Když se v Rakovníku vysloví jméno Zikmund Winter, tak
hned si každý vzpomene na jeho zfilmovanou knížku Nezbedný Bakalář a možná si
někdo vzpomene, že po něm je pojmenované gymnázium. (Pravdou je, že ZW v Rakovníku jenom učil 10 let a pak
zemřel v Německu). Ovšem v případě otázky, jaký spisovatel se narodil
a zemřel v Rakovníku, to budou ostatní tápat a 90% dotázaných si
nevzpomene. A proto jsem se rozhodl přiblížit rakovnické spisovatele, kteří
nejsou mezi námi a napsali nějakou knížku. Dnes to bude Václav Kropáček
Přezdívá se mu Rakovnický Mácha, v mých očích by se mohl
také nazývat Rakovnický Wolker kvůli jeho brzkému úmrtí. Narodil se 25. 12.
1841 a zemřel 8. července 1864. Bylo mu tedy 22 let a kousek.
Nejvíce vzpomínek na něho zachovávala jeho sestřenice
paní Marie Rohlová, majitelka hostince Na Hrádku. Rodiče Václava pocházeli
z venkova, ale hned po svatbě se mladí manželé ujali vlády nad hostincem
U Raka na hlavním rakovnickém náměstí a v roce 1841 se jim
narodil chlapec, jemuž dali na křtu jméno Václav. Netušili, že sudičky mu daly
do vínku nadání básnické podpořené hlavně matčiným znamenitým vypravěčským
uměním, které oceňoval i tehdejší ředitel rakovnické obecné a měšťanské
školy chlapecké Topinka.
Václav pak našel později zálibu hlavně v historii a
romantickém čtení, stále častěji se vydával k rakovnickým branám na zbytky
hradeb a poslouchal v chrámovém šeru vyzvánění zvonu Žebrák. Lákaly ho
uličky ghetta a vše živilo jeho fantazii stejně jako křivoklátské lesy a
sedmiletýma očima dychtivě hltal atmosféru roku 1848 s hlučným bubnováním
a troubením gardy.
V roce 1852 začal chodit s nevalným
prospěchem na rakovnickou reálku, nejvíce se mu dařilo v přírodopise a
češtině, četl pilně německy a učil se i italštině a polštině.V roce
1859 odchází na techniku do Prahy, ale více ho zasahuje ruch kolem generace
almanachu Máj v čele s Nerudou a Hálkem, Václava však spíše okouzlila
hlavně oprášená, znovuobjevená a doceněná Máchova poezie. Překládá
z polštiny,píše do časopisu Lumír, stejně jako Mácha našel zálibu
v divadle, vystupoval na ochotnickém jevišti v Kněževsi
i v rakovnické Besedě. Máchu napodobil i krátkou životní poutí,
když se vracel v roce 1864 z Prahy do Rakovníka, usedl na kozlí kke
kočímu, promokl a po velikonočních svátcích se těžce roznemohl a po dvou měsících
jeho mladý život ukončily rychlé souchotiny.
Kam by se ubíralo básnické dílo chlapce, kterému smrt
navlékla podobně korálek nejen jako Máchovi, ale i Hlaváčkovi či Wolkerovi
? Na to můžeme hledat odpověď v jeho tvorbě, kterou po jeho smrti najdeme
hlavně v Almanachu českého studentstva z roku 1869, kde bylo uveřejněno
i osm básní rakovnického Máchy. Otištěné věci jsou vesměs lyrické a první
z nich Noc připomíná svým názvem stejnojmennou báseň Máchovu. Na rozdíl od
něj však na Kropáčka působí noc hlavně svým tichem a mírem, po denním shonu
uklidňuje a utěšuje.
" Ticho-ticho! svatý mír se rozlil v širé
krajině-dřímá země-nemluvňátko nebe v modrém klíně." Jiné básně jsou však
reflexí autorova světobolného nitra, opuštěnosti a pesimismu, které ovlivňuje
těžká nemoc, ale i touhy. Máchův " hluboký v srdci žal " si
nese i on.
" Nezapláče žádný, žádný nad tím zvadlým srdcem
mým,…sám si rány zaslzím. Hle, tam drtí skalin stěnu vody olověná tíž, vlna
syčí, metá pěnu, klesá, klesá níž."
Podle jeho sestřenice nechodil po zábavách a netancoval,
ale leckterým dívčím zrakům se student Kropáček se svýma modrýma a snivýma
očima líbil, zamilovaná psaníčka dostával od Františky Staňkové, dcery
rakovnického lékaře, ale Kropáček si myslel na jinou.Kdo byla ta dívka, jejíž
pohled nazývá " tichounkým jezerem s celým nebem lásky " , dnes
už nevíme. Václav však píše i o lásce oklamané a zrazené.
" Třeba strom jak mrtvola je, z jara přece
pučí, duše sirá, oklamaná, ta se nerozzvučí!"
Ve verších, ve kterých věří v sílu národa, jako by
se ozývala i ozvěna známých Nerudových slov o člověku z křemene
a národu z kvádrů z Písní kosmických.
" Naše vůle ze železa, naše rámě ze žuly,
v srdce strach nám nezalézá, třeba lebnám rozpůlí."
Snad právě proto zařadila podobné básně do svého
almanachu i básnická generac ekolem Svatopluka Čecha a Kropáček se tak
dostává do blízkosti jmen jako Sládek, Quis a Šolc. Stejně jako u Máchy
pozorujeme v jeho básních znaky byronovské poezie, světobol a
subjektivismus, lásku k nespoutané přírodě a odpor proti útlaku. Vyniká
hudebností formy, zní melodicky, a tak by se snad, nebýt jeho tragické smrti,
vyslovovalo jeho jméno v jedné řadě s našimi předními básníky z poloviny
19. století. V roce 1871 zřídili Boleslav a Lidumil Trojanové,
Jan Herold, Josef Čipera a knihkupec Fiala rakovnickému Máchovi na hřbitově
pomník z výtěžku divadelního představení. Pomník, dílo sochaře V.
Vašírovského, má podobu čtyřbokého jehlanu se zlatou lyrou a břečťanovým věncem
na přední straně s údaji o autorovi.
Dnes je Václavův hrob plně opraven nějakým dobrodincem,
který jeho náhrobek koupil a na vlastní náklady opravil. Je „svítit“ široko
daleko a když přijdete na rakovnický hřbitov a dáte se doleva, tak ho uvidíte
z velké dálky.
Zdroj: Rakovnický deník
0 komentářů:
Okomentovat