31.08.16

Václav Kropáček, někdy přezdívaný jako rakovnický Mácha nebo rakovnický Wolker


 
Když se v Rakovníku vysloví jméno Zikmund Winter, tak hned si každý vzpomene na jeho zfilmovanou knížku Nezbedný Bakalář a možná si někdo vzpomene, že po něm je pojmenované gymnázium. (Pravdou je, že ZW  v Rakovníku jenom učil 10 let a pak zemřel v Německu). Ovšem v případě otázky, jaký spisovatel se narodil a zemřel v Rakovníku, to budou ostatní tápat a 90% dotázaných si nevzpomene. A proto jsem se rozhodl přiblížit rakovnické spisovatele, kteří nejsou mezi námi a napsali nějakou knížku. Dnes to bude Václav Kropáček
Přezdívá se mu Rakovnický Mácha, v mých očích by se mohl také nazývat Rakovnický Wolker kvůli jeho brzkému úmrtí. Narodil se 25. 12. 1841 a zemřel 8. července 1864. Bylo mu tedy 22 let a kousek.
Nejvíce vzpomínek na něho zachovávala jeho sestřenice paní Marie Rohlová, majitelka hostince Na Hrádku. Rodiče Václava pocházeli z venkova, ale hned po svatbě se mladí manželé ujali vlády nad hostincem U Raka na hlavním rakovnickém náměstí a v roce 1841 se jim narodil chlapec, jemuž dali na křtu jméno Václav. Netušili, že sudičky mu daly do vínku nadání básnické podpořené hlavně matčiným znamenitým vypravěčským uměním, které oceňoval i tehdejší ředitel rakovnické obecné a měšťanské školy chlapecké Topinka.
Václav pak našel později zálibu hlavně v historii a romantickém čtení, stále častěji se vydával k rakovnickým branám na zbytky hradeb a poslouchal v chrámovém šeru vyzvánění zvonu Žebrák. Lákaly ho uličky ghetta a vše živilo jeho fantazii stejně jako křivoklátské lesy a sedmiletýma očima dychtivě hltal atmosféru roku 1848 s hlučným bubnováním a troubením gardy.
V roce 1852 začal chodit s nevalným prospěchem na rakovnickou reálku, nejvíce se mu dařilo v přírodopise a češtině, četl pilně německy a učil se i italštině a polštině.V roce 1859 odchází na techniku do Prahy, ale více ho zasahuje ruch kolem generace almanachu Máj v čele s Nerudou a Hálkem, Václava však spíše okouzlila hlavně oprášená, znovuobjevená a doceněná Máchova poezie. Překládá z polštiny,píše do časopisu Lumír, stejně jako Mácha našel zálibu v divadle, vystupoval na ochotnickém jevišti v Kněževsi i v rakovnické Besedě. Máchu napodobil i krátkou životní poutí, když se vracel v roce 1864 z Prahy do Rakovníka, usedl na kozlí kke kočímu, promokl a po velikonočních svátcích se těžce roznemohl a po dvou měsících jeho mladý život ukončily rychlé souchotiny.
Kam by se ubíralo básnické dílo chlapce, kterému smrt navlékla podobně korálek nejen jako Máchovi, ale i Hlaváčkovi či Wolkerovi ? Na to můžeme hledat odpověď v jeho tvorbě, kterou po jeho smrti najdeme hlavně v Almanachu českého studentstva z roku 1869, kde bylo uveřejněno i osm básní rakovnického Máchy. Otištěné věci jsou vesměs lyrické a první z nich Noc připomíná svým názvem stejnojmennou báseň Máchovu. Na rozdíl od něj však na Kropáčka působí noc hlavně svým tichem a mírem, po denním shonu uklidňuje a utěšuje.
" Ticho-ticho! svatý mír se rozlil v širé krajině-dřímá země-nemluvňátko nebe v modrém klíně." Jiné básně jsou však reflexí autorova světobolného nitra, opuštěnosti a pesimismu, které ovlivňuje těžká nemoc, ale i touhy. Máchův " hluboký v srdci žal " si nese i on.
" Nezapláče žádný, žádný nad tím zvadlým srdcem mým,…sám si rány zaslzím. Hle, tam drtí skalin stěnu vody olověná tíž, vlna syčí, metá pěnu, klesá, klesá níž."
Podle jeho sestřenice nechodil po zábavách a netancoval, ale leckterým dívčím zrakům se student Kropáček se svýma modrýma a snivýma očima líbil, zamilovaná psaníčka dostával od Františky Staňkové, dcery rakovnického lékaře, ale Kropáček si myslel na jinou.Kdo byla ta dívka, jejíž pohled nazývá " tichounkým jezerem s celým nebem lásky " , dnes už nevíme. Václav však píše i o lásce oklamané a zrazené.
" Třeba strom jak mrtvola je, z jara přece pučí, duše sirá, oklamaná, ta se nerozzvučí!"
Ve verších, ve kterých věří v sílu národa, jako by se ozývala i ozvěna známých Nerudových slov o člověku z křemene a národu z kvádrů z Písní kosmických.
" Naše vůle ze železa, naše rámě ze žuly, v srdce strach nám nezalézá, třeba lebnám rozpůlí."
Snad právě proto zařadila podobné básně do svého almanachu i básnická generac ekolem Svatopluka Čecha a Kropáček se tak dostává do blízkosti jmen jako Sládek, Quis a Šolc. Stejně jako u Máchy pozorujeme v jeho básních znaky byronovské poezie, světobol a subjektivismus, lásku k nespoutané přírodě a odpor proti útlaku. Vyniká hudebností formy, zní melodicky, a tak by se snad, nebýt jeho tragické smrti, vyslovovalo jeho jméno v jedné řadě s našimi předními básníky z poloviny 19. století. V roce 1871 zřídili Boleslav a Lidumil Trojanové, Jan Herold, Josef Čipera a knihkupec Fiala rakovnickému Máchovi na hřbitově pomník z výtěžku divadelního představení. Pomník, dílo sochaře V. Vašírovského, má podobu čtyřbokého jehlanu se zlatou lyrou a břečťanovým věncem na přední straně s údaji o autorovi.
Dnes je Václavův hrob plně opraven nějakým dobrodincem, který jeho náhrobek koupil a na vlastní náklady opravil. Je „svítit“ široko daleko a když přijdete na rakovnický hřbitov a dáte se doleva, tak ho uvidíte z velké dálky.

Zdroj: Rakovnický deník
 
 
 

0 komentářů:

Okomentovat