Málokdo
z českých spisovatelů současnosti může říct, že napsalo již 19. knížek. A
myslím si, že podobná situace je u zahraničních spisovatelů. A když někdo píše
od roku 1994 o upírech hned po revoluci a následně dalších 18 knížek je o
upírech, vampýrech, vlkodlacích atd., tak kdybych měl klobouk, tak bych smekl.
Jenny Nowak právě dopsala svoji 19. knížku, a tak bylo na místě ji vyzpovídat.
1)
Jak se z člověka stane spisovatel, když skoro celý život pracuje manuálně?
No
rozhodně se to nestalo tak, že bych si jednoho dne řekla: „A já mám nápad. Budu
spisovatelkou!“ Zvlášť když moje původní profese byla úplně jiná – po studiích
jsem nastoupila jako módní návrhářka obuvi. Za „krásných“ časů socialismu se
ale tak nějak přihodilo, že jsem místo u kreslicího stolu skončila
v kravíně jednoho JZD v pohraničí. A protože jsem nevěřila, že někdy
bude podstatně lépe a že se k nějaké práci bez vidlí budu moct vrátit,
udělala jsem si dálkově školu, ze které jsem vyšla jako chovatel exotické
zvěře. A právě v přípravně krmení vlčího pavilonu pražské ZOO začal o
přestávkách vznikat můj první román.
2)
První knížku jste tedy vydala v roce 1994. Kde jste čerpala inspiraci? Po
revoluci už se sice mohlo psát cokoliv, ale tak brzo se jistě knížky nevydávaly
jak na běžícím pásu.
On
to hlavně napřed vůbec žádný román být neměl. Začalo to jako hromada poznámek o
jednom neuvěřitelném zážitku, který mi posléze převrátil život naruby. Doslova.
Pro zábavu jsem tenkrát podstoupila reinkarnační regresi, čili něco, při čem by
člověk ve stavu lehké hypnózy měl nahlédnout do svých minulých životů. Nic jsem
o tom nevěděla a nic nečekala. A ke svému naprostému ohromení jsem se náhle
přípravy ocitla v úplně reálném prostředí Hollywoodu třicátých let! Byla
jsem tam. Se všemi pocity, vjemy a detaily. Šílený zážitek. Začala jsem pak
pátrat v archivech a hledat, co z toho, co jsem tam zažila, by mohla
být pravda, a s naprostým ohromením zjišťovala, že skoro všechno.
Zapisovala jsem to jako zběsilá, abych nic nezapomněla, a spojovala jsem
jednotlivé situace do příběhu. Až měl nakonec tři sta stran. Nazvala jsem ho Nemrtvý, protože jeho hlavní postavou
byl slavný filmový představitel Draculy Bela Lugosi, o kterém se už za jeho
života vyprávěly hrůzostrašné zkazky naznačující, že svoji roli vlastně vůbec
nemusí hrát... No a pak přišla další kniha a spolu s ní nápad, že by se mi
literatura mohla stát profesí. A bylo.
3)
Změnila jste si jméno na pseudonym Jenny Nowak, proč? Chtěla jste být anonymní,
když se budete někde představovat vlastním jménem?
Ale
to vůbec ne. První román, ten který vznikl z té hromady poznámek, mi ale
vycházel v době, kdy se v nadšení z neomezeného přílivu
překladové literatury docela dost utlumil zájem o tu domácí. A můj tehdejší
nakladatel tvrdil – a nejspíš měl pravdu – že o prvotinu české autorky nebude
zájem a že si mám tudíž vymyslet „kosmopolitně znějící pseudonym“, jak se
vyjádřil. Nějaký bych si ale musela vymyslet i tak, protože v té době už
poměrně známá autorka pod jménem Jana Moravcová publikovala a lidi by si nás
pletli. Aby to bylo ještě zábavnější, tak ona se tak na rozdíl ode mě
nejmenovala. V občance měla Jana Neumannová. Moc jsem to ale neřešila,
protože v té době jsem byla přesvědčená, že první kniha bude i poslední, takže
mi bylo dost jedno, jakým jménem ji podepíšu. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro
upravenou verzi svého jména za svobodna. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za pár
let mi ani mezi přáteli, ani v práci, ani doma v rodině a vůbec nikde
nikdo neřekne jinak než Jenny a že těch knih bude každým rokem přibývat, tak
bych si poklepala na čelo…
4)
Zaměřujete se hlavně na upíry a magii, proč jste si vybrala zrovna tuto oblast
zájmu?
Víte,
ono se říká, že autor si nevybírá téma, ale každé téma si hledá svého vypravěče…
Vím já, proč mě ten nápad s regresí zavedl zrovna do chvíle, kdy ve studiu
Universal vznikal kultovní černobílý horor o nesmrtelném hraběti? Pátrala jsem
pořád dál, chytlo mě to, pak už jsem hledala v rumunských archivech a po
stopách dávných legend i historických událostí jsem šla stále hlouběji, do
středověku, starověku… prehistorie. Téma nesmrtelnosti, krve, zločinu, trestu a
vášně je přece věčné a fascinuje lidstvo už odnepaměti.
5)
Čtete i nějakou jinou literaturu kromě upírů, vampýrů, vlkodlaků atd.?
Tenhle
žánr vlastně paradoxně čtu velmi málo. Ono toho taky moc nevychází, když
nepočítám svítící vegetariánské upíry pro teenagery. Čtu ale všechno, co mi
přijde pod ruku – v zoologické terminologii bych asi byla literární všežravec.
Baví mě historické romány, ale klidně i detektivky, životopisy zajímavých lidí,
ale nemám problém si s chutí přečíst i otřesné slaďáky. Už přes dvacet let
ale pracuju jako redaktorka pro jedno pražské nakladatelství, a protože nevím,
jestli by to nebyla nedovolená reklama, tak jen prozradím, že my jsme ti, kteří
poprvé vydali Šifru mistra Leonarda.
Takže další spousty knih nespočtu témat a žánrů čtu ještě v počítači,
zatímco rediguju jejich překlady do češtiny.
6)
Jaká byla Vaše nejprodávanější knížka? A jaká měla nejvíce kladné hodnocení?
Největšího
prodejního úspěchu se asi dočkala Čarodějka
po česku, nevážný
„slabikář“
magie každodenního života pro ženské od patnácti do sto patnácti let.
A z
beletrie Dračí krev, první část transylvánské
série, ta v nakladatelství s příznačným názvem Netopejr vyšla už
potřetí, ostatní se dočkaly zatím druhého dotisku. Nejvíc kontroverzních
reakcí, a největší množství pochvalných i sprostých dopisů, vzbudila má zatím
jediná publikace na politické téma, kniha o Karlu Schwarzenbergovi, očité
svědectví o tom, co se dělo v zákulisí kolem volby prezidenta, nazvaná Neuhnu z cesty.
Jinak
jsem ale zjistila, že co čtenářů, to oblíbených knih. Každý si najde tu svoji a
o té tvrdí, že zrovna tahle je úplně nejlepší. A která je to pro mě? Vždycky
ta, kterou právě píšu…
7)
Chystáte se vydat svoji 19. knížku, o čem bude?
Právě
dopsaná knížka je desátým, završujícím dílem románové řady, kterou mí čtenáři
pojmenovali „transylvánská série“. To proto, že jejím hrdinou je právě proslulý
transylvánský kníže Vlad, který vešel do legend jako Dracula. Jenže u mě je
trochu, no dobře, tak tedy docela dost jiný, než jak ho znají čtenáři
klasických hororů.
Na
rozdíl od těch předešlých nebude ale tahle kniha, nazvaná V řetězech, prostě pokračováním jeho příběhů. Je to jakýsi
most, který se místo aby zakončoval, obloukem klene daleko před začátek, napřed
do časů dácko-římských válek. Krvavá historie začíná. Staletí běží a světem
táhne pro změnu Bič Boží – Attila. Všechny nitky, všechny ty červené pramínky
se zase stékají do Rumunska, kde už se píše rok 1431 po Kristu a vladař očekává
narození dědice.
8)
Můžeme Vás potkat na nějakém knižním veletrhu nebo v nějakém knihkupectví
na autorském čtení například?
Momentálně
o žádném konkrétním setkání nad knihami nevím, ale na pražském veletrhu Svět
knihy bývám každý rok. Autorská čtení a besedování v kavárnách nebo
čajovnách jsou taky oblíbená a letos v listopadu budu už třetím rokem
patronkou a hostem gothického, převážně hudebního festivalu s poetickým názvem Magická noc trubadúrů v Kralupech,
kde by se měl pokřtít nový román. Hlavní křest ale proběhne už dřív
v Praze, jen ještě bohužel není známo kdy. Právě teď mi ale vychází úplně
jiná a úplně nejnovější knížka – zas jednou odskok do zcela jiného žánru, Ať žije pestrý svět. Jsou to příběhy o
zvířatech, hlavně o mých bláznivých svěřencích ze zoologické, ale nejen o nich.
Jmenuje se Jak mi zvířata mluvila do
života.
9)
A poslední otázka na závěr: Už jste nějakého upíra viděla? J
Taky
otázka na závěr: Uvěřil byste mi, kdybych řekla, že ano? J
0 komentářů:
Okomentovat