Humbook ve znamení psacích strojů

To mi takhle jednou Terezu z novinářského deníčku řekla :“ Jedeme na Humbook!“  Než jsem si vůbec zjistil, na co se tam můžu těšit, tak jsem začal přemýšlet, že to bude moje první setkání na nějakém knižním festivalu jako bloger s ostatními knižními blogery. A tak jsem neváhal a řekl jsem ANO.  A když se k tomu přidalo to, že jsem díky časopisu Ink vyhrál zadarmo lístky, tak to už byla povinnost vyrazit do Prahy.

Jelikož jsme byli oba z jiné části republiky, tak jsme se domluvili, že mi ráno napíše, v kolik vyrazí a domluvíme se operativně na čase a místu schůzky. Napsala mi v půl šesté, že se sejdeme v 9:30 na Hlaváku. Já, který nikdy nevstávám před 8 hodinou, jsem musel vstávat v 7 hodin, abych včas vyrazil do Prahy. Na Hlavák jsem dorazil půl hodiny před naší plánovanou schůzkou. Do té doby mi dělaly společnost podivné existence, které se potulovaly u nádraží. Přišlo mi, že tancují nějaký exotický tanec, při kterém je důležité nejít rovně a pokud možno „tancovat“ zprava doleva.

Když slečna přišla, tak naše cesta směřovala kam? No samozřejmě do Luxoru, který byl asi 10 minut pěšky. Než jsme došli do kavárny, která se nachází nahoře, uplynulo nejméně půl hodiny (správný knihomol by zůstal dole). Jelikož ten den měla svátek Tereza, tak jsem ji pozval na kafe.



To jsme s Terezou hledali knížku, která by odpovídala našemu horoskopu. Já jsem Kozoroh a objevil jsem jenom tohle

Po osvěžení jsme si to nasměrovali konečně na Humbook. Trošku jsme se ztratili u kostela, protože jsme nevěděli, jestli se dát doprava nebo doleva, ale i přes tuhle komplikaci jsme dorazili na místo určení. Tam nás čekalo překvapení v podobě fronty dobré stovky lidí, ale čekání jsme si zpříjemnili pokecem s lidmi ve frontě, kteří sdíleli stejné utrpení.



Když jsem se dostal do budovy, tak jsem si v mysli řekl „Cože? Tak malý prostor?“ (To bylo ještě předtím, než jsem zjistil, že tam jsou schody, které vedou dolů). Když jsme v novém prostoru, tak jsem si ho musel celý projít. Celou dobu mi dělala společnost slečna, která mi nabízela čaj Loyd (hmm, mátový). Ale jak se prostor začal zaplňovat, tak se mi špatně dýchalo a trochu se mi zamotala hlava, tak jsem raději šel nahoru, ale ještě předtím jsem si dal sušenku u stánku s občerstvením.



Než jsem došel nahoru, uviděl Markétu ze Světu podle Marillee, tak jsem jí musel poděkovat za to, že mi věnovala 7 minut na své Diskutujme. V momentu, když jsem se octnul před ní, tak se tvářila takovým způsobem, který bych popsal jako „Co to je za blbce?“ Moje chyba byla, že jsem se nepředstavil, ale nakonec ji to došlo, odvětila, že nemám za co a já jsem ji dal Milku jako „odměnu“ – snad jsem se trefil do chuti.



To jsem takhle dělal Veronice společnost při čekání na autobus

Druhou osobu, kterou jsem uviděl, byla Veronika z Bichličin knižní blog moje kolegyně z chmelařské oblasti, tak byla povinnost ji pozdravit. A když k tomu byl volný stůl na Pukec, tak volna byla jasná. Jdeme hrát!! Sice mi to dalo trochu přesvědčování, ale nakonec se nalomila a šla. Kdybych ovšem věděl, že je Veronika tak dobrá, tak bych si našel jiného soupeře. Dvakrát mě porazila. Teď vím, že si Pukec koupím, budu trénovat, abych ji jednou poctil návštěvou a porazil ji nejméně třikrát.



 A v tom jsem to uviděl. PSACÍ STROJE!! A když jsem u nich uviděl Dorotu Noon, tak můj směr byl jasný. Tímto děkuji, že jsi mi věnovala čas a tvé svěží názory, které mi daly naději, že lidstvo není tak zkažené, jak jsem si myslel. Navíc jsem pozval Marka z Inka, který píše povídky na psacím stroji už půl roku a hodně ho to baví, jinak Ink je zajímavý studentský časopis, který je plný poezie a povídek.

Kromě zevlování na polštářích, které se nacházely u psacích strojů (a už mi scházel jenom stan, abych mohl kempovat), jsem se tři hodiny pokusil napsat povídku na téma Fantasy z ledničky. Za tu dobu si mě natočila Televize Óčko, vyfotil časopis Pevnost a mnozí další, na které si už nevzpomenu. Za tu dobu, kterou jsem tam strávil, jsem viděl malé děti, které vůbec nevěděly, co to psací stroj je.

 Když to shrnu, nikdy bych nečekal, že většinu času na knižním festivalu strávím u psacích strojů, kde budu psát nějaké zvrácené povídky než u knih. Než jsem odešel v půl páté, tak jsem měl 4  „lajky“ , takže evidentně někdo má stejně zvrácenou mysl jako já .

P.S. Nechci, aby celý tento článek byl shozen tímto dovětkem a už vůbec nechci, aby toto vypadalo jak nějaká seznamka, ale kdo mi pomůže, dostane milion….poděkování Na Humbooku natáčela a fotila nějaká slečna v červených šatech a já se ptám : Kdo to byl?  

 

 

Toto byla jediná knížka, kterou jsem si koupil.