Pavlovy rozhovory - rozhovor s Dominikou Vaňkovou, začínající autorkou fantasy povídek (a nejen jich)

Když J. K. Rowlingová napsala Harryho Pottera a kámen mudrců, nikdo nemohl tušit, kam se její popularita a čtenost dostane za pár let. Nikdo ji předtím neznal jako spisovatelku, a tak bylo překvapení, když za pár let vznikla Potterománie. Kdo ví, kolik se mezi námi skrývá podobných Rowlingů, kteří za pár let budou knižními celebritami. Na jednu možnou budoucí hvězdu jsem narazil při brouzdání na internetu. Jmenuje se Dominika Vaňková, je jí 24 let, vydala knihu a má velké plány do budoucna. A také to může být ten impuls, který Vás dokope začít psát nebo dopisovat Vaši knížku J

 

1? Co bylo tím impulsem, že jsi začala psát?

Byla to kniha jednoho známého spisovatele, co ve mně probudila potřebu psát. Jeho příběh mě okouzlil a úplně pohltil, doslova jsem jím žila, ale časem mi už nestačilo jen to, co napsal, chtěla jsem víc zážitků s postavami, víc dobrodružství ve světě, který stvořil, a tak jsem začala úplně poprvé psát. Byla to vlastně taková fanfikce, kterou jsem neměla v žádném případě v úmyslu někomu ukazovat, a dodnes leží na dně krabice. Psaní pro mě ale představovalo něco nového, pořád neprobádaného a fascinujícího a bylo nevyhnutelné, že časem začnu psát své vlastní příběhy. Když se tak stalo, a netrvalo to dlouho, s vervou a nadšením jsem se pustila do psaní a od té doby jsem vlastně psát a vymýšlet nepřestala.

 

 

2. jsi knížku Ddravčí oko – kniha první, máš nějaký přehled o tom, kolik se prodalo výtisků a jaké jsou ohlasy na tvoji knížku?

Tohle je příběh, s kterým jsem strávila asi nejvíc času a je to tím, že to je má úplně první kniha. Do té doby jsem měla zkušenosti jen s krátkými příběhy a nic, co by mělo víc, jak dvacet stran, jsem nepsala. Najednou to bylo zase něco nového, s čím jsem neměla zkušenosti, musela jsem promýšlet děj, budovat zápletku, stvořit spoustu postav a hlavně si udržet pozornost. Postupně jsem příběh vkládala na internet volně k přečtení, v průběhu text přepisovala a upravovala, brala si k srdci postřehy čtenářů a rady zkušenějších autorů. Tak se stalo, že příběh Meonik a jejích kamarádů četla opravdu velká spousta lidí, ale kolik jich bylo nebo kolik si stáhlo první část, opravdu nevím. Ohlasy na knihu mě těší, předpokládám, že když se jedná o fantasy, budou ji číst zejména fanoušci tohoto žánru, ale osobně ji nepovažuji za to nejlepší, co jsem napsala, i když má pro mě největší citový význam.

 

3. Máš svoji povídku v DevergentCzech, kde jsi vedle dalších 8 zkušených kolegyň spisovatelek, jak jsi se k tomu dostala? A o čem je tvá povídka?

DivergentCzech je pro mě malý splněný sen a řada šťastných náhod. Tenhle soubor povídek vznikl na základě vyhlášení literární soutěže nakladatelstvím CooBoo, které stanovilo téma a rozsah. Nejen, že jsem tuto soutěž málem přehlédla, ale když už jsem na ni konečně narazila, do uzávěrky zbýval měsíc a mě nenapadalo nic, o čem bych psala. Nakonec ke mně ten správný příběh přišel sám, sice na poslední chvíli, musela jsem hodně škrtat, abych se vešla do rozsahu, a závěrečné úpravy textu jsem dělala do noci před vypršením termínu, ale povedlo se, všechno jsem stihla a zbývalo už jen čekat. Když jsem se dozvěděla, že moje povídka je mezi třemi nejlepšími a poté na vyhlášení kromě toho, že jsem skončila druhá, šéfredaktorka oznámila, že vítězných devět povídek vydají knižně, nemohla jsem být šťastnější. Myslím ale, že radost jsme měly všechny autorky, o to větší, že kromě jedné se jednalo o více či méně zkušené amatérky :)

Moje povídka Srdcetep představuje svět, ve kterém věda našla způsob, jak vypočítat délku života člověka podle úderů srdce. Každý má totiž předem daný počet. Lidé se ale s takovým zjištěním neumí smířit a tak se snaží svůj život uměle prodloužit všemožnými způsoby. Jedním z takových lidí je Steph, která je zajatcem své tepové frekvence, která ale potká Zacha, jenž si život navzdory všemu užívá plnými doušky a nehledí na to, jak rychle mu tluče srdce. Povídka ve své podstatě pojednává o strachu z nevyhnutelného v kontrastu s touhou doopravdy žít a ne jen přežívat.

 

4. Vyděláváš si jenom psaním nebo děláš i jiné věci?

Bylo by opravu úžasné, kdyby mě jednoho dne živilo to, co miluju, ale bohužel tomu tak teď není a netroufám si říct, jestli kdy bude. Není pro mě důležité, jestli za to, co napíšu, někdo zaplatí, nedělám to kvůli tomu, podstatné pro mě je, jestli lidé čtou mé příběhy a líbí se jim, nějakým způsobem jim zpříjemní den a něco v nich třeba i zanechají. Pokud jsou spokojení čtenáři, tak já také :) Tvůrčí myšlení mě ale neopouští ani v mé práci, kterou podstatně ovlivnila má láska ke knihám a psaní. Vyrábím zápisníky pro čtenáře, blogery i spisovatele, v nichž vytvářím jedinečný obsah a vycházím přitom ze svých vlastních zkušeností a potřeb. Snažím se svým produktem lidi potěšit, podpořit je v jejich koníčcích a zálibách a udělat něco hezkého a užitečného. Témata svých ZAZA zápisníků postupně rozšiřuji podle toho, co nového jsem poznala a kde podle mě takový malý zápisníček ještě chybí a přitom by se rozhodně hodilo ho mít v kapse :) (www.zaza-zapisniky.cz)

 

5. Máš něco rozepsaného a nebo hledáš inspiraci?

U mě se to má tak, že inspirace mám rozhodně víc než času na psaní. V současné době mám napsané tři knihy (Dravčí oko, Duše –  jejíž rukopis je v současné době u nakladatele a Vlčí máky), jednu rozepsanou, v hlavě nosím námět na čtyřdílnou sérii zároveň s dalším samostatným románem a ve frontě na realizaci čeká také nespočet povídek a krátkých příběhů. Občas se nemůžu rozhodnout, co psát dřív, ale ze zkušeností vím, že pustit se do všeho naráz je velká chyba a tak se snažím postupovat systematicky podle toho, který příběh v mojí hlavě křičí nejhlasitěji a u těch ostatních si alespoň v průběhu dělat poznámky. Inspirace je všude kolem, ale náměty na příběhy ke mně chodí sami, jakoby se rozhodli, že právě ode mě chtějí být převedeny na papír. Když píšu, nejsem jako autor ten, kdo má hlavní slovo ohledně toho, kam příběh bude směřovat. Ten si žije svým vlastním životem a já jsem spíše ten pozorovatel, který vše zaznamenává a tok dění ovlivňuje minimálně. Vždycky, když to takhle vnímám, cítím, že to je dobrý příběh, který měl být napsán.

 

6. Máš nějaký vzor mezi autory?

Skvělých autorů jsou celé zástupy, spousta lidí má úžasný a neuvěřitelný talent, vypravěčské schopnosti a geniální nápady a já bych nerada někoho vynechala. Pár spisovatelů ale musím vyzdvihnout, protože mě inspirovali a ovlivnili zásadním způsobem. Zejména v počátcích mého psaní to byl Christopher Paolini, ke komu jsem vzhlížela. V mých očích stvořil promyšlený kus země, úžasné hlavní hrdiny a odvyprávěl velmi silný příběh. Později jsem narazila na Brenta Weekse, kterého do dnešní doby obdivuji za to, jak neuvěřitelně komplexní jsou jeho světy, kolik postav a soukromých osudů do něj dokáže nacpat a jak vede své hlavní postavy a nechává je hloupě, čili reálně jednat a rozhodovat. Ale člověk, který na mě má asi nejzásadnější vliv je Maggie Stiefvater. Její knihy nesou v každém řádku podtón její osobnosti, nejsou vždy zcela originální a jedinečné, ale bez výjimky ve mně zanechají stopu, mají tajemný námět a zajímavé hrdiny, kteří nezachraňují svět, nýbrž sami sebe. Kromě toho je Maggie úžasná kreslířka, hudební skladatelka a milovnice rychlých aut, stejně jako já. Nemám prostor, abych zmínila všechny inspirativní spisovatele, ale jsou to lidé z celého světa a mezi nimi i čeští autoři.

 

7) Na své stránce dominika-vankova8.webnode.cz píšeš „internetovou knížku Vlčí máky, proč ji píšeš takto?

První myšlenka Vlčích máků vznikla pro jednu literární soutěž. Jednalo se o krátkou povídku, ale já v námětu cítila potenciál a rozhodně jsem se s příběhem nechtěla tak snadno loučit. Měla jsem toho spoustu, co jsem k tomu chtěla napsat a jelikož díky soutěži četlo povídku poměrně dost lidí, bylo komu nabídnout pokračování. V té době jsem neměla děj nijak zvlášť promyšlený, věděla jsem jen, co bude několik kapitol dopředu, ale celkový směr příběhu a nějaké závěrečné rozuzlení mi bylo skryto. A tak jsem začala psát, já tomu říkám „příběh na pokračování“, pravidelně jsem zveřejňovala novou část a vnímala to jako takový online seriál. Přišlo mi to zajímavé, bavilo mě na tom právě to, že mě samotnou překvapovalo, jakým směrem se příběh vyvíjel a podle reakcí to bavilo i čtenáře, kteří se snažili uhodnout, co bude dál a jak se jaká postava zachová. Jak šel ale čas a Vlčí máky měly za sebou odvyprávěno už sto stran, začala jsem o příběhu přemýšlet jinak, jako o knize. Zastavila jsem „seriál“, rozebrala to, co už bylo napsáno a dala tomu nový kabátek a o něco konkrétnější směr. Trvalo to dlouho, ale letos v březnu jsem knihu dopsala a mám z ní dobrý pocit. Jsem ráda, že díky čtenářům, kteří moje texty čtou a reagují na ně, vznikl tento příběh a v budoucnu plánuji znovu rozeběhnout nějaký ten „příběh na pokračování“, i když tentokrát k němu už budu přistupovat asi trochu jinak :)

 

8. Na svých stránkách se zmiňuješ, že se zúčastňuješ literárních soutěží, už jsi nějakou vyhrála?

Pro mě je výhra už jen to, že stihnu dodržet termín a rozsah, protože to jsou moji velcí protivníci a pokaždé, když se umístím, mám z toho velkou radost. Jedním z největších úspěchů bylo, jak už jsem psala, umístění povídky Srdcetep a její následné vydání. Ale každá soutěž, které se účastním, je pro mě důležitá. Vždycky je to pro mě výzva a mám pocit, že se naučím něco nového. Několikrát jsem se umístila v první trojici, ale asi nejcennější, co jsem si z jedné takové soutěže odnesla, byl právě námět pro knihu Vlčí máky, který by mě nejspíš nebýt zadání ani nenapadl.