Když se podíváme po těch, kteří napsali a vydali knížku, tak
lze najít muže a ženy jakékoliv věku, můžeme nalézt také studenty, kteří ve
chvílích volna napsali knížku, ale matky s dětmi? Takovou otázku si dávají
dost často mnohé matky s dítětem. A myslím si, že zrovna Jitka Ludvíková,
která má dvě děti, může jejich nerozhodnost rozseknout.
1) Vystudovala jsi
Právnickou fakultu v Plzni, poté jste se věnovala právničině, kde nastal
ten zlom, že od hledání paragrafů ses rozhodla psát vlastní odstavce, věty,
souvětí, písmenka?
Už Tvým položením otázky jsi na to kápnul. Hlavní rozdíl je
v tom, že v právu jenom hledáš a aplikuješ. A já potřebovala tvořit. A
ne jen tak něco... Chtěla jsem tvořit to, co má hlubší smysl. Něco, co potěší
nejenom mě, ale i lidi kolem mě. A doufám, že se mi to mými knihami daří. Píši
ten styl knih, které nenudí a rozesmějí. Radost je v životě to
nejdůležitější.
2) Jak se dá spojit
psaní knih a vychovávání dětí? Neztratíš myšlenku, když máš něco
rozepsáno, ale odejdeš od napsané věty a
jdeš se věnovat dětem?
Jde to poměrně dobře dohromady. Psaní je činnost, která se neodehrává
jenom před monitorem počítače, ale především v hlavě. Což znamená, že nad
knihou musím i hodně přemýšlet, což při hraní s dětmi hravě zvládám.
Pravda je, že se snažím psát v době, kdy jsou děti ve škole či spí a mám
prostor pracovat chvilku bez přerušení. Když se mi narodila první dcera, po
roce jsme zjistila, že neumím pracovat bez toho, aniž bych za zády měla její
hlasovou kulisu. Ale my ženy to tak máme nastavené.
3) Když si přečtu
názvy tvých knížek, tak všechny se nějakým způsobem týkají druhé polovičky
(manžela). Píšeš z vlastní zkušenosti ? A jak se na to dívá tvůj manžel?
Ve svých knihách se neustále dotýkám konfrontace mužského a
ženského pohledu na svět. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou to pohledy
velmi protichůdné a při jejich střetu dochází k řadě vtipných situací.
Některé jsou skutečně z mé osobní zkušenosti, jiné z vyprávění mých
přátel. Byla by škoda, nechat si je jenom pro sebe. Přečtěte si mé knihy a
uvidíte, kolik je u nás doma srandy!
4) Jaké máte reakce
na Vaše vydané knížky? A převažují více pozitivní nebo negativní?
Každá reakce na knihu mě potěší. Obzvlášť ty kladné,
samozřejmě. Ty převažují. Já píši, abych potěšila ostatní a ta zpětná vazba je
pro mě velmi důležitá. Nesmírně si cením okamžiků, kdy mi někdo cizí napíše na
facebooku zprávu, že strávil s mou knihou pěkné chvilky. Stejné je to na
besedách, když za mnou někdo přijde a popíše mi, co zažíval při četbě mé knihy,
potěší to. Pochvalu potřebuje každý autor, je to to, co ho nakopne, aby psal
dál, i tehdy, když náhodou přijde malá krize. Poslední dobou se mi stává, že za
mnou lidé chodí s nápady a vlastními historkami a říkají, že bych to
určitě měla napsat. I to je pro mě signál, že na mé psaní dobře reagují. Takže
kdo máte zajímavou historku či příběh, klidně mi napiště!
5) Poznávají Vás na
ulici a chtějí s Vámi si vyfotit selfie?
Snad ne. Asi nechci, aby mě na ulici poznávali. Když tak
řeknu, že ta spisovatelka je moje hezčí sestra. Jednou jsem byla v restauraci
s Michalem Vieweghem a bylo až nepříjemné, jak na něj lidé ukazovali a
neustále si šuškali: To je on!. Po tom neprahnu. Samozřejmě, že už se mi stalo,
že mě někdo poznal, ale byla to spíš náhoda, než každodenní chleba. Přece
jenom, v civilu (s nákupními taškami a dětmi za krkem) tak dobře
nevypadám, jako na fotkách J
6) Nebudu se ptát,
jaké máte ráda knihy, ale máte nějakého oblíbeného autora, na kterého nenecháte
dopustit? Nebo čtete to, co Vám přijde
zrovna do ruky?
Čtu, co mi přijde do ruky, ale také vybírám. Čtu napříč
žánry, snad jen scifi jsem nepropadla. Mám ráda dobře udělané dětské knihy.
Svých oblíbených autorů mám samozřejmě víc, ale můj srdcový autor je
stoprocentně Roald Dahl.
7) Máte blog
jitkaludvikova.blog.idnes.cz, a tak mě napadá otázka – sledujete nějaké knížní
blogery?
Blogy čtu namátkově. To spíš sáhnu po novinách. Miluji
fejetony a novinové sloupky. Dobře napsaný fejeton považuji za mistrovství
novinářského řemesla.
8) Chystáte se na
Podzimní knižní veletrh do Havlíčkova Brodu. Budete tam jako ten, kdo bude
představovat svoji knížku a nebo jako obyčejný divák?
Budu představovat své dvě podzimní novinky. První je kniha
pro dospělé čtenáře, titul Devět let natvrdo, kde se právě nádherně střetává
ten ženský a mužský pohled na svět. Je to humoristická kniha a jedna z mých
nejvíc autobiografických knih. Počala jsem ji psát, když má starší dcera začala
chodit do první třídy. Napsala jsem takový deníček matky prvňáka. K tomu
přidala pohled muže a samozřejmě i dítěte. Děj této knihy je sice zasazený do
školních lavic, ale je to kniha pro všechny, kteří se rádi zasmějí právě tomu
odlišnému pohledu na svět, který má muž, žena a malé dítě. Je to jedna
z těch knih, u kterých si budete říkat: jo, to sedí, všude je to stejný,
ten chlap v té knize je jak ten můj a při tom se budete strašně smát – to
slibuji.
Druhá novinka, kterou budu na Podzimním knižním veletrhu
v Havlíčkově Brodě představovat je kniha dětská. Jmenuje se Julinka a Rek,
vyprávění o velkém psím přátelství s hravými úkoly pro předškoláky. Touto
knihou jsem si splnila sen napsat knihu pro děti. Je to typ knihy, kterou bych jako matka sama chtěla pro své děti, vedle pohádkových
příběhů obsahuje tematické úkoly, při kterých se děti naučí něco nového. Tato
kniha je takový malý dárek, který jsem mohla dát i vlastním holčičkám. A mé
malé kritičky jej přijaly velmi kladně.
9) Co byste
doporučila těm matkám, které mají děti, ale chtěly by začít psát knížky?
Všechno jde, když se chce. U mě to byla dost dlouhou dobu
práce po nocích, když děti spaly. Psaní ale není ani tak o tom chtění začít, je
to o potřebě. Ta kniha už je ve vás dávno napsaná a ťuká, že chce ven, je jen na
vás, zda ji dáte ten prostor a umožníte, aby se dostala na papír. Psaní určitě
není odříkání, ale radost. Pokud někdo touží psát, ten čas si najde, i kdyby
měl dětí pět. Psaní nevyčerpává, ale nabíjí.
0 komentářů:
Okomentovat