte) mu děkuji.  V současné době uběhnu půlmaratón (můj první jsem uběhl za 2:11, což je dle mého na první pokus docela slušné) a chystám se příští rok na maratón. I kdybych měl umřít, tak ho uběhnu.

Jak napovídá nadpis, když mi pomohl Honza, tak je mou povinností pomoct i ostatním. Na vysoké škole jsem narazil na předmět, který se jmenuje Jogging a rekreační běh (nehledejte za tím nějakou velkou vědu, prostě běháme v Plzni po Borském parku), a tak jsem váhal jenom minutu a zapsal jsem si to. V mé skupině je celkem 8 lidí. Já patřím k těm rychlejším, ale najdou se tu i tací, kteří neběhají prakticky vůbec.

Mezi naší osmičlennou skupinou je i Markéta. V mládí chodila na gymnastiku a na balet, ale přišla maturita, 3 měsíce volno a její kondice šla do končin, které jsou plné dortů, bonbónů a jiných sladkostí. Ve čtvrtek máme 2 hodinovou „přednášku“, kterou trávíme běháním venku. Když jsem byl asi 10 metrů od skupiny a cválal si to s kolegyní, která byla stejně rychlejší (no dobře, byla rychlejší jak já), jsem si všimnul, že nějaká slečna nestíhá a je asi 20 metrů za zbylou skupinou. Jakmile jsem ji zahlídl, běžel jsem zpátky a zahákl se u Markéty. Dle jejich slov je bez kondice.

Skupina byla daleko před námi, viděl jsem maximálně vlálající bundu našeho učitele, ale já jsem svým pěším během pomáhal s tím, že si ze své pomalosti nemá nic dělat, Řím taky nepostavili stavitelé za den. Naše hodina měla vypadat, že 4 minuty běhu a 2 minuty chůze. My jsme to měli obráceně, I když chůze byla poněkud delší. Během našeho běžmo-chůzo-povídání jsem zjistil, že je neuvěřitelně rychlá na sprinty. Vždycky na rovince zkoušela Markéta sprinty a byla ďábelsky rychlá. Tak jsem ji poradil, ať zkouší intervaly, nemusí být dlouhé, ale pravidelné. Pořád jsem do ní hučel „Nevzdávej se“, „Dáš to“, „Když nemůžeš, přidej“ atd.

Abych tady nekecal ještě sáhodlouhé odstavce. Zítra spolu jdeme běhat, věřím tomu, že dáme aspoň 500 metrů v kuse a snad to bude začátek sparingování, přátelství……

P.S. v ten den, kdy jsem s ní poprvé běhat, pršelo. Já blbec se málo oblékl, takže jsem se nachladil, ale co myslíte, stála ta pomoc za to?

Musíme si pomáhat!!

Tady to nekončí!

Rozhovor - Jitka Ludvíková, která bude prezentovat své nové knihy na Podzimním knižním veletrhu

Když se podíváme po těch, kteří napsali a vydali knížku, tak lze najít muže a ženy jakékoliv věku, můžeme nalézt také studenty, kteří ve chvílích volna napsali knížku, ale matky s dětmi? Takovou otázku si dávají dost často mnohé matky s dítětem. A myslím si, že zrovna Jitka Ludvíková, která má dvě děti, může jejich nerozhodnost rozseknout.

 

1) Vystudovala jsi Právnickou fakultu v Plzni, poté jste se věnovala právničině, kde nastal ten zlom, že od hledání paragrafů ses rozhodla psát vlastní odstavce, věty, souvětí, písmenka?

Už Tvým položením otázky jsi na to kápnul. Hlavní rozdíl je v tom, že v právu jenom hledáš a aplikuješ. A já potřebovala tvořit. A ne jen tak něco... Chtěla jsem tvořit to, co má hlubší smysl. Něco, co potěší nejenom mě, ale i lidi kolem mě. A doufám, že se mi to mými knihami daří. Píši ten styl knih, které nenudí a rozesmějí. Radost je v životě to nejdůležitější.

2) Jak se dá spojit psaní knih a vychovávání dětí? Neztratíš myšlenku, když máš něco rozepsáno,  ale odejdeš od napsané věty a jdeš se věnovat dětem?

Jde to poměrně dobře dohromady. Psaní je činnost, která se neodehrává jenom před monitorem počítače, ale především v hlavě. Což znamená, že nad knihou musím i hodně přemýšlet, což při hraní s dětmi hravě zvládám. Pravda je, že se snažím psát v době, kdy jsou děti ve škole či spí a mám prostor pracovat chvilku bez přerušení. Když se mi narodila první dcera, po roce jsme zjistila, že neumím pracovat bez toho, aniž bych za zády měla její hlasovou kulisu. Ale my ženy to tak máme nastavené.

3) Když si přečtu názvy tvých knížek, tak všechny se nějakým způsobem týkají druhé polovičky (manžela). Píšeš z vlastní zkušenosti ? A jak se na to dívá tvůj manžel?

Ve svých knihách se neustále dotýkám konfrontace mužského a ženského pohledu na svět. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou to pohledy velmi protichůdné a při jejich střetu dochází k řadě vtipných situací. Některé jsou skutečně z mé osobní zkušenosti, jiné z vyprávění mých přátel. Byla by škoda, nechat si je jenom pro sebe. Přečtěte si mé knihy a uvidíte, kolik je u nás doma srandy!

4) Jaké máte reakce na Vaše vydané knížky? A převažují více pozitivní nebo negativní?

Každá reakce na knihu mě potěší. Obzvlášť ty kladné, samozřejmě. Ty převažují. Já píši, abych potěšila ostatní a ta zpětná vazba je pro mě velmi důležitá. Nesmírně si cením okamžiků, kdy mi někdo cizí napíše na facebooku zprávu, že strávil s mou knihou pěkné chvilky. Stejné je to na besedách, když za mnou někdo přijde a popíše mi, co zažíval při četbě mé knihy, potěší to. Pochvalu potřebuje každý autor, je to to, co ho nakopne, aby psal dál, i tehdy, když náhodou přijde malá krize. Poslední dobou se mi stává, že za mnou lidé chodí s nápady a vlastními historkami a říkají, že bych to určitě měla napsat. I to je pro mě signál, že na mé psaní dobře reagují. Takže kdo máte zajímavou historku či příběh, klidně mi napiště!

5) Poznávají Vás na ulici a chtějí s Vámi si vyfotit selfie?

Snad ne. Asi nechci, aby mě na ulici poznávali. Když tak řeknu, že ta spisovatelka je moje hezčí sestra. Jednou jsem byla v restauraci s Michalem Vieweghem a bylo až nepříjemné, jak na něj lidé ukazovali a neustále si šuškali: To je on!. Po tom neprahnu. Samozřejmě, že už se mi stalo, že mě někdo poznal, ale byla to spíš náhoda, než každodenní chleba. Přece jenom, v civilu (s nákupními taškami a dětmi za krkem) tak dobře nevypadám, jako na fotkách J

6) Nebudu se ptát, jaké máte ráda knihy, ale máte nějakého oblíbeného autora, na kterého nenecháte dopustit?  Nebo čtete to, co Vám přijde zrovna do ruky?

Čtu, co mi přijde do ruky, ale také vybírám. Čtu napříč žánry, snad jen scifi jsem nepropadla. Mám ráda dobře udělané dětské knihy. Svých oblíbených autorů mám samozřejmě víc, ale můj srdcový autor je stoprocentně Roald Dahl.

7) Máte blog jitkaludvikova.blog.idnes.cz, a tak mě napadá otázka – sledujete nějaké knížní blogery?

Blogy čtu namátkově. To spíš sáhnu po novinách. Miluji fejetony a novinové sloupky. Dobře napsaný fejeton považuji za mistrovství novinářského řemesla.

8) Chystáte se na Podzimní knižní veletrh do Havlíčkova Brodu. Budete tam jako ten, kdo bude představovat svoji knížku a nebo jako obyčejný divák?

Budu představovat své dvě podzimní novinky. První je kniha pro dospělé čtenáře, titul Devět let natvrdo, kde se právě nádherně střetává ten ženský a mužský pohled na svět. Je to humoristická kniha a jedna z mých nejvíc autobiografických knih. Počala jsem ji psát, když má starší dcera začala chodit do první třídy. Napsala jsem takový deníček matky prvňáka. K tomu přidala pohled muže a samozřejmě i dítěte. Děj této knihy je sice zasazený do školních lavic, ale je to kniha pro všechny, kteří se rádi zasmějí právě tomu odlišnému pohledu na svět, který má muž, žena a malé dítě. Je to jedna z těch knih, u kterých si budete říkat: jo, to sedí, všude je to stejný, ten chlap v té knize je jak ten můj a při tom se budete strašně smát – to slibuji.

Druhá novinka, kterou budu na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě představovat je kniha dětská. Jmenuje se Julinka a Rek, vyprávění o velkém psím přátelství s hravými úkoly pro předškoláky. Touto knihou jsem si splnila sen napsat knihu pro děti. Je to typ knihy, kterou bych jako matka sama chtěla pro své děti, vedle pohádkových příběhů obsahuje tematické úkoly, při kterých se děti naučí něco nového. Tato kniha je takový malý dárek, který jsem mohla dát i vlastním holčičkám. A mé malé kritičky jej přijaly velmi kladně.

9) Co byste doporučila těm matkám, které mají děti, ale chtěly by začít psát knížky?

Všechno jde, když se chce. U mě to byla dost dlouhou dobu práce po nocích, když děti spaly. Psaní ale není ani tak o tom chtění začít, je to o potřebě. Ta kniha už je ve vás dávno napsaná a ťuká, že chce ven, je jen na vás, zda ji dáte ten prostor a umožníte, aby se dostala na papír. Psaní určitě není odříkání, ale radost. Pokud někdo touží psát, ten čas si najde, i kdyby měl dětí pět. Psaní nevyčerpává, ale nabíjí.

 

 

 

Tady to nekončí!

Týden knihoven v knihovnách

Celý tento týden (tedy od 3. do 9. října) probíhá Týden knihoven ve všech knihovnách v České republice. Když vyrazíte do jakékoliv knihovny, tak Vás můžou čekat různé koncerty, soutěže nebo přednášky se zajímavými hosty.

Historie vzniku Týdnu knihoven spadá až do roku 1994, kdy se rozhodla uspořádat knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově neoficiální první ročník Týdnu knihoven. Když bychom chtěli hledat oficiální začátek této akce, tak se musíme dostat o dva roky později, do roku 1996, kdy Zlata Houšková (tajemnice Svazu knihovníků a informačních pracovníků) a Vladislav Raška (ředitel knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově) společně vytvořili Týden knihoven.

Letošní jubilejní 20. ročník nese název Braňme knihu! A jaké akce budou v jednotlivých knihovnách?

Rakovník (čokoláda ke knížce) 

Písek

 

Lanškroun

 

Kunovice

 

Hořice

 

Tady to nekončí!

Nechápu to 4 a Posedlost být In

Harry Potter a Prokleté dítě, Jiskra v popelu, Ódinovo dítě, Naslouchač, Stínová královna nebo Všude kolem černý les, Nedej se a Jak udělat revoluci. Zejména to druhé nebudu číst už jenom z toho důvodu, že vím, kdo je autorem. Autorka byla členkou skupiny Pussy Riot a znesvětila ruský pravoslavný kostel. Normálně mi žádný autor nevadí, ale tohle číst nemíním v žádném případě.   To je jenom krátký výpis těch knih, které zrovna vyšly a které jsem viděl zrecenzované minimálně pěti knižními bloggery. A já se ptám proč?

Je mi jasné, že pro mnoho čtenářů je „starší“ literatura připomínkou povinné četby ze školy, která se Vám bytostně hnusí, ale když jsem si připomněl nedávno od Otčenáška Romeo, Julie a tma, tak ta čeština z roku 1956 byla přímo vynikající, žádné překlepy. Ale lidi, proberte se, copak je špatného na knihách, které byly vydány před rokem 2010? Já je mám rád, protože jsem zjistil, že nikdo žádné takové nerecenzuje a když už, tak je to výjimka.

Jsem trošku češtinářský hnidopich, a tak kromě samotné četby hledám i chyby. A těch v novějších knihách najdu požehnaně. A kdyby to byly pravopisné chyby a překlepy, dalo by se to přežít, ale když celá věta nedává vůbec smysl, tak jak mám z té knížky mít radost?  Když člověk čte knihy, které byly vydány před 10, 20 nebo 30 lety, tak podobné chyby ani nezaznamená (stalo se mi to vlastně jenom jednou u Ivanhoe z 80. let, kdy to vypadalo, že první část knihy překládal jiný jak tu druhou část. Druhá část byla překládána doslovně a často tam byla zmínka o „dělnících lidu“).

Koukám se na několik blogů, kde jejich autoři jsou vyloženě posedlí novinkami. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby si mysleli, že si koupili novinku a ono to byla knížka rok stará. Nastal by pro ně konec světa? Přestali by číst?  Já sám čtu knížky převážně ze „second handu“ - > z knihovny, antikvariátu nebo výměnou s kamarády. Díky tomu, že tyto knížky jsou ohmatané, tak vím, že nějakou kvalitu už mají. U nových, když mi je někdo doporučí, tak mě můžou takovým způsobem zklamat, že je dám na půdu do toho nejzapadlejšího kouta a zapomenu na ně.

Přijde mi, že všichni jsme ovce a vede nás nějaký pastýřský pes, který nám říká, že ta ta kniha je špatná a ta ta je dobrá. Já to dělám tak, že přijdu do knihkupectví nebo knihy, tak se procházím mezi regály a čekám, kdy mě nějaká knížka padne do oka (a musí mít pěknou obálku). Já věřím na osud, a proto si mě musí knížka najít a né, že ji mám hledat já cíleně. Navíc od června jsem již přečetl 20 knih a když jsem projížděl internet, tak jenom dvě knížky byly někým zrecenzované (a „překvapiv“ě ty z roku 2014 a 2014).

Odpověď na otázku „Proč čtete hlavně novinky a klasickou/starší literaturu ne“? je tak složitá, že bych se možná dočkal Godota. A že ty starší knihy nemají takovou reklamu jak ty nové? To je sice možné, ale my (blogeři) čteme snad knížky kvůli tomu, že jsou dobře propagované a budeme mít hodně shlédnutí na blogu? A nebo čteme takové knížky, které nás baví a které jsme si sami vybrali?  Já volím možnost číslo 2.

Tady to nekončí!

Robert Harris - Důstojník a špeh, románové zpracování Dreyfusovy aféry

Jdu si takhle Plzní, když najednou vidím na druhé straně ulice vidím obchod knihkupectví Ševčík a na něm napsáno „40 % sleva na knihy“. Tak jsem neváhal a musel jsem tam jít. Musím říct, že tam měly spousty zajímavých knih, ale jenom jedna mi padla do oka. Byla to knížka Důstojník a špeh, která pojednává o Dreyfusově aféře z přelomu 19. a 20. století. O čem je anotace?

Anotace: Leden 1895. Armádní důstojník Georges Picquart je za mrazivého rána v centru Paříže svědkem veřejného ponížení usvědčeného špiona - kapitána Alfreda Dreyfuse. Důstojník je odměněn povýšením; Dreyfus poslán nadosmrti na Ďáblův ostrov. Jeho případ se zdá uzavřený navždy... Román Důstojník a špeh vyprávěný Picquartem je strhující přetlumočení skandálu, který se stal nejproslulejším justičním omylem v dějinách. Působivé jsou i ozvěny zaznívající v našem moderním světě: spravedlnost korumpovaná ve jménu národní bezpečnosti a prastarý instinkt, který vede mocné k tomu, aby skrývali své zločiny

Toto románové zpracování nejproslulejšího justičního omylu (já bych řekl spíše justiční vražda a přirovnal bych to k vraždě Milady Horákové, kde komunisté taky chtěli nějakého viníka za každou cenu) bylo psáno jako taková detektivka ze soudních síní, kde člověk bojuje proti systému a ne a ne vyhrát. Ale náhoda tomu byla, že nakonec vše skončí happy endem, i když až po 10 letech.

Zdálo se, že případ kapitána Dreyfuse je jasný. Donášel tajné informace Německu, byly na něj usvědčující důkazy, a tak byl odsouzen. Avšak  kapitán Picquart, který stál za kapitánovým zatčením, postupně zjišťuje, že vše bylo jinak. Nachází důkazy, které byly proti Dreyfusovi zfalšovány a objevil skutečného německého špeha. Ze začátku francouzské vedení armády je nakloněno jeho vyšetřování, ale postupem času mu hází klacky pod nohy až ho převelí do Afriky, ale i z velké dálky se snaží zjistit pravdu. Tento příběh je ukázkový příběh boje člověka proti celému systému.

Autor se prakticky nezajímá o fyzický vzhled jednotlivých postav, ale nakonec popisuje velmi barvitě chování, zejména skvěle v soudní síní. Samotné dialogy mi jsou leckdy přitažené za vlasy, zejména, když Picquart mluví se svým zástupcem Henrym, přijde mi, že jako nadřízený je až moc hodný a někdy zase až moc sprostý.

Celá knížka se odehrává tak, jak si myslí, že se odehrávalo dění u soudu a mimo něj, ale celé to podle mě zkazil závěrem, kde je podstatě jenom takový dějinný výpis, žádný děj, jenom vypsání holých faktů.
Samotného mě překvapila atmosféra ve Francii na přelomu století. Očekával jsem, že kanalizace bude už na vysoké úrovni a taková Paříž nebude zavánět. Navíc jsem čekal spíše, že v Německu bude růst antisemitismus a né ve Francii.

Po přečtení celé knížky jsem ležel na posteli, civěl jsem na strop a říkal jsem: „Je tohle možné? Jak můžou odsoudit evidentně nevinného člověka? To se nemohli přiznat, že udělali chybu?“ Na tomto příběhu je ukázáno v plné nahotě neschopnost francouzského armádního velení pružně reagovat na změny situaci, proto asi v celém 20. Století byla jenom pro smích (2. světová válka, Indočína, Suez).

A kdo je to vůbec Robert Harris?

Vystudoval anglickou literaturu na univerzitě v Cambridge a jako novinář a oceňovaný sloupkař pracoval mimo jiné pro BBC a list Sunday Times. Spisovatelskou dráhu zahájil v oblasti literatury faktu, kde se jeho knihy mimo jiné věnovaly dějinám chemických a biologických zbraní a kauze údajných Hitlerových deníků (Obchod s Hitlerem). Český čtenář se už mohl seznámit s velkou částí jeho románové tvorby, mimo jiné s knižními předlohami úspěšných filmů Enigma a Muž ve stínu

Má 4 děti a žije s manželkou v současné době na faře blízko Newsbury

 

 

 

 

 

Tady to nekončí!