Pavlovy rozhovory - rozhovor s Veronikou Černuckou, autorkou detektivních příběhů

 

Vrahem je zahradník. Takto jednoduše by se dalo shrnout povědomí lidí o tom, co je nebo není detektivka. Každý si určitě vzpomene na zahraniční autory jako jsou Agatha Christie, Arthur Conan Doyle nebo například Ed McBain. Horší je to u českých autorů. Když bych se zeptal někoho v České republice, tak by málokdo věděl. A tak jsem trochu vyzpovídal Veroniku Černuckou, která píše knihy s detektivní tématikou a kdo ví, třeba v budoucnu se o ni bude říkat, že česká Agatha Christie.

 

 

1. V roce 2011 jsi vydala svoji první knihu Noc, kdy jsem měla zemřít. V roce 1997 byl vydán první Harry Potter. V té době bylo J. K. Rowlingové 32, tobě bylo také 32, myslíš si, že budeš postupem času stejně slavná jako autorka Harryho Pottera, když jste obě vydaly ve stejném věku první knihu?

Tak to fakt nebudu a ani bych to nechtěla. Samozřejmě, že si přeji, aby mé knížky četlo co nejvíc lidí a aby se jim líbily, ale rozhodně bych nechtěla být nějakou celebritou, kterou by lidé poznávali na každém kroku. Mně naprosto vyhovuje, že u spisovatelů lidé neznají jejich obličeje. Nechtěla bych být ani slavná jako Viewegh. Já mám problém vylézt v plavkách na koupaliště, když hrozí, že by tam mohli být bývalí žáci nebo studenti. Proslavit se detektivkami by byl běh na dlouhou trať, to jsou takové stálice, které se budou psát a číst pořád, ale nikdy asi nebudou módní vlnou, jako se to stalo s fantasy nebo erotickými romány.

 

2. Píšeš hlavně detektivky, proč zrovna tento žánr? Nechtěla jsi být policistou a řešit složité případy?

Pokud bych měla dělat u policie, tak si umím představit práci s mládeží nebo tiskové oddělení. Bohužel jsem trochu skeptik a myslím, že práce u policie se stejně jako práce ve školství pomalu mění v samé papírování. Mám vystudovanou i speciální pedagogiku, a kdybych se chtěla věnovat složitým případům, tak bych i mohla, ale neláká mě to. Víc by mě tyhle kauzy bavily jako novinářku. A proč detektivky? Protože je hltám a miluji. Je to žánr, kde musíte vtáhnout čtenáře do děje, šokovat ho a nepřipustit, aby cokoliv vyřešil. Baví mě předkládat falešné stopy a mám radost, když jsou čtenáři vedle jak ta jedle. Začala jsem psát povídky, abych se naučila řemeslo, a od nich jsem přešla ke klasickým detektivkám – křížovkám, tedy k žánru, jaký psala Agatha Christie.  

 

 

3. Napsala jsi celkem 7 knih, která knížka měla největší pozitivní ohlas? A kolik se jich prodalo?

Náklad a prodejnost většinou nakladatelé úzkostlivě tají. Já mám představu o tom, kolik kusů se vydalo, a na konci roku dostávám informace, kolik se prodalo jednotlivých titulů. Mé knížky nejsou bomby s masovou reklamou, takže nečekám, že by se náklad vyprodal během jednoho roku, což by asi bylo ideální pro nakladatele a distribuci. Moje knihy se prodávají průběžně několik let. A která kniha je nejúspěšnější? Povídky „Noc, kdy jsem měla zemřít“ přihlásila Moba do soutěže o nejlepší knihu roku, ale reakce čtenářů byly rozporuplné. Tipovala jsem, že z povídkových knih se bude lidem líbit „Chuť na hřích“, ale kupodivu víc ohlasů má „Právo na vraždu“, kde je několik duchařských povídek. Z románů má nejlepší recenze „Poslední modlitba“, protože tam je několik propletených zápletek a asi deset vražd.

 

4.  Vystudovala jsi na UJEP učitelství pro střední školy, obor český jazyk a společenské vědy, politologii a filosofii a speciální pedagogiku. Jak se učitelka dostane k psaní nějaké knihy?

Učit literaturu na střední škole a k tomu dělat novináře je podle mě ideální průprava na to stát se spisovatelem. Když milujete knihy, baví vás psát, tak co jiného studovat než bohemistiku? S psaním jsem koketovala odjakživa, ale chtěla jsem získat zkušenosti a naučit se formulovat své myšlenky. Pokud chce někdo psát knížky, ať nejdřív zkusí publicistiku. Navíc jsem zjistila, co mi jde a co ne. Šly mi reportáže, fejetony a od nich jsem přešla na povídky. Literární vědci budou tvrdit, že napsat román je jednodušší než povídky, ale u mě to neplatí. Já potřebuji pointy, šokující závěry a dialogy. Kdybych měla celé stránky něco popisovat, umřela bych nudou a čtenář taky.

 

5.  Čteš kromě detektivek také jiné žánry?

Studium bohemistiky mělo výhodu, že vás učitelé donutili přečíst celou klasiku a ještě navrch odbornou literaturu. Měli jsme semináře literární kritiky, psali jsme recenze, zkoumali texty ze stylistického a syntaktického hlediska. Pořád mě baví číst (a psát recenze), eseje o literatuře, úvahy o literatuře atd. Čtu literaturu faktu, čtu i odborné práce, přečetla jsem i „učebnice“ psaní. V beletrii na plné čáře vyhrávají detektivky, ty tvoří kolem 70% všeho, co jsem přečetla. Nevyhýbám se žádnému žánru, ale pokud by po mně někdo chtěl recenzi na sc-fi, odmítla bych z prostého důvodu, že bych nedokázala styl autora přirovnat k jiným autorům sc-fi, neměla bych načteno ani 50% současné produkce sci-fi atd. Proto píši hlavně recenze a kritiky na detektivky. Znám kontext, znám české a zahraniční autory a poznám, kdo co od koho opsal. Také uvažuji o tom, že o české detektivce napíši dizertační práci anebo nějaké zábavné eseje včetně rad, jak psát detektivky, a na co si dát při psaní pozor. 

 

6. Co bys poradila těm, kteří přemýšlí, že by napsali a vydali knihu, ale zatím nemají odvahu to zkusit?

Vydat knihu dneska není problém. Zaplatíte několik tisíc a máte e-book. Investujete desítky tisíc a dostanete tisíc výtisků vázané knihy a ještě se vám postarají o distribuci. Problém ale je prosadit se. Ne dostat knihu ke čtenáři, ale postarat se o to, aby se čtenář těšil na vaši pátou nebo šestou knížku. Bohužel i tady funguje trh a řeší se především prodejnost. Texty jsou až další v řadě. Znám autory jedné nebo dvou knih a znám spoustu lidí, kteří si vydávají své knížky sami. Mít nakladatele a okruh čtenářů je velké štěstí. Bohužel na druhou stranu platí, že pokud máte peníze nebo jste někdo slavný, knihu vám vydají a nikoho nezajímá, jak píšete. Mně vyšlo sedm knih a myslím si, že za vodou budu tak u desátého titulu. Pokud mi někdo vydá desátou knihu, potom si řeknu: Povedlo jsem, jsem spisovatelka.

 

7. Co říkáš na současné české spisovatele? Myslíš si, že v některém z nich se skrývá spisovatelský talent?

Opět jsme u toho, že prodejnost a talent nemusí jít ruku v ruce. Znám českou produkci a jsem jedna z mála, kdo opravdu čte všechno, co čeští nakladatelé vydají. Čtu i knihy vydané vlastním nákladem, a když zůstanu u detektivek, skutečný talent má tak deset patnáct lidí. Četla jsem úžasné prvotiny a těšila jsem se na další knihy, ale bohužel vydání vázne, protože dotyčný nebo dotyčná se nedokázali s první nebo druhou knihou prosadit. Mám své favority, u kterých je jistota, že mi jejich psaní sedne a že mě nezklamou. V žánru detektivky jde hodně o to, aby knížka nebyla jen skvěle napsaná, ale aby v ní byl i příběh, který má hlavu a patu. U detektivky předpokládám, že ji nevyřeším a že na konci zůstanu s pusou dokořán. Někomu sedí psychologické thrillery, někdo umí vymýšlet zápletky a někdo by udělal lépe, kdyby se na detektivky vykašlal. Výhoda tohoto žánru je, že rychle ukáže, jaký je kdo vypravěč.

8.  Máš nějakého autora, kterého ráda čteš?

Samozřejmě. Opravdu čtu hodně a snažím se dočítat i to, co je taktně řečeno mdlé a bez života. I nudný příběh dokáže zachránit úžasný autorský styl. Mám své oblíbence, mám své stálice a jsou autoři, na jejichž další knížky se těším jako dítě na Ježíška. Jsou mezi nimi čeští autoři, jsou mezi nimi zahraniční autoři. Schopnost psát nesouvisí s národností a děsí mě lidé, kteří jsou schopní štítivě pronést, že české autory by nikdy nečetli. V zahraničí i u nás jsou lepší a horší autoři a já už dávno nedám na nějakou reklamu, literární ceny nebo oslavné komentáře. Čtu slavná jména, čtu méně známá jména a u nás i neznámá jména. Pokud knížky milujete, pak se těšíte na každou novou knížku a nadšeně se po ní vrháte.

 

9. Plánuješ v současné době nějakou novou knihu či povídku?

Jsem na mateřské dovolené, mám hodné dítě, proto můžu psát, co hrdlo ráčí. Vymýšlím další romány s Tarou a snažím se, aby každé její další dobrodružství trumflo to předcházející. Laťku vidím v „Poslední modlitbě“, proto piluji hotové texty. Povídky do časopisů a novin píši průběžně, proto odpovím na knihy. S šéfredaktorem Moby, panem Kratochvílem, jsme se bavili o dalším rukopise už ve chvíli, kdy vycházela „Poslední modlitba“. Kniha tedy je v plánu, je to román a já v něm zcela záměrně použiji něco, co proslavilo Agathu Christie. Je to upravené tak, aby z toho byla parádní stopa, což by mělo (doufám) zmást i profíky v žánru detektivky. Název ještě neprozradím, kniha by měla vyjít na jaře příštího roku a nyní řeším fotografii na obálce. Fotit bude Ladislav Pejchar, který už fotil například obálku „Tajemství sedmi ještěrek“. Je to fotograf amatér, studuje na UJEP a kdysi byl mým žákem na gymnáziu.

 

Děkuji Veronice za rozhovor a při nějakém dalším rozhovoru zase někdy čau

Rakům zdar!!