Musíme si pomáhat

Když jsem začínal běhat, tak mi trvalo nejméně 3 měsíce, než jsem zaběhl první kilometrů v kuse. Do té doby jsem „trpěl“ pod návaly tuberáckého kašle, který byl slyšet široko daleko, jenž jsem prováděl v hlubokém předklonu. Do pátého kilometru mi pomohl kamarád Honza a postupně mě navedl, jak se má běhat dále. Tímto článkem (a budu doufat, že si to přečte) mu děkuji.  V současné době uběhnu půlmaratón (můj první jsem uběhl za 2:11, což je dle mého na první pokus docela slušné) a chystám se příští rok na maratón. I kdybych měl umřít, tak ho uběhnu.

Jak napovídá nadpis, když mi pomohl Honza, tak je mou povinností pomoct i ostatním. Na vysoké škole jsem narazil na předmět, který se jmenuje Jogging a rekreační běh (nehledejte za tím nějakou velkou vědu, prostě běháme v Plzni po Borském parku), a tak jsem váhal jenom minutu a zapsal jsem si to. V mé skupině je celkem 8 lidí. Já patřím k těm rychlejším, ale najdou se tu i tací, kteří neběhají prakticky vůbec.

Mezi naší osmičlennou skupinou je i Markéta. V mládí chodila na gymnastiku a na balet, ale přišla maturita, 3 měsíce volno a její kondice šla do končin, které jsou plné dortů, bonbónů a jiných sladkostí. Ve čtvrtek máme 2 hodinovou „přednášku“, kterou trávíme běháním venku. Když jsem byl asi 10 metrů od skupiny a cválal si to s kolegyní, která byla stejně rychlejší (no dobře, byla rychlejší jak já), jsem si všimnul, že nějaká slečna nestíhá a je asi 20 metrů za zbylou skupinou. Jakmile jsem ji zahlídl, běžel jsem zpátky a zahákl se u Markéty. Dle jejich slov je bez kondice.

Skupina byla daleko před námi, viděl jsem maximálně vlálající bundu našeho učitele, ale já jsem svým pěším během pomáhal s tím, že si ze své pomalosti nemá nic dělat, Řím taky nepostavili stavitelé za den. Naše hodina měla vypadat, že 4 minuty běhu a 2 minuty chůze. My jsme to měli obráceně, I když chůze byla poněkud delší. Během našeho běžmo-chůzo-povídání jsem zjistil, že je neuvěřitelně rychlá na sprinty. Vždycky na rovince zkoušela Markéta sprinty a byla ďábelsky rychlá. Tak jsem ji poradil, ať zkouší intervaly, nemusí být dlouhé, ale pravidelné. Pořád jsem do ní hučel „Nevzdávej se“, „Dáš to“, „Když nemůžeš, přidej“ atd.

Abych tady nekecal ještě sáhodlouhé odstavce. Zítra spolu jdeme běhat, věřím tomu, že dáme aspoň 500 metrů v kuse a snad to bude začátek sparingování, přátelství……

P.S. v ten den, kdy jsem s ní poprvé běhat, pršelo. Já blbec se málo oblékl, takže jsem se nachladil, ale co myslíte, stála ta pomoc za to?

Musíme si pomáhat!!